Jdi na obsah Jdi na menu

Návod ke spokojenému životu

Je lepší být nespokojeným člověkem než spokojeným prasetem; Je lepší být nespokojeným Sókratem než spokojeným bláznem

(John Stuart Mill)

Pokouším se pozorovat, co činí člověka spokojeným, jak si kdo vytváří tento velmi rozšířený a žádaný druh pokojnosti. A přitom seznávám, že to není duševní rovnováha, jak se někteří domnívají, ale spíše konstantní, stabilní souhlas, jehož je vnitřní klid samozřejmě součástí: je to tak, jak si přeji. Z tohoto důvodu nemůžeme slovo spokojenost omezovat na ty příklady, kdy člověk vykonal dobré dílo, vždyť on přeci může být spokojen i ze zlého díla. V této věci je otázka spokojenosti velmi otevřená a nejednoznačná.

Pokud bychom ale z pojmu spokojenosti upadali anebo dokonce se propadali do nesnází, takže bychom byli s myšlenkou spokojenosti nespokojeni, a nemohli bychom ji tedy doopravdy přijmout, můžeme se uchýlit například ke známému slovnímu spojení "absolutní spokojenost" nebo "naprostá spokojenost". Spokojenost jako něco, nad čím už vyšší krirérium není.  Jako by to bylo cosi božského. Jean-Jacques Rousseau popravdě napsal, že největší požitek přináší spokojenost se sebou. Proč také stále hledat kdesi jinde okolo sebe, když sebe samy máme vždy po ruce? A kdo z nás by chtěl sebe vyměnit za něco jiného?

Co tedy kritérium dobra? Co vůbec s ním? Jak kdysi dávno, roku 1805, pravil americký důstojník Stephen Decatur junior: „Right or wrong – my country!“ ("Ať už [se věci dějí] správně nebo špatně - [je to] má zem!" - rozzloben po slavné válce o Tripolis 1805 americký prezident Jefferson přijal nabídku poražených Turků na obnovu předešlého stavu.)

Co je mé, nad to nic není, i  kdyby to jiné bylo sebelepší. Proč sama sebe zrazovat? A kdyby si přeci jen někdo zanotoval "Ein fester Burg ist unser Gott" ("Hrad přepevný je Pán Bůh náš"), stačí to považovat za hatmatilku, zastaralost anebo provokaci, a místo toho si hezky česky říci: "Můj dům - můj hrad!" I u křesťanů to tak bývá. Třeba takto: Co Bůh, to je jedno, hlavní je, co já si o něm myslím.

A také je nemožné vyhnout se soudobým podobám způsobu života. Jen mám velké otazníky nad tím, jak  v této souvislosti ke spokojenosti přispívá právě křesťanství. Nepopírám, že někteří lidé z něho sílu ke spokojenosti čerpají, ale také nemohu popřít spokojenost navzdory jeho stavu. Nekřesťané zase čerpají sílu ke spokojenosti odjinud... Spokojenost se děje bez ohledu na vyznání. A s tím tedy uvažujme - jak na spokojenost?

1. Jste-li v něčem nadprůměrní, buďte úspěšní a oslňujte druhé. Naděláte si sice své nepřátele, ale ti, jež se vám podařilo oslnit, vám to bohatě vynahradí. Zato když budete jen nadprůměrní, a nic víc, ostatní vám to budou jen zazlívat. Je tedy nutné s nadprůměrností nakládat nanejvýš obezřetně. A dávat si pozor i na jinou skromnost, než je ta falešná.

2. Pokud se vás ale úspěšná nadprůměrnost netýká, snažte se za každou cenu setrvávat v průměru. Zařadit se do společnosti, nevyčnívat, dělat podobné věci jako druzí. Většina lidí je průměrná, to je dobře známo díky sociopsychologii. A je to nesmírně výhodné, protože právě v šedé zóně máte mnoho příležitostí k uplatnění. Prostě setrvávejte ve společnosti, v níž si budete moci hladce počínat. Je to jednoduché, prosté a nenáročné – poučit se stačí z toho, jak se chovají třeba molekuly plynu. Máme-li určité množství plynu, je tvořeno množstvím molekul, které ani nelze detailně pozorovat, zato můžeme zjistit, že to, jak se chová ono množství, odpovídá chování průměrných molekul. Celek a průměrné molekuly se navzájem podmiňují. (Srv. John Polkinghorne, Kvantová teorie - průvodce pro každého, 2007, str. 14.)

3. Chcete-li být přeci jen nějak originální, tak zase jen tak, abyste i přesto setrvali v průměru. Ke spokojenosti pomáhá průměrnost více než podprůměrnost a nadprůměrnost. Nemusí mít světové ani celostátní parametry, stačí když je lokální, podle toho, kde žijete, nebo když je měřena skupinou, do níž náležíte. Přijmou-li vás do Menzy, to se přeci taky stanete průměrnými, i když mezi svým způsobem nadprůměrnými. Vždy prostě nezbývá než být konformní s někým a něčím konkrétním. Byť by šlo i o něco konkreténského.

4. Někdy ovšem lidé nad průměrností ohrnují nos. Ale to se mýlí, třeba i sami v sobě. Vždyť ve způsobu, jak o ní běžně mluvíme, na ní spočívá zvláštní důraz. Jen si vezměme, jak stačí prohlásit, že něco je normální. Anebo obecně platné. Nebo, že to tak dělá každý. Průměr znamená střed, ale ne střed pozornosti, nýbrž střed mezi extrémy. Ten ostatně vychvaloval už sám Aristoteles, vědom si zřejmě potíží plynoucích z vlastní nadpůrměrnosti. Střed eliminuje zbytečný střet. Sami navíc žijeme ve Střední Evropě, kde jako by klima příliš nesvědčilo těm, kdo se odchylují směrem nahoru nebo dolů. "Strejček vůl, teta kráva, každej půl rady dává - hochu můj, postupuj zlatou střední cestou!," zpívali kdysi V+W. (Ta cesta není přímo zlatá, ale to je jen detail, to se jen říká, aby lákala.) Ve Střední Evropě je také mnoho šedých kancelářských myší (ne náhodou je většina myší počítačových šedivá). V kostelích jsou zase nejznámějšími zvířaty myši kostelní. A stará známá věc je, že na šedivém oblečení je špína vidět daleko méně než na bílém či pestrobarevném.

5. Pamatujte, že každá společnost má svou většinu, vlastně jich má celou řadu, i když jsou všechny různě velká a nejsou všechny zdaleka stejně důležité. Sigmund Freud říkal, že lidské soužití je možné teprve tehdy, když se semkne většina a zajišťuje si převahu nad každým jednotlivcem. Z toho může pro nás vyplývat, že absolutní většina je v dílčích případech možná, ale výjimečná, zatímco ve společnosti vůbec nemůže každý do většiny patřit. Když se vám ale s trochou štěstí poštěstí hlásit se k většině, netrvejte přehnaně na tom, že jste jedinci a jednotlivci. Freud také totiž říká, že členové pospolitosti se uspokojí s tím, čeho se jim dostává, kdežto pouhý jednotlivec konec nespokojenosti nezná.

6. O správnosti našich úvah se můžete přesvědčit sami, a to nejen na základě užitečnosti jejich uplatnění, nýbrž i vzhledem k tomu, co sami znáte jako osvědčené. Vždyť je třeba příslovečně známo, že když se sekají hlavy, tak padají především těm přečnívajícím. Neboli - průměr je bezpečný. Budete-li vyčnívat, budete-li součástí nápadné menšiny, stihne vás závist, nenávist nebo obojí (to je případ Židů v dějinách Evropy). Průměrný člověk nenávidí nejen ty slabší, ale i ty, co jsou silnější než on a které on není přitom schopen obdivovat. A dále ty, co jsou prostě jiní, a přitom slabší vůči průměru. Průměrný nakonec nemůže být docela každý, protože to by pak průměrnost ztratila smysl.

7. Dbejte na to, ke komu se hlásíte. Klub filatelistů je sice menšinovým spolkem, ale nikomu nevadí. Zato i když vám něco málo říká pojem "přírodní prostředí", je na považenou projevovat souhlas s těmi, komu veřejnost říká "ekoteroristé", i když z bombami nebo samopaly je ještě nikdo neviděl. Zato když se zapojíte do programu pro děti, věnovaného sbírání odpadků (to je přeci výchovné!) anebo - ještě spíše - poznávání zvířat (všechny děti milují zvířata!), rozhodně nic nezkazíte. Důležité je ovšem také vědět, že není třeba věšet hlavu, nenajdete-li v určité společnosti své místo. Hledejte je prostě jinde! I církve často říkají, že jsou pro všechny, otevřené všem, ale když do jejich mechanismů průměrnosti nezapadáte, tak také padáte...

8. Plujte s proudem. A pokud je v módě takovému postoji odporovat, přidejte se k takovému odporu bez váhání, protože hlásit se k neplutí s proudem je jen formou plutí s proudem. Podobně když budete říkat: "mám na to svůj názor", budete mít z toho náramně dobrý pocit nehledě na to, že totéž tvrdí dočista každý. Samozřejmě se snažte překračovat stereotypy, rušit schemata, překonávat tabu. Ale to buď proto, abyste zakryli ostatní stereotypy, schemata a tabu, anebo abyste zavedli nové (někdy se sněkteré távají neúnosnými, takže ani nic jiného nezbývá). Každý člověk je jednotlivec, jiný než ostatní, každý má dokonce dispozice k tušení své jedinečnosti, jež se může rozvinout v sebepochopení. Říká si však o nesnáze, snaží-li se být zvláštnější než ostatní.

9. Buďte povrchní. Jen si nechte záměr být povrchními pro sebe, říkat to o sobě nemusíte. V každém případě budete-li o životě, o lidech, o světě uvažovat hlouběji, strhne vás to do nespokojenosti a rozrušenosti. Hloubat nad tím, kolik je na světě zločinu, neřádu, nečestnosti, špíny, podlosti, křivého jednání, podvodů, pokrytectví, vraždění, masakrů - to k ničemu užitečnému nevede. Budete mít špatné rozpoložení nejen z toho, ale i z vlastní bezmoci. Mnozí géniové měli pohnutý život právě proto, že si bídu světa nejen připouštěli příliš k tělu, nýbrž ji přímo hltali. A věděl to už hebrejský mudrc Kóhelet, který říkal: "Čím větší je moudrost, tím větší je mrzutost a kdo nabývá vědění, zmnožuje trápení." (Kaz 1,18) Naopak povrchnost je prospěšná psychické kondici.

10. Příliš se nezabývejte politickým děním. Nanejvýš natolik, abyste si mohli zaspílat na poměry spolu s ostatnímí, a tak ukázat, že se také vyznáte. Ale to je maximum! Nenechte se trápit zoufalými pohledy k těm nahoře, kteří se vám kvůli svému prospěchu snaží znepříjemňovat život.

11. Spokojenost velmi snadno asociuje uspokojování, popřípadě ukájení. Spokojenost není totiž nikdy definitivním stavem. Proto tedy souvisle uspokojujte zejména smyslové potřeby. Nejen tu a tam, takže byste mezitím strádali. Co by to bylo za spokojenost? Důležítá je konzistence, stabilita a intenzita! Intenzita může samozřejmě kolísat, to někdy ani nijak nejde. Kdo hledá požitek v napichování své kůže na háky a zavěšování ke stropu (tzv. suspension), tak to taky nevydrží celý den, ale nachází v tom kulminaci svého uspokojování. Ale i poté platí, že jedině smysly mají smysl. A uspokojování musí odsýpat. Dlouhé čekání znepokojuje a kolem je spousta možností, které jen čekají na využití.

12. Nenechte se znepokojovat dojmem z naivity smyslovosti a jejími rozpory s rozumem. Rozum je nástroj k odkrývání zla a špíny ve světě a v lidech  - a s tím nelze spokojeně žít. Popravdě tvrdí francouzský filosof Emanuel Lévinas (ač sám to nedoporučuje, ale to je jeho postoj): "Bytostně naivní smyslovost si dostačuje ve světě, jenž je pro myšlení nedostatečný."

13. Snažte se být průměrně bohatí. Anebo alespoň vzbuzovat odpovídající dojem. Extrémní bohatství není ani pro většinu lidí možné, avšak není ani opravdu nutné (myslet si to, vede někdy k těžkým problémům). Stará zkušenost příznačně velí spokojit se s málem. Mezi našinci ovšem už pouhé vlastnění auta není moc. Takže můžeme bez zardění doporučit následující radu: mějte slušné auto, a to i třeba za cenu, že k večeři doma budete jíst okoralý chléb. Nechat si říkat "socka", to na poklidu nepřidá.

14. Usilujte o vzbuzování prvního dobrého dojmu. Znamená to nachystanost předem. Je to sice dnes poněkud finančně a časově náročné (s ohledem na oděvy a kosmetiku), ale šikovní si s tím poradí. Co si druzí z prvního dojmu vyvodí, to určuje další dojmy. I kdyby první dojem byl klamný. Na tom však, jak víme, zase tolik nezáleží.

15. Působte dobrým dojmem zároveň na sebe i na druhé. Nestačí si spokojenost chovat kdesi v úkrytu svého nitra. Ano, především je vaše, ale co takový pověstný spokojený úsměv? Ten je také váš, a přitom kvůliv vašemu vztahu k druhým. Je to až banální, a přitom se proti tomuto pravidlu kdekdo  proviňuje. Když se konstantně tváříte spokojeně, nikdo vás zbytečně nepodezírá ze zakomplexovanosti, kverulantství, snahy se "zviditelňovat" a podobně. Posly špatný zpráv má málokdo rád, někdy platí i životem za to, čím jsou. A přitom člověku stačí mít pokoj v duši a spokojenost ve tváři.

16. Mějte rádi druhé jen kvůli vlastní spokojenosti. Nic víc. I to bude druhým stačit. Proč by vám ostatně druzí měli ztěžovat život? S touto radou ale naplníte mezilidskou vzájemnost a někdo si o vás navíc řekne, že máte rádi lidi. Hodně si vypomůžete i výchovou vlastního potomstva, díky níž se z kojenců stanou spokojenci a v případě úspěchu vaše vizitka.

17. Pokud se zabýváte cizím neštěstím, tak to dělejte jen proto, abyste se ujistili, jak na tom jste sami dobře. To se rozhodně vyplatí. Anebo když vás něco postihne - pak je totiž drahá každá rada, jak nabýt ztracenou rovnováhu. Někteří lidé se vyžívají v neštěstí jiných, ale to je věcí povahy. Lépe je říci, že ke spokojenosti vede srovnání s lidmi, kteří jsou na tom hůře, než srovnání s těmi, co jsou na tom lépe.

18. Je ideální, vyznáte-li se, umíte-li v tom či onom chodit, jste-li šikovní, do nepody. Anebo když to alespoň dokážete předstírat. V zásadě platí, že si věci buď musíte zařídit sami anebo umět k tomu přimět jiné. A šikovnými udělátky a zábavou příjemně odvedete pozornost od takových protivných nadbytečností, jako je hloubání o smyslu života.

19. Není důležité být čestný, nýbrž nepůsobit si škodu čestností nebo nečestností - sobě, ale i svému okolí, protože potřebujeme nejen zůstávat sami sebou, nýbrž i žít někde. Je tedy užitečné připomenout, co ve svém "Vladaři" napsal Niccolo Machiavelli: "A člověk, který se chce za všech okolností chovat ušlechtile a jevit se všem jako dobrý člověk, se zlou se potáže mezi tolika lidmi, kteří dobří nejsou."

20. Rozhodnete-li se v zájmu spokojenosti jednak nečestně, budete muset mít silný žaludek. V případě kritické situace se informujte u svého gastroenterologa. Jinými slovy - jde o otázku s-vědomí, latinsky CONSCIENTIA. Svědomí znamená být svým vědomím při nečem, s někým, nechat tím svou odpovědnost zrcadlit. Je dost lidí, kteří své svědomí dokážou snadno zaroubíkovat, takže se jen sami sebe optejte, zda to taky dokážete. Bylo by nepříjemné sama sebe z příjemnosti vyrušovat.

21. Někdy se říká, a sice při různých příležitostech, že jde o to, aby všichni byli spokojení. To může platit o rodině, ale také o státu. Politické moci je ukradené vaše blaho, zato ji velmi zajímá vaše spokojenost. Proto si také vydržuje agenty sociologických průzkumů. Proto existuje dokonce Eurobarometr. Anebo v Bhútánu od roku 1972 zkoumají Hrubé národní štěstí. a v červenci roku 2011 se domohli toho, aby se jím zabývala OSN. Spokojení obyvatelé země se nebouří, nesvrhávají vládu. Proto se politická moc bojí vaší nespokojenosti. Kdybyste byli nespokojeni, nemohla by z vás žít. Spokojený občan - špatný revolucionář!

22. V našem výkladu bychom neradi zavřeli oči nad tím, že spokojenost je nezřídka narušována, vyrušována a přerušována. Pak potřebuje zadostiučinění. Především ale potřebuje obrnění před dějinami, nahodilostmi a nečekanostmi, které vpadávají do její pokojnosti. Čas ale nemůže zastavit. Proto názory, že spokojenost je stav, v němž člověk již nic víc nechce, jsou chybné. Jednak chce, aby spokojenost trvala, obnovovala se, ale přitom také podléhá myšlence pokroku. Musí dohánět pokrok. Spokojenost by nabyla na síle, kdyby se této myšlenky vzdala, jenom obvykle nemůže utéci ze světa, v němž pokrok vládne. Člověku tedy nezbývá než být spokojen i se svou spokojeností a s její pošetilostí.

Budete-li se řídit mými radami, budete na nejlepší cestě ke spokojenosti. Má to jen jeden drobný nedostatek, nezpůsobuje to život v pravdě a někdy mu to i překáží. (Co ovšem je nějaký život v pravdě, že?) Ale budete-li se řídit výše uvedenými radami, jistě si s tím náležitě poradíte.

Pokud vám přeci jen naznačená spokojenost nestačí, není to alespoň z mého hlediska rozhodně nic špatného. Výše jsem se ostatně otázkou, co je a co není špatné, téměř nezabýval. A osobně považuji za úctyhodné vést dobrý průměrný život. O něm nenapíšu nic, co bych nazval "návodem". Ale snad alespoň nyní trochu chápeme, že to není zas tak snadné, protože si to nelze z přečteného zkopírovat do života.

Jiří Hoblík 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

JM - k tomu Millovu citátu

16. 10. 2013 12:48

http://desirabilia.blogspot.com/2013/10/pokus-s-millem-jeho-spokojenym-prasetem.html