Jdi na obsah Jdi na menu

Nebát se a nekát

motto: „K hříchu nevede mě neřest, nýbrž pudy ušlechtilé: kdybych nehřešil, z čeho bych se kál? A kdo se nekaje není křesťan, nýbrž pohan je a nepřijde do nebe“

(Shakespeare)

I.

Nebojím se vykrást trochu Masaryka, abych upozornil na jev, který považuji za zločin horší než krádež, tím hůře, že se tváří jako cosi pozitivního: obsedantní sklon ke kajícnosti.

Myslím, že tento hřích je v euro-americké kultuře vynálezem křeťanským (ukáži dále, že je to jev v kulturách, kde křesťanství kořeny nezapustilo, nepochopitelný) dávno však sekularizovaný.

Předem chci vyloučit jedno nepochopení: nejde mi o skutečné pokání, nýbrž o jeho perverzi. Naopak myslím, že právě tato perverze je proto zločinná, neboť je bezděčným útokem na skutečné pokání. Znevěrohodňuje jej a otupuje. Tento mimožádný akt se stává součástí konvence, proto hovořím o jeho perverzi jako o těžkém hříchu a zločinu. Jako Pavel neodmítal Zákon, nýbrž jeho pervertování hříchem (Ř 7,13), i já tvrdím, že pokání samo není špatné, je dobré a nutné, „Hřích však, aby se ukázal jako hřích, způsobil mi tím dobrým smrt; tak skrze“ pokřivené pokání „ukázal hřích celou hloubku své hříšnosti.“ Pervertované pokání, které je projevem pouhé nutkavosti kát se, nemá totiž už tu moc ke změnám, novému narození, jež by měly být jeho součástí, naopak člověka v jeho hříchu dále utvrzuje. „Hřích však, aby se ukázal jako hřích,…“ si pokání touto cestou ochočil!

Škoda, že jsme příslušníky této kultury. Pohled z venčí musí být určitě velmi humorný. Představte si, jakou moc má podorlický sedlák: likviduje pralesy ve vzdálené Brazílii (takovou zrůdu by bylo asi nejlepší ze světa odstranit). Potřebujeme sledovat v televizi horrory o vraždících dětech? Vůbec ne: vždyť takových bestií je plná církev. Jak jinak si vysvětlit, že děcka, která válku a holokaust znají pouze z knížek, filmů a vyprávění, ochotně vyznávají pod vedením faráře či jiného katechety svoji vinu na likvidaci šesti milionů Židů! Nechci nikoho shazovat, proto neuvedu jména ani bibliografické údaje. Ale že nepřeháním dokládají věty z jednoho ne tak dávno knižně vydaného kázání od velmi populárního kazatele v ČCE. V kontemplaci Kainovského tématu Gn 4 se náhle obrací kazatel na nitro posluchače: „…ale hřích v nás nám okamžitě řekne, ‚Kain ale někoho doopravdy zabil, ale já ne‘. To je právě ten hřích … šest milionů Židů zemřelo v koncentračních táborech, jak to, že ty si klidně žiješ?‘“ (citace nebude přesná, obsahová správnost zaručena. Cituji jen, jak jsem si to z bohoslužeb zapamatoval. Po několika kázáních z této knihy jsem se rozhodl penězy za ni nemrhat1). Nádherně „hluboké“, hluboce intelektuální, intelektuálně duchovní. Člověku zůstane mírně mrazivý pocit v zádech, ale současně klid – nikdo z nás oslovených, ani autor sám u toho nebyl. Takže se nás to týká-netýká. Nikdo za to nemůžeme, vinni jsme všichni, dodáme-li pak „a já ze všech nejvíc“, působí to hezky, navíc všichni poznají jak jsme sečtělí. S vinou si ale hlavu dělat nemusíme. Pokud tak přesto činíme, je to tím, že jsme prostě pašáci. Nebo ano, bratře faráři? My si žijeme; máme tedy cestou z bohoslužeb skočit kajícně pod vlak? Nádherně „hluboké“, hluboce intelektuální, intelektuálně duchovní a bohapustá demagogie.

Církev (a především evangelická se svojí ideologí všeobecné hříšnosti) naučila euro-amerického člověka cítit se provinile na povel, bezmyšlenkovitě přijímat odpovědnost za vše, co se mu předloží. Jsme-li všichni hříšní, má vůbec cenu se zabývat tím, kdo co způsobil konkrétně? Je-li jednou v bibli, že „… všichni zhřešili …“ (Ř 3,23), musí to být pravda, ať tomu rozumím nebo ne. Kdybych si nebyl vědom nějakého hříchu, to by byl teprve průšvih, protože bych popíral pravdu Písma Svatého – pravdivost Boží (1J 1,10). Chcešli být dobrým křesťanem, koukej někde zhřešit. Společný pocit provinění utužuje společenství: nikdo se před nikým nemusí stydět, každý na každého něco ví a proto jsme povinni zachovávat společné mlčení. Běda, kdyby někdo někoho kritizoval, a proto se nikdo nikoho bát nemusí.

Křesťanství vyplodilo (jistě jako nechtěný produkt) kulturu, jejíž příslušníci mají neustále podvědomý a bezdůvodný pocit provinění a studu, který jenom těžce racionalizují. Největším proviněním by pak bylo takový pocit nemít. Tím hůře, že se tato obsese sekularizovala, odtrhla od svých náboženských základů, a proto se kultura kajícnosti stala nepochopitelnou pro její vlastní nositele. A tak se cítíme provinile: za to, že vůbec jsme (každý, kdo žije, může za to vděčit jen tomu, že se některý jeho předek zachoval jako agresor nebo zbabělec, nebo se za něj někdo obětoval. Hrdinové potomky nezanechávají, umírají dřív než stačí zaplodit. A každý, kdo v životě uspěl, nechal spousty lidí za sebou, vyvolal v nich hořkosti …), v přírodě a v zoo, že jsme lidé, muži se musejí stydět za to, že jsou muži, Evropané a Američané že jsme právě Evropané a Američané, bílí, že jsme bílí, zdraví, že jsou zdraví, že jsme příliš moderní, nebo naopak nemoderní, že jsme spojeni se svojí dobou, nebo že jí utíkáme do budoucnosti, případně za ní zaostáváme. Křesťané se tváří provinile, že jsou křesťany a evangelíci, že jsou evangelíky … V tom všem vynikáme zvláště my Češi, protože snad žádný jiný národ na světě nemá takovou potřebu cítit se provinile za to, že je příslušníkem svého národa. A tak jednou o něm hovoříme se zbytečně vypjatou pýchou, hned nás rádoby intelektuálové deklasují na čecháčky, čímž samozřejmě myslí, že oni jsou v tomto klubu čestnou výjimkou a zřejmě omylem. Je zvláštní, že pro české prostředí projevy obecně lidské, nadnárodní malosti, získávají právě onen národní rozměr. Příkladem takové české malosti by tedy mohl být Američan skandinávského původu Homer Simpson! Kdybychom měli tyto projevy rádoby sebekritiky či sebereflexe brát vážně, bylo by správné naházet na Evropu a Ameriku pár jaderných pum a pak to za pár desítek let nechat uklidit pro nějakou lepší rasu (tak si ostatně příslušníci jiných kultur naše věčné sebeobviňování nezřídka skutečně vykládají). Věci, z nichž se euroamerický člověk rád kaje, jsou totiž fatální, bez možnosti úniku, už se do nich narodil, a podorlický sedlák bude ničit pralesy v Brazílii, i kdyby se na nos postavil.

I bez této karikující zkratky je zřejmé, že je to jen hra na špatné svědomí. Je to přece pěkné cítit se provinile a tak je také samozřejmé že to nikdo vážně nemyslí. Obsese kajícnosti se ostatně stala v osmdesátých letech předmětem kritiky charizmatických kruhů, a mnozí lidé, přicházející do církve zvenčí jim v tom dávali za pravdu: běžné bohoslužby ČCE na ně působily depresivně, unaříkané, plné zoufalství nad vlastní hříšností, charizmatické naopak plné radosti ze znovuzrození a vítězství nad hříchem. Bylo by v tuto chvíli nemoudré dodávat si sebevědomí poukazem na přemrštěný triumfalismus těchto kruhů. I to by bylo oprávněné, ale moudřejší by zde bylo poučit se: ona permanentní kajícnost je totiž ještě zhoubnější, než co tito lidé dokázali odhalit. Je totiž nesporné, že bohoslužby ČCE tak zoufalé nejsou, protože ty kající výlevy jsou standardní, bezmyšlenkovitě odbývanou součástí našich bohoslužeb. Se skutečným zoufalstvím to nemá nic společného. Takto pojaté pokání vlastně pomáhá udržovat člověka ve stavu neustálého přešlapování na prahu mezi hříchem a milostí, ve stavu, který dráždí a hned zase uklidňuje naše svědomí. Člověk je tak zneklidňován a přece ví, že mu všechno nakonec projde. Ale je nejistý, vydíratelný. V charizmatické zbožnosti proti tomu bylo přece jen vědomí, že hřích je minulost.

II.

Když začal vycházet časopis Reflex, jeho dva redaktoři Bajgar a Feřtek udělali tah po církvích a sektách v naší zemi. Jejich reportáže byly věcné i kousavé; věřící se nad nimi dílem vztekali, dílem bavili. Jeden z obou redaktorů popsal pocity které v něm vyvolalo jakési evangelizační shromáždění v našem libeňském sboru v Praze: „jako by nebylo mých hříchů dost, ještě si to ods… za Adama a Evu“. Onen superhřích (Artur Rich, ETIKA HOSPODÁŘSTVÍ I., ISBN 80-85241-67-1, mu říká strukturální hřích), plynoucí z nevymanitelných institucionálních vazeb, který člověk nese, i když sám má ruce čisté, může být zdrojem oné perverze pokání: hřích se stává neurčitým, abstraktním, nakonec banálním – všichni jsme v tom namočeni a nikdo za to tak úplně nemůže. Církevní zvěstování, to jsou skotské střiky na uzdravení (či spíše otupení) našeho svědomí. Otřesným dojmem na mě zapůsobilo kázání faráře z Mrštíkovic Života na vsi: hrůzný výčet hříchů vesničanů jak na posledním soudu. A pak jednoduchá výzva na závěr: „a tak se pomodlíme a Bůh nám to všechno odpustí“, to vše vrátila do starých kolejí. Nic se nestalo. Ostatně slyšel jsem kdysi parodii na osnovu evangelického kázání: úvod – „Přijde soud!“; stať – „Přijde soudek!“; závěr – „Přijde soudeček“. A ono to tak skutečně funguje – několik let jsem se věnoval sbírání různých homílií a jejich analýze, zvláště strukturální.

Vyprávěl mi jednou jistý katolický kněz, jak mu do zpovědnice přišla paní, a začal podle zpovědního zrcadla: „hodně jsem hřešila, v myšlenkách i činech …“. Protože ji znal, měl už toho dost a přerušil ji: „Prosím vás tyhle blbosti mi neříkejte. Raději mi řekněte, jak jste na tom se sousedkou?“ „Jak jako? S tou já přece už patnáct let nemluvím.“ Hovořím-li o perverzi pokání, nejde o pokání hrané či jinak neupřímné. To by bylo jednoduché. Záludné na tom všem je, že si člověk pocit provinění jako vstupenku na bohoslužby a do dobré společnosti osvojí tak dokonale, že mu i upřímně věří. Nepozná, že jeho vědomí hříchu je projevem rafinované pýchy, která neumí být hříšnou prostě. Chatrná paměť mi už nedovoluje říct, komu jsem tento postřeh ukradl, ale kdesi jsem četl, že i v  hříšnosti chceme být hrdinové: když už mám vyznat hřích, tak ať to stojí za to. Může-li se stará dáma chlubit, jak hodně hřešila v myšlenkách i činech, člověk neví, má-li se nad ní pohoršovat, nebo jí obdivovat, že to ještě zvládne! Jak se ale zpovědník zeptá na obyčejný mezisousedský konflikt, topíme se v močálu každodenních banalit. Jenomže právě z něj vystupují páchnoucí bubliny, nekompenzované pocitem hříšníka s přívlastkem „super“.

V zapadlé české obci se sejde ke službám božím hlouček českobratrských evangelíků, příslušníků vymírající církve, o jejíž existenci neví ani pár set obyvatel oné obce nic pořádného. A hlouček vyznává viny za likvidaci pralesů na opačné straně glóbu, za křížové výpravy, decimaci domorodých populací v končinách, kam se žádný z nich nikdy ani nepodívá; jeho význam je náhle nadhistorický, planetární! Ale čím tento selský lid hnojí svá vlastní políčka, čím krmí svůj dobytek a svoji techniku, zda nešidí daně či své zaměstnance, a co doma, o tom už by se mu asi hovořilo hůř. Přitom by se musel doznat jen k věcem, které dělá prakticky každý, příliš průměrným. Sleduje jejich život skutečně zájmy boží? A smí být jejich kazatel při vyznávání vin konkrétní? Nebylo by to od něj nebratrské (a mimo to by mu to při příští volbě mohli bratři a sestry spočítat)? Brazílie je holt Brazílie.

Špatnou zkušenost mám ovšem i s tím, když se o to nějaký kazatel pokusí. Jakmile si troufne přiblížit pokání skutečnému životu svých posluchačů, zpravidla se mu vyřinou jeho stereotypní představy a předsudky o nich. Víc by se tedy měl sám kát za to, jak málo toho o skutečném životě ví. S tím jsem se setkal pod různými kazatelnami v ČCE.

Roku 1963 reflektovala proces s Adolfem Eichmannem, člověkem se skutečným, nesofistikovaným podílem na vyvražďování Židů, a z něj plynoucí veřejné projevy na dané téma Hanah Arendtová (česky EICHMANN V JERUZALÉMĚ, ISBN 80-204-0549-6). Zatímco jiná Židovka,  jinak úctyhodná prof. Deborah Lipstadtová (POPÍRÁNÍ HOLOKAUSTU, 80-7185-402-6 pro 1. české vydání, roku 2006 vyšlo 2. v pevné vazbě, jeho ISBN neznám) považuje za projev sublimovaného antisemitismu zbavovat moderní Němce vědomí viny (Němec se má prostě natrvalo stydět), Arendtová se k projevům pocitů viny mladé německé generace staví kriticky. „Jak příjemné je cítit se vinným, když člověk nic špatného neprovedl, jak ušlechtilé! Zatímco uznat skutečnou vinu a kát se je velice obtížné a sráží to člověka na kolena. Německá mládež je dnes konfrontována s muži, kteří svými hodnostmi a úřady či veřejným postavením určují tvář země a skutečně se něčeho dopustili, aniž by cítili vinu. Normální reakcí mládeže na tento stav věcí by bylo rozhořčení. A rozhořčení by bylo nepochybně spojeno s jistým rizikem – neznamenalo by ohrožení života, avšak určitě by ohrožovalo kariéru. Jestliže však tato mládež čas od času … propuká v hysterické pocity viny, není to proto, že se hroutí pod tíhou minulosti, pod tíhou viny otců, nýbrž proto, že pod tlakem velice současných a velice skutečných problémů utíká do oblasti citů a laciné sentimentality“.

Nevím, byla-li nebožka Arendtová (zeptat se jí už nemůžeme) schopna domyslet, co skutečně prožívá v takové situaci duše křesťanská? Kromě toho, co oprávněně pojmenovává, křesťansky věřící naráží na takové verše z Písma, jako Mt 7,1-2; Ř 2,1 či další? Může pak takový křesťánek říct, že někdo udělal něco špatného, a pak se večer modlit Otčenáš (Mt 6,12)? Smí si dovolit nějaké „rozhořčení“, nebo masírován vědomím vlastní hříšnosti musí raději držet šmakovák? Je známo, že v záchraně válečných zločinců po válce se angažovaly i církevní kruhy, což také mnozí považovali za projev souhlasu s vyvražďováním Židů. Kdo však zná křesťanskou mentalitu ví, že se v tom spíš uplatňoval sklon k hloupoučké, tím však zhoubnější naivitě. I v jednom kázání jsem zaslechl, že „my přece ani nevíme, co je dobro a zlo“. Jak bychom jej tedy mohli pojmenovávat? Nebyl by to soud? Jediným východiskem pak je, vzít obřadně vše na sebe, proti tomu nemůže nikdo nic namítat. Vždyť je to tak pokorné! Arendtová však trefně komentuje takové masové špatné svědomí slovy, že se tím vytváří „tma, ve které je každá kočka černá“. A ve tmě mohou lumpové dál provozovat své rejdy nerušeně … (J 3,20)

To, co je na tomto všeobecném pocitu viny zhoubné, není nějaké pokrytectví a faleš, ale pokorný kajícník se tak nakonec sám stává vinným doopravdy, neboť skutečným, primárním viníkům dělá z pocitu spoluviny křoví, zbavován schopnosti hřích pojmenovávat. „Není přece čas hledat viníky“ napsala mi onehdá jistá hodná sestra, když se řešil jeden problém. Nemohu-li pojmenovat vinu, aniž bych pojmenoval viníka, mohu problém vůbec řešit? Bez stanovení diagnózy není terapie. Milost, kterou dává průměrná zbožnost v ČCE však připomíná spíš návštěvu u lékaře ve filmu VESNIČKO MÁ STŘEDISKOVÁ. Chraň Bůh, abychom něco léčili či řešili! Spíš se dozvíme, že i lékař má své neduhy.

Bohužel se mi dostal náhodou a na krátko výtisk Husova spisu, snad to byla DCERKA (je to už bezmála dvacet let), nepoznamenal jsem si tehdy potřebné údaje. Útlý spis reformátorův se mi však vryl do paměti předmluvou J. L. Hromádky, která jeho rozsah nadmula do málem biblických rozměrů. Známý teolog tam bez ohledu na spis, na němž jeho předmluva spíš parazitovala, rozvádí nádherné úvahy o povinnosti církve rozkrývat zlořády a bezpráví ve společnosti, zastávat se trpících a pronásledovaných. Vše v počátcích padesátých let, kdy byli popravováni lidé jako Milada Horáková. Proč tento dobrý bratr nešel do kanceláří, kam měl dveře otevřené, a neřekl, že je to zločin? Přesně v půli svých „hlubokomyslných“ úvah nám dává odpověď. Strašlivou, znesvěcující veškeré pokání a pokoru! Položí si napřed řečnickou otázku, zda si to ale může dovolit církev dnes, zatížena vinami z minulosti? A „kající“ odpověď si nakonec čtenář může domyslet sám. Ne! Církev si teď musí zametat před svým prahem a vyznávat všechny viny minulosti. A tak jí tento „prorok“ oslepil tváří v tvář zlu páchanému zde a tady. Proč ne. Však i příští generace křesťanů se budou potřebovat z něčeho kát, a vlastní viny to být nemohou. Potřebuješ zastání, chceš po nás, abychom se zachovali statečně a pojmenovali věci pravými jmény (Ef 5,13)? Promiň, ale máme inventuru, „z provozních důvodů zavřeno“. My se zrovna kajeme.

Stal jsem se kdysi účastníkem dopravní nehody, kdy za hlavního viníka byl označen jistý zbožný muž. Jeho víra ho evidentně vedla k přesvědčení, že si má na policistovu otázku, co on považuje za příčinu nehody, sypat popel na hlavu. Začal se kát z příliš rychlé jízdy, snad doufal, že policistu obměkčí, ale ten ho prostě vzal za slovo a napařil mu pokutu. Jelikož jsem byl za ním, vím, že nijak rychle nejel, ale silnice čerstvě zasypaná mokrým sněhem byla tvrdým oříškem. Připadal by si onen bratr nepokorně, kdyby popravdě řekl, že na takové kaši by se vymlátil každý? Že zaspala údržba silnic? Když jsme potom spolu mluvili, tak se však ukázalo něco, čeho si ani policisté nevšimli: onen bráška jel na letních, a možná i sjetých gumách! Tehdy to nebylo tak úplně přestupkem, takže na sebe vzal vinu za hřích větší, ale nebyl skutečný. Poučení žádné – pomaleji už jet nemohl a aby si příště koupi lepší gumy, o tom přece nebyla řeč.

Novináři Buruma a Magalit ve své pozoruhodné eseji OKCIDENTALISMUS (ISBN  80-7106-762) reflektují nutkavost „západních“ intelektuálů na svoji civilizaci kálet. Jejich povrchní kritiky a zlověstná proroctví (která se většinou nevyplní a když, tak z jiných důvodů než prorokovali, což jim však okruh obdivovatelů neumenší) se pak stávají municí odpůrců naší civilizace v jiných koutech světa. Ti si proti nám nic nemusejí vymýšlet, už jsme to za ně udělali sami a stále v tom pokračujeme. Ano, i ze sebeobranných důvodů bychom se měli mít na pozoru, co to vlastně o sobě říkáme, nečekat, že obměkčíme sebekritikou policajta nebo militantního odpůrce naší civilizace. Horší však je, že tyto zlověsti jsou pokřivené a neoprávněné. Jednostranně vypichují jen kritické momenty. Pak to vypadá, že zlo do světa přišlo se západní křesťanskou civilizací. Ne, nepopírám, že došlo ke zločinům a je silou této civilizace, že se nad tím umí zamyslet. Musím však popřít černobílou optiku, která z naší civilizace dělá temnou kaňku na tváři slunného, světlého světa. Pro nic menšího, než že to tak prostě není. A i v kajícnosti by měl člověk zůstat poctivý – kát se jen za to, za co doopravdy může. Žijeme ostatně v době restituční - oblíbeným sportem je žádat odškodnění za křivdy dávno minulé. Je zajímavé, že odškodnění se chce pouze po příslušnících euro-americké kultury. Ne proto, že by ve svých dějinách byla mimořádně agresivní, jak někteří tvrdí. Naopak. Ale jediná na to slyší.

Jaký smysl pro humor nám asi musejí přisuzovat třeba hrdé islámské civilizace je patrné z reakce islámského světa na události 11. 9. 2001. Kdyby něco podobného spáchal někdo z tzv. západního světa, cítilibychom se asi hrozně a velice se káli, neboť my se cítíme provinile i za humanitární pomoc jiným civilizacím. Vysvětlovali bychom, prosili za odpuštění. Diplomaté islámských států si však podávali kliky ministerstev zahraničí západních států za účelem jiným. Kdo tehdy sledoval tisk ví, že i americká média přes svůj sklon podléhat pouličním náladám, se mohla přetrhnout ve vysvětlování čtenářům, že podle činu jedné extrémistické formace nelze posuzovat celý islám. Objevily se i pokusy vysvětlit, čím si to USA zasloužily! Vinit z toho dokonce celou Bushovic rodinu! Ale islámští diplomaté žalovali na demokratické novináře pro údajné útoky na islám. A náš premiér jim servilně přislíbil, že všechno vyšetří. Neměl snad svodky z tisku? a co chtěl dělat, zavést cenzuru? Chvála bohu později, když byli naši lékaři obviňováni, že popsali jakousi iráckou nemocnici arabskými (!) nápisy, hanobícími islám, už byli naši představitelé moudřejší, a když islámská diplomacie tlumočila „velkorysou“ nabídku svých vlád, že to nebudou vyšetřovat, pokud se za své lékaře naše vláda omluví, už je vykázali do patřičných mezí. Omluvit se by znamenalo toto obvinění uznat za oprávnné, a tím lékaře teprve předhodit lvům.

Pravou perverzi ochoty ke kajícnosti ovšem předvedl Josif Vissarionovič Stalin. Součástí jeho stranické politiky byly tzv. „čistky“. Terminologický zmatek ovšem vzniká tím, že si je mnozí, a to včetně odborníků, pletou s procesy. Při čistkách byl sice mimo jiné shromažďován materiál pro případné procesy, ale jedno a totéž to není. Oficiálně byly čistky projevem ochoty strany k sebekritice. Vždy nějaký významný člen (ovšem nižšší kategorie) strany byl veřejně přede všemi zaměstnanci továren či kolchozů grilován. Čištěn nebyl jen on, ale i všichni shromáždění. Účast na čistkách byla povinná, zejména pro nečleny strany, neboť toto divadlo pořádala strana především pro nestraníky. Lidoví komisaři kromě čištěného kádra prověřovali i lidi v sále: kdo projevuje oportunismus tím, že se netáže, kdo se táže tak, že čištěnému jde po krku, nebo mu jde po krku málo? Každý musel být ve střehu, protože nikdo nevěděl, bude-li čištěný příště na koni či na šibenici. Kdo chce vědět, jak to fungovalo, odkazuji opět na dílo již zmíněné Hanah Arendtové, tentokrát PŮVOD TOTALITARISMU (ISBN 80-86005-13-5). Kdo chce znát konkrétní průběh, doporučuji mu knihu Jiřího Weila MOSKVA - HRANICE (vzhledem k těžké cestě této knihy na světlo světa podrobné bibliografické údaje neznám). Weil např. popisuje jak byl čištěn funkcionář, kterého za industrializace zverbovali, aby šel pracovat do průmyslu. Při čistce jej však donutili uznat, že za vlnu hladomoru mohou právě takoví, jako on, co si za industrializace odešli ze zemědělství „za lepším“. Propíraný na sebe musel kálet a doufat, že to strana ocení, což zpravidla udělala, ale jinak než si to představoval. Zůstal-li potom ještě naživu, ocitl se v sedmém nebi! A právě o to šlo – podusit. Jiným literárním uchopením tohoto fenoménu může být takový ZÁMEK nebo PROCES od Franze Kafky, muže, jehož dílo pomohlo fungování totalitních režimů pochopit právě Hanah Arendtové!

Tento zajímavý efekt má svůj rozměr jak systémový, tak i individuální. Jeho funkci rozkrývají František Koukolík a Jana Drtilová v knize VZPOURA DEPRIVANTŮ (ISBN 80-901776-8-9; 80-7262-410-5; 978-80-7262-410-2): „Nástrojem konformity se skupinovým schématem jsou pocity viny a zahanbení, které jsou na dociliě geneticky zřejmě nezávislé. Niterný pocit viny je nejúčinnější. Po vštípení pracuje automaticky. Jestliže bylo jeho vštěpování dostatečné, pak svému nositeli zabrání, aby ho nonkonformní myšlenky napadly byť v nejhlubším soukromí. Nebo mu zabrání, aby nápad přijal za vlastní a začal se podle nepovolených, a tedy abnormálních myšlenek chovat. Koho by smělo napadnout, že akce chystané světskou a duchovní elitou společnosti by mohly být zločinem?“ Taková kolektivně pěstovaná atmosféra pak přitahuje deviantní osobnosti, které se přímo vyžívají v pěstování pocitů provinění u druhých lidí. Vzhledem k tomu, že se v církvi sluší „uznat chybu“, či alespoň takzvaně „projevit ochotu k takovému uznání“, ten kdo kárá je vždy ve výhodě, zatímco ten, kdo by se nařčení bránil, už tím selhává. V církvi nejde velmi často o to, kdo co doopravdy provedl, ale „projevit ochotu“. Projevit ochotu však vždy znamená uznat chybu. A tak se stává snadno prostředím, v němž se mohou rozvíjet nejrůznější deviace, stávají se rejdištěm lidí s narušenou osobností, se sklonem organizovat druhé. Ti v ní pak mohou působit velmi úspěšně, zdánlivě dokonce velice prospěšně. Ale jen za tu cenu, že se jejich osobnostní deformace přenášejí na druhé. Namísto aby se v církvi uzdravovalo, dochází k mrzačení charakterů. Je jen velmi těžké odlišit toto konvenční „vyjadřování ochoty“, zavíjející člověka do pavoučích sítí deviantů, od opravdového pokání, které má moc uzdravovat! Oněm deviantům však rozhodně nejde o uzdravování, neboť zdravý, dospělý jedinec přestává být docilní a pro jejich působení použitelný. Záměrem deviantů proto musí vždy být udržování pocitu viny, dokonce jaksi frontálního pocitu viny, neboť ten tmelí kolektivy. Tito devianti jsou rozpoznatelní snadno, neboť individuální, racionálně myslící bytost považují za nebezpečnou. A právě takto, asertivně, je třeba na jejich pokusy o zlomení reagovat.

 Theologie je již tisíc let postupně vytěsňována stále se specializujícími vědami z různých oblastí života, reminiscence na dobu, kdy byla paní v domě jí však ani v reformačním prostředí neopustilo. Lidé si ale nalézají na stále více otázek odpovědi i bez ní, mnohé si také přestali klást; marně jim je duchovní a misionáři podsouvají. Dnešní člověk je celkem vyrovnaný i se svojí smrtelností. Co mu nabídnout? Jako nejsnadnější „navazovací bod“ se vždy nabízely nějaké slabiny a nejistoty. Proto i mnohý pokus k oslovení (prvotnímu či průběžnému) bývá veden nějakým znejišťováním. Ale jak je to nepoctivé, to už odhalil vým podobenstvím o boxerském zápase Dietrich Bonhoeffer: „pravý hák: ‚jseš hříšník‘; levý hák: ‚Bůh ti odpustil‘“ a oslovený je KO a je to OK. Ovšem ještě jinou věcí je takový postup zhoubný: onen pocit hříšnosti se přesouvá do centra naší pozornosti, až se zdá, že celá křesťanská víra je vlastně jen o tom. Slabé víře pak pomáhá i hlubinná psychologie, která propátrá temné skuliny lidské duše. Hříšnost člověka může být považována za pozitivní fakt. Ale v tom podstatném nám žádná věda nepomůže. Tam zbývá víra, zůstává nejistota, a proto se utíkáme k tomu verifikovatelnějšímu. Někdy už pak ani (zvláště v sekularizované podobě) na zvěst o odpuštění a vzkříšení k novému životu nedojde, zůstane jen u škarohlídství za každou cenu.

Naše hříšnost či jakákoliv nespokojenost, špatný pocit z nás samotných, centrem víry nejsou. Je dokonce zhoubné pociťovat vinu za něco, co jsme reálně nemohli nijak ovlivnit, třeba pro historický odstup. Skutečným viníkům totiž zcizujeme jejich odpovědnost. Vlastně je obviňujeme, děláme se lepšími: oni organizovali křížové výpravy, ale my se za ně cítíme provinile; kdo je tady lepší? Každý si musíme nést před boží tvář to své (Jr 31,29; Ez 18,2). Cítit se například vinen za otrokářství z dob osidlování Ameriky jen pro to, že jsme se shodou okolností narodili jako bílí, znamená přistupovat na tzv. „kolektivní vinu“, ačkoliv její známější varianty jsou pochopitelně stejně nepřijatelné.

III.

V roce 1942 (datací si nejsem úplně jist a vlastní výtisk mám po stěhování ještě v bednách) napsal Markus Barth svoji první verzi později tlustšího spisu Das Abendmhal (Večeře Páně). Už tehdy si všímá jistého nadužívání kajícnosti v liturgii. Je samozřejmé, že píše na pozadí lutherské liturgie, kterou většina sborů ČCE neužívá. Naše volnější liturgická pravidla umožňují všelicos. Budeme-li ale pozorně sledovat průběh bohoslužeb na jakémkoliv sboru, zejména když součástí bude právě Večeře Páně, spolehlivě najdeme obdoby. Markus Barth lutherskou liturgii kritizuje právě za ono nadužívání: už úvodem před začátkem bohoslužeb sbor vyznává viny. Před přjímáním ovšem nanovo. Autor klade poťouchlou otázku, zda shromáždní stačili mezi tím tolik zhřešit, nebo to poprvé nemysleli vážně? I u nás se prakticky v každé modlitbě, v každé písni, ano i v samotném kázání kajeme! A před Večeří Páně znovu! Ještě horší však je, že to navozuje dojem hříchu jako vstupenky na bohoslužby, jinak by k modlitbám člověk mohl těžko říci své Amen. Skutečné pokání však předpokládá vůli ke změně. Ta se sice s největší pravděpodobností stoprocentně nepovede. Kajícník však musí být otevřen úspěchu. Ví-li dopředu, že to za týden bude stejné, hřích se konzervuje. A on si nesmí myslet, že by se mohlo něco pohnout k lepšímu, jinak by nemohl na bohoslužby. Jsme tedy u logiky poťouchlého úšklebku z úvodu, který slavný dramatik vložil do úst Pukových. Vážně si můžeme myslet, že Bohu jde právě o tohle? Nemusí toho už mít trochu plné uši? Ano, mocní tohoto světa se nemohou nasytit pokory svých poddaných, když tito tlučou hlavami o zem, ale chceme opravdu s tím srovnávat Otce Ježíše Krista (Ř 8,15 Fp 2,6-11)?

Na prvém místě je třeba uvědomit si, co je vlastně zdrojem a cílem poznání Boží vůle. Primárním poselstvím není zvěst o naší hříšnosti. Pavel ve Fp 3,4-11 vybočuje z probuzeneckého modelu obráceného hříšníka: není to člověk bezcílně bloumající od hříchu k neřesti – jeho „hříchem“ byla právě poctivá zbožnost. Poznání Ježíše jej ale ani nezdeptalo, že by dle zase romantického modelu odhalil pokrytectví své ctnostné zbožnosti, nýbrž poznal něco mnohem lepšího. A toto „mnohem lepší“ musí zůstat v centru pozornosti, ostatní je důsledek (Ga 2,18). Hříšník by se neměl cpát na niku Krista, toho ukřižovaného.

Shrňme si to asi takto – pocit viny, který mi brání zastat se obětí zla, je falešný. Je únikem před odpovědností do pokory a sebeponižování. Falešná odpovědnost odvádí pozornost od skutečné. Neoprávněné přijímání odpovědnosti vyviňuje skutečného pachatele. Potřeba unést tuto situaci s relativně čistým svědomím pak vede k popírání, že tu nějací vinní doopravdy jsou. Nejsou oběti, jen viníci. Kdo pak volá, abychom se jej zastali, může počítat jen s přezíráním, nebude-li rovnou za svoji opovážlivost pokárán. Skutečné pokání se však pozná pávě podle toho, zda nás činí citlivějšími vůči zlu v tomto světě, nebo naše srdce opevňuje krunýřem falešného pocitu spoluviny, povinností dodržovat omertu.

A tak máme-li nutkání přijmout ukvapeně za něco odpovědnost je namístě položit si nejen otázku, zda jsme se doopravdy provinili, jak a čím, ale i tu, zda přijetím sofistikované odpovědnosti neuhýbáme před něčím méně sofistikovaným, zato těžším? Je-li přijetí globální odpovědnosti snadnější, možná i povznášející, nežli změnit něco na každodenních banalitách, mějme se na pozoru. Něco není v pořádku.

Už Starý zákon samozřejmě reflektuje přepjatou, proto tedy neúčinnou pokoru (Iz 58,5-7). Pravost pokání nepotvrzuje stupeň našeho sebeponížení. Smyslem pokání je ostatně pozvednutí hlavy, povstání z prachu a hnoje, ne rochnění se v něm. Přesto jsem už slyšel několik kázání na Oz 6,1-3, jejichž autoři si nevšimli, že je to ironie (Oz 6,4), brali to jako doporučení: ano, když ukážeme smutné oči, Bůh nám všechno odpustí. On to tak má rád …. Vede to pak k tomu, že je za čestné považováno přijmout jakákoliv obvinění, za nečestné obrana. Ale tady by nám propadl spravedlivý Jób. A on skutečně propadá, tedy v očích svých přátel. Čteme-li, jak jej poučují jeho přátelé o jeho hříšnosti, může se nám zdát, že slyšíme mnohá pastorační působení našich pastýřů, ohlasy mnohých kázání či napomínání. Dokonce možná tito chlapi vykrádají naše vlastní myšlenky! Ano Jób bude skutečně i Bohem pokárán za lpění na své spravedlnosti, ale jeho kritici nedostanou zapravdu. Naopak! Oni jsou skutečnými hříšníky, neboť svědčili proti Jóbovi křivě. Jób ostatně není „samospravedlivý“, oblíbený slaměný panák, do kterého se trefují mnohá kázání. Chová se však asertivně (nezaměňovat asertivitu s drzostí!): nepřijímá obvinění o nichž ví, že jsou lichá. Nevyjde z toho čistý, ale autentický. Pokání je falešné, je-li zbrklým únikem před konfrontací s vlastní vinou do viny nevlastní, třeba honosnější, ale stereotypní.

Smyslem bohoslužby je člověka uzdravit (L 13,10-17), ne jej posadit na zadek; postavit na vlastní nohy (Mk 10, 49n), ne jej přimrazit k zemi (Mk 10,48a); přivést ke zralosti a dospělosti (J 9,21b), nikoliv jej udržovat v ideologickém statusu hříšníka (Ga 4,6n Kol 2,18). Pravé pokání činí člověka citlivějším vůči zlu a utrpení ve světě. Kajícník se nestará jen o to, jak jako hříšník projde do bran Království božího, nýbrž jak toto království neznečistit. Nemůže mlčet ke zlu páchanému druhými lidmi, neboť je to zlo páchané na jiných druhých lidech, nemůže přijmout zásady omerty. Kajícník nepláče, nebije se okázale v prsa, ale proměňuje se (Ř 12,1n), proměňuje i svět okolo sebe, to je pravé pokání. Nevyhýbá se, stejně jako arcihříšník Pavel působení na druhé lidi. Obsahem církevního působení musí být především posila k „chození v novotě života“. Aby pokání zůstalo pokáním, musíme mít odvahu nepřijímat falešné pobídky k pocitům provinění (Mt 12,7). Musíme trvat na tom, aby ten, kdo obviňuje (karatel, který mluví přímo na nás, nebo kazatel, který mluví frontálně, neadresně), svá obvinění také doložil, abychom je mohli přijmout za vlastní. Je-li tato cesta složitější, než prostě vinu přijmout a mít pokoj, je na místě nebát se a nekát …

(Jakub Dvořák)


1 Abych nebyl nespravedlivý, dnes, tedy 1. 8. 2010 jsem měl to potěšení vyslechnout kázání z téže knihy z Gn 8,15-22, a to mi přišlo zase až nedprůměrně dobré.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář