Jdi na obsah Jdi na menu

Vyznání nebo přiznání

O hrdinech:

Slyšel jsem kdysi přednášku o tom, že v bibli hrdinové nejsou. S tím nesouhlasím. Osobně ale doufám, že jsem se v Krupce hrdinou nestal a ani nikdy v budoucnu se jím nestanu. Smutnější úděl než být hrdinou si totiž skoro neumím představit. Hrdina se může sám sobě podívat do tváře, ale jaká je to výhoda, když to co uvidí jej rozpláče? Kde by mohl být, kdyby nebyl hrdinou? Snad jen úplný masochista po něčem takovém touží. Soucítím se všemi, které něco takového potkalo. Nemohla to být jejich volba. Rád se také přiznám k těm, kteří tvrdí, že naše hrdinství v Krupce bylo klamné … opravdu myslím, že v sobě, třeba tajně, neskrýváme sklony k podobnému sebetrýznění…

Ke Krupce:

Na tuto akci mne pozvala iniciativa vustineonacistynechceme… Nebýt jejich přemlouvání nikdy bych se tam nepodíval. Je mně dobře tam kde žiji, tak dobře, že ve chvíli kdy jsem pochopil oč organizátorům protestní akce jde, jsem začal mít svůj domov ještě radši. A vůbec bych se odtud nehnul, kdybych svou odpovědnost mohl převést na některého ze svých kolegů z nejbližšího okolí Krupky. Shodou okolností se žádný z nich nemohl sobotní akce účastnit. Část hradeb bránící vstup do mého domova, proti nepohodlným návštěvníkům, tímto padla. V podstatě jsem byl nucen se vzdát pro nedostatek dalších vhodných protiargumentů, z nichž největší byl asi strach a pak nezájem. To jak každý ví, jsou argumenty mocné, ale v diskusi se dají těžko použít a zároveň obhájit. Neudělat něco jen proto, že máte strach a nebo proto, že jste líní, to je pochopitelné, sám to doporučuji, ale tehdy jsem se začal bát ještě něčeho jiného-že když odmítnu, přestanu si možná sebe sama vážit, přestanu si stát za tím, co říkám třeba z kazatelny a tak … a taky strach, že takového jaký jsem, nebudou si mě moct vážit ani moje děti, ať už to celé dopadne, jak to dopadne. Jeden strach se tak potkal s druhým. Fakt jsem sám sebe hrozně litoval. Ale od určité chvíle jsem vlastně věděl, že tam musím jet, a že tam chci jet, a že by mně dokonce mrzelo, kdyby mi řekli: už vás nepotřebujeme, poradili jsem si sami… A tady tyto pocity se pak jen stupňovaly a potvrzovaly. Jsem neskonale vděčný organizátorům celé akce, že mne do toho zatáhli, že se rozhodli se mnou, nickou, počítat. Protože doopravdy, zaslouží obdiv za to co dělají, nejvíce však vděčnost mou a nejspíš i dalších.

Zážitek z cesty

Během cesty do Krupky nás zastavila policejní kontrola. Jakýsi tajný policista kontroloval obsah našich batohů, chtěl vidět můj talár a tabulky a bibli, tu jsem do batohu neschoval, ale pohodil ji do kufru auta. Začal se vysmívat a útočit ať si ji prý pěkně schovám do batohu, že je to slovo Boží a že s ní nemůžu takhle zacházet. Když nedal pokoj, tak mne to s prominutím „nasralo“, protože jaké slovo Boží? Co je tohle za slovo Boží?! A to jsou asi ve stručnosti mé teologické důvody. Nemyslím, že bible jako kniha je slovem božím sama o sobě, nezávisle na použití, nezávisle na tom, co tam čtu a jak to pro sebe vztahuji. Nemyslím, že bohoslužba je něčím svatým sama o sobě, nezávisle na použití, na tom, co se v ní děje, při jaké příležitosti se děje atd. A na druhou stranu, pokud určitá liturgie, ať už má jakékoli nedostatky, chce sloužit Bohu a s jeho milostí chce počítat, nemůže jí v tom nic zabránit, ani ty výše zmíněné nedostatky, teologické nepřesnosti. Je to oprávněný požadavek a vůbec ten nejvhodnější, který našim bohoslužbám dává smysl. Po mém soudu Boží slovo opravdu nefunguje na stejném principu jako automatická pistole, protože to by se naši nepřátelé stále netěšili dobrému zdraví. Že se jim vede dobře, chápu jako potvrzení toho, že tomu tak opravdu není, že Boží slovo nefunguje, jak bych si přál.

Že by bohoslužby v Krupce byly jen bohoslužbou naoko, jako zástěrka pro skutečný důvod? To si myslím, že ne. Opravdu jsme chtěli „dělat“ bohoslužbu a příhodnější důvod pro konání této bohoslužby, jak už jsem sám za sebe vyznal, nemohl jsem si ani přát. Že jsme bohoslužbu přizpůsobili délce konání protestního shromáždění, lépe řečeno, že jsme se ty bohoslužby snažili udělat tak dlouhé a nastavovat a nastavovat, abychom zabránili průchodu dělnické strany to je pravda a za to se docela nic nestydím. To bych se taky mohl stydět, že v kostele při kázání beru ohled na stáří posluchačů, na jejich možnosti soustředění, koncentrace a že je zrovna čas oběda a oni jsou už hladoví a unavení… Jako by to nebylo jedno, jako by na tom záleželo – takové nepodstatné hlouposti… Co se Cikánů, kteří se toho shromáždění zúčastnili, týče: lepší publikum jsme si nemohli přát. Byli myslím opravdu vzorní. Jen si zkuste představit, že vaší ulicí má zanedlouho projít průvod těch, kteří vás nenávidí. Nenávidí vás, vaše ženy, vaše děti, a tento jejich pochod soud povolil, protože na něm nevidí nic špatného a policie dohlíží na to, aby se povedl… Je to jako když vám někdo plivne do tváře a vy si tu slinu ani nemůžete utřít, protože ten, kdo na vás plival tím chtěl jenom vyjádřit svůj svobodný názor a soudy a policie musejí dbát na to, aby každý člověk měl takové právo, tu možnost po druhém plivnout, když je to jeho přáním… Soustředit se v takovéto chvíli na bohoslužbu, musí být strašně těžké, ne-li nemožné. Vy jste nuceni strpět toto násilí, policie, která dbá o pořádek, se o to postará, nemůžete protestovat, protože to je proti zákonu, jejich pochod byl totiž řádně ohlášen, to úplně stačí a vy se schovejte, nebo utečte… nebraňte se tomu, strpte to, nemějte z toho zlou krev... Přesto se Cikáni na bohoslužbu soustředili jak nejvíce to šlo. Zpívali s námi také písně z „Dodatků“ a ze zpěvníku „Svítá“, které jsem pro ně okopíroval. Strašně moc mne to potěšilo a pak těsně předtím, než nás těžkooděnci rozehnali potěšili mne znovu: mírnili nepořádné a nepozorné účastníky bohoslužby bledé barvy pleti, kteří tam přišli, kdoví proč, určitě ne chránit svůj domov, a své děti, které na tom krupském sídlišti musejí vyrůstat. Rušili tito „bílí“ účastníci shromáždění, pokud vím, a oni se je snažili uklidnit, a rušila policie.

K práci policie

nevím co bych řekl. Snad jen to, že by nejspíš se stejnou chutí rozehnala dělnickou stranu, pokud by k tomu dostala svolení, nebo Cikány, nebo kohokoli jiného, třeba i bohoslužebné shromáždění v čele s faráři. Plní rozkazy a pokud by měli morální zábrany pro uposlechnutí rozkazů, tak by je tam snad ani neposlali. Chápu to tak, že policie nesmí zůstávat příliš po zadu za těmi, kteří páchají násilí. Jinak by nezískala respekt a co je policie bez respektu? Jenže, přeci jen, bohoslužba v Krupce, to není organizovaný zločin – to je moje námitka. Co policii zajímá (můj názor), je jak se to všechno bude vyjímat na záběrech a fotografiích. Jak svůj útok obhájí před veřejností, pokud by veřejnost o to stála. To si myslím, že policii zajímá ze všeho nejvíce a to je její nejslabší místo, protože pokud by udělali něco, co veřejné mínění odsoudí a nebudou si to moci obhájit budou padat hlavy – to vědí ti nahoře. Jediná šance je tedy dát jim tu příležitost sebe sama znemožnit, ať ji využijí nebo ne, a doufat, že ji nevyužijí, že se tím znemožní a když se to stane, začnu si její práce více a lépe vážit. Upřímně jim to tedy přeji, protože bych si práce policie vážil moc rád. Jinak se myslím porazit nedá a neonacisté budou dál pochodovat našimi městy, chvástat se, zastrašovat a sbírat hlasy. A policie se bude dál tvářit, že je to normální, a politici, že je to úplně normální, a lidi si budou myslet totéž co politici a policisté, zvlášť když stojí na druhé straně barikády, až dojde k nejhoršímu, a nikdo si už o tom všem nebude myslet nic. A jednoho dne lidstvo přestane myslet úplně (bude to zbytečná přítěž, stejně jako život, nebo smrt), protože se to stane přežitkem z dob, kdy smysl a mysl nebylo totéž, kdy naopak dalo hroznou fyzickou práci dát je nějak dohromady… Ale to už bude minulost. A před námi je… co je před námi, to fakt nevím. Nevím, jestli každý dostane takové Nebe jaké si zaslouží. Myslím ale, že si každý člověk pro sebe vytváří určitou pozemskou představu nebe, v kterém by žil a dobře se cítil. Občas se ale stane, že to jeho nebe už nesplňuje nároky a představy, které je nutno na ně klást (někde má přece svůj vzor). A pak se už v něm nemůže cítit dobře a zdi, které to jeho nebe chránily, už nejsou bezpečné. Pak nejspíš hrozí nějaký problém. A možná na pár vteřin, na několik minut, zrodí se hrdina, který v duchu křesťanské lásky zaslouží politovat. Stává se to dnes a denně každému z nás. Je to tak běžné jako kafe a cigareta místo snídaně a zrovna tak pozornosti hodné.

(Pavel Šindler, farář ČCE v Humpolci a účastník událostí v Krupce)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Myrek - Pane faráři, ...

19. 4. 2011 20:19

... je mi líto, že jste se rozhodl odejít od svých oveček v Humpolci. Romskou problematiku nevnímám černobíle. Mezi Cikány mám i dost známých. Ale ne mezi těmi, kteří drancují a vybydlují státem opakovaně přidělované útulky. Myslím, že tolerance i demokracie mají své meze. Jestli Vám osud těch lidí není lhostejný, jezděte za nimi tak často, jak jen můžete. Pokuste se je vyvést na lepší cestu. Náboženské shromáždění v Krupce bylo v očích zástupů bráno pouze jako účelová provokace.
kovarska_mirek@gmail.com

Jakub Dvořák - Rozhovor pro E-církev

17. 4. 2011 17:37

Rozhovor s autorem článku uvedla už 13. 4. 2011 E-církev, oficiální stránky ČCE: http://www.e-cirkev.cz/rubrika/67-Rozhovor/index.htm.