Jdi na obsah Jdi na menu

Zní to sice všelijak, ale neukazuje snad víra k dobru?

Známe ten Ježíšův výrok, v němž vychází najevo židovská tradice: »Nikdo není dobrý, jedině Bůh« (Marek 10,18; stejně Lukáš 18,19; srov. Matouš 19,17). Vyplývá z něho, že Bůh je nejen dobrý nahodile, ale sám je dobrý bytostně, že můžeme po augustinovsku říci, že je Dobrem. Neví-li kdo, co je »dobro«, je tu na správné adrese, i když v konkrétních detailech nastávají nejrůznější problémy s rozuměním. Slovo »dobrý« užívá snad každý neustále. Ale kdo ví, co to slovo znamená?

Proto je dobré, mít kde začít. A to s otevřeným hledím, protože s otázkou dobra jsme zároveň na dlouhé trati (co na tom, že někdo bývá se svými hodnotovými úsudky a posudky příliš rychle hotov). A jednou z vážných otázek, které se na této trati stávají překážkou, je: jak to, že je na světě tolik zla, je-li Bůh dobrý? Dalo by se říci: svět není Bůh, ale tím se z té otázky ještě nevyvlékneme, protože rozdíl mezi Bohem a světem není totéž co rozpor mezi světem a Bohem.

Dobro je podmínkou života a také jeho cílem. Kdyby Dobro nebylo podmínkou života, nemohl by člověk ani mít život rád. A kdyby Dobro nebylo cílem života, byl by život bezcílný.

Ovšem člověk se jednak zapomínává cílem zabývat a jednak se ještě častěji za Dobrem nevydává přímou cestou. Vždyť přece Ježíš také říkal, že pravá cesta je těžko schůdná. Takže si člověk sám způsobuje potíže, když jde za Dobrem prostřednictvím snahy o věci, které se mu dobré toliko zdají - a rozdíl mezi obojím nevidí, nechce vidět nebo rezignuje na snahu o rozlišování. Neboli o kritický přístup.

Také si často pleteme, co je dobré a co je příjemné. Anebo se řídíme dobrým nebo špatným dojmem. To je ustavičná lidská tendence. Ale potřeba se s ní vyrovnat neustane, co svět bude světem stát.

Otázku kritického rozlišování dobrých věcí ve vztahu k Dobru považuji za jednu ze základních lidských otázek. Ale jakou úlohu tu sehrává víra? Je to síla vedoucí k vědomí, že život není nesmysl, protože má dobré východisko i dobrý cíl. Znamená to vědět o riziku, že cíl je možné minout. Znamená to ale také důvěru v zaměřenost na dobrý cíl. A je-li dobrým cílem Dobro, není tato důvěra všední důvěrou, nýbrž vírou.

Takto pochopená víra je důvodem kritické sebedůvěry. Kritické proto, aby neutonula v krizi.  Co odtud plyne dále, aby sebedůvěra se nestala zahleděností do sebe? Vědět o tom, že jsou ve mně větší dispozice, než si aktuálně uvědomuji. Vědět o tom, že mám v sobě co rozvíjet. A stejně tak vědět analogicky o druhých, že mají větší dispozice, než si sám aktuálně uvědomuji a než si oni sami aktuálně uvědomují. Žádný důvod k pocitu nadřazenosti! Znamená to otvírat dveře, otvírat si navzájem dveře, hledat a ukazovat si příležitosti. (Mravokárci jsou v tomto ohledu přinejmenším nešikovní.)

To je vlastní smysl příběhu v němž Ježíš mluví s onou ženou, která měla za sebou příliš mnoho sexuálních zkušeností: »Jdi a už nehřeš« (Jan 8,11; srov. 5,14). To neznamená: »Nedělej, co se mi nelíbí!«, nýbrž: »Otvírám ti cestu za Dobrem«. V tom je Ježíš vzorem, i když nemůžeme postupovat doslova stejně, protože ho můžeme nanejvýš napodobovat. Ale to nás předem neomlouvá, nýbrž vidíme, že víra není jen individuální soukromou záležitostí. Je hluboce osobní, ale nedá se privatizovat.

Překážkou je i vnějškovost, zaujatost vnějškovostí. Přesto si ale povšimněme toho, co se děje okolo nás: stále nové technické inovace, upnutost k pokroku trvá, snaha o hospodářský růst, požadavek na nárůst znalostí. Ale kde je úsilí, které by se týkalo pokroku člověka samého, nikoli jeho okolností a podmínek a nanejvýš dílčích schopností?

Závěr, otevřený závěr našich úvah tedy zní: úkolem křesťanství, úkolem, který by z křesťanství dělal to, čím má křesťanství být, aby bylo zvláštností vůči všedním tendencím ve světě, tímto úkolem je uskutečňovat cestu za Dobrem a posilovat víru, že tato cesta má smysl.

Dovětek:

Netuším, zda, kde a jak se o této věci v církvi mluví. Netuším ani, zda jsem o tom napsal to nejlepší, co jsem mohl. Možná se uvidí. Ale tuším, že nakolik se o této věci nemluví a nakolik se o ní popřípadě pouze mluví, natolik církev selhává. Jedna ze známých farářských osobností prohlásila nedávno při bohoslužbách: »Církev nebude lepší než my, co v ní jsme.« To může vést k rezignaci na nové vykročení a může to znamenat výzvu k usnutí ve spokojenosti. K přesvědčení, že žádná cesta k Dobru není. Co můžeme čekat od sebe a od sebe navzájem? Jen navyklosti? A v ještě horším případě jen to špatné? Nebývá nezřídka očekávání špatného samo špatné? Po fotbalistech trenéři požadují, aby na sobě pracovali. Kdo to požaduje po křesťanech a farářích? Hádejte stokrát, kdo je jejich trenérem.

Jiří Hoblík

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

František - dotaz

29. 8. 2013 15:12

Co znamená "jdi a nehřeš" pro tu ženu od studny? Jak může vypadat scénář? Vždyť jistě zkoušela "nemít žádného" muže a přesto vždy dopadla stejně. Vždyť si toho všeho byla vědoma. Přemýšlela o tom a hledala cestu. Byla uvědomělá. Co tedy znamenají Ježíšova slova?