Co „jest dobré a vzácné před spasitelem naším Bohem“?
Představte si služby boží, kde v modlitebně sedí pár vdov či staří manželé, já, středního věku, šťastně ženat, tehdy otec jedné dospívající dcery a jednoho předškolního hocha, pak ještě jedna mladá maminka s kojencem v náručí. Z kazatelny k nám sestupovala slova o tom, jak je ta mládež hrozná: „berou se jen proto, že se tomu líbí tamta, nebo jí onen, a na vůli boží se nedotazují“. Co jsme si asi měli odnést? Jaký účinek na nás onen farář očekával (jako člověka jsem ho měl moc rád a věřil upřímnosti jeho víry, ale kázání měl vždy strašná), to je mi opravdu záhadou. Ale nakonec proč ne; i z toho si šlo něco odnést, třeba otázku, jak by se ona mládež (kdyby tam byla) měla vlastně Boha na výběr svých životních partnerů dotázat; házet třeba po bibli šipkami a z hloubek, kam až proniknou, se snažit něco vyčíst? Tak to nám ovšem bratr kazatel zůstal jaksi dlužen. Zajímalo by mě, jak byla asi vybrána sestra farářová?
Slyšel jsem, že Jan Karafiát, pomineme-li známou „pannu Hermínku“, se prý jednou na ulici zakoukal do nějakého děvčete. Pomodlil se, aby se, má-li si s ní něco podle vůle boží začít, ohlédla. Nestalo se, propracoval se ke svému staromládenectví. A kdo ví, zda to tak nakonec nebylo při jeho povaze lepší (viz např. vzpomínky Vlasty Ženaté v Ženy z fary, ISBN 80-7017-031-X).
Ale jak tedy boží vůli zjišťovat? Pokusím se (ovšem bez aplikace na intimní záležitosti) k této otázce přispět rozborem 1Tm 2,1-7. A podíváme se spíš na jinou otázku, jak se má mít církev vůči společnosti, v níž žije, a která ji občas třeba i pronásleduje, jako tomu bylo v časech sepsání tohoto listu. Text zní následovně:
|
NA 27 |
Kralická |
ČEP |
1 a |
παρακαλω ουν |
Napomínámť pak, |
Na prvním místě žádám, |
b |
πρωτον παντων |
aby přede vším |
|
c |
ποιεισθαι |
činěny bývaly |
aby se konaly |
d |
δεησεις προσευχας |
pokorné modlitby, prosby, |
prosby, modlitby, |
e |
εντευξεις ευχαριστιας |
žádosti a díků |
přímluvy, díkůvzdání |
f |
υπερ παντων ανθρωπων |
činění za všecky lidi, |
za všechny lidi, |
2 a |
υπερ βασιλεων και παντων των εν υπεροχη οντων |
Za krále i za všecky v moci postavené, |
za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, |
b |
ινα ηρεμον και ησυχιον βιον διαγωμεν |
abychom pohodlný a pokojný život vedli |
abychom mohli žít tichým a klidným životem |
c |
εν παση ευσεβεια και σεμνοτητι |
ve vší pobožnosti a šlechetnosti. |
v opravdové zbožnosti a vážnosti. |
3 a |
τουτο καλον και αποδεκτον |
Nebo toť jest dobré a vzácné |
To je dobré a vítané |
b |
ενωπιον του σωτηρος ημων θεου |
před spasitelem naším Bohem, |
u našeho Spasitele Boha, který chce, |
4 a |
ος παντας ανθρωπους θελει σωθηναι |
Kterýž chce, aby všickni lidé spaseni byli, |
aby všichni lidé došli spásy |
b |
και εις επιγνωσιν αληθειας ελθειν |
a k známosti pravdy přišli. |
a poznali pravdu |
5 a |
εις γαρ θεος |
Jedenť jest zajisté Bůh, |
Je totiž jeden Bůh |
b |
εις και μεσιτης θεου και ανθρωπων |
jeden také i prostředník Boží a lidský, |
a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, |
c |
ανθρωπος χριστος ιησους |
člověk Kristus Ježíš, |
člověk Kristus Ježíš, |
6 a |
ο δους εαυτον αντιλυτρον υπερ παντων |
Kterýž dal sebe samého mzdu na vykoupení za všecky, |
který dal sám sebe jako výkupné za všechny, |
b |
το μαρτυριον καιροις ιδιοις |
na osvědčení časem svým. |
jako svědectví v určený čas. |
7 a |
εις ο ετεθην εγω κηρυξ |
K čemuž postaven jsem já za kazatele |
Byl jsem ustanoven hlasatelem |
b |
και αποστολος |
a apoštola, |
a apoštolem tohoto svědectví |
c |
αληθειαν λεγω ου ψευδομαι |
(pravduť pravím v Kristu a neklamámť), |
– mluvím pravdu a nelžu – |
d |
διδασκαλος εθνων |
za učitele pohanů |
učitelem pohanů |
e |
εν πιστει και αληθεια |
u víře a pravdě. |
ve víře a v pravdě. |
Okolnosti vzniku:
Odborná obec je vedví v otázce, zda se jedná o původní Pavlův list, či zda nepochází z doby popavlovské, nejspíš od některého z jeho žáků. Kromě empirických faktů, jako je otázka slovní zásoby, styl, stavba i představy, které se dost odlišují od spolehlivě Pavlových epištol, tak i sociologický obraz církve, zde evidentně hrají roli i takové věci, jako že mají někteří pocit, že zpochybněním Pavlova autorství by byla epištola, neli celá bible znevážena. K této otázce už bylo sepsáno mnoho knih, přístupných i českému čtenáři, a tak odkáži jen na knihy Petra Pokorného Literární a teologický úvod do Nového zákona, ISBN 80-7021-052-4, nebo Knihu Bernarda Gillièrona Bible nespadla z nebe (Strhující historie jejího zrození), ISBN 80-902296-5-4 (2. vydání, aktuální cena 116,- Kč; 1. vydání ISBN 80-901589-0-0). Přiznám jen, že bych za Pavlovo autorství ruku do ohně nedal, pochybnost budí už sama christologie tohoto probíraného oddílu.
Vnitřní i vnější kontext:
Oddíl následuje po delší řeči, zmiňující výhrady autora proti bludařům, proložené Pavlovou osobní zkušeností Kristem omilostněného bludaře. Textem začíná kladné vyjádření žádoucí náplně sborového shromáždění: konkretizuje „οικονομιαν θεου την εν πιστει“ (řád/ekonomii boží ve víře), k jejímuž následování vyzývá v 1,4. Začíná výzvou k modlitbám (1n), jejím zdůvodněním (3n), odkazem na tradiční vyznání (4-6) a vlastní autoritu apoštola pohanů (7).
Odd. je součástí parenetického celku, který zachovává jakousi obvyklou strukturu: 1) obecné předpisy pro bohoslužby; 2) řády pro jednotlivé účastníky (muži, ženy, funkcionáři …), jakou lze sledovat např v Ef 5,15nn; Kol 3, 16nn; s nimiž jej spojuje stejná doba vzniku, boj proti bludařství a původ v pavlovské tradici. Podobnou strukturu je možno nalézt i u Petra.
Jednotlivé verše:
1Tm 2,1: První verš (navenek) pleonastickou formulí (e,d) a slovy „na prvém místě“ (b) vyzývá ke konání modliteb, k jejichž vystižení užívá čtyř výrazů, či lépe dvou dvojic: δεησεις – προσευχας (e deésis × proseuché) × εντευξεις – ευχαριστιας (d enteuxis × eucharistia). Deésis se v evangeliích vyskytuje jen 3 a pouze u L; 6 v Paulinech (Ř 10,1; 2 Kor 1,1; 9,14; Fp 1,4.19; 4,6) i předpokládaných deuteropaulinech (Ef 6,18; 1Tm 2,1; 5,5). Někdy je ve výzvách doplněna i o proseuché, která je vždy na prvém místě! Podle způsobu užívání i svým původem je deésis typem angažované modlitby, velmi usilovné, do níž vkládá člověk sebe sama. Je výrazem modlitby „úzkostlivé“. Žd tak označuje Getsemanskou modlitbu Ježíšovu. Vzájemné deésis křesťanů jsou realizací spolunesení břemen mezi vykoupenými Kristem, deésis se podílejí křesťané na Pavlově missijní práci. Poprvé zde deésis opouštějí křesťanský kroužek a sbor se jimi solidarizuje se světem (! viz dále). Hé proseuché je naproti tomu typem modlitby, která může být usilovná, hlavně je to však modlitba chval, jde o vzývání. To ovšem nevylučuje výzvy k radostným deésis, jakož ani nazývat modlení Ježíšovo v Getsemane synoptiky proseuché a deriváty. Enteuxis se vyskytuje jen v 1Tm (ještě v 4,5). Její významové rozpětí se pohybuje v oblasti návštěva, audience, modlitba. Význam posledního slova považuji za zbytečné zmiňovat; je dostatečně známý.
Na tomto místě chci jen zmínit názor Gottfrieda Holtze (G.H.), který vidí v oddíle nikoliv tradičně „řád správy církve“, ale liturgický eucharistický text. To m. j. dokládá výše zmíněným pleonasmem (1de), nevhodným pro jakýkoliv řád, avšak v liturgii působivým. Dovolává se též pozdějšího vzývání ve starocírkevních eucharistických modlitbách Boha slovem „parakaló“. Kromě toho, že mi přijde jeho exegeze nepoctivá, chci zmínit funkci onoho pleonasmu, který soustřeďuje pozornost právě na konání oněch modliteb, neboť to bude důležité při výkladu 3. verše. Modlitby i díkůvzdání se mají konat jakoby zástupně za všechny lidi (přitom není užito oblíbené tropy totum pro parte „svět“). Důraz je kladen na všechny (f παν a deriv., v tomto oddíle značně koncentrované!) a na lidství, na něž bude kladen nebývalý důraz i u Ježíše (viz 5c).
1Tm 2,1f.2a: Obecný výraz „všechny lidi“ je tu konkretizován ve vládcích a mocných. Je třeba mít na paměti napětí mezi církví a mocnými. I to, že církev, odmítající uznat v římském císaři boha mohla být obviňována z neloyality, tedy z bezbožnosti, že měla i dobrý příklad v židovských modlitbách, pojatých do souboru „Osmnácti modliteb“, usilujících o zkázu impéria (naopak ale i v knize Est, která nabízí určitou možnost prokázání loyality vůči pohanské vládě při zachování náboženské ryzosti, v traktátu Pirkej Avot III,2 ve výzvě r. Chaniny k modlitbám za blaho vlády. Nejčastěji bývá oddíl srovnáván s Jr 29,4-7). „Pavel“ však naplňuje Kristovo slovo o modlitbě „za ty, kdo vás pronásledují“ (Mt 5,44). Nejde o podlézání mocným, vždyť mocní jsou tu postaveni na roveň „všem lidem“, ačkoliv si zde církev zároveň střízlivě uvědomuje závislost svého života na dobrém vládnutí světské moci.
1Tm 2,2bc: Styl zbožného života je podán opět pleonasticky 2 (b) × 2 (c). Termín „ηρεμος“ (éremos) se v bibli vyskytuje pouze zde (hapax legomenon), „ησυχιος“ (hésychios) je i u jiných autorů atributem zbožného života (1Te 4,11 a 2 Te 3,12) či tím, co má v Božích očích cenu (1Pe 3,4 v „řádu pro ženy“). Znamená ztišení; umlknout však mohou i boží nepřátelé při setkání s Bohem. Ceněna je zejména u žen. Označení zbožnosti jako ευσεβεια (eusebeia c), se vyskytuje jenom ve Sk, 2Pe a hojně v pastorálních epištolách. Důvod řídkého výskytu hledá G.H. v jeho politických konotacích, v nich však vidí i důvod, proč je najednou užit zde v souvislosti s modlitbou za mocné: jde o to chránit církev před nařčením z anarchie – ασεβεια (asebeia = bezbožnost). Ke speciálním výrazům v pastorálních epištolách patří i σεμνος (semnos), jehož derivát se vyskytuje jen ve Fp 4,8, jinak 4× v 1Tm a 2× v Tit. Zajímavé je, že tytéž atributy jsou v 2Tm opisovány jinými slovy.
1Tm 2,3a: Otázku si kladu nad tím, k čemu se vztahuje úvodní ukazovací zájmeno. Tradičně (tak i ČEP nebo G.H.) na 2. verš. G.H. to vysvětluje závislostí missie na pokojném, nechaotickém stavu společnosti: žádný rozvrat, převrat nebo bezvládí by jí neprospělo. Avšak důraz na konání modliteb, vyjádřený obratem „πρωτον παντων“ (próton pantón = na prvním místě – 1a) a oním pleonasmem, navíc „παντοι ανθρωποι“ (pantoi anthrópoi = všichni lidé), které se jako refrain vrací i ve zdůvodnění ve v. 4a mě vede k zamyšlení, nevztahuje-li se právě na ono konání modliteb. „…καλον και αποδεκτον“ (kalon kai apodekton = To je dobré a vítané / toť jest dobré a vzácné) by pak byla modlitební stráž církve za svět. Možná to něco napovídá o charakteru bludařů (snad gnostiků 6,20), proti nimž autor horlí. Smyslem bohoslužeb není potom únik ze světa, popření závislosti na něm, ale zástupné předcházení církve před Boha za něj, a to především s díkem (euchasistia !), nikoliv obžalobou.
Hodnotící výraz αποδεκτος (apodektos) se vyskytuje pouze v 1Tm, a to 2×. Vychází ze slovesa αποδεχομαι (apodechomai), které znamená přijmout, věřit, schválit. Hodnotícím kritériem je to, co schvaluje Bůh, s čím si mu smí člověk troufnout na oči.
Zajímavé a v pavlovském korpusu ojedinělé je, že spasitelem je nazýván Bůh (až na jednu výjimku), a ne Ježíš (k tomu níže 5b).
1Tm 2,4: Pro verš 4. se domnívám, že jde právě o zdůraznění Božího zájmu na lidech (proto se zde neužívá oblíbené κοσμος - kosmos). Proti falešnému „poznání“ (6,20) se tu klade důraz na poznání „pravdy“, jejímž zvěstovatelem je „Pavel“.
Původně se mi zdálo, že smysl oddílku vede právě k tichému životu, stranou od problémů světa. Po jeho prostudování naopak zjišťuji, že je to naopak první místo, kde se roztíná dosebeuzavření církve a církev ze svého vyznání odvozuje svoji odpovědnost za svět. Zdůrazňuji, ze svého vyznání, nikoliv v návaznosti na nějakou tradici, nebo pragmatickou potřebu.
1Tm 2,5: K onomu přesvědčení, co je libé Bohu, co Bůh chce, jak ta jeho „ekonomie“ funguje, dochází autor na základě liturgického vyznání víry. Důraz klade po vzoru Dt 6,4-9 na Boží jedinost (a). Tím vzniká zcela svérázná christologie: Ježíš je jenom zde nazýván prostředníkem mezi Bohem a lidmi (b), zatímco Pavel v Ga 3,19n klade důraz na nezprostředkovanost vztahu mezi Bohem a věřícími. Jen v Žd je Ježíš zván prostředníkem nové smlouvy. Důraz je kladen na Ježíšovo lidství (c), jímž se solidarizuje právě s těmi, za něž se má sbor modlit. Tím by mohl verš svádět až nestorianismu nebo arianismu.
1Tm 2,6: Z vyznání Kristova sebeobětování za „všechny“ (anakoluth), což se tu opět vrací jako refrain, tedy „Pavel“ vyvozuje zájem Boží i na těch lidech, kteří nepatří ke křesťanskému kruhu, kteří dokonce křesťany pronásledují. Zatímco pro čistotu všech pokrmů argumentuje jejich stvořením, zde se neutíká ke stvoření lidí, ale k jejich vykoupení. K zájmu o svět není veden pragmatickými důvody, ani potřebou zaštítit sbor proti pomluvám, ale ze zdrojů křesťanského vyznání dochází k vykročení odpovědnosti sboru z úzkého kroužku věřících. Svým vlastním učením tak sbor sama sebe překonává. Neužívá o Ježíšově smrti představ „oběti“, nýbrž „výkupného“ (za otroka?) (a), jako např. L nebo Pavel v nežidovském prostředí. Pozoruhodný je plurál v určených časech (srv. Mk 1,15). Zdůrazňuje tím historickou jedinečnost toho, co se událo v Ježíšovi.
1Tm 5,7: Naposledy pravost svých slov dokládá svým posláním. Jedinečné je sebeoznačení jako „κηρυξ“ (kéryx = kazatel/hlasatel a), kterého je užito jen v Tm (2Pe o Noemovi). Dále se tituluje apoštolem (b) a učitelem pohanů (d). Znovu přichází zaštiťování se pravdivostí řečeného a věřeného (c,e).
Závěrem:
Vracíme se opět k úvodní otázce, jak se pozná, co Bůh schvaluje? Předně je třeba si uvědomit, že pokud něco takového tvrdíme, dopouštíme se hodnotících výroků. Toho se člověk nedopouští proto, aby dal najevo své pocity, jak tu a tam říkají někteří filosofové. Hodnotící výroky si ze své podstaty musejí klást nároky na pravdivost, jinak by neměly moc ovlivňovat lidské rozhodování. To je však smysl jejich existence, bez toho jsou zbytečné. Tvrdím-li tudíž, že něco je nebo není podle boží vůle, říkám zároveň, co se má či nemá dělat. To je přesně to, v čem se nadělalo mnoho chyb a omylů. Protože se církev i věřící omylnosti bojí, hodnotících výroků je dnes poskromnu, a i ty bývají často zcestné. To celou krizi hodnocení v církvi umocňuje, takže církve ani jednotlivci v nich dnes nejsou schopni zpravidla říct ani co je správné činit, ani co je správné věřit. U zrodu krize křesťanství je především ona slabá odvaha k hodnotícím výrokům.
Krize hodnotících výroků nás oprávněně učí, jak opatrně je třeba s nimi zacházet. Vždy je navíc třeba se k nim vracet a i zpětně je prověřovat, a třeba si i přiznat omyly. Možná, že víc než strach z omylu, je v podhoubí krize hodnotících výroků v církvi strach z toho, že se k nim člověk či církev budou muset doznat. Ale kdo o své omylnosti ví, tomu to přece zase tak trapné přijít nemusí. Církev (obecenství věřících) rozhodně nesmí rezignovat na hledání boží vůle. Ale musí ji hledat, „zkoumat, co se líbí Pánu“ (Ef 5,10). Zmatek v církvi však působí spousty velmi rozhodných výzev k plnění boží vůle, aniž by se řeklo, jak se zjišťuje. Církev nemá horkou linku do nebe, nemá ji ani jednotlivý věřící, třeba skrze Ducha svatého. Není ani svázaná mezi desky bible. Vůle boží se musí zkoumat, a to je úkol církve. Autor prakticky předvádí, jak funguje porovnávání různých postojů, které může církev zaujmout vůči svému okolí, s příběhem Ježíšovým. Přitom se nelze obejít bez rozumového úsudku, což dává samozřejmě i prostor pro lidské omyly. Přesto se v textu mluví o poznání božího plánu, jeho záměrů, jeho ekonomie s naprostou jistotou.
Není-li Bohu svět lhostejný, nemůže ani ten, kdo se na něj odvolává, zaujmout ke světu postoj zbožného nezájmu. Zároveň však bude vstřícný postoj ke světu formálně kolidovat s jinými místy v bibli, např. Jk 4,4. Ze všech souvislostí vytržený biblický oddíl sám žádné poznání boží vůle nepřinese.
Komentáře
Přehled komentářů
"Ze všech souvislostí vytržený biblický oddíl sám žádné poznání boží vůle nepřinese."
Tady autor otevřel hodně zajímavou otázku: Jak dospět k poznání Boží vůle? Navrhuji několik odpovědí:
1) Práce s veršem. Při četbě Písma hledat takový verš, kterému rozumím v souvislosti se svým životem a v souvislosti se svým pochopením celého Písma. Potom ho dosadit do svého života a otestovat (nejdřív to rozmyslet, pak uskutečnit, zhodnotit výsledky).
2) Práce s veršem a komentářem (např. Na každý den). Přečtu si verš a komentář, když mi to něco řekne, zkusím to udělat.
3) Práce s delšími úseky Bible. Čtu delší úseky a hledám souvislosti. (Místo četby je možné poslouchat audio nahrávku.)
4) Detailní práce s veršem. Najdu si verš a hledám v Bibli jeho souvislosti (např. podle těch malých blech dole v Ekumence). Můžu použít i jiné překlady.
5) Pouhá četba. Čtu si kus a v duchu třeba nadávám nebo jsem protivný, ale čtu.
6) Práce s kázáním nebo biblickou hodinou. Vracím se přes týden k základním myšlenkám kázání nebo biblické a promýšlím to, případně se pokouším to uskutečnit.
Všechny tyto metody mají své pro a proti. Vždycky se trhá z kontextu, protože nemohu najednou přečíst Bibli celou, vždycky se vkládá do nového kontextu, kterým je můj život. Ale jestli je Bible napsaná i pro mě, něco se tam nakonec najít musí.
Boží vůle
(Ondra G., 5. 2. 2012 16:27)Nemám to teologicky podložené, ale jsem proti názoru, že je předem stanovená do detailu nějaká Boží vůle a člověk se do ní strefuje, nebo jde mimo. Jestliže Bůh dal do ráje strom poznání dobrého a zlého, pak ho tam dal proto, aby měl člověk svobodu. A když lidskou svobodu považoval za tak důležitou, že pro ni nechal lidi i hřešit, musí svoboda hrát důležitou roli v Jeho vůli. Myslím si, že Bůh se těší na to, čím ho překvapíme, podobně jako rodič, když mu malé dítě nosí hračky. To bych vztahoval i na výběr partnera: Bůh se těší, koho mu přivedeme ukázat. (Samozřejmě to nemá být sousedova manželka.)
Komentáře 3
(Ondra G., 5. 2. 2012 16:22)
"Vůle boží se musí zkoumat, a to je úkol církve." - Nevím, spíš bych to viděl jako úkol jednotlivce křesťana. Církev je o tom, jak ty jednotlivé poděsy srovnat dohromady, aby se moc neporvali.
"Přitom se nelze obejít bez rozumového úsudku, což dává samozřejmě i prostor pro lidské omyly."
Lidský rozum stvořil Bůh a je to základní médium, přes které k nám poznání jeho vůle přichází. Zároveň ale přichází i přes cit, což je ještě o dost ošemetnější, a i přes druhé lidi. (V Bibli k Jóšijášovi mluví i ústy egyptského faraona, což už je dost silné kafe.) A samozřejmě přichází skrze Písmo. Hlavní problém vidím v tom, když člověk chce mít v něčem naprostou jistotu, jinak řečeno když mu chybí víra. To je jako když při plavání začnu hledat pevnou půdu pod nohama - to se jednoduše utopím.
Komentáře
(Ondra G., 5. 2. 2012 7:51)
Už se zas ozývám někam do hlubin historie... no jo, když člověk někdy nemá čas a někdy vzadu objeví něco hezkého.
"To celou krizi hodnocení v církvi umocňuje, takže církve ani jednotlivci v nich dnes nejsou schopni zpravidla říct ani co je správné činit, ani co je správné věřit. U zrodu krize křesťanství je především ona slabá odvaha k hodnotícím výrokům." - Bodejť by nebyla slabá odvaha, když to nemáme sami na sobě vyzkoušené. Když něčemu věřím a vyzkouším si to na sobě, když ještě mám za sebou nějakou krizi, pak mohu mluvit i k druhým. Ale jestli má církev postoj jako "my jsme to říkali" a pořád soupeří o pravdu - se světem, s KS, s charizmatiky, s katolíky - není divu, že se pak tolik bojí omylů. Kdyby chtěla něco dělat, omyly by jí tolik nevadily.
Komentáře 2
(Ondra G., 5. 2. 2012 16:15)"Církev nemá horkou linku do nebe, nemá ji ani jednotlivý věřící, třeba skrze Ducha svatého." - A co ty modlitby, ke kterým "v první řadě" vybízí daný biblický úsek? Osobně se domnívám, že tu horkou linku máme, jenže se po ní často ptáme na věci, na které ještě nejsme zralí, nebo jsou to vůbec prkotiny. A když už tu horkou linku do nebe používáme, musíme si každý jednotlivec stále uvědomovat, že je to moje horká linka a dozvídám se tam věci, co mám dělat já. Ostatní mají své horké linky.
Komentáře 4
(Ondra G., 5. 2. 2012 23:03)