Co mne přitahuje a nepřitahuje na Starém zákoně
Základní verze
Na Starém zákoně mě nepřitahuje to, čemu nerozumím, zato mě přitahuje otázka, co je to, čemu nerozumím. To vlastně znamená, že Starý zákon mi není jen jakýmsi předmětem, s nímž nějak mohu či mám nakládat, nýbrž je studnicí nedočerpatelnou a hlubokou tak, že se do ní mohu vnořit, v níž mohu šťastně pobývat a nakonec ztrácet ponětí o rozdílu mezi konečnem a nekonečnem. K tomu by mi samozřejmě nestačilo pouhé převypravování příběhů, které prošumí kolem uší. Vždyť je možné prožívat hebrejskou literaturu prostřednictvím hebrejštiny, díky níž v ní rezonuje dávná skutečnost, zduchovňovaná božskou řečí. Když zapomeneme prožívat, zkameňujeme anebo si naše prožívání začne s námi cvičit. A přitom můžeme uvažovat velmi seriózně, protože studium hebrejské literatury vyžaduje preciznost. Zároveň je to krásná věda, jakkoli na ní sedá tolik prachu, ale tomu je tak proto, že žijeme v prašném prostředí. Jisté východisko vidím v literárních dějinách, které se ovšem v českém prostředí pohříchu nepěstují. V nich jde o čtení v hlubších a přitom velmi rozvětvených souvislostech dějinného vývoje. Tím nemusejí nutně padat všechny konvence, ale stranou musejí jít buď konvence špatné nebo příliš spjaté se svou, dávno uplynulou dobou zvyku. Proto čtu Kóheleta jako knihu skeptické moudrosti, vybízející k životní radosti, nebo Píseň jako erotickou poezii. Nemluvě o prorocích, kteří připravovali cestu Páně jinak, než jak to říkají známá schémata.
Kratší verze určená pro Katolický týdeník
Na Starém zákoně mě nepřitahuje to, čemu nerozumím, a přitahuje mě otázka, co je to, čemu nerozumím. A tak mi Starý zákon není jen předmětem, nýbrž studnicí nedočerpatelnou a hlubokou k závratnému vnoření. Vždyť je možné prožívat hebrejskou literaturu prostřednictvím hebrejštiny, díky níž v ní rezonuje dávná skutečnost, zduchovňovaná božskou řečí. Přitom můžeme uvažovat velmi seriózně. Zároveň je studium hebrejské literatury krásné, jakkoli na ně sedá tolik prachu, ale to proto, že žijeme v prašném prostředí. Východisko vidím v literárních dějinách, v Česku ovšem nepěstovaných. S nimi nemusejí padat všechny konvence, ale stranou nechť jdou konvence buď špatné nebo příliš spjaté s dobou svého zvyku. Proto čtu Kóheleta jako knihu skeptické moudrosti, vybízející k životní radosti nebo Píseň jako erotickou poezii. Nemluvě o prorocích připravujících cestu Páně jinak oproti známým schématům.
Jiří Hoblík
Komentáře
Přehled komentářů
Také mám rád Starý zákon. S velkou chutí ho čtu ve svém volném čase, v originále. Jenže...
Jenže mi neuniká, že podobně stylizované vyznání by vlastně mohl napsat každý fundovaný ctitel a znalec jakéhokoli starověkého písemnictví, třeba indických véd, který ve svém čtení dávných textů a dobývání jejich smyslu nachází potěšení. Kromě jednoho jediného obratu se tu nikterak nezdůvodňuje důležitost Starého zákona pro křesťanský (specificky křesťanský) způsob života.
Toto jediné zdůvodnění v textu se nachází až v poslední větě obou verzí vyznání. Je tu řeč o "...prorocích, kteří připravovali cestu Páně jinak, než jak to říkají známá schémata". Ale co si pak počít, když jiné texty nebo jiné záležitosti připravují cestu Páně v mém nitru silněji a působivěji než slova Starého zákona? Přiznávám, že hudba Johna Cage mě už delší čas činí vnímavějším pro hlas Páně než všechna slova Tóry i proroků.
Ostatně soudím, že Markionovým námitkám měla církev od počátku věnovat daleko větší pozornost...
Re: sedání prachu a jeho víření
(Jiří Hoblík, 5. 11. 2014 11:38)Tak ať si ctitel véd podobné vyznání napíše. Ale číst bibli jen kvůli svému způsobu života, který vůči ní nakonec stejně zůstane vzdálen? Copak jsem jen regulátor způsobu života? A je křesťanské mít slovo Kristus v každé větě? Nakonec Markion jen vyhroceně vyjádřil to, co je přítomno v dějinách křesťanství dodnes. Srovnání s Cagem je vaše osobní, srovnání jinak nesrovnatelného.
Re: Re: sedání prachu a jeho víření
(Martin Danihelka, 5. 11. 2014 12:08)
"A je křesťanské mít slovo Kristus v každé větě?" - Každopádně ne!
"Srovnání s Cagem je vaše osobní, srovnání jinak nesrovnatelného." - V to doufám.
Markionova dědictví zbylo v evropské křesťanské tradici i současnosti nemnoho. Vůbec mi není cizí Harnackovo uvažování, že se církev včas (nebo alespoň pozdě, leč přece) měla vydat markionovským směrem.
sedání prachu a jeho víření
(Martin Danihelka, 5. 11. 2014 10:04)