Jdi na obsah Jdi na menu

Evangelium o Jehóšúovi

18. 7. 2014


Jedna žena, Mirjám, byla zrovna v tom, ale musela se spolu se svým mužem jako naschváll vydat přes kus Judeje, aby splnila svou občanskou povinnost. Ještě že její Pepa šel s ní. Co by si chudák těhotná ženská sama počala, když třeba v legendárním Betlémě nebyl dostatek ubytovacích kapacit. Po všelijakých domluvách obstaral místo v chlívě a s myšlenkou na to, že to je „typicky po našem“, pobývat v chlívě, tam svou ženu zavedl. Právě včas, protože to na ni zrovna přišlo. Porod se zdařil i bez účasti zdravotnického personálu, a vida, zase jeden kluk byl na světě. Máma mu dala jméno Jehóšua, zkráceně Jéšua nebo Jéšú, docela obyčejné jméno, jako je u nás třeba jméno Jirka. Přitom nikdo z rodičů si nedokázal představit, jak se jejich synek jednou proslaví. Prý sice měla Marie jakési vidění, ale v ten čas ji přeci jen zaměstnávala především její mateřská láska. Jak ovšem probíhala mateřská výchova, nevíme, protože nikdo si právě nedovedl představit, kdo se z mimina vyvine, takže se ani nikdo o životopisné záznamy nestaral. A ani matka si nevedla žádný deníček.

Vypravuje se sice, že Jehóšua jako dvanáctiletý debatoval s rabíny v Jeruzalémě a že je docela strčil do kapsy, přeci jen však důležitější je začátek jeho účinkování na tehdejší judské náboženské scéně. Můžeme tušit, že se u otce vyučil tesařskému řemeslu, ale není nic známo o tom, že by to řemeslo kdy provozoval. Působil dojmem flákače a bezďáka, který by neprošel snad žádnám konkursem, za fundraisera by ho jistě nikde nechtěli, natožpak aby si mohl pomýšlet na nějakou managerskou pozici. Své řemeslo pověsil asi za nezcela jasných okolností na hřebíček. Možná proto, že se přidal mezi stoupence duchovního vůdce Jana Křtitele. Kdo ví, co na to říkali jeho rodičové. Neměli strach, že se dostal do nějaké podivné, ne-li nebezpečné sekty?

Jan Křtitel byl docela husté individuum s prapodivným stravovacím režimem. Hřímal proti lidskému neřádstvu a vyzýval, aby se lidé dali mravně do kupy, jinak že je stihne boží hněv. A lidé, co za ním šli, byli prostě vnímaví pro to, co je s nimi v nepořádku a měli snahu se nad sebou zamýšlet. Kdo se k němu přidal, toho Jan Křtitel, pokřtil – nechal ho, aby se ponořil do Jordánu a pochopil to ne jako příležitost k zmáčení, ale jako symbol očisty, za kterou má člověk jít a kterou má prožít. Jen uvažme, jak málo tehdy stačilo k hlubokému zážitku! Křtem si prošel i Jehóšua, který ale sám nikdy nikoho nepokřtil. Byl to ale jiný chlapík než Jan Křtitel, někdy vysmátý, jindy ukázal, jak s druhými cítí, dokázal být i smutný, zádumčivý, ale uměl i praštit do stolu. Nebyl prostě tak jednotvárný. A tak se nedivme, že ho napadlo, že jenom hřímání nestačí. Zdá se, že věděl, že člověk se má nejen dávat do kupy, ale taky že potřebuje nějakou vnitřní náplň, aby nebyl prázdnou, i když třeba kdovíjak krásnou štoudví. Tu náplň má zajišťovat víra jako jakýsi průzor směřující za hranice světa, jako závratně silná důvěra, že lidský život může získat svůj smysl z hlubokých zdrojů, přesahujících celý svět. Náplní samou pak má být láska, která si nic nedělá z rozdílů mezi lidmi a která se musí starat hlavně o ty, kdo ji nejvíc potřebují – o děti, ženy, nemocné, lidi na okraji. Dokonce i o nepřátele.

A tak se někteří nepřátelé nad tím, co Jehóšua prohlašoval, pozastavovali a začali si říkat, že na tom chlapíkovi něco bude. A někteří z těchto některých se dokonce přidávali na jeho stranu. Jiným ovšem nešel na rozum hodně jiným způsobem. Co to proti nám má?, říkali si. A pořád se nebyli schopni srovnat s tím, že proti nim, proti jejich nepřátelství má právě lásku. Co je to za divnou zbraň? Možná se kvůli tomu i styděli, anebo mu záviděli. Možná je to uráželo. Neřádi prostě neradi vidí někoho lepšího, než jsou oni sami, vadí jim kontrast vlastního neřádstva, který považují za dobrý, s osobní čistotou. A podívejte, poukazovali na něho, tolik žen se kolem něho točí! Prý s nimi nic nemá, ale kdoví, co je na tom pravdy! A vůbec se paktuje s podivnými existencemi, které nemají mezi námi poctivými dobrou pověst.

Také učenci si ho dobírali a mysleli si, že ho nachytají na znalostech bible a na argumentaci, kterou byli jak posedlí. Stačilo jim dočkat se příležitosti, a to nejednou. Jehóšua patřil totiž mezi léčitele a neváhal uzdravovat ani v sobotu. A tu se třeba našli takoví, co mu okamžitě vytmavili, že chce právě v sobotu uzdravit člověka s odumřelou rukou. A on na to: „Má se v sobotu dělat něco dobrého nebo něco zlého?“ Tím je ale náramně dopálil, a jim vůbec nedocházelo, že by bylo zlé nechat nemocného člověka jeho nemoci na pospas a že Bohu, kterého mají plnou pusu, víc záleží na lidském životě než na dodržování šábesu.

Jehóšua ukazoval, že nad vlivem nepřátel se klene vyšší moc, totiž moc pomoci pro ty, kdo ji opravdu potřebují, na rozdíl od těch kdo si myslí, že s nimi je všechno v pořádku. Tu moc nazýval „boží království“. Mluvil o ní třeba ve své slavné řeči ke shromáždění, kvůli němuž musel vylézt na jeden kopec. A v té řeči mluvil třeba o tom, že blaženost patří naříkajícím, protože ti potřebují útěchu. Když mluvil o Bohu, tak ne jako o předmětu jakési teorie, protože Boha člověk může poznávat jen čistým srdcem. A čisté srdce není možné dirigovat předpisy, ani náboženskými, ani státními, natožpak ekonomickými. Nejde o to, otročit liteře Zákona, jde o to Zákon naplnit. Pak to slovo Zákon přestane strašit. Jde totiž o to najít správný směr a tím směrem jít osobně, po vlastních a na vlastní odpovědnost. Mělo by vám, milí lidé, na tom vašem životě alespoň nějak záležet. A protože jste si ho nevytvořili, nýbrž jste ho dostali, tak byste měli být vděční, to dá přeci rozum. Když mě ale budete jen uctivě zdravit, co si s tím počnu? Opusťte nízkost, a tudíž se řiďte vyššími měřítky. Když se pak do něčeho pustíte, tak to založte na pevných základech. Copak byste se nebáli bydlet v baráku založeném na písečné duně?

Jehóšua nepůsobil dlouho. Rok, dva, tři. Neměl za sebou podnikatelskou kariéru, ale jen jakýsi osobní růst. Nezanechal po sobě ani žádnou literární nebo badatelskou činnost. Jenom chodil, jako by se po světě chtěl jen toulat, mluvil, vedl rozhovory a uzdravoval. A taky měl po ruce dvanáct žáků, kteří později měli po něm převzít štafetu. Což ale nebyl žádný houf odhodlanců. Už mezi těmi dvanácti nejbližšími se našly výrazně slabší povahy. Jeden z vůbec nejbližších, Petr, se v jednu chvíli od něho distancoval, a jiný, Jidáš, dokonce projevil svůj nešťastný naturel tím, že dopomohl římským vojákům k Jehóšúovu dopadení. Ostatní pak si museli teprve srovnat v hlavě, jak dělat Ježíšovi píárko s holýma rukama.

Těsně předtím se ale odehrálo několik pověstných událostí. Nejdřív totiž Jehóšua přicestoval do Jeruzaléma na oslu (ne přímo na oslátku, jak se někdy míní), aby ukázal, že mu nejde o to dělat ramena. Potom na chrámovém nádvoří zpřevracel stoly směnárníků – na půdě chrámu přeci žádný byznys nemá co dělat. A vše korunoval mejdanem, totiž posledním mejdanem Páně. Při něm rozděloval chléb, a pak nechával kolovat kalich s vínem, možná vlastně burčákem. Tedy žádný bohatý raut v dnešním smyslu, nýbrž docela prostý pokec s občerstvením, který něco znamenal a bohatě stačil ke štěstí. Ke štěstí přeci není zapotřebí zvláštních majetkových investic.

Poté, co Jehóšuu Jidáš udal, čekala ho anabáze od výslechu k výslechu, a pak na popraviště za městem. Pilát si s ním sice nevěděl moc rady, ale fanatický dav pod oknem si na římském místodržícím vyřval trest smrti.

Dodnes si i znalci lámou hlavu nad tím, proč vlastně. Nejspíš tomu bylo tak, že se nepřátelé chytili vhodné příležitosti a osočili ho, i když tomu třeba sami nevěřili, že se jedná o buřiče, o protistátní živel, který chce podvrátit okupační moc. A tak si vlastně Jehóšua odskákal to, že šířil lásku mezi lidmi a že už tím usvědčoval neřády z neřádstva. Neřádi si přejí, jak tomu bývá, aby byli šťastní z neštěstí druhých, a tak i tentokrát si přáli být šťastní z popravy toho, kdo vzbuzoval štěstí z lásky.

Život i smrt jsou prostě plné paradoxů. Jehóšuu pověsili nahoru, aby ho ponížili. On sám si ale nic nedělal z toho, že už má svůj pozemský život skoro za sebou, ani z toho, že si z něho dělají legraci. Přímo ve chvílích Jehóšuovy popravy se také projevila láska, ovšem rozporuplně, jak tomu bývá. Jeho žáci se rozutekli ze strachu, aby se nestalo něco aspoň jim, zatímco ženy s ním zůstaly.

Všem dnům konec ale nebyl. Místo toho, aby žáci zůstali rozuteklí a propadali se do depresí, zakoušeli vidění. A v těch viděních viděli živého Jehóšuu a nabyli přesvědčení, že byl vzkříšen z mrtvých. Donekonečna by bylo možné se hádat, co a jak se doopravdy stalo nebo jestli to nebyl všechno výmysl. Zvnějšku viděno se dá říci minimálně to, že nastal konec smutků a že se Jehóšúovi přívrženci začali scházet, žít z jeho vlivu a začali podle možností pěstovat mezilidskou lásku. A byla to síla. Alespoň kvůli ní, zdálo se, je potřeba využít čas, co kdyby už zítra přišel konec světa? A tak se také jedno známé přísloví dočkalo nejen potvrzení, nýbrž i pokračování: „Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.“ O Jéhošuovi se totiž jeho přívrženci začali představovat, že po smrti prošel peklem až na druhý konec a že překročil hranice světa, a tak získal moc, která jim otvírá nové časy. Nové časy zakoušeli, ovšem také je hned začali kazit, ale to je zase jiný příběh...

Jiří Hoblík
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Martin Danihelka - Evangeličnost evangelia

19. 7. 2014 10:59

Otázka - nikoli snad jen autorovi tohoto podání, ale celé jedné teologické, kulturní, myšlenkové tradici.

Je příběh podobných parametrů natolik nosný:

- aby zásadně proměňoval lidskou existenci;
- aby inspiroval posluchače k protipřirozené lásce k bližnímu i k nepřátelům, k soucitu, k oponování svým běžným sklonům;
- aby zakládal civilizace;
- aby inspiroval k nedělnímu rannímu vstávání a placení saláru;
- aby si činil ambice být existenciálně unikátní, spasitelný, utěšující v těžkých hodinách života;
- aby prosvětlil úzkost z konečnosti a smrti???

Čím by mohl být TAKOVÝ příběh povznesený nad tolik jiných příběhů vypravovaných u ohnišť?