Jdi na obsah Jdi na menu

Exegeticko-myšlenkový rekonstrukcionismus

29. 11. 2013


Exegeticko-ideový rekonstrukcionismus je postup, jemuž sice sami dáváme jméno a jejž považujeme za postup, který stojí zato soustavně sledovat, nicméně je to hledisko už dávno porůznu přítomné v moderní exegetické práci.

Nachází se za ním jednoduchá, ne však banální otázka: když jeden text čtou lidé v různých dobách, rozumějí mu stejně? Individuální rozdíly v rozumění ponechme nyní stranou. Ale jsou také rozdíly v obecných podmínkách, které jsou společné například jedné generaci, žijící na společném území. Rekonstrukcionistické čtení tedy nemůže být ahistorické, nemůže přehlížet rozdíl mezi původem textu a čtenářem vzhledem k pokaždé zvláštní dobové situovanosti. Nemůžeme  ignorovat ani dobovou podmíněnost určitého podání a vůbec podmíněnost čehokoli, co člověk činí. Na druhé straně nejde ani o šikovnost analýzy, která by se nestarala o myšlenku. Exeget si nemůže počínat jako inženýr.

Zájmem tu není zjistit, jak tomu tehdy a tehdy bylo, nýbrž tážeme se na určitou myšlenku s oporou v pramenném zdroji, především v bibli. Rekonstrukcionalistický postup hledá, na jaké otázky určitá myšlenka odpovídala a co sdělovala lidem, pro něž vznikla. Nemůžeme ji slyšet tak, jak zazněla poprvé, můžeme ale číst určité podání jako sdělení neurčené nám výslovně a přímo, nýbrž až sekundárně. Je tu proto zapotřebí literárně-dějinné studium, které myšlenku zasazuje do jí příslušející literární, historické a zároveň myšlenkové souvislosti a které určité podání považuje i samo za dějinné. Znamená užití řady exegetických metod. Jejich smysl ale nespočívá v nich samých, protože jsou to jen nástroje, které slouží biblické myšlence, v níž se odráží boží myšlenka.

Kdysi určitá myšlenka patřila do určitého vývoje, a to nejen jako jeho důsledek, nýbrž i jako jeho spolutvůrkyně. V Exodu 3:10 čteme, jak Hospodin říká Mojžíšovi: „Pojď, pošlu tě k faraónovi a vyvedeš můj lid, Izraelce, z Egypta.“ Není zcela jisté, kdo Mojžíš jako historická postava byl, možná byl jen vůdcem malé skupiny, a to spíše než vůdcem celého národa, s nímž by v pustinách vydržel celé čtyřicetiletí. Ale i když historický pohled takto znejistí, myšlence biblického podání můžeme rozumět: základem národní existence je darem obdržená svoboda, i když navzdory těm silnějším. – Alespoň nyní takto myšlenka zní, ač vyvstala v pradávnu. Jako by se v ní minulost stávala přítomností. Teprve po literárnědějinném studiu se lze ptát, jak a čím myšlenka přesahuje čas svého vzniku.

Funkcí literárnědějinného studia není předělávat biblický text, nýbrž rekonstruovat lidské rozumění. A smyslem toho pak je nechat si biblickou řečí něco říci – a bránit se tomu, abychom biblické řeči podsouvali něco, co sami od ní očekáváme, popřípadě abychom jim s oporou třeba v oficiální autoritě něco vnucovali, a abychom měřítka, jež jsou bibli vlastní, překrývali vlastními měřítky. Proč s biblickým podáním zacházet jako s něčím, co jakoby vzniklo před chvílí? Jeho podoba je přeci dána podle doby jeho vzniku. A časovou distanci nepřekoná pouhý moderní překlad.

Naznačili jsme, že biblická podání reprezentují „biblické časy“, znovu je zpřítomňují - podle toho, čeho se nám dostalo. Proto rekonstrukcionismus nevede ke kříšení zaniklého, ani k projekci hypotéz do minulosti. Ptá se na vlastní význam sdělení, které máme před sebou a které je zároveň svědectvím o době svého vzniku. Brání se snahám dělat z myšlenek zkameněliny, s nimiž se zachází tak, jak jsou dány, a které se ukládají do vitrín. Vždyť se lidské rozumění a jeho podmínky stále proměňují. Výpovědi z dávné doby se v pozdější situaci jeví jinak, anebo dokonce nesmyslně, ale přesto mohou být, pokud jsme toho schopni a pokud se do toho pustíme, naše mysli přiblíženy vlastnímu smyslu. Záleží pak ovšem ještě na čtenáři, jak sám tento smysl akceptuje a přijme.

Jiří Hoblík

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář