Jdi na obsah Jdi na menu

Hebrejská nebo židovská bible?

24. 11. 2013


Jak mu vlastně říkat? Tak jak se mu říká po staletí, „Starý zákon“, anebo zavést a prosadit lepší pojmenování. Které však je lepší? A jak je prosadit? Nakonec se to má tak, že Starý zákon jako pojmenování zůstává stále v obecném užití, a to, co se hledá, jsou jen určité klasifikace a pokusy.

Proč se vlastně pohoršovat nad tím, když se Starému zákonu říká Starý zákon? Stáří tu znamená odkaz do dávna, shrnutí časů i úctyhodnost. Pochybuji, že se trvale prosadí vydávání biblí s alternativním názvem této první a větší části bible. Ale touto pochybností nechci říci, že je v pořádku docela vše. Je jen potřeba se zamyslet nad tím, s čím máme co do činění. A pokud se pokusíme vymyslet nový název, mělo by to stát opravdu zato.

Nespokojenost s označením „Starý zákon“ a alternativními označeními v jiných jazycích, které přitom neužívají slovo „zákon“ („Das Alte Testament“, „The Old Testament“), vede k různým návrhům na přejmenování. Například je znám návrh Ericha Zengera „První testament“ (Das Erste Testament). O poznání výmluvnější je však „Hebrejská bible“. Co takové označení obnáší, to ještě vyložím.

Nejprve však ještě pár slov k podnětu této úvahy. Objevuje se totiž názor, že lepší by bylo označení „Židovská bible“, protože to byli právě Židé, kdo starozákonní texty shrnuli do kanonického celku. Zatímco označení „Hebrejská bible“ prý jen sugeruje hebrejský jazyk, přičemž určité části celku jsou psány aramejsky a kromě toho existuje Starý zákon ve velmi význameném řeckém znění, zvaném Septuaginta, které je přeci jen čímsi víc než jen překladem znění hebrejského.

Návrh je to sugestivní. Ale své zbraně má ukované z jednoho velkého nedorozumění. To nedorozumění není jen něčím osobním selháním, ale spíš důsledkem obecného schématu, podle něhož my lidé Západu přistupujeme k tradiční, zejména starobylé a cizokrajné literatuře, ať už biblické nebo třeba indické. Zajímá nás především jazyk – ten nás hodně zaměstná, zatímco na ostatní nezbyde síla a čas. A mimoto – co je první, to také prvním zůstane. Může být něco skutečně důležitějšího, ale to člověk odsunuje do stínu toho, co uchopil nejprve. I když tím důležitějším je třeba obsah. Podobně je to třeba při studiu indických tradic. Evropané se začali nejprve začali učit sanskrt a pálí, a až ve 20. století rozvinuli překládání ve větším rozsahu. Obsah byl prostě ve stínu jazyka. A „hinduistická“ náboženská praxe se zase nachází ve stínu tohoto stínu.

Co chci říci. Nechci označení „Židovská bible“ na oplátku vytlačovat svým milým označením „Hebrejská bible“, které se v němčině trochu ujalo a v češtině se navíc dočkalo všelijakých příznivých ohlasů poté, co jsem knížku Rolfa Rendtorffa nazval „Hebrejská bible a dějiny“ (s ohledem na autora, ne tedy na vlastní libovůli).

Kromě toho bych rád uplatnění pojmenování „Židovská bible“ trochu upřesnil. Židovství na pořádání starozákonního kánonu vyrostlo a jeho protagonisté kánon sesavili a etablovali. Proto na něj mají samozřejmé přednostní právo. Ve srovnání s křesťany.

Obsah tohoto kánonu ale vytvářeli Hebrejci, rodoví a kulturní předchůdci Židů, po celá staletí. A obsah je něčím starším, někdy i výrazně starším než celkové uspořádání a kanonizace. Hebrejci je označením etnického konglomorátu, který mluvil různými jazyky, z nichž až později povstala literární biblická hebrejština. Spojovat hebrejství s jazykem není tedy zcela přesné, zcela spolehlivé a zdaleka úplné. S Hebrejci musíme spojovat společnost, státy, kulturu, náboženství v průběhu dějin od časů pasteveckých do časů perských, patrně až do začátku –4. století.

Nakonec si nechme upozornění na praktické meze označení „Ž/židovská bible“, protože to se hodí k výměru a užití bible na půdě židovského náboženství (srv. na německé Wikipedii heslo Tanach“), na rozdíl od křesťanské bible.“ Proto také "Hebrejská bible" jako vlastní jméno a "židovská bible" jako klasifikace nestojí proti sobě, ale patří pokaždé do zvláštní perspektivy. 

 

 Jiří Hoblík


Pozn.:

Kdo hledá, proti čemu se vymezuji, nechť hledá například v knize Písemnictví starého Předního východu, I., eds. Mynářová, J.; Antalík, D.; Čech, P.; Dušek, J., Praha: OIKOYMENH 2013.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář