Jdi na obsah Jdi na menu

Já jsem, i když nejsem Ježíš … 1/2

Je ekumenickým nešvarem ne jen našich kazatelů, nýbrž kazatelů všech církví, opakovat některé fráze tak vytrvale, že už se to ani snášet nedá. Kupříkladu mnoho kazatelů ztotožňuje asertivitudrzostí, a člověk to slyší během jednoho měsíce několikrát! Stejně jsem nápadně často slyšel, třeba v kázání jedné naší farářky či v kázání samotného Tomáše Halíka větu, že „křesťanství nespočívá v nějakém mystickém prožitku“. I tady bych řekl, že slova mystika nebylo užito zcela správně. Co rozumím slovem mystika a proč se jí nebráním, proč ji považuji naopak za vhodný způsob uchopení křesťanské zkušenosti, se pokusím vysvětlit na velice unikátním místě v Janově evangeliu: J 9,9.

Toto místo má v dějinách exegese Janova evangelia poněkud smutný osud. Mnohé z komentářů, které mám momentálně k dispozici, jej okázale ignorují: k osmému i desátému verši poznámek spoustu, devátý však jakoby neexistoval. Pokud tedy některé o něj zavadí, leda že si jej vezmou za důkaz pro tvrzení, že výroky, kdy Ježíš užívá formuli „εγω ειμι“ (egó eimi = já jsem) nemusejí mít zvláštní význam, když jich může užít i kdokoliv jiný. C. K. Barett by to dokonce považoval za troufalost!
Oč běží? Několik Ježíšových výroků je totiž nápadné právě oním „εγω ειμι“. Nejen na komentářích, možná především na překladech je patrné, jaký této formuli vykladači a překladatelé připisují význam. Přitom u těch, které jej překládají nějak výrazně (Kralická = Kral, „Nová bible kralická“ = NBK, Vulgáta, Pešita), se nedá s jistotou říct, zda tak činí promyšleně, či je to vedlejší produkt překladatelské strategie – formalismu (nebo absence jakékoliv reflexe strategie). Značná část překladů, zřejmě i Český ekumenický překlad (ČEP) bohužel, jim zvláštní význam zjevně upírají. Pozná se to tak, že jsou na různých místech překládány všelijak, překladatelé se je možná i někde snaží kategorizovat a rozdílným překladem odlišovat „významná“ od „nevýznamných“ (velmi zřetelně „anglický“ The Orthodox Jewish Brit Chadasha, 1996), což považuji za hrubý omyl.
Fráze někdy zahajuje řeč, ocitá se uprostřed, nebo jí logion vyvrcholí. I to ztěžuje jejich kategorizaci.
Problém působí i fakt, že této formule je užíváno několikerým způsobem. Nejnápadnější jsou ta místa, kde Ježíš pouze řekne „já jsem“, což bývá občas srovnáváno s Hospodinovým „Jsem, který Jsem“ z Ex 3,14. Někdy spojeno třeba s „nebojte se“, jako v 6,20, případně se vztažným zájmenem a přechodníkem, jako hned první v 4,26. Velmi často se však těmito slovy Ježíš k něčemu či někomu přirovnává, to jsou třeba ona notorická místa o chlebu života, dobrém pastýři, dveřích pro ovce, vinném kmeni (a Bohu – vinaři, či učednících jako ratolestech), cestě, pravdě a životu. Naposledy zazní 3× v 18. kapitole, ale to se bude Ježíš vydávat ozbrojencům, kteří jej přicházejí zatknout (viz tab. níže).
Položíme-li si otázku, kolik jich přesně je, bude to také těžké zodpovědně říct. Rovnou řeknu, že jich je 24, ačkoliv jsem v některých komentářích našel i větší číslovky, bohužel jejich autoři se neobtěžovali říct, jak k takovým počtům došli. Pokud si vezmete řecký text, a budete si tuto frázi podtrhávat, víckrát než 24× si neškrábnete. Mnohé z toho však bude opakováním některého z předchozích logií. Sám se domnívám, že i ta je nutné započítat, neboť pokud využil Jan reakcí publika (6,41) či svého vlastního komentáře (18,6) k zopakování, měl s tím nepochybně nějaký záměr. Minimálně ten, aby je čtenáři zafixoval, někdy mu to však umožní téma dále rozvíjet, posunout na novou úroveň.
Někdo by si však škrábnul pouze 23×. Výrok, ne nepodobný těm Ježíšovým, totiž jen a pouze v J 9,9 pronese někdo zcela jiný, právě uzdravený slepec. Přiznávám, i já, když jsem se začal před lety těmito výroky zabývat, jsem toto místo automaticky přecházel, dokud jsem si neuvědomil, že i s ním je jich 2×12, a tento by byl přesně 12., prostřední, a že i „graficky“ vytváří jakýsi střed evangelia. Až potom jsem mu začal věnovat větší pozornost, a hlavně jej přestal od Ježíšových výroků oddělovat. Dnes jsem přesvědčen, že s nimi souvisí víc, než kolik jsou vykladači ochotni připouštět.
Zde uvádím seznam oněch logií k dalšímu studiu:

Jan
Obsah
poznámky
motivy
1.
4, 26
Ježíš se ohlašuje samařské ženě jako Mesiáš.
 
žízeň/hlad × napojení/sycení, život věčný, sestoupení z nebe, přijímání lidí, poslušnost, vůle boží/otcova, eucharistické motivy
2.
6, 20
Ježíš se ohlašuje vystrašeným učedníkům, kteří jej vidí kráčet po hladině.
+ nebojte se! Předcházelo nasycení zástupů chlebem, chléb bude důvodem k hledání Ježíše a podnětem k následujícím výrokům o chlebu života …
3.
6, 35
Ježíš se přirovnává ke chlebu života …
Ústí do podobných výroků, jako rozhovor se samařskou ženou. Ježíš přijímá každého, neboť nesestoupil, aby činil svoji vůli, nýbrž vůli svého Otce.
4.
6, 41
Reptající Židé opakují předcházející výrok
Nikdo nemůže přijít k Ježíšovi, nedá-li mu to jeho Otec.
5.
6, 48
Ježíš opakuje 3. logion.
Předchází výrok typu „amen, amen …“, které spojují výroky o věčném životě. Ten je zaslíben věřícímu v Ježíše.
Ježíš se srovnává s manou na poušti.
6.
6, 51
Výrok o chlebu života ústí do výroků o jedení Ježíšova těla.
Téměř „kanibalské“ motivy rozloží skupinu Ježíšových posluchačů, takže zbyde jen 12 učedníků, a jeden z nich je označen za zrádce.
7.
8, 12
Ježíš se ztotožňuje se světlem světa.
Kdo jej slyší, nebude kráčet ve tmě.
Obsah tohoto výroku bude připomenut v souvislosti se slepcem v 9,5.
světlo × temnota, poslouchání, cesta
8.
8, 18
Já jsem svědčící o sobě a svědčí i Otec, který mě poslal …
Řeč o světle přechází do debaty o potvrzení
Ježíšova poslání a vyvolají debatu o Ježíšovu Otci.
svědectví, Otec, poznání (pravda), význam Ježíšovy řeči
9.
8, 24
zemřete ve svých hříších, neuvěříte-li, že já jsem
Výrok stojí mezi dvěma výroky o smrti v hříších, způsobené nedůvěrou.
(ne)víra, smrt, hřích
10.
8, 28
Až vyvýší Syna člověka, teprve poznají, že Ježíš je, a nečiní nic sám ze sebe …
Výrok přichází po vnitřních dilematech posluchačů, jejich nechápavosti (že mluví o Otci). Ježíš by měl mnoho co říct a soudit …
soud (ne)víra poznání vyvýšení (ukřižování), učení, mluvení, Otec, sebeidentifikace
11.
8, 58
Ježíš JE! (ne byl!) dřív než Abraham.
Toto logion je zároveň 14. ze začínajících „amen, amen“.
Ježíš tvrdí, že jej chtějí zabít. Dav to odmítá, ale rady si s ním neví. Po tomto výroku se chápou kamenů, ale on projde jejich středem.
smrt (ukřižování), nepochopení, preexistence, Abraham = reprezentant židovské víry i identity
12.
9, 9
Jediný výrok, který nepatří Ježíšovi!
 
dospělost, slepota, sebepoznání, přiznání se k učednictví
13.
10, 7
Ježíš se přirovnává ke „dveřím pro ovce“.
Jde zároveň o 16. login ze začínajících „amen, amen“.
Jde o skupinu výroků rozvíjejících pastevecké motivy, které začínají v 10,1 15. logiem, které začína „amen, amen“. Zde je stavěn proti sobě pastýř se zlodějem. Kdo vchází dveřmi, je pastýř. S ním se bude srovnávat v 10,11.14. Zatím se přirovnává ke dveřím.
dveře, zloděj, procházení, vcházení, vycházení, spasení, poslouchání, pastevecké motivy
14.
10, 9
Ježíš se opět přirovnává ke dveřím …
Není zmínka o ovcích, ale zmínka o pastvě odkazuje stejným směrem. Výrok vytváří přechod mezi předcházejícím k následnému tématu. Nyní není otázkou, kdo je dveře, nýbrž kdo jimi prochází jako ovce.
15.
10, 11
Ježíš je pastýř „ten dobrý“ (2×)
Pastýř dává svoji duši (život) za ovce.
Opozice vlastník ovcí × nájemný pastýř.
pastevecké motivy, vlastnění, vlastnictví, sebeobětování
16.
10, 14
Pastýř zná své ovce a ony znají jeho. Ježíš zná svého Otce a svou duši pokládá za ovce. Podobně trojitý vztah mezi Ježíšem, Otcem a jeho vyznavačem bude hrát velkou roli v následujících kapitolách a vyvrcholí 17.
pastevecké motivy, poznání, Otec, náležení (Ježíšovi, srv. výše )
17.
11, 25
Ježíš je vzkříšení i život –
- kdo v něj věří, i kdby zemřel, bude žít.
Odpověď Martě, sestře Lazarově, krátce před jeho vzkříšením.
Jediná postava v Janově evangeliu, kterou Ježíš vzkřísí (podobně jako „dcera Jairova“ u synoptiků), která se však stane sama cílem komplotu (12,10). Tak je podoben slepci z 9,9.
život, smrt, vztah k Ježíšovi
18.
13, 19
Prosté „já jsem“.
Ježíš to říká v situaci se společným stolováním, nahrazujícím v J 13 poslední večeři (u J absentující), v souvislosti s Jidášovou zradou, aby učedníci uvěřili, až k tomu dojde …
stolování, následování, zrada, víra, předpověď
19.
14, 6
Cesta, pravda i život, „nikdo nepřichází k Otci, než skrze mě“ …
1. ze 3. výroků, které jsou součástí Ježíšovy soukromé řeči k učedníkům (14. – 16. kap.).
Ježíš ohlásí, že učedníci budou po jeho odchodu tam, kde on. Ačkoliv podle něj „cestu znají“, položí Tomáš nechápavou otázku. Výrok je odpovědí na ni.
cesta, pravda, život, Otec, procházení
20.
15, 1
Já jsem vinný kmen, ten pravý
Otec vinař …
Výrok apeluje především na učedníky, aby „nesli ovoce“, což mohou jen, pokud „zůstávají v Ježíšovi a Ježíš v nich“. Ježíšova existence se prolíná s existencí učedníků.
vinařské motivy, Otec, vztah Ježíš – Otec, plodnost × neplodnost, čištění, koinonia
21.
15, 5
Já jsem vinný kmen,
vy jste ratolesti …
Opakuje předchozí motivy s pohrůžkou, že suché ratolesti (které opustí Ježíše) budou vrženy do ohně.
vinařské motivy, Otec, vztah Ježíš – Otec, plodnost × neplodnost, čištění, koinonia, opuštění, trest
22.
18, 5
Jediné nesymbolické užití, výroky, jimiž se Ježíš vydává těm, kdo jej přicházejí zatknout.
I tyto výroky jsou formulovány nápadně nevhodně vůči kontextu (mnohé překlady, např. ČEP, je vyhlazují vložením ukazovacího zájmena!), je třeba považovat za výroky stejného druhu jako ostatní.
Ježíš předběhne Jidáše, neumožní mu vykonat zradu. Ptá se, koho stráže hledají; když jej jmenují odpovídá jim „já jsem“ (nikoliv „to“, jako v ČEP). Jidášova přítomnost je zvlášť vypíchnuta.
sebevydání, prozřetelnost, zrada
23.
18, 6
Tento výrok je opakováním Ježíšova výroku vypravěčem evangelia, když popisuje reakci stráží, které na ta slova ustoupí a padnou k zemi.
strach a úzkost
24.
18, 8
Ježíš opakuje svoji otázku, přichází odpověď, Ježíš připomene, že už jim jednou řekl „já jsem“. Hlavně se stará o to, aby stráže nechaly jeho učedníky odejít, když jim jde o něj. Tím naplní svá slova
sebeobětování a záchrana

Předběžně tedy několik závěrů:
  •         Fráze egó eimi je v janovském kontextu zcela unikátní. S výjimkou 9,9 je jejím mluvčím výhradně Ježíš, proto je třeba považovat ji minimálně za hodnou pozornosti. Ostatně i synoptici ji užívají výjimečným způsobem.
  •         Syntakticky a stylisticky nebývá vždy čistá, doporučoval bych nesnažit se ji překladatelsky vyhlazovat (např. vkládáním „to“ v ČEP, nebo syntaktickými změnami), a to ani v případě dynamických překladů. Je-li podstatou dynamického překladu, že má na „současného čtenáře působit tak, jako na cíleného kdysi“ (W. Egger, Methodenlehre, ISBN 3-7462-0441-0), nemusí dnešní čtenář nutně všemu hned porozumět, a o co ten cílený kdysi škobrtal, nad tím by se i dnešní měl pozastavit. Doporučil bych překládat ji vždy a za všech okolností stejně, a to i za cenu stylistického neladu. Samozřejmě, pokud to cílový jazyk dovoluje (např. ve francouzštině by mohly vzniknout problémy).
  •         Rozhodně nedoporučuji pokoušet se je třídit na významné a nevýznamné (jak to činí např. židovský překlad „The Orthodox Jewish Brit Chadasha“ (OrtJBC) do „angličtiny“ z roku 1996), a jakkoliv je překladatelsky odlišovat. Vzhledem k výše uvedenému je třeba považovat veškerá užití fráze egó eimi za významná bez ohledu na další okolnosti, které ji v konkrétních případech provázejí.
  •         Ze stejných důvodů rozhodně nedoporučuji slepcovo egó eimi odlišovat od Ježíšových logií (jak to dělá např. ČEP). Domnívá-li se třeba C. K. Barett, že 9,9 je důkazem náboženské bezvýznamnosti této fráze, myslím si naopak, že jej mělo zarazit, když Jan tak důsledně tuto frázi vkládá výhradně do Ježíšových úst, proč ji nyní jednou jedinkrát, přesně uprostřed, propůjčí jiné postavě? C. K. Barett a jemu podobní spíš podcenili význam postavy slepce v celém příběhu (jako by to měl být jeho osud literární i hermeneutický!), kterou komentáře zpravidla reflektují pouze jako objekt k demonstraci Ježíšovy moci. Pokud by slepcovo „egó eimi“ nemělo s Ježíšovými výroky žádnou spojitost, proč by Jan neužil bohatých možností řečtiny, aby je neodlišil (srv. např. 17,11)? Bylo by to i stylisticky vhodnější. Stejně by mohl už Jan odlišit míru významu jednotlivých logií. Jsem přesvědčen, že tak jsou všechny tyto výroky formulovány záměrně.
  •         Od těchto výroků odlišuji ty, kde jsou podmět a přísudek v pořadí opačném. Jde o J 3,28 (případně i 1,27, ale toto místo je textologicky nespolehlivé), kdy mluvčím není Ježíš, nýbrž Jan Křtitel. Dále o výroky 7,34.36; sérii opakujících se výroků 12,26 || 14,3 || 17,24 a 18,37. Kromě toho, že syntakticky nevyčnívají, nevykazují ani žádnou mimořádnou vzájemnou souvislost, leda právě tím opakováním. Souvisejí-li (a to nepochybně) s našimi výroky, pak jen díky vysoké míře koherence, kterou Janovo evangelium (s výjimkou zjevných vsuvek či dodatků, jako je 7,53-8,11 nebo celá 21. kapitola) vykazuje. Totéž lze říct o podobných, leč syntakticky mnohem hladších výroků, jako je připomínka 8,129,5. V obou se sice Ježíš přirovnává ke světlu, přesto druhá podoba tohoto výroku postavení přísudku oslabuje, podmět nevyjadřuje vůbec.

    (Jakub Dvořák)

Pokračování >>>

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář