Jdi na obsah Jdi na menu

Já jsem, i když nejsem Ježíš … 2/2

Netvrdím, že diachronické studie těchto logií jsou bezvýznamné. Jistě je možné, že byly kdysi součástí nějaké sbírky „Ježíšových výroků“, ale nemyslím, že to lze dnes nějak prokázat, nebo že by to mělo pro uchopení těchto výroků význam. Ačkoliv jsou komentáře takových spekulací, prostých veškerých důkazů, plné, „písmem svatým“ se tato logia stala právě v dnešním kontextu, a ne samostatně nebo v nějakém jiném, vyspekulovaném. Za mnohem užitečnější proto považuji synchronní analysu těchto logií tak, jak jsou. Ze stejného důvodu nepovažuji za významné (ačkoliv je to zajímavé) srovnávat tyto výroky s podobnými v gnostické či esénské literatuře, čímž se také komentáře velmi obírají, proto kdo má zájem, ať si o tom přečte jinde.
9. kapitolu můžeme přiřadit k těm nemnohým, které v Janovi vyprávějí nějaký příběh. Je jich opravdu pár: J 2 – proměna vody ve víno, J 5 – uzdravení ochrnutého a J 11 – vzkříšení Lazara. Už tento letmý přehled dává tušit určitou gradaci. Avšak samy akty, vnímané dnešním čtenářem jako „zázraky“ (záměrně vynechávám sycení zástupů a kráčení po moři v 6. kap. nebo náznaky božské prozíravosti ve 4. i v jiných kapitolách, ale zejména o té 6. kapitole rovněž platí, že podstatnější je debata, kterou vyvolají), nejsou v centru pozornosti. Celé Janovo evangelium je vlastně řetězcem diskusí s Ježíšem a o Ježíšovi. Akce jsou až na tyto výjimky minimalizovány. Avšak i tyto oddíly do kontextu zapadají, neboť i ony jsou pouze záminkou a východiskem k dalším debatám. Některé se odehrávají jakoby Ježíšovi za zády, ale příběh o uzdravení slepého se obejde bez fyzické přítomnosti Ježíše úplně:
Pozornému čtenáři nemůže ujít, že v momentě jeho uzdravení se Ježíš ztrácí ze scény od 8. v., slepec zaujímá jeho místo, Ježíš se vrací až ke konci kapitoly (v. 35.) kdy je slepec vyobcován ze synagogy. A přece tam celou dobu o Ježíše jde, jen to za něj schytává on sám.
První setkání se slepcem (vv. 1-5) je podnětem pro čistě theoretickou debatu mezi učedníky a Ježíšem, která vyústí do tří rovin.
Jen poznámka na okraj, mnozí se stále pozastavují nad otázkou učedníků z 2. verše, zda zhřešil on, že se narodil slepý? Otázka nelogická jen zdánlivě. Rabíni skutečně řešili i takové otázky, vždyť Hospodin je spravedlivý, tak si člověk svůj osud nějak zasloužit musel. Genesis Rabbah 69:6 zachycuje debatu o Jákobovi, o tom, proč si jej Bůh zamiloval už před narozením (Mal 1,2b-3aŘ 9,13). Narozdíl od Pavla docházejí k závěru, že Bůh už v prenatálním stavu vidí, kdo jaký bude a co si zaslouží. Ježíš však jde ještě dál:
1. mění „proč“ v „aby“. Slepcův stav nemá příčinu, nýbrž účel – zjevení skutků božích (mimochodem, z podobného důvodu nechá Ježíš v J 11,4-15 klidně zemřít zatím jen nemocného Lazara! Také zde hovoří jakoby „z cesty“ o světle a noci). 2. ústí do logií (vv. 4. a 5.), v nichž mluví s učedníky, tentokrát v 1. osobě čísla množného – ne „já“ (jako v některých rukopisech zejména byzantských - viz Kral), ale „my“ musíme (prvek mnohými theology odmítané synergie) dělat skutky toho, který jej poslal („Poslaný“ je pak i jméno rybníka, který slepému vrátí zrak ve v. 7.), dokud je světlo, předvídá, že přijde tma. Druhé logion hovoří o tom, že dokud je Ježíš ve „světě“, je „světlem světa“. 3. a hlavně, přestane jít o slepce, ale Ježíš jedná se slepcem. Do jisté míry s odstupem. Rozhodně mu nedává žádnou katechezi, kterou by pro nastávající události možná potřeboval, ale on se nakonec až do 35. verše obejde i bez ní.
Od 8. verše berou události nečekaný spád, že si Ježíšova zmizení málem nevšimneme. V dalších událostech už je přítomen jen jako téma, jako předmět spekulací a dohadů. Odpovědí na ně všechny je však přítomnost bývalého slepce, Ježíšova zjevného a prokazatelného díla ve „světě“. Ačkoliv i s ním tady cloumají „vnější okolnosti“, přesto se vymaňuje z pozice pouhého trpného objektu. Předtím skoro nebyl, leda jako objekt dobročinnosti a theologických debat učedníků s Ježíšem. Po Ježíšově zásahu se však stává víc a více subjektem vlastního příběhu, nositelem akce. Stalo se to sice kontaktem s Ježíšem, Ježíš mu však není berličkou či spíš slepeckou holí. Staví jej na vlastní nohy (srovnejme to s Mk 10,50!). Nemá ho po ruce, ani od něj nedostal žádnou theologickou „nalejvárnu“, přece ví, co má říkat. A první, co musí udělat je, přiznat se sám k sobě. Ke své slepotě. Darem Kristovým dostává sebe samotného.
I v tom je jeho pozice Ježíšovská – srovnejme jen, jak se debatuje o Ježíšovi (7,43 9,16 10,19) s tím, jaké řeči se vedou oněm (vv. 8n). Samozřejmě je tu několik podstatných rozdílů. Zatímco u Ježíše se nemohou dohodnout na jeho ztotožnění se vznešenou bytostí – Mesiášem, jeho si neumějí spojit s doposud nezajímavým, (exegety dodnes) přehlíženým žebrákem. Kde však zazní Ježíšovo „já jsem“, odpovídá člověk svým vlastním „já jsem“, doznává se ke své slepotě a žebrotě. Ani on nemluví v minulém čase. To na adresu bratří a sester, kteří se s oblibou distancují od odpovědnosti za svá selhání, že to bylo „před obrácením“, že už to „vyznali“, a tudíž jim už to „dnes nesmí nikdo připomínat“. Vidíme, že důsledkem Ježíšova „stvořitelského“ zásahu (zde srovnejme, co o methodě uzdravení říkají komentáře, tím se tu zabývat nechci) je, že člověk prohlédne svoji vlastní slepotu. Tím se dostává do až „sókratické“ pozice proti těm, kdo se do něj obuli (vv. 39-41), nebo se tím připodobňuje Matoušovým „chudým duchem“ (Mt 5,3). Ke svému životu, před tím, nyní i potom, se však staví odpovědně, přijímá jej z Kristových rukou.
Samozřejmě i pro své partnery v debatě je zajímavý jen jako objekt Ježíšovy činnosti, ale vystupuje s čím dál větší suverenitou; absence Ježíšova jej vůbec nezaskočí. Nestává se ovšem vševědem. Zatímco jeho odpůrci říkají často „víme“, on odpovídá „nevím“, a to i v tak podstatné pro něj věci, jako jsou informace o Ježíšovi. Dokonce není ani schopen říct, zda je nebo není hříšník (v. 25.)! Neví, kde Ježíš je a co je, přece pro něj není otázkou zda vůbec kdy byl, natož jestli je. Nemusí ho mít ani po té ruce, a přece není evidentně bez něj (20,29), neboť všechny útoky vedené proti Ježíšovi narážejí o jeho osobu. Pro něj tudíž Ježíš „je“, aniž by jej musel držet v rukou, nebo mít pro něj nějakou definici. Jeho Christologie, či spíš „Ježíšologie“, je škobrtavá, pajdavá, nad mnohými jeho vyznáními by se naši theologové dílem rozčilovali, dílem hyhňali jak malé školačky. Váhu těmto vyznáním však dává jeho upřímnost, kam došel, tam došel (Fp 3,15n). I víra samotných učedníků v průběhu evangelia krystalizuje, zde je proces jen o něco rychlejší. Slepec náhle mluví jako kniha, většinou však dotlačen nepřátelskými otázkami. Postupně si uvědomuje, kým mu Ježíš je – stále stereotypně opakuje, co pro něj Ježíš udělal. Současně mu z úst uletí cosi o „učednictví“, tehdy je odpůrci dotlačen k tomu, aby si uvědomil, čím se stal Ježíšovi on sám, totiž učedníkem. Jak krystalizuje jeho pojetí Ježíše, tak se prohlubuje jeho sebepoznání a sebepřijetí, a platí to ostatně i obráceně. Nejlépe jej vystihnou jeho rodiče, když řeknou, že už je „dospělý“ (v. 21.), i když se ho tím současně zříkají. Tím však potvrzují, že se při jejich synovi naplnil Boží záměr, který On skrze svého syna při nás lidech sleduje (srv. Ef 4,13n).
Plným právem musí znít jeho „egó eimi“ stejně jako Ježíšovo. Není v tom nic troufalého, vždyť Jan už na začátku nabízí Ježíšovým vyznavačům, aby byli tím, čím Ježíš (1,12n). A jako ostatní Janovské motivy, i tyto procházejí celým spisem, rostou a zrají až ke svému vyvrcholení ve 20. kapitole (21. je zřejmě pozdějším dodatkem). Svým „egó eimi“ slepý překonává Adama a jeho ženu, kteří hledali únik před odpovědností za fíkovými listy, za výmluvami, ve svádění jeden na druhého, a všichni na Boha, čímž sebe samotné ztrácejí. Překonává i nás, vymlouváme-li se ve svém životě na okolnosti, společnost, geny, pudy atd. atd. Ve chvíli, kdy by mohl říct, že už slepým žebrákem být přestal, se k tomu radostně doznává slovy Ježíšovými. A tady je zřejmé, co je míněno mystikou.
I pro mě musel být tento pojem rehabilitován, důvěru jsem k němu neměl. Poprvé mi jej od „esoteriky“ či „mysteria“, s nimiž mnoha lidem splývá, pomohl odlišit novinář, dlouhodobě píšící o moderních náboženských fenoménech, Hugo Stamm v knize Achtung Esoterik (ISBN 3-85842-388-2, od roku 2002 dostupná i v češtině – Pozor Ezoterika, ISBN 80-200-1018-1), naposledy pak Dorothee Sölle odvážným vydavatelským počinem Kalicha Fantazie a poslušnost (ISBN 978-80-7017-089-2). Nejde tu o nějakou honbu za zážitky. Onen slepec nic nezažívá, neprožívá. Jde o vyznavačovo srovnání kroku s vyznávaným, jako když ladič srovná amplitudu dvou strun. Lazar také bude muset nakonec srovnat krok s Ježíšem ve 12,9-11, takže na první pohled mu vzkříšení k ničemu nebylo. Ano, člověk i církev se často vztahují po božství, ztotožňují se s Ježíšem, ale v Janově evangeliu vidíme, zač je toho loket. Slepec ani Lazar se o to nedrali, ostatně ani nemohli vědět, o co usilovat. Ale když už k tomu došlo nezdá se, že by proti tomu něco namítali. Jen naše představy o Ježíšovi a o Bohu potřebují korigovat, o to se nejen Jan se střídavými úspěchy snaží u svých čtenářů. Pokud jej však pochopíme správně, nejde o troufalost, nýbrž o naplnění Boží vůle s námi. Vždyť i Pavel hovoří stejně troufale když říká, „nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Ga 2,20a). Není důležité, kdy a jak se Ježíšovy příběhy přesně odehrávaly, protože nyní probíhají v životě jeho učedníka.
Příběh našeho slepce ukazuje, jak víra v Krista člověka pozvedá. To neznamená, že by jej od Krista osamostatňovala (15,1.5). Naopak. Ježíšův život se prolíná s Bohem i s učedníkem v celém evangeliu, zejména pak v 17. kapitole. Slepec si sice vyzkouší pár samostatných kroků bez Ježíše, a přece je po celou dobu s ním a k setkání s Ježíšem také tyto kroky vedou. A tím je modelem věřícího člověka a celého lidu Božího nové smlouvy (srv. např. 17,10 či 20,29).
 
Přehled výroků s překlady:

verš
NA 27
Kralická
ČEP
1.
4, 26
λεγει αυτη ο ιησους εγω ειμι ο λαλων σοι
Dí jí Ježíš: Jáť jsem, kterýž mluvím s tebou.
Ježíš jí řekl: „Já jsem to - ten, který k tobě mluví.“
2.
6, 20
ο δε λεγει αυτοις εγω ειμι μη φοβεισθε
On pak řekl jim: Jáť jsem, nebojte se.
On jim však řekl: „to jsem, nebojte se!“
3.
6, 35
ειπεν αυτοις ο ιησους εγω ειμι ο αρτος της ζωης ο ερχομενος προς εμε ου μη πειναση και ο πιστευων εις εμε ου μη διψησει πωποτε
I řekl jim Ježíš: Jáť jsem ten chléb života. Kdož přichází ke mně, nebude nikoli lačněti, a kdož věří ve mne, nebude žízniti nikdy.
Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit.
4.
6, 41
εγογγυζον ουν οι ιουδαιοι περι αυτου οτι ειπεν εγω ειμι ο αρτος ο καταβας εκ του ουρανου
I reptali Židé na něho, že řekl: Já jsem chléb, kterýž jsem s nebe sstoupil.
Židé proti němu reptali, že řekl: 'Já jsem chléb, který sestoupil z nebe'.
5.
6, 48
εγω ειμι ο αρτος της ζωης
Jáť jsem ten chléb života.
Já jsem chléb života.
6.
6, 51
εγω ειμι ο αρτος ο ζων ο εκ του ουρανου καταβας εαν τις φαγη εκ τουτου του αρτου ζησει εις τον αιωνα και ο αρτος δε ον εγω δωσω η σαρξ μου εστιν υπερ της του κοσμου ζωης
Jáť jsem ten chléb živý, jenž jsem s nebe sstoupil. Bude-li kdo jísti ten chléb, živ bude na věky. A chléb, kterýž já dám, tělo mé jest, kteréž já dám za život světa.
Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; kdo jí z toho chleba, živ bude na věky. A chléb, který já dám, je mé tělo, dané za život světa.
7.
8, 12
παλιν ουν αυτοις ελαλησεν ο ιησους λεγων εγω ειμι το φως του κοσμου ο ακολουθων εμοι ου μη περιπατηση εν τη σκοτια αλλ εξει το φως της ζωης
Tedy Ježíš opět jim mluvil, řka: Já jsem Světlo světa. Kdož mne následuje, nebudeť choditi v temnostech, ale budeť míti Světlo života.
Ježíš k nim opět promluvil a řekl: „Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.“
8.
8, 18
εγω ειμι ο μαρτυρων περι εμαυτου και μαρτυρει περι εμου ο πεμψας με πατηρ
Jáť svědectví vydávám sám o sobě, a svědectví vydává o mně ten, kterýž mne poslal, Otec.
Jsem to, kdo svědčí sám o sobě; a svědčí o mně také Otec, který mě poslal.“
9.
8, 24
ειπον ουν υμιν οτι αποθανεισθε εν ταις αμαρτιαις υμων εαν γαρ μη πιστευσητε οτι εγω ειμι αποθανεισθε εν ταις αμαρτιαις υμων
Protož jsem řekl vám: Že zemřete v hříších svých. Nebo jestliže nebudete věřiti, že já jsem, zemřete v hříších vašich.
„Proto jsem vám řekl, že zemřete ve svých hříších. Jestliže neuvěříte, že to jsem, zemřete ve svých hříších.“
10.
8, 28
ειπεν ουν [αυτοις] ο ιησους οταν υψωσητε τον υιον του ανθρωπου τοτε γνωσεσθε οτι εγω ειμι και απ εμαυτου ποιω ουδεν αλλα καθως εδιδαξεν με ο πατηρ ταυτα λαλω
Protož řekl jim Ježíš: Když povýšíte Syna člověka, tehdy poznáte, že já jsem. A sám od sebe nic nečiním, ale jakž mne naučil Otec můj, takť mluvím.
Ježíš jim řekl: „Teprve, až vyvýšíte Syna člověka, poznáte, že já jsem to a že sám od sebe nečiním nic, ale mluvím tak, jak mě naučil Otec.
11.
8, 58
ειπεν αυτοις ιησους αμην αμην λεγω υμιν πριν αβρααμ γενεσθαι εγω ειμι
Řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Prve nežli Abraham byl, já jsem.
Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.“
12.
9, 9
αλλοι ελεγον οτι ουτος εστιν αλλοι ελεγον ουχι αλλα ομοιος αυτω εστιν εκεινος ελεγεν οτι εγω ειμι
Jiní pravili, že ten jest, a jiní, že jest podoben k němu. Ale on pravil: Já jsem.
Jedni říkali: „Je to on.“ Jiní pak: „Není, ale je mu podoben.“ On sám řekl: „Jsem to.“
13.
10, 7
ειπεν ουν παλιν ο ιησους αμην αμην λεγω υμιν οτι εγω ειμι η θυρα των προβατων
Tedy opět řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Že já jsem dveře ovcí.
Řekl jim tedy Ježíš znovu: „Amen, amen, pravím vám, já jsem dveře pro ovce.“
14.
10, 9
εγω ειμι η θυρα δι εμου εαν τις εισελθη σωθησεται και εισελευσεται και εξελευσεται και νομην ευρησει
Já jsem dveře. Skrze mne všel-li by kdo, spasen bude, a vejde i vyjde, a pastvu nalezne.
Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn, bude vcházet i vycházet a nalezne pastvu.
15.
10, 11
εγω ειμι ο ποιμην ο καλος ο ποιμην ο καλος την ψυχην αυτου τιθησιν υπερ των προβατων
Já jsem ten pastýř dobrý. Dobrý pastýř duši svou pokládá za ovce.
Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.
16.
10, 14
εγω ειμι ο ποιμην ο καλος και γινωσκω τα εμα και γινωσκουσι με τα εμα
Já jsem ten dobrý pastýř, a známť ovce své, a znajíť mne mé.
Já jsem dobrý pastýř; znám své ovce a ony znají mne,
17.
11, 25
ειπεν αυτη ο ιησους εγω ειμι η αναστασις και η ζωη ο πιστευων εις εμε καν αποθανη ζησεται
Řekl jí Ježíš: Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude.
Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“
18.
13, 19
απ αρτι λεγω υμιν προ του γενεσθαι ινα πιστευσητε οταν γενηται οτι εγω ειμι
Nyní pravím vám, prve než by se to stalo, abyste, když se stane, uvěřili, že já jsem.
Říkám vám to již nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili, že já jsem to.
19.
14, 6
λεγει αυτω [ο] ιησους εγω ειμι η οδος και η αληθεια και η ζωη ουδεις ερχεται προς τον πατερα ει μη δι εμου
Dí jemu Ježíš: Já jsem cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.
Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“
20.
15, 1
εγω ειμι η αμπελος η αληθινη και ο πατηρ μου ο γεωργος εστιν
Já jsem ten vinný kmen pravý, a Otec můj vinař jest
Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař.
21.
15, 5
εγω ειμι η αμπελος υμεις τα κληματα ο μενων εν εμοι καγω εν αυτω ουτος φερει καρπον πολυν οτι χωρις εμου ου δυνασθε ποιειν ουδεν
Já jsem vinný kmen a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně, a já v něm, ten nese ovoce mnohé; nebo beze mne nic nemůžete učiniti.
Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.
22.
18, 5
απεκριθησαν αυτω ιησουν τον ναζωραιον λεγει αυτοις εγω ειμι ειστηκει δε και ιουδας ο παραδιδους αυτον μετ αυτων
Odpověděli jemu: Ježíše Nazaretského. Řekl jim Ježíš: Jáť jsem. Stál pak s nimi i Jidáš, zrádce jeho.
Odpověděli mu: „Ježíše Nazaretského.“ Řekl jim: „To jsem já.“ Stál s nimi i Jidáš, který ho zradil.
23.
18, 6
ως ουν ειπεν αυτοις εγω ειμι απηλθον εις τα οπισω και επεσαν χαμαι
A jakž řekl jim: Já jsem, postoupili nazpět, a padli na zem.
Jakmile jim řekl 'to jsem já', couvli a padli na zem.
24.
18, 8
απεκριθη ιησους ειπον υμιν οτι εγω ειμι ει ουν εμε ζητειτε αφετε τουτους υπαγειν
Odpověděl Ježíš: Pověděl jsem vám, že já jsem. Poněvadž tedy mne hledáte, nechtež těchto, ať odejdou.
Ježíš odpověděl: „Řekl jsem vám, že jsem to. Hledáte-li mne, nechte ostatní odejít.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář