Jdi na obsah Jdi na menu

Ježíš byl houmlesák a vyvrhel

Co křesťanství dokázalo s obrazem Ježíše ve svých dějinách nadělat, to je opravdu k nevíře. K nevíře přeneseně i doslova. Potřebovali bychom ovšem několik životů, abychom to vylíčili dopodrobna. Raději se tedy hned na začátku dopusťme jistého zjednodušení, které nechť zní třeba takto: Ježíš se stal předmětem úcty, která postupem doby stále narůstala a narůstala, až obalila jeho lidskou historickou tvář krunýřem ozdob a retuší, chval a oslav. Jaký kdo s tím měl záměr, zda záměr toho či onoho byl dobrý nebo zlý, to nechme být, důležité jsou nyní výsledky a důsledky.

Pokud se však kdy v dějinách křesťanství ozývala touha po návratu k prvotnímu křesťanství, tak zde máme doklad toho, že ta touha byla opodstatněná, i když se nemohla proměnit ve stroj času. Nicméně jsem přesvědčen o neustálé potřebnosti takové touhy a jejího naplňování (i když to často neumíme pojmenovat), obzvláště když si uvědomíme, čím vším je reálné křesťanství zaneřáděno. Konkrétněji řečeno: jde o touhu po obyčejné lidské Ježíšově tváři, skrze niž věčnost prozařuje a otvírá svobodu ve zproštěnosti od tíží času.

Proto vezměme nejprve stručně do úvahy jednu možnost úvah: možnost zvažovat pokrytectví, v němž by se mohli křesťané předhánět. Jedním takovým pokrytectvím je v teple domova a s mdlou duší a naplano se zabývat Ježíšovým utrpením. (A to máme jít někam trpět?, chtělo by se třeba někomu začít namítat.) Očividnějším pokrytectvím je vytváření krucifixů ze zlata. Jako by hnus popravy bylo možné přebít nádherou. (Nepopírám ovšem, že se tím dostáváme do napětí s estetickými kvalitami a že to činí naše úvahy spletitějšími.) Někdo se zase ukájí malebnými obrázky Ježíše se sladce blahosklonným, ne-li nahlouplým úsměvem. Jako by byl Ježíš všech kamarádíček. Ale již dávno dánský filosof Søren Kierkegaard, hluboce znepokojený oficiálním křesťanstvím, ve své knize "Nácvik křesťanství" z roku 1850 sestavil na základě řady novozákonních dokladů přehled toho, jak byl Ježíš od svých současníků opovrhován, a v této souvislosti napsal: "Zato si lidé chtěli do křesťansví pomoci a zachovávat v něm lidi (...) dále učením o 'příteli' a tak dále, což by Luther ovšem nazval žvanění a což je blasfemie, protože fraternatizovat se s Bohem a Kristem je opovážlivost" (str. 50).

Nutno tedy podotknout, že něco bylo i na tom, že některé křesťany napadalo vzdávat se obrazů.

 

homeless-jesus-loaves-fishes.jpg

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ježíš se už dávno začal stávat vším možným. Modlou, maskotem, předmětem vzdechů ("Ježíšku na křížku!", "Ježíšku panáčku!"), Jéžišem, Jéžiškotem, Ježíškontem, Jezulátkem, Jezuletem, Jezuskem, Jezuskotem, Jezusmankotem. Až se zdá, že Ježíš je kýmkoli, za koho ho lidé mají a co si o něm navymýšlejí. Ale stačí si jen sejmout růžově i jinak filtrující brýle, číst Nový zákon a v Ježíšovi, o němž se tam píše, vidět osobnost z masa a kostí. Nic víc. Tak, jak se o něm píše. Všelijaké parády a fráze ať zůstanou zapomenuty - a zůstane obraz skutečného Ježíše, osobnosti, která je zároveň poselstvím.

Kým tedy Ježíš byl? Vzdělaným a čestným, duchem obdařeným houmlesákem a vyvrhelem. Ovšemže se taková tvář Ježíše hned tak někomu nehodí. Větší upotřebení měly v dějinách představy spřízněné s úrovní té či oné vrchnosti a s často nedostižným ideálem bědných. Nemusely být pouhými nástroji útlaku jedněch vůči druhým, spíše vyjadřovaly a zajišťovaly kongruenci vládnoucích a ovládaných, kongruenci klamně odůvodňovanou ještě vyšší mocí.

Svým původem patřil Ježíš patrně do střední třídy těch, kdo dokázali své živobytí obstojně zaopatřit. A přece na svém původu nelpěl. Nebyl utopen v bohatství a nebyl ani prostým výkřikem nejbědnějších. Svým zaměřením, svým zájmem, svou empatií a vůbec svou vztahovostí, byl však daleko blíž bědným než zazobaným. Spíš ti druzí, speciálně pak egoisticky zazobaní, by měli v jeho perspektivě dostat v nastávajícím čase po zobáku. Ježíš sám nebyl revolucionář, který by bohatství ztotožňoval přímo se zlem, nicméně v bohatství viděl velmi nebezpečnou zhmotňující se nebezpečí.

Vzhledem k naznačené Ježíšově vztahovosti je dobře pochopitelné, že vyvrhelství nebylo jen něčím jemu odtažitým, nýbrž že stihlo jej samého. Dokonce musíme zdůraznit, že se k němu dobrovolně přihlásil. Rozešel se s otcem i matkou. Nemohl setrvat v tradičních pořádcích, protože ty by mu svazovaly ruce, rozhodl-li se dát svému poslání každý svůj den. (Což se vyplatilo, nežil-li krátce.) A sice proto, aby podle evangelisty Matouše mohl poctivě hlásat: "Kdo miluje svého otce a matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden" (Matouš 10,37). V Lukášově znění zní Ježíšův požadavek takto: "Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem." (Lukáš 14,26). Je to obtížný požadavek, ale nevede ke konfliktu, nýbrž k tomu, aby člověk neměl k sobě i druhým vlastnický vztah.

Pro označení Ježíše jako houmlesáka a vyvrhele můžeme jako klasickou oporu (locus classicus, doslova "klasické místo") citovat Ježíšův výrok, dochovaný v evangeliích: „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale syn člověka nemá, kde by hlavu položil” (Matouš 8,20; srv. Lukáš 9,58). Naše označení houmlesák, vhodné kvůli své nespisovné zkomolenosti, tedy nevzešlo z jakéhosi okamžitého nápadu na osvěžení mysli, nýbrž z pohledu na analogie: být houmlesákem není vždy neštěstím, není to vždy jen následek ztroskotání, ale především je to sociální status, který nechce patřit mezi sociální statusy. (Je v tom tedy jistý paradox.) Lidé s ním pak nakládají různě, někdy sice v naprostém zoufalství, ale jindy nanejvýš svobodně.

Nepatříme-li do tohoto statusu, pak při případném vzájemném setkání by se soudobý houmlesák pro nás měl stát otazníkem, zda není právě s námi něco důležitého v nepořádku. Ano, Ježíš byl nanejvýš svobodný houmlesák, nekonečně svobodnější než zástupy okravatěných politických žvanilů ohánějících se svobodou. Aby se stal spasitelem, k tomu nepotřeboval třeba kancelář, ale ani střechu nad hlavou - a nakonec ani denár. Řád svobody je totiž jiného druhu, stejně jako boží království není z tohoto světa (Jan 18,36), a vstup do něho si nekoupíte, i kdybyste se rozkrájeli na vlasové nudličky (ale to raději nedělejte, pak už byste si nemohli počít zhola nic...)

Že Ježíš nepatří do takzvané dobré společnosti, speciálně do "dobré společnosti" duchovních, toho si všiml kupříkladu u nás Mistr Jan, když oslovoval své kolegy: "A za peníze takto vydřené z chudého lidu koně krásné chovají, čeleď nepotřebnou drží, v kostky hrají a na své kuběny kožichy drahé věší, zatímco Kristus chodil bos a neměl, kde by hlavu složil. Však poznejte se, vy zloději chudého lidu, neboť Bůh i lid vás vidí."

Ježíš byl duchovní osobností v nejhlubším a nejvlastnějším smyslu slova, a to bez svěcení či ordinace, a proto si nepotřeboval budovat pomníky vlastního Díla a vůbec přeživovat a opevňovat své Ego jako někteří profesionální duchovní. Proto také neuhýbal před lidskou tváří k protiduchovním zájmům.

Často mám dojem, že církevní organizace jsou od toho, aby se z lidí stávali správně zbožní. Alespoň někomu to tak musí vyhovovat, jinak by to nikdo nedělal. A tak si sám říkám, proti gustu žádný dišputát, jen když se tito správně zbožní nedívají skrz prsty na druhé, kteří se do jejich měřítek nehodí. Moralizovat je tu právě nechceme, jen chceme vzít v patrnost jejich způsoby a důsledky jejich počínání, jež právě z oněch druhých činí vyvrhele. Vyvrhele relativní (ve vztahu k nim), ale i vyvrhele vůbec (když je jejich vyvrhelství hlouběji a trvaleji poznamená). K tomu jen dodejme, že vyvrhelství vytvářejí i jiné organizace, nejen křesťanské a nejen náboženské, ale u toho se nyní nezastavujme, nechceme-li utéci od tématu.

Víme také, že Ježíš ustavičně vedl spory se znalci Zákona, kteří se domnívali, že disponují prostředky ke správné zbožnosti. A víme, jak Ježíš jejich sebevědomí zpochybňoval. Z historického hlediska je to už dávná minulost. Ale z hlediska hloubky zářezu je to nadčasový vzor. A tak je vidět, že je zde něco horšího než to, s čím se Ježíš potýkal: křesťané vědí o tomto sporu, a přesto se stavějí bezmyšlenkovitě na stranu těch, kdo rádi operují s oněmi prostředky. A protože si tito operátoři berou do úst Ježíše, zdá se, jako by onen rozpor mezi operátory a mezi jejich zpochybňovatelem byl už překonán. Jako okamžik ano, v nevyhnutelnosti jeho mámení také, ne však v dějinách a pro dějiny vůbec. A tak dochází stále znovu k prapodivnému rozporu mezi zastánci Ježíše a Ježíšem. To pak explicitní Ježíš je modlou, implicitní Ježíš je skutečný Ježíš, a skutečný Ježíš je vyvrhelem. Vznešeností v hadrech. Možná to ale tak má být, tedy žádnou lítostivost!

Za vážné uvážení pak stojí i to, že Ježíše jako vyvrhele představuje rovněž evangelista Jan: "Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali." (Jan 1,10n) Neříká se, že by nebyl přijat vůbec nikým (srv. v. 12), ale prvním velkým efektem jeho příchodu bylo právě nepřijetí.

Ježíš nebyl jen tím, ze nímž občas šly zástupy, ale i tím, který byl považován za problémového, konfliktního. Sám se k tomu hlásil, když mluvil o tom - řečeno našimi slovy - že zvedá meč ducha (viz Matouš 10,34). Má-li tedy pro křesťany Ježíš líbeznou tvář, blahosklonný výraz, povahu Mirka Dušína, není-li tím, kdo křesťany kráká za vlasy, tahá za ucho, je-li tím, kdo je neobviňuje, neprovokuje, nezneklidňuje - je na křesťanské straně problém.

Problém teoretický: když teologové mluví o Ježíšově provokativnosti jako o něčem neprovokativním (skrývajíce za ní svůj oportunismus). A problém praktický: když křesťané se představou Ježíše konejší, místo aby se svým způsobem života, s tím, čím disponují, skutečně něco proměnlivého činili. Bojí se, že by se odlišovali od druhých, ale má to vše ten efekt, že v sobě dusí své temné stránky: maskují a zamlčují je nejen před okolím, ale i před sebou (dohromady vzato: před Bohem) a ponechávají je, ať si samy dělají co chtějí. Ve vztahu k temným stránkám člověka je ale Ježíš extrémní provokatér.

Vzhledem k tomu je nastiňované chápání Ježíše nabýváním odvahy ke katarzi. Houmlesáctví je vnějším způsobem, který ukazuje tomu, kdo dokáže vidět, k hlubší rovině vyvrhelství, skrze niž se cosi rozevírá. Katarzi pak vyjadřuje první list Janův, i když se nachází v poněkud odlišné perspektivě než doklady Ježíšova vyvrhelství: "Dítky, nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem. V tomto poznáme, že jsme z pravdy, a tak před ním upokojíme své srdce, ať nás srdce obviňuje z čehokoliv; neboť Bůh je větší než naše srdce a zná všecko!" (3,18-20).

Naznačíme-li takto katarzi, nedostáváme se do situace, kdy platí, že "konec dobrý - všechno dobré", kdy po všech trampotách nakonec vše prostě a jednoduše dobře dopadlo. Naopak možnost katarze posiluje provokaci, je její pozitivní stránkou, protože mluví o tom, oč se člověk připravuje, nepouští-li si Ježíše-vyvrhele k tělu, natožpak k duši.

Připouštět si ho k tělu i k duši znamená být ve shodě s tezí husitské písně: "Kristus vám za škody stojí". Není to ale spíše tak: když už být křesťanem, tak ať to nenaruší naše pohodlí? 

Představa Ježíše jako vyvrhele se musí obecně příčit mnohým z těch, kdo si zakládají na svém majetku, úspěchu, pohodlí, příjemnosti, na požitcích, adrenalinu, vymoženostech civilizace, zázracích techniky. Kdo však v něčem z toho najde čertovo kopýtko, najde pak také otevřenou, i když úzkou cestu. (Neříkám, že po té cestě také jde a jak po ní jde, to už je jiná kapitola...)

Ve světě, v němž je světlo promíšeno s tmou, pravdivost se lží, víra s nevírou a nevěrností. láska s nenávistí, naděje se zoufalstvím, v takovém světě totiž vede cesta zpřevrácením těchto promíšenin. Právě o něčem takovém píše Nový zákon, když se vrací k Žalmu 118, kde se píše: „Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným“ (Žalm 118,22). Tato slova později vedle synoptických evangelií (Marek 12,10; Matouš 21,42; Lukáš 20,17), která staviteli míní Ježíšovy souvěrce s jejich patentem na zbožnost, převzal 1. list Petrův, který je spojil s parafrází jednoho místa v knize Izajáš (Izajáš 8,14): "Vám, kteří věříte, je vzácný, ale nevěřícím je to kámen, který stavitelé zavrhli. Ten se stal kamenem úhelným, ale i kamenem úrazu a skálou pádu. Oni přicházejí k pádu svým vzdorem proti slovu, k tomu také byli určeni" (1. list Petrův 2,6-8).

Jiří Hoblík

 

Exkurz jako dodatek:

Historické zrcadlení - a podle mého dosti sporné - má Ježíš vyvrhel v pařížských sansculotech, v této směsici zástupců nižších vrstev činných v době Francouzské revoluce a inklinujcících k radikalismu až extremismu, inspirovaných chiliasmem. Jejich označení je hanlivou narážkou na to, že nosili na rozdíl od šlechty dlouhé kalhoty (sans-culottes "bez kalhot po kolena"). Ježíš byl pro ně - Ježíš sansculot (srv. Francois Furet, Francouzská revoluce I, str. 185; Christian Modehn. Jesus war der erste Sansculotte. Religiöse Tendenzen während der Französischen Revolution, Reformatio 1989, č. 3, str. 192nn)

 

(obrázek převzat z http://assets.communityspice.com/stjeromephx/assets/Photos/homeless-Jesus-Loaves-Fishes.jpg)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ondra G. - Ježíš byl tesař

11. 12. 2011 16:57

Tento text je jistě míněn upřímně. Neskrývá se ale za ním zákeřná (nevědomá) snaha rozdělit lidi na poučené (kteří vidí správně Ježíše jako houmlesáka) a nepoučené, pro které je příliš zlatý, příliš nasládlý, příliš milý?
Tito poučení jsou totiž pravděpodobně ti vzdělanější. Neříkám, že by v oné době patřili právě k farizeům nebo zákoníkům, ale blízcí by jim být mohli. Ježíše by velmi správně vnímali jako provokaci, radikála a podobně.
Jeho učedníci ho ale mají podle mého názoru vnímat jinak. Je naším vzorem, my za ním jdeme, a proto je pro nás jeho provokativnost v mnohém otupena. Jsme nasazeni v jeho díle, a proto nemůžeme jednoduše opustit všechno a jít za ním - neboť už za ním jdeme. Když totiž kazatelé kážou obrácení věřícím lidem, nechtě v nich jejich obrácení zpochybňují a narušují. Jednoduše řečeno - když se obrácený znovu obrátí, je obrácený špatně. Obrácený potřebuje korekci - někdy je to 10 stupňů, někdy jeden, někdy dvacet - ale ne už 360.
Správně píšete o odvaze ke katarzi (je to asi pokání, ne?). Ale člověk k tomu potřebuje nejen provokaci, popichování či nakopávání; potřebuje také vidět někoho, kdo jde před ním, kdo ho miluje, kdo se na něj nezlobí, kdo není jen pro ty s vyšším IQ. Takový byl ke druhým Ježíš, takoví máme být k bratrům i my. Snad upřímný křesťanský život provokuje dost, mohli bychom se věnovat i tomu dalšímu...

Jiří Hoblík - Re: Ježíš byl tesař

11. 12. 2011 20:27

Ondro, o žádném rozdělování jsem nepsal, tudíž jsem ani nevytvářel podivné symbiózy upřímnosti a zákeřnosti. Nejde o nic jiného, než že dějiny křesťanství jsou dějinami dezinterpretace Ježíšova učení. Zásadně nové tvrzení to ani není, protože se v dobách české reformace mluvilo o "lidských nálezcích". Stačí je sloupat ze zpitvořeného Ježíšova obrazu - někdy je to snazší, než by se zdálo, někdy zase velmi těžké.
Jinak jako vyvrhele Ježíše odmítali vzdělanci i nevzdělanci (Ježíš měl mezi farizei své odpůrce i přívržence).

S tím kázáním o obrácení "obráceným" máte samozřejmě recht.

Že bych ovšem nějak zvlášť věděl, co je to upřímný křesťanský život, se říci ale moc nedá. Být chodičem do kostela a na všechny se usmívat? A že bych se měl třeba snažit dělat vzor pro druhé? Nebyl bych pak hned majitelem přílišného sebevědomí?

Z mé strany se jeví nutné: poskytovat lidem dobrou duchovní stravu, jejíž živiny nejsou samozřejmě mé a kterou si musí každý v sobě konkretizovat na vlastní triko. Ale je toho všeho mnohem víc, než by se zdálo.

Pokud někde v církvi existuje přátelské, neuzavřené, podle možností inteligentní, nedogmatické, vášnivě bibli studující společenství, tak dejte vědět, abych mu gratuloval, že je. Sám moc po církvích necestuji, vlastně vůbec (takže rozhodně netvrdím předem, že něco takového neexistuje).