Jdi na obsah Jdi na menu

Jiří Šamšula: O základu křesťanské víry (homilie o vzkříšení)

8. 4. 2015


1. čtení: 1Ko 15,1-11 [NA 28]

Východisko kázání: 1Ko 15,12-19 [NA 28]


I.

Když dostaneme od Boha nějaký dar a podaří se, že jej jako dar přijmeme, tedy jako něco nezaslouženého a radostného, co nám nějak změní život a ukáže ho z té nadějnější perspektivy, můžeme na to zareagovat zhruba dvojím způsobem. Buď nám po čase okouzlení ten dar zevšední, jeho kouzlo vyprchá, nenaplnil všechna očekávání a je třeba se poohlédnout jinde. Anebo nás to okouzlení může naplnit entuziasmem, povznášejícími pocity, a potom děláme vše pro to, abychom žili jen v tomto jiném stavu, kde se zdá, že všechny problémy osobní i celého světa jsou již vyřešeny. A je jen otázkou času, kdy se tento stav promění v pád do hlubokého zklamání. A druhá možná reakce je ta, že tato zkušenost s obdarováním je přijata radostně, ale po příchodu každodennosti, pochybností a pokušení se člověk ani znechuceně neodvrací, ani za každou chvíli tíži bytí nevytěsňuje, ale když má zkušenost, že se mu od Boha ničeho nedostává, že Bůh mlčí, vděčně a střízlivě očekává obdarování nové a vzpomíná si na to, co dostal.

I členové korintského sboru dostali dar od Boha. Osvobodil je od jejich starého způsobu života, obnovil je, obohatil a nasytil vírou a nadějí. Dar, který dostali, možná některým zevšedněl. To ovšem nebyli ti „někteří“, které oslovuje v našem textu. Ty, zdá se, onen Boží dar spíše nábožensky poblouznil a pobláznil.

 

II.

Tito korintští křesťané popírají „zmrtvýchvstání“. Nikoliv výslovně zmrtvýchvstání Krista. Oni odmítají „zmrtvýchvstání“, v tehdejším židovstvu běžnou představu zmrtvýchvstání všech lidí na konci času, z nichž ti spravedliví povstanou k věčnému životu, ti nespravedliví k věčnému zatracení. Proč někteří z korintských „zmrtvýchvstání“ odmítají, se zásadně liší od toho, proč se zmrtvýchvstání, tedy i zmrtvýchvstání Krista, často popírá v našem kulturním okruhu dnes. Nikoliv kvůli vědeckému světovému názoru, nikoliv kvůli jakkoliv založenému skepticismu, nikoliv kvůli náboženské vlažnosti a lhostejnosti. Oni „někteří“ z korintských zmrtvýchvstání popírají kvůli svému náboženskému entuziasmu, kvůli své sebevědomé náboženské jistotě. Tito korintští popírači zmrtvýchvstání jsou zbožní, tuší, že za svoji proměnu vděčí Ježíši Kristu, ale popírají, že by tento jejich nový život měl co společného s tělem a tělesností, popírají, že by jejich naděje mohla být v budoucnosti ještě nějak radikálně proměněna. Všechno podstatné od Boha je tady a teď. Měli pocit, že „už byli nasyceni, zbohatli, vešli do Božího království“ (1Ko 4,8 [NA 28]). Proto už žádné vzkříšení těla není třeba! Podstata vysvobození přece spočívá v tom, že tíže tělesnosti a s ní spojené fyzické smrti byli nadobro zbaveni, jejich těla byla bezbolestně produchovněna a pozvednuta do Božího života, bez nutnosti zemřít, bez nutnosti nést leckdy nesnesitelnou tíži bytí. A možná jim k tomuto postoji daly i podnět některé aspekty Pavlova zvěstování. Pavel intenzivně věřil v brzký druhý příchod Kristův. A s tímto okamžikem bylo dle jeho očekávání spojeno vzkříšení zesnulých křesťanů a „proměnění“ těch žijících: „Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, (...) mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni.” (1Ko 15,51-52 [NA 28]). Smrt a tíže existence se nás netýká, říkali si, přeloženo do pojmů dneška, asi tito Korintští, a proto jim asi byl i pohoršením Kristův kříž, to, že by mesiáš, vykupitel mohl trpět a zemřít. Možná, že si představovali, že Kristus vůbec nezemřel a „plynule“ přešel do své proměněné podoby.

A Pavel ve svém listu těmto „některým“ z korintských ukazuje, jaké možné důsledky by pro křesťanskou víru měla pravdivost toho, co popírají: kdyby nebylo zmrtvýchvstání. Důsledky by to mělo zcela fatální a destruktivní. Svým popíráním „zmrtvýchvstání“ si korintští podkopávají svoji existenci, zabraňují sobě pravdivému porozumění pravému významu Kristovy osoby a spásy, kterou přinesl, daru, který dostali.

Kdyby nebylo zmrtvýchvstání, nenastalo by ani Kristovo zmrtvýchvstání. A kdyby Kristus nevstal, byla by křesťanská víra „prázdná“, „marná“, bez základu, bez obsahu, bez užitku, zcela absurdní životní postoj. Bez zmrtvýchvstání by nebylo odpuštění hříchů, nebyla by naděje za hranicemi smrti. A zcela by to znevěrohodňovalo obsah celého Pavlova kázání, toho svědectví, které korintským zvěstoval, které přijali a které se stalo základem, na němž stojí. A snad bychom Pavla doplnili: kdyby nebylo zmrtvýchvstání, Krista by to učnilo pro spásu zcela bezvýznamonu osobou. Byl by to jen tragický ztroskotanec, jeden z mnoha pseudomesiášů, jenž by skončil v propadlišti dějin.

 

III.

Těžko říci, co by Pavel řekl ohledně vzkříšení nám dnes. Žijeme oproti korintským v jistém ohledu v dosti odlišné situaci. O Kristu se zvěstuje již dva tisíce let: že byl vzkříšen, že zemřel za naše hříchy, že byl Boží syn, že to byl vtělený Bůh sám. Víra ve vzkříšení je zakotvena ve vyznáních všech etablovaných církví, žádná ho nepopírá. Po celou tu dobu, v rozporu s oficiálními vyznáními a deklaracemi se už o Kristu, a nejen o jeho vzkříšení, pochybovalo a byl popírán. Mnohokrát a mnohými způsoby a z různých motivů, z různých teologických, náboženských, světonázorových pozic, v církvi i mimo ní. Snad nezobecňuji příliš, když si dovolím odhadnout, že křesťané současnosti víru ve vzkříšení Krista a ve vzkříšení osobní spíše nepopírají, ať z jakýchkoliv motivů, ale jsou z něj rozpačití, neví, co si s tímto vyznáním počít, berou to jako takové záhadné X, které je holt součástí tradice.

Snad by Pavel, jenž očekával pro sebe i pro členy křesťanských sborů brzkou obnovu všeho, brzké zmrtvýchvstání, pro nás měl větší pochopení, kdyby viděl, že náš svět, jehož „podoba pomíjí“, tu stále je, že Kristus stále ve své plnosti nepřišel. A my stále umíráme, naše těla nejsou proměňována, dotírá na nás často v posledu nepochopitelné utrpení, hřích jako by stále vyhrával nad milosrdenstvím a pokojem. Snad by Pavel měl větší pochopení pro naše pochybnosti o pravdě toho všeho, co je základem naší víry. Pro pochybnosti, které mohou souviset i s tím, že autentické křesťanské svědectví a autentická křesťanská řeč jsou v církvích tak vzácné, řeč, která by nebyla ani jen pouhým dogmatisticko-fundamentalistickým opakováním starých pravd bez jejich výkladu, či naopak moralistickou redukcí těchto pravd. A snad by měl Pavel pro nás větší pochopení, jestliže křesťané v dějinách udělali tu otřesnou zkušenost, že mnozí z nich, ne jen někteří, byli trestáni za své skutečně či domnělé poblouznění, když začali popírat nejen zmrtvýchvstání Krista, a byli jako heretici popravováni a zavíráni do vězení.

IV.

Snad by v tomto ohledu k nám Pavel byl poněkud shovívavější než ke korintským. Ovšem: jak tehdy, tak i dnes by apeloval na totéž: Kristovo zmrtvýchvstání je základem novosti křesťanského života. Je základem toho, že „nejsme ve svých hříších“, že naše víra není „marná“ a „klamná“, ale že je naší možností, jak nalézt sám sebe, Boha a druhé, možností být svobodný, být štastný a mít fantazii utvářet a měnit tento náš svět. A kdykoliv víra vnitřně zapomíná na tento svůj základ, na to, že díky Kristovu zmrtvýchvstání mohla povstat i ona, tak pak taková víra ulétává či zarůstá trním, a ona novost se zpátky proměňuje ve „starost“. Buď přílišným pohlcením světem, či - jako korintští - jeho přílišným popřením.

Kristovo zmrtýchvstání je podmínkou naší víry. A naopak je to událost, k níž se vztahujeme jen na základě naší zkušenosti víry. Je to však událost, o níž můžeme tak jako Písmo hovořit jen opatrně, v náznacích a obrazech. Je to událost, o níž spíše můžeme říci, co není a že je to více než to, co bychom si dokázali představit. Není to ani resuscitace mrtvého člověka a pouhé pokračování přirozeného života. A je to více, než že Ježíšova věc jde dál, že Ježíšovy myšlenky a činy udělaly takový dojem, že nebyly zapomenuty. Stejně jako Ježíšův kříž je více než jen odhalení hloubky lidského hříchu a obraz pro hloubku božské solidarity s lidmi, je vzkříšení (a kříž) událost, kde se bez našeho přičninění něco reálně odehrálo s námi a s tímto světem. A tak křesťanská naděje je i nadějí pro tento svět. Náš svět, naše jedinečné životy: to není to nic nahodilého, nepodstatného, něco, z čeho Bůh chce osvobodit. Je to něco, o co máme pečovat a čeho tíži máme nést. Taková křesťanská naděje doufá, že v našem světě se projeví, co je zatím ve své plnosti skryto: nový svět plný milosrdenství a pravdy. Platí však zároveň, co říká Pavel: „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí.“ (1Ko 15,19 [NA 28]) Událost Kristova zmrtvýchvstání zároveň otevírá naději, která jde za tento svět, naději, která nyní jde za hranice smrti. Tato naděje střízlivě vidí smrt jako konec každého života, nevytěsňuje ji. Nenechá se jí však fascinovat, nezůstává u toho a vyznává: poslední slovo nemá smrt, nýbrž život. Život nikoho z nás, i s jeho ranami a křivdami, nebude Bohem zapomenut, nás ani těch, kteří nás předešli ve smrti.

Proti skutečnosti, že toto ještě ve své plnosti nenastalo, víra vyznává, že Ježíš touto cestou šel předem a je již u cíle. Ten, kdo nebude izolovat Ježíšovo zmrtvýchvstání od jeho kříže a od svého vlastního života a se otevře zkušenostem, které se na základě víry ve Vzkříšeného otevírají: tomu víra ani nezevšední, ani ho nepoblázní, a ten může vyznat: Ježíš vstal z mrtvých!“

Velikonoční pondělí, Lysá nad Labem, 2015

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Martin Danihelka - čtenářská reakce

10. 4. 2015 22:00

Málokdy se v ČCE poštěstí slyšet nebo číst kázání tak vysoké úrovně TEOLOGICKÉ reflexe. Ale i takové úrovně slovní a duchovní střízlivosti, věcnosti.

Inu, farář, který nečte a nepromýšlí německé teologické klasiky, ať raději ani nezkouší farářovat! :-)

Obě námitky, které vyslovím, vyslovuji s vědomím nevšední kvality kázání.

1./ "Když dostaneme od Boha nějaký dar (...) můžeme na to zareagovat zhruba dvojím způsobem." Po tomto začátku kázání kazatel nicméně bezděčně ukazuje, že těch způsobů reakce je více než jen dvě - ostrá dichotomie dvou cest "entweder / oder" se záhy rozpadne, taxonomie dvou reakcí se nezdařila. Myšlenkovou kostru prvního odstavce (z principu tolik důležitého) by bylo dosti obtížné uhlídat i u čteného textu, tím více u živě slyšeného kázání.

2./ Pozice korintských popíračů Vzkříšení je pravděpodobně přednesena exegeticky a historicky alespoň zhruba správně. Navrhl bych kazateli dát si ještě více práce se snahou přednést problém těch, vůči kterým se apoštol Pavel vymezuje, jako myšlenkovou a věroučnou pozici nikoli archivovanou a muzeální. Mohl by zkusit více "zdnešnit" tento způsob popírání Vzkříšení. (Je ovšem předností tohoto kázání, že kazatel uhýbá před lacinými paralelami a pokouší se Pavlovy protihráče pochopit a interpretovat.)

Doufám, že teolog, který přednesl toto kázání, bude kázat ve sborech častěji!

Martin Danihelka - Re: čtenářská reakce

11. 4. 2015 23:05

A vůbec, mohly by i Svobodné protestantské stránky uveřejňovat texty Jiřího Šamšuly častěji? Všiml jsem si teď, že v Protestantu vyšla jeho velmi vyzrálá úvaha "Křesťanská odpověď na otázku po původu strachu a jeho překonání" (o islámském fanatismu a evropské agresivní reakci na něj - zjednodušeně řečeno).

Jakub Dvořák - Re: Re: čtenářská reakce

12. 4. 2015 11:05

Za redakci mohu říct, nic proti. To záleží na autorovi, aby nám články dodával. Vůbec bychom potřebovali obec přispěvatelů rozšířit, aby to nebylo jen na Jirkovi Hoblíkovi a mně. Tímto prosím a vyzývám i další k publikační aktivitě: máte-li co nabídnout, sem s tím.

Jiří Hoblík - Re: čtenářská reakce

18. 4. 2015 12:23

Nemusím popírat, že Jiřího homilie je nadprůměrná. Ale ani nebudu nad ní oslněně výskat. Má totiž jednak své mouchy, a to autorské anebo v obecné situaci ukotvené, a jednak by to autorovi neposloužilo.

K osobním mouchám patří jisté zmatení v prvním odstavci, který líčí různé reakce na boží dar, počítá je dvě, ale líčí tři. To je ale banální nedopatření, které sice může zmást posluchače, ale rozhodit nikoho nemusí.
O něco závažnější je to, čeho si asi málokdo všimne, že totiž homilie začíná hypotetézou o reakci na boží obdarování, která jako by do současnosti promítala korintskou situaci. Jakoby samozřejmě předpokládá, že posluchači prožívají události a běžně v nich dokážou rozeznat boží dar. Jako by právě v tom nebyla dnes spousta nesnází, včetně dalekosáhlého mlčení nebo povrchnosti.

Jiný diskutabilní moment spatřujeme ve slovech „Bez zmrtvýchvstání by nebylo odpuštění hříchů...“ Ta by potřebovala dovyložit. Ale to je jeden z dílčích problémů.

Tím hlavním je přeci jen podpora zvěsti o vzkříšení. Zdá se mi, že i v tom se projevuje zmatení, jímž je současné české křesťanství prolezlé, ale jež si jako takové autor uvědomuje. Nemusí se proto stydět za to, že ani sím si sám s ním zcela neví rady. To se mi zdá být patrné třeba na tom, jak se ve třetí části myšlenka vzkříšení prodírá obecným oficiálním postojem „etablovaných církví“ – ovšem tento konformní přístup ještě neřeší konflikt, k němuž zčísti nevědomky vede: Jak to, že když etablované církve v tom mají jasno, zatímco současní křesťané si se vzkříšením nevědí rady? Nejsou na tom etablované církve na tom ve skutečnosti nějak zle?
Homilie vyúsťuje v postulát, jímž začala: ve střízlivost. A rovněž proto mi dělá radost přečíst si konečně homiletický text, který není snůškou plácanic. Avšak jakkoli se s autorovým postojem ztotožňuji, schází mi tu vývoj a posun.

Rozpor, který sleduji, má ale kořeny v konfrontaci jednotlivce se situací. Autoři homilií v ideálním případě obecně spojují výklad biblického textu, reflexi nauky a vědomí současné situace. Autor této homilie se cítí být doma především ve druhé oblasti, ale ani ty dvě zbývající nechce popírat. Nikdo na světě ovšem nemůže to vše obsáhnout s pomocí vědecké erudice. Ostatně by bylo malým zázrakem, kdyby kazatel projevoval v mezích lidských možností nabytou společenskovědní erudici, která by mu pomohla v promýšlení současnosti. A tak bude vždycky mnoho nedořečeného, což bych vytýkal jedině žvanilům. V případě této homilie bych na závěr jen podotkl, že pokud Korinťané byli posedlí entusiasmem, neutíkali z „tohoto světa“ (tato metafora se hodí spíš pro toho, kdo kvietisticky ulpívá na vzkříšení), ale topili se ve svých prožitcích „tady a teď“, což přitom Jiří dobře ví. Současnost má s korintskou minulostí společnou zmatenost plynoucí ze zaklesnutosti do plandajícího prožívání, spojenou s jistou nabubřelostí – jen má ta zmatenost pokaždé jinou povahu, tehdy entusiastickou, nyní agnostickou. Tak velký se jeví rozpor mezi učenou nevědomostí a nabubřelou nevědomostí! Jiří tedy větří dobrým směrem, je ale třeba jít ješte dál.