Joachim Kügler: "Strach z osvícenství?"
Ve své nové knize se novozákoník Klaus Berger vypořádává s historicko-kritickým výkladem bible. Nicméně bez kritického rozumu víra nepřežije. Co vlastně v bibli je? A co musíme vědět, abychom jejím textům rozuměli?
Jako jakýsi "výkřik" označuje katolický novozákoník Klaus Berger svou knihu "Falšovatelé bible – Jak jsme byli okradeni o pravdu ("Die Bibelfälscher – Wie wir um die Wahrheit betrogen werden"). Je to nelítostné zúčtování s historicko-kritickým výkladem bible, jak jej provozuje většina katolických a evangelických exegetů.
Toto bádání, jak uvádí Bergerova obžaloba, rozkládá víru, falšuje biblickou pravdu a teologii nahrazuje antropologií. Se svou demytologizací biblických vyprávění vposledku hájí zájmy ateistů. Berger trvá na tom, že bible líčí namnoze historické skutečnosti – počínaje narozením z Panny přes Ježíšovy zázraky až po vzkříšení včetně prázdného hrobu.
Bergerovu kritiku považuji za bezpodstatnou a předmoderní. Nelze přehlédnout, že se v jeho polemice dostává ke slovu znechucení z moderní biblické vědy, která dávno nejen hýbe římským učitelským úřadem, ale týká se mnoha členů církve – v USA beztak už dávno a v Evropě víc a víc.
Senzace a senzačinky
Je nasnadě, že se náboženství dnes nachází v těžké situaci. Sice nevymírá, jak se před několika desetiletími mělo zato, ale nabývá nové formy. Náboženství budoucnosti bude individuálnější, heterogennější a méně církevní. Lidové církve (na evangelické i katolické straně) se zdají být výběhovým modelem. A s úpadkem lidových církví se bude také na minimum redukovat kooperace státu a církve. Stát - a to i německý - zřejmě bude v budoucnosti více pozornosti věnovat islámu, považovanému za nebezpečný, než neškodně se jevícímu křesťanství. Bude také více islámských kateder na universitách, protože stát chce ve vlastním smyslu ovlivňovat vývoj teologie prostřednictvím akademické veřejnosti.
V současnosti se ovšem v Německu ještě křesťanské teoložky a křesťanští teologové většinou ještě učí na státních universitách a pěstují teologii jako vědu, včetně biblické exegese. Podobně jako jiné vědy se také biblická věda pěstuje ve vlastním akademickém světě, který nemá s jinými světy mnoho co do činění. To, co směřuje navenek a pak určuje veřejné mínění, nemusí být tímtéž, co určuje vnitřní akademický život.
Často se jedná vědecky viděno o "staré příběhy z dávných dob", které se pak na tržně orientované veřejnosti objevují jako senzačinky. Tak například časopis Der Spiegel pravidelně o vánocích pohřbívá křesťanskou víru a přitom překvapuje své hrozně vzdělané (nebo skrytě nevzdělané?) čtenářstvo informacemi o "nejnovějších" poznatcích biblické vědy, které "dokazují", že křesťanské vědě chybí jakýkoli vědecký základ.
Otřepaná klišé
Této veřejné karikatuře biblické vědy jako jedu víry by odborník jako Berger, který po desetiletí působí na exegetické katedře, mohl přirozeně čelit. Místo toho ale Berger využívá svého veřejného působení, aby servíroval otřepaná klišé:
Exegese je prý vzdálena círvi, hyperkritická, nepřátelská víře a ideologicky zarputilá, vcelku docela hloupý a narcistický podnik, v němž jde o všechno možné, jen ne o službu víře. Je fatální, že exegetické katedry jsou okupovány falsifikátory bible, kteří rozkládají víru prostých věřících, a tím prý nesou zásadní vinu na úpadku křesťanských církví na Západě...
Bergerovým vlastním nepřítelem není nikdo jiný než osvícenství samo. Berger chce vymýtat ďábla náboženskokritického rozumu. Tento exorcismus musí ale ztroskotat. Můžeme přítomností pohrdat, ale nemůžeme z ní utéci. Patrně pro přežití náboženství za poosvícenských podmínek jsou dvě cesty: věřit v souladu s rozumem - nebo věřit proti rozumu. Postmoderna nabízí obě možnosti.
Všude klíčící a všechna náboženství uchvacující fundamentalismus je dokladem toho, že je možné svobodné prostory moderních společností využívat jako biotopy nejrůznějšího druhu. Bez příliš velké námahy je možno uprostřed světa, který v důsledku vědecko-technické revoluce tak překypuje, vytvářet malé buňky náboženské iracionality, v nichž neplatí nic, co platí venku. Bohudíky ne příliš hojný extrémní případ takové religiozity je terorista, který bojuje proti bezbožné civilizaci, tím že její technické možnosti, jako je komunikační a bojová technika, obrací proti ní.
Namáhavější než takové vytváření biotopu se zdá cesta přemýšlivé víry, která se pokouší za podmínek radikální moderny luštit vlastní náboženskou tradici až do své přítomnosti. Namáhavější je to především proto, že se vědecké rozvrhy skutečnosti (k tomu patří i představy o minulosti) neustále mění, a proto potýkat se s nimi znamená zápas, který nechce skončit. Mimoto je potřeba čas, vědění a intelektuální kompetence k tomu. To je daleko víc než psychická energie, jíž je zapotřebí, abychom se zásadně nábožensky zapouzdřili před modernou. I pro mnoho teologů je tato forma víry příliš náročná.
Samozřejmě lidé ducha jako Berger nechtějí upadnout do fundamentalismu. Sice se moderní kritika náboženství jeví jako skutečné nebezpečí pro víru, ale rozumu nepřátelské, tendenčně fundamentalistické zapouzdření také nepřichází v úvahu. Je tedy potřeba něco jako "třetí cesta".
Heslem přitom je: Moderní obraz biblické minulosti je falešný. Bible je jako historický pramen přeci jen spolehlivější, než jak tvrdí zlí exegeti. Ježíš přeci několikrát křisil z mrtvých, sám sebe zvěstoval jako Syna člověka a Božího syna, jeho hrob byl přeci prázdný, Josef nebyl žádný jeho otec. Ježíš založil církev, nechtěl, aby ženy byly kněžkami, a ustanovil Svatou večeři – zkrátka, historická skutečnost je velmi blízká tomu, co se vždy již věřilo. Kdo tvrdí něco jiného, falšuje bibli. Tolik Klaus Berger.
Odhlédneme-li od toho, že takové zacházení s minulostí je jen ideologií s tendencí k fundamentalismu, vyvolává mnohem méně problémů, než jak se myslí. Když se Ježíš chápal a zvěstoval jako mesiáš, pak už to neznamená, že jím také je. Když vykonával nejen charismatická uzdravování a exorcismy, jak se domnívá exegese, nýbrž způsoboval i "opravdové" zázraky, pak vyvstává otázka, co to znamená. Dokazují, že je Božím synem? A jak je tomu s uzdravováním císaře Vespasiana a jiných antických divotvůrců? Jsou historické jen Ježíšovy zázraky a všechny ostatní ne? Proč by prázdný hrob měl dokazovat Ježíšovo vzkříšení? Co je odlišuje od Lazarova? Jak se liší Bůh jako Ježíšův Otec od Dia jako milovníka lidských žen?
Klást si všední otázky
Především zůstává – nezávisle na jakékoli změně historického konceptu – nezodpovězena otázka, co náboženství vlastně je. Většina dnešních lidí se bez něho zcela obejde, a na tom se nic znemění tím, že se bibli přizná více historického vědění. Krize víry v Boha nebyla vyvolána exegesí, tudíž nad ní nelze zvítězit kritikou exegese. Dokonce se domnívám, že se vůbec nenechá ovlivnit tím, co teologie a církve dělají. Ani osvícenské křesťanství, ani křesťanský fundamentalismus ani žádná "třetí cesta" nemohou dosáhnout ve svobodné společnosti většiny.
Ale i když se křesťan smíří se statusem menšiny, není zcela bez významu, pro jaký způsob existence menšiny se rozhodne. Natrvalo mohou svobodné společnosti přežít, jen když se i jejich náboženské menšiny orientují na svobodný osvícenský rozum.
Proto se musí změnit i biblická věda. Musí se zaměřit na všední otázky dnešního člověka a učit se, jak s vnějším světem lépe komunikovat. Dávno děláme přeci víc než jen "historickou kritiku". Ale lidé to musí také zakoušet. Bergerova kniha k tomu bohužel nepřispívá, protože nebere opravdu vážně ani exegesi teologie osvobození, ani genderovou otázku, ani kanonickou exegesi, ani pastorální exegesi.
přeložil -jih-
Literatura k recenzi:
Klaus Berger: Die Bibelfälscher. Wie wir um die Wahrheit betrogen werden. München: Pattloch 2013
Joachim Kügler: Hände weg!? Warum man die Bibel nicht lesen sollte – und warum doch. Würzburg: Echter 1998.
Odkaz k německému znění textu, bohužel bezplatně nedostupnému.