Jdi na obsah Jdi na menu

Když já vím, který Bůh je ten pravý

  Řekněte, je to vůbec slušné a zdvořilé tvrdit, že známe toho pravého Boha? Svět se nám smrskává před očima do podoby malé lodičky, na které se sešla všelijaká parta. Někdo přichází z Asie, jiný z Ameriky; kromě Antarktidy jsou tu všichni. Ačkoliv někteří ze stejného města, přece nereprezentují stejnou kulturu a náboženství. Ta lodička nás unáší klidným mořem k našim cílům. I ty máme nakonec různé – jednoho čeká sláva, jiného kriminál. Někdo chce prostě jen přežít, jiný užít exotické krajiny. Momentálně jsme však nahečmáni do prkenné kocábky a je třeba udržovat rovnováhu. Máme se snad hádat ještě o to, čí kultura je lepší, cíle a důvody plavby vznešenější? Zatím je moře klidné, ale co když se to pokazí? Má snad vypuknout bouře i na palubě? Jako „Otcové poutníci“ zjišťujeme, že má-li být plavba úspěšná, musí zavládnout kulturní a náboženský smír a rovnováha. Kdo by snad teď chtěl dělat na ostatní ramena se svojí vírou a poznáním?

 Ale skutečně se něco nepovedlo. Na palubě sice vládne mír a pohoda, kolem se však stahují zlověstné mraky. Staří, ostřílení námořníci nevidí něco podobného poprvé, mají své fígle, ale najednou jim docházejí nápady. A tak dáme na modlení. Na modlení? Ale ke kterému Bohu nebo bohu? Proč ne ke všem? Čím víc tím líp! Ano, právě teď je vhodná příležitost na soutěž: vyhlásíme konkurs na „Pravého Boha“. Základní a jedinou podmínkou výhry prvního místa je prostě to, že nás vytáhne z průšvihu, do kterého jsme se něčí vinou dostali. Může to být prostější?

Všichni se modlí, až se z nich pot leje. A tu se zjistí, že jeden se tohoto klání bohů neúčastní. Jeho vyslanec si chrní v podpalubí, jako by se ho strach a úzkosti tohoto světa netýkali. Cožpak on je něco jiného? Není to tím, že ač uprostřed bídy nebezpečně rozkymácené lodičky, uniká do vlastního světa, kde je klid? My tu toneme, křičíme, a on má veget? Ano, i takoví náboženští třeštitelé bývají. Žijí si v tom svém, co trápí druhé, je nevzrušuje. Koukej se modlit, co když zrovna ten tvůj Bůh je ten pravý. Teď už nejde o to, kdo vyhraje, ale o to, abychom všichni neprohráli.
Kdo nás do tohoto průseru dostal? Kdo za to může? Právě ten chrupec z podpalubí! „Já toho pravého Boha znám,“ říká užaslým lodníkům. „Je to přesně ten Bůh, před kterým prchám, ačkoliv vím, že stvořil to všechno kolem nás. Vím který je ten pravý, proto se k němu nemodlím. Není to vaše chyba, že se ta naše lodička potápí, promiňte, ale já a můj Bůh jsme vás zatáhli do svého sporu. Já vím, který Bůh je ten pravý, je to ten můj, ne ti vaši, ale nejsem zrovna v situaci, abych se s tím vytahoval. Naopak, právě proto mě budete muset hodit přes palubu.“
Tomuto světu nebude dáno jiné znamení, než znamení proroka Jonáše, odpovídá na všetečnou otázku Ježíš. A my věříme, že náš Bůh je ten pravý. Rádi bychom to přesvědčivě sdělili světu kolem nás, aby nás tento přes palubu ještě neházel. Aby ohromeně sledoval naši moudrost, že jsme vždy věděli, jak to s tím světem dopadne, že se žene vstříc ztroskotání. Avšak prorok je misijně úspěšný jen tehdy, když přizná, „pravý Bůh je ten, před kterým celou dobu prchám, ačkoliv je to vlastně nesmysl (Ž 139). Ale právě tím jsem vás já, a nikdo jiný, zatáhl do téhle bouře“. Teprve jako hozený přes palubu je prorok přesvědčivý. A co my, jsme církví, lidem Božím? Tak kde je ten Bůh, když se naše loď ocitla v bouřích?

 (Jakub Dvořák)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

David daggie Geisler - znamení Jonáše proroka

2. 4. 2012 15:36

Tnhle oddíl v Evangeliu dle Matouše 12:39 - 40 je velmi zajímavý. Téměř každý dnes hledá "nějaké znamení". Ryzí ateismus je už dnes obecněji tak nějak passé - věří se "v něco / v Něco". I církve jsou se svými doktrínami (a vírou nanich založenou) v krizi. Pomalu je čas se poohlédnout po "nějakých znameních". Letničním církvím a charismatickým evangelikálům to šlo v minulosti snadněji. "Znamení" se objevovala a pojmenovávala (možná i vyráběla) jako na běžícím páse. Máme se ale my starat o "nějaká znamení"? O znamení např. konce věků? Nevím, asi moc ne...

Spíš bychom se jako křesťané - Kristovi učedníci - měli starat, co znamená ono "znamení Jonáše proroka". Jaký to dává smysl? A nemluví se zde o Vzkříšení? A ne jen tak ledajakém, ne o nějaké tradici liturgického roku či jako zajímavém fenoménu v biblické literatuře. Nebo o nadějnou představu křesťanovy mysli. Nejedná se zde o naprostou PODSTATU KŘESŤANSKÉ EXISTENCE?!

dyž chtěli teologické kapacity tehdejšího judaismu vidět znamení, které by potvrdilo Ježíšovo pověření, Ježíš jim odpověděl: „Pokolení zlé a zpronevěřilé si hledá znamení; ale znamení mu nebude dáno, leč znamení proroka Jonáše."

Tohle je celkem zajímavý precedens - teolog nebyl přesvědčen znamením, ale byla mu dána odpověď slovy Písma. Zřejmě není jiného znamení, než toho, které bylo zaznamenáno - "Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval – vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti."
(1. Korintským 15, 1-5)

Ondra G. - Přesvědčivý - přesvědčený?

1. 4. 2012 20:18

Příběh připouští zpravidla více výkladů, tak se prosím nezlobte...

Prorok mohl jít do Ninive hned, a na jeho přesvědčivosti by to snad nic neubralo.
(Leda by to bylo jako v příběhu "Jonáš v zeleninové zemi" - u nás pod názvem "Dobrodružství pirátů v zeleninové zemi". Úžasné zpracování, zejména co se týká Jonášovy argumentace, proč do Ninive nemůže jít. Tam mu totiž uvěřili právě proto, že Ninivští ctili velikou rybu a proroka brali jako toho, kdo v rybě přijal poselství. "Jak to dokážeš?" (že byl v rybě) ptá se jeden z vojáků. "Očichej ho," říká král. Poté, co voják omdlí, král Jonášovi uvěří.:-))
Ryba byla důležitá ne pro Ninivské, nýbrž pro Jonáše - aby se obrátil a šel svědčit o svém Bohu. Potřebuje naše církev rybu? A co vůbec může být takovou rybou, co může přesvědčit nás i naše bratry, abychom šli a činili učedníky? Co by nás mohlo osvobodit od strachu, lhostejnosti vůči nevěřícím, od argumentů teologických i psychologických? Naše církve jsou jak spící obři; kdyby povstaly, co by jim mohlo odolat? (Tento příklad jsem si vypůjčil od W. Kiewry z její promluvy na loňské konferenci Aglow www.aglow.cz/download/konference2011/patek_vecer ).

A ještě jedna otázka. Jonáš v Ninive zvěstoval Boží poselství. Ninive bude zničeno. Ale Bůh kvůli pokání občanů od své vůle ustoupil a proroka tím znemožníl, ztrapnil. Unesli bychom to? Toužíme z celého srdce po tom, aby nás Bůh takto ztrapnil?

Jakub Dvořák - Re: Přesvědčivý - přesvědčený?

1. 4. 2012 21:05

Děkuji za Vaše postřehy.
Rozmanitost není nikdy na škodu. Jonáš je "bohužel" moc profláknutý (na ETF UK platilo, že ho na zkoušky překládají lemplové, on je totiž i jazykově dost jednoduchý; kdysi šel i v socialistické televizi Večerníček Jonáš a velryba, který měl s tím biblickým společné jen hlavní aktéry), takže mnozí podléhají iluzi přečtenosti. Pro mě je dost nabytý významy v každé kapitole. 3. kapitola stojí pochopitelně také na zvážení. Ale první není o tom, "coby kdyby", nýbrž "že". A to "že", nesplnění historického úkolu, je asi tenorem lidu božího po všechny generace. Za těchto okolností se mi moc líbí, že tam před těmi lodníky Jonáš nechytračí, ačkoliv lid boží se dodnes rád staví do pozice, že "on to vždycky říkal".

Ondra G. - Re: Re: Přesvědčivý - přesvědčený?

1. 4. 2012 22:24

To tvrzení o nesplnění historického úkolu církve mi připadá poloviční. V každé epoše máme naopak i ty Jonáše, kteří - ať už po průchodu rybou, nebo bez této zkušenosti - statečně úkol církve plnili. Z mého pohledu je právě jejich svědectví oním tenorem či cantem firmem, kolem kterého se klikatí ostatní hlasy.