Jdi na obsah Jdi na menu

Kreace a rekreace

22. 4. 2010

Jak vznikl svět? Spontánně, to znamená sám od sebe? Ale jak vznikla spontaneita? A jak vzniklo vznikání spontaneity? A jak vznikl vznik vznikání spontaneity?

Dost už! Toto je způsob tázání, který nemůže nikdy ustat. Jeho kroky nekončí. Anebo – lépe řečeno – končí v nekonečnu. Nekonečno a bezmeznou spontaneitu můžeme ovšem hledat v ideji božství, zatímco konečnost shledáváme na sobě i kolem sebe. A dokonce konečnost k nekonečnu má blíž, než se zdá. Z hlediska věčnosti.

Takové a podobné otázky nám může otevřít myšlenka stvoření. A co je pozoruhodné, může nám je otevřít, ačkoli začátek hebrejské bible neboli Starého zákona je přímo nevyslovuje.

Platí svým způsobem o všech otázkách, ale o základních otázkách s nezměrnou silou – že vyslovená myšlenka není nikdy úplná a že její význam se odkrývá postupně, a to i s velkým odstupem od původního vyslovení. A tudíž i nejrůznějšími způsoby. Dějiny víry jsou rozvíjením stvoření a ideje stvoření, a proto se zde sluší začínat.

Toto rozvíjení myšlenky je postup, který je už v jistých náznacích přítomen v hebrejských zprávách o stvoření. Ty totiž o stvoření nemluví jako o jednorázovém aktu, nýbrž jako o ději a procesu, jako o postupném rozvíjení. Takže svět není danost, svět je děj, dění a rozvíjení. A myšlení, které se děje ve světě, nemůže být této základní vlastnosti světa cizí. Jsme tu tedy u základního předpokladu myšlení o světě.

Je samozřejmě odvážné mluvit o stvoření, jemuž člověk nemohl být přítomen a jež se tedy odehrálo bez lidských svědků. Je to však nezbytné, abychom věděli, že svět je dynamicky uspořádanou sférou konečnosti, o níž nemůžeme nikdy mluvit z nadhledu. Avšak božství kromě nekonečnosti zahrnuje i nadhled vůči světu. Tento nadhled signalizuje hebrejské sloveso báraa „tvořím“, které je vyhrazeno pouze Bohu. V takzvané první zprávě o stvoření (Genesis 1,1-2,4a) je užito celkem sedmkrát, zatímco ve druhé zprávě o stvoření, která je starší (Genesis 2,4b-7 jako součást širší souvislosti, sahající do 3,24) ani jednou. Druhá zpráva do starověkého světa zapadá svým přirozeným stylem a těžiskem stvoření je pro ni stvoření člověka. Oproti tomu je první zpráva pojata spíše učenecky, postupuje totiž systematicky a v krocích, a její perspektiva je kosmická. Tato perspektiva ovšem neevokuje ani tak cizost, nýbrž spíše závrať a kosmické tajemství. Setkáme se v ní ovšem s mnoha motivy, které zde vyjmenovat nestačíme.

Proto zůstaňme u vyústění, jež si zaslouží zbystření pozornosti. Stačí si uvědomit jeho pointu. Poslední „den“ stvoření není dnem aktivity, natožpak jejího vystupňování, nýbrž odpočinutí. Uzavření jakýmsi návratem k počátku stvoření. Latinsky se stvoření nazývá creatio, a tak den nastupující po šesti kreativních dnech můžeme označit jako den re-kreace. Čili den obnovy kreace a kreativity. Vyvstává nám tak další moment božství, jímž je původní kreativita. Ta se zrcadlí ve světě, který jako by byl spontánní podobně jako ona. Díky ní je člověk bytostí kreativní. A právě tak je člověku poskytnut sedmý den k oslavě stvoření a spoluprožívání božského odpočinutí.

(z řady úvah "Hebrejské procházky"; vyšlo tiskem)

Jiří Hoblík

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář