Jdi na obsah Jdi na menu

Lid a jeho nelidští lidé

Kdybychom měli lidskost měřit historickou i současnou skutečností, byla by to prachšpatná míra. Kdybychom ji měli měřit určením člověka, dopadli by poměřovaní všelijak. Druhá možnost je ale přece jen lepší: ukazuje, kam směřovat a že je proč někam směřovat. Pokud ovšem víme, odkud brát pravé rozumy. Zmíněná druhá možnost je zakódována do velkého a věhlasného hebrejského příběhu o tom, jak se z otroků v egyptském područí stal lid. A z něho vyčteme, že ze své mizérie člověk sám nevytvoří vznešenost, ale na základě Božího vyvolení je takové vytvoření možné.
Hebrejský lid bývá označován jako Izrael, což je jméno poprvé se objevující na stéle (tj. na vertikálním pamětním kameni) egyptského krále Merenptaha z roku 1208 př. Kr. A zde se míní právě lid, ne země. Jinak je jméno Izrael též druhým jménem praotce Jákoba, jménem státu – „severního království“, dokonce i označením pro území severního i judského království a konečně pro náboženskou obec. „Izrael“ jako lid se překrývá s označením „Hospodinův lid“. Podle jednoho již postaršího zjištění byl mezi národy starého Předního východu jedině Izrael národem definovaným svým vztahem k božstvu. A mohl se přitom navíc opřít o své – ovšem poněkud záhadné – jméno. To se skládá ze slovesa, jímž možná je výraz pro boj a zápas, a z vlastního jména Él, jak velmi dávno Hebrejci svého Boha nazývali. Čili: „Él bojuje“.
Pokud je lid takto ustaven a definován, závisí na tom jeho bytí i nebytí. Z toho vycházeli i proroci, kteří většinou o Izraeli mluvili jako o lidu spíš než jako o státu či území. Mimochodem: když Izajáš v 8,14 mluví o „obou domech izraelských“, naznačuje tím, že Izrael jako jednotné království nikdy nebyl (ale berme to jen jako hypotézu, o níž se už dlouho diskutuje). Zato v době po pádu judského království se stále víc vyhraňovalo pochopení Izraele jako etnického a náboženského společenství. O tom se můžeme přesvědčit ve druhé části knihy Izajáš, označované jako Deuteroizajáš (kapitoly 40–55). Čili – je to nové pochopení tradiční představy „Božího lidu“.
Za tuto představu jsou odpovědní zejména proroci, ale ta představa v jejich spisech není často příliš útěšná. Nestačíme tu vypsat, co všechno o lidu kritického pronesli Micheáš, Izajáš nebo Jeremjáš. Aspoň však jako příklad uveďme Ozeáše, který věděl o lidu, o němž Hospodin říkal „můj lid“. Ale pak Hospodin prorokovi přikázal, aby měl děti s prostitutkou. A tak jako prostituce měla vyjadřovat charakter lidu, tak jeden z prorokových synů se měl jmenovat „Nejste můj lid!“ Jeden z příkladů toho, že se Hospodin vzdává svého lidu: ať už jste, jací jste, ti padouši mezi vámi dělají z lidu děvku, která se otáčí ke mně zády a s kdekým cizím se peleší – v náboženském a životním smyslu. A tak tento lid nemá pro mne smysl. Žijte si, jak chcete. Potřebuje snad Bůh lid, aby byl Bohem? Pokud by někoho jalo podezření, že Ozeáš je mluvčím Hospodina jako trucujícího či snad vzteklého Boha, může se o svém omylu přesvědčit v Oz 11,1-4.

Jiří Hoblík (již vyšlo tiskem)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář