Jdi na obsah Jdi na menu

Malá úvaha k Lüdemannovi

6. 5. 2013

Lüdemannovo vyznání nevíry je velkou předělávkou jeho vztahu ke svému dětství, jak je někdy člověk v dospělosti hledá. Proto je tak osobní a pro autora potřebné. Zdá se přitom, že se Lüdemann zároveň vyrovnává s rozporem mezi katechetickou průpravou, která měla na něho silný formativní vliv, a historickokritickým zkoumáním novozákonní a raně křesťanské tradice. Někdo s tímto rozporem dokáže bez zvláštních problémů žít (u nás např. prof. Pokorný), aniž by jej vnímal jako něco destruktivního, někdo je jím pobídnut přidržet se jedné nebo druhé strany.

Zdá se tak, že Lüdemann vlastně nezvládl svou hermeneutickou situaci, protože svým osobním problémem měří Krista. Alespoň že to přiznává. Takové nezvládnutí nakonec samo o sobě není hanba, protože – komu se tu opravdu dokonale daří obstát? Musíme se tedy zaměřit na to, v čem ono Lüdemannovo nezvládnutí spočívá: splývání deskripce a symbolické řeči, konfúze dvou řádů řeči. Proto třeba jeho výrok: „Chléb, který jsem jedl, nebyl Tvým tělem, a víno, které jsem pil, nebylo Tvou krví“ nelze brát vážně. Zato je třeba brát vážně, jak fatální důsledky má bezmyšlenkovitost, s níž se základní prvky biblické a křesťanské tradice traktují a na niž si Lüdemann zcela poprávu stěžuje. Ale postulováním rozporu, který není nijak důmyslný, tento rozpor neřeší, ale jen vyostřuje.

K „historickému“ Ježíšovi má Lüdemann vtřícný a přejný vztah – zatímco jeho vzkříšení odmítá. V tom se projevuje jeho vlastní vyznavačství. A s ním pak se odvažuje Ježíšovi „radit“. Ale toto vyznavačství se vlastně neobrací ani ke vzkříšenému Kristu, jehož neakceptuje, avšak ani k historickému Ježíšovi, který zůstal v minulosti, nýbrž k vlastní představě, kterou Lüdemann reviduje a formuje. Sám se tedy kvůli svému vyznání uchyluje k symbolické řeči, kterou za hranicemi svého vyznání tak vehementně zamazává.

A pak se podivuje, že se křesťané tak drží vzkříšení. Ale jak by se jej nedrželi, když jsou křesťany? Zajímalo by mne tedy, co je podle Lüdemanna ten původní význam, o němž na tomto místě nic neříká. Je to těžší otázka, než se křesťanům zdá, až se mi chce říci, když se obtíž obejde, vzkříšení se snadno akceptuje i snadno odmítá.

Vidíme alespoň, jak Lüdemann poněkud zkratkovitě mluví o Ježíšově „vyvýšení“. A to odvozuje z údajného novozákonního antisemitismu. Ponechme stranou drsnost některých formulací v evangeliu podle Jana, ale bylo tomu opravdu tak, že výrok „váš otec je ďábel“ (ne: „vy jste syny ďáblovými“) směřoval proti Židům jako jinému náboženství oproti křesťanům a jako jinému etniku, ne-li jako jiné „rase“? A bylo tomu tak, že někdo byl takto označkován jen proto, že byl odlišného přesvědčení? V obou aspektech se jedná o velmi povrchní vysvětlení, když přitom Lüdemann píše: „Začalo to už Novým zákonem, v němž jsou Tví krajané nazýváni syny ďáblovými. To vše jenom proto, že v Tebe neuvěřili.“ Jakkoli prekérní je po událostech 20. století vůbec začínat téma židovského nepřátelství vůči prvním křesťanům, nelze se neptat ani na ně – ale ne abychom omluvili nenávistné křesťany, nýbrž abychom uvažovali, v čem spočívají konflikty u prvních křesťanů a dále jak a proč selhávala adaptace evangelia na lidskou skutečnost.

Pro Lüdemanna jsou dějiny křesťanství dokonce dějinami omylu a podvodu. Což je ovšem jen extrém oproti jinému extrému, jímž je představa slávyplného tažení křesťanství světem. Lüdemannovo stanovisko je ale jen variantou kdysi věhlasného spisu Johna Trencharda (1662–1723) „Přirozené dějiny pověry“, dále pojetí Hermanna Samuela Reimaruse (1694–1768), který v Ježíšově vzkříšení spatřoval podvod, k němuž se uchýlili apoštolové po zklamání mesiášských nadějí, ale i Ludwiga Feuerbacha (1804–1872) s jeho filosofickým pochopením náboženství, založeném na teorii projekce lidských přání. To je patrné z Lüdemannových slov: „Na projekcích, přáních a vizích nelze postavit žádné pravé náboženství.“ Jinak řečeno Lüdemann se hlásí k určité větvi osvícenství, ne však k osvícenství jako takovému. A nechápe třeba, co znamená „vize“ (o tom jsem psal ve své knize o prorocích, ale mohl se o tom více dozvědět jinde).

O osvícenství má ale jen vágní představu, říká-li například: „Zajímalo by mě tedy, proč církev a teologie až do 18. století nedospěly k vytvoření podobných, ústavě odpovídajících práv a proč se myšlenka tolerance musela prosadit teprve během osvícenství a teprve jako prvek boje s církví, občas velice ostrého.“ Tady se ukazuje že Lüdemann propadá v dějinném myšlení: copak dějiny se odvíjejí tak, že se objeví myšlenka, a ta se celosvětově rázem prosadí? Copak vývoj společenských struktur se vyvíjel nanejvýš pomalu, po staletích – a přesto myšlenka celkové harmonie mezi národy tu byla už ve Svaté říši římské, do níž patřili jeho a svým způsobem i naši předkové. Myšlenka náboženské tolerance se třeba alespoň v omezené míře prosadila už v Čechách v 15. století. A v 18. století jejím prvotním a hlavním protivníkem byl absolutistický stát. Církev – a doplnit je třeba, jaká a kde – byla propletena se státními strukturami a zároveň si limitovaně hrála svůj part. A to nemluvíme o tom, k jakým jalovostem myšlenka tolerance inklinuje.

Lüdemannův vztah k osvícenství vykazuje trhliny i v ignoranci historické kritiky Starého zákona, která dějiny hebrejského náboženství zasazuje do zcela jiného kulturního světa, než jaký známe my. V něm malým státům šlo o přežití v konfrontaci s velkými, ne o pěstování kavárenské tolerance a proklamovat odpor k „žárlivému Bohu“ je prázdné a floskulické (a navíc tím Lüdemann podivně zdůvodňuje svou neochotu konvertovat k židovství, jako by nebylo relevantní zdůvodnění).

Přitom v zásadě Lüdemann vychází alespoň z historickokritické diskuse, která se vede na půdě novozákonní vědy. Ale nutno zdůraznit, že tu představuje „minimalistické“ řešení v rozlišovaní „pravých“ (echt) a „nepravých“ (unecht) Ježíšových slov. Ale mluvit přitom o podvodu je příliš, jakkoli se Lüdemann v jiné souvislosti brání kritikám s tím, že nikoho neobviňuje z podvodných úmyslů, nýbrž mluví o křesťanech snažících se sloužit vyšší pravdě. Nakolik relevantně si počíná vůči novozákonním a raně křesťanským textům, to by spíš měli prošetřit novozákoníci, ne já. Sám mám jen jistou zkušenost s „minimalismem“ na půdě starozákonní vědy, a zde i s jeho přeháněním.

V různých ohledech má Lüdemann problematické historické odkazy, na což není třeba nutno reagovat ani s apologetickým zájmem, nýbrž proto, že Lüdemann selhává sám jako vědec. I jako vědec v moderním hávu, do něhož žádní „nadlidské“ vyvyšování nevejde. Díky své neznalosti pak klade v tomto ohledu do kontrastu s křesťanským Ježíšem třeba Buddhu nebo Konfucia, netuše, jak zbožné a zbožšťující úcty se oba jmenovaní kdy dočkali.

Proto závěr Lüdemannova vyznání vyúsťuje do iluze: „Pouze osvícenství a výklad založený na rozumu umožňují konstruktivní dialog mezi národy a kulturami. A pouze osvícenství a výklad založený na rozumu jsou s to ustavit v následujících tisíciletích mír mezi lidmi rozdílných ideologií a náboženství.“ Přál by si Lüdemann, aby osvícenství vstalo z mrtvých, když už to Ježíšovi zakazuje? Jak si představuje nějaký dialog mezi národy a kulturami, když dialog má být rozhovorem sobě rovných osob? Nezkusí vést dialog třeba s egyptskými znalci islámského práva? Co pak rozumí rozumem, na němž by výklad byl založen? Svůj vlastní rozum? Rozum vybraných vědců? Obecně lidský rozum? Proč se uchyluje k floskulím, když mu na něčem tak osobně záleží?

Aby mi bylo rozuměno: v Lüdemannovově dopisu spatřují shrnutí, které odkazuje do různých stran. Také do jeho vlastního díla, které by měl spíš hodnotit znalec Nového zákona. Nevím, zda Lüdemann není ukřivděný, poté, co mu bylo znemožněno působit teologicky, aniž by však byl vyhozen jako kdysi Feuerbach. Ale do křesťanského myšlení patří zabývat se zpochybňováním, i když podezřelým. S úctou k soupeři a s radostí z myšlení.

Jiří Hoblík

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Martin Danihelka - Obrana Lüdemanna (1)

29. 5. 2013 16:35

Novější hermeneutika zná pojem "hermeneutická vstřícnost" - myslím, že ho použil jako první Derrida v pařížské diskusi s Gadamerem na počátku 80. let. To zhruba znamená: Chceme-li interpretovat jakýkoli text kvalitně, měli bychom alespoň zprvu přistoupit na jeho hru. Měli bychom s ním chvíli tančit JEHO tanec v JEHO rytmu. A teprve potom smíme základní loajalitu k tomuto textu vypovědět, třeba se proti tomu textu i vzbouřit, nastartovat kritiku vůči němu a třeba ho i "zničit". Za porušení pravidla hermeneutické vstřícnosti nás nebude pokutovat žádná policie, ale doplatíme na to tím, že se s textem mineme, že ulpíme na neplodném hledání vlasu v polévce a že interpretace, kterou nabídneme, bude bezzubá.

Zaměřím se ve své replice na momenty, kde J. Hoblík podle mého investoval málo hermeneutické vstřícnosti a kde je tedy jeho kritika Lüdemanna sporná. Budiž zdůrazněno, že s mnohým v jeho textu souhlasím. Jako překladatel a čtenář Lüdemanna sám vím, že Lüdemann svým vyjadřováním, někdy jaksi profesorsky toporným a leckdy i dosti nepřesným a načichlým vágností německého pokantovského pojmosloví hermeneutickou sympatii příliš neprobouzí.

1. „Chléb, který jsem jedl, nebyl Tvým tělem, a víno, které jsem pil, nebylo Tvou krví“, píše Lüdemann v "Dopisu Ježíšovi". Vyjadřování je silně poplatné Lüdemannově luterskému kontextu; jak známo, luteránství chápe přítomnost Kristovu v živlech daleko masívněji než českobratrská tradice. Chléb je při Večeři Páně pro luterána reálným tělem Kristovým a víno jeho krví. Lüdemann kromě jiného spatřuje ve svém Dopisu značné napětí mezi židovským ostrým zákazem kanibalismu a smyslem Večeře Páně. Co nám ale říká Lüdemann (zřejmě poněkud nešikovně), není směšování dvou řádů řeči – realistického a symbolického: je proklamací ztráty víry v tuto symboliku. Symbol zůstává symbolem tehdy, pokud je jakýmsi oknem do transcendence: říká metaforicky (!)něco o povaze transcendence. Je jasné, že pro toho, kdo transcendenci ztratil, není symbol oknem, ale maximálně oknem slepým, zdí.

2. Lüdemann ve svých knihách z 90. let mj. odmítl biblickou zvěst o Kristově Vzkříšení zejména z důvodů textologických; a nejenom Vzkříšení, ale jak vidíme z Dopisu, také třeba autenticitu Večeře Páně. J. Hoblík správně připomíná tradici kritické negace vzkříšení, která sahá až do 18. století, v Německu k Reimarovi. Křesťanům pak post-křesťan Lüdemann namítá, že Vzkříšení je fikce evangelických textů, kterou se dnes již nelze mystifikovat, chceme-li být intelektuálně čestnými. Nic více, nic méně.

3. Nad četbou Lüdemannových až pateticky znějících pasáží o osvícenství je třeba připomenout nesamozřejmost a křehkost osvícenství v německém kulturním prostoru. Čech může mít osvícenského egalitářství, pokrokářství a racionality plné zuby, protože jeho vlastní národní tradice od obrození po komunismus jsou těchto důrazů plné. Ne tak v Německu, kde se velmi výrazný proud myšlení definoval už od konce 18. století iracionalisticky; také úspěch biologického nacionalismu a nacismu v Německu bývá dnes zhusta chápán jako důsledek málo zažitého osvícenství v německé kultuře. Lüdemann je osvícenstvím uchvácen jako něčím, co je v jeho vlastní kultuře křehké a nesamozřejmé; vidí, jaké nedozírné škody dovede způsobit absence osvícenství. Cenu vody poznáme na poušti, ne v našem domově s umyvadlem... - A je osvícenství mrtvo? Křísí tu Lüdemann kulturní mrtvolu, jak naznačuje Hoblík? Otázka, která dalekosáhle překračuje horizont Lüdemannova "Dopisu Ježíšovi". Každopádně stále z osvícenství velmi výrazně a každodenně žijeme: věda, technika, demokratická politika, sociální stát, univerzita v našem smyslu... - je toho málo, co dlužíme osvícenství? A jsou to hodnoty, které ztratilo smysl pěstovat? (pokračování v následujícím diskusním příspěvku)



Martin Danihelka - Obrana Lüdemanna (2)

29. 5. 2013 16:36

(pokračování)

4. Interkulturní dialog, po kterém Lüdemann volá: ten je nikoli samozřejmostí a stavem, ale požadavkem, který musí být stále naplňován. Je úsilím Rozumu v hegelovském slova smyslu. Jistěže je cílem "osvícenství a výkladu založeného na rozumu" zvládnutí všech kultrních okruhů: jistě tedy má v kontextu Lüdemannem přijatých idejí smysl pokoušet se o dialog s islámskými teology. Tváří v tvář kultuře založené takto silně monologicky a antiosvícensky Lüdemann trvá na dialogu, ze kterého vyplyne logikou věcí požadavek, aby se takováto kultura vnitřně reformovala, aby byla ochotná postavit se před soud osvícenství a výkladu založeného na rozumu – jinak se ocitne v opozici k rozumu se všemi politickými důsledky, které to bude mít. (Ztráta věrohodnosti; napětí k výdobytkům rozumu a technické civilizace, které chce tato kultura užívat apod.)

Největší zklamání, které mi přineslo publikování tohoto Hoblíkova protilüdemannovského textu, bylo osobní. V diskusi pod článkem nalezneme povážlivý dialog dvou hlavních vydavatelů Svobodných protestantských stránek, který ukazuje, jak prašpatné je to v této zemi třeba s hodnotou noblesy intelektuála. Jakub Dvořák tu vykládá, že Lüdemannovi se nepatří projevovat žádnou čest a že není soupeřem, který stojí za řeč. (À propos: Kdo je vlastně Gerd Lüdemann? Kdo je vlastně Jakub Dvořák?) Jiří Hoblík odpovídá souhlasně: Text ho nikam neposunul, prof. Lüdemanna by rád viděl vně akademické sféry. – Podobné klackování dosti instruktivně ukazuje, proč je vlastně prezidentem této země noblesní Miloš Zeman. Ukazuje, v jakém kontextu a v souhlase s jakými každodenními postoji se mohlo stát, že někdo svůj osobní vkus a pohrdání principalitou i demokratickou barevností může povýšit na hlavní pravidlo jmenování profesorů (viz kauza M. C. Putna) – má-li k tomu alespoň náznak pravomocí. Chce se tudíž při pohledu na zarážející reakce pp. Dvořáka a Hoblíka říci o panu inženýru Miloši Zemanovi: „Byly to však naše nemoci, jež nesl.“ (Iz 53,4)

Martin Danihelka - Hmmm.........

6. 5. 2013 20:04

Odpoledne jsem tuto polemiku rychle přelítl a řekl jsem si: bravo! Mám k "Malé úvaze k Lüdemannovi" snad čtyřicet námitek, co se týče detailů, otázek, upřesnění, mnohé bych formuloval jinak - nicméně KONEČNĚ se tu objevuje zajímavá a chytrá diskuse či polemika s textem, který jsem překládal. Kvůli této replice, kvůli této úrovni přečtení a vymezení to snad mělo smysl. Chtěl jsem za ní autorovi s vděčností vyjádřit svůj respekt a poděkovat.

Když jsem ale teď, po biblické hodině, přečetl vedle textu také oba dva prozatímní příspěvky v diskusi, jako by mě polilo horko - a zmohu se jen na úsečné "děkuju". Těžko tyto své velmi smíšené pocity obouvat do slov. Zřejmě jsem byl vychován v jiném pojetí gentlemanství - na to, aby se mi po lektúře obou těchto příspěvků nezvedly mandle jakýmsi studem a já netoužil být v tu chvíli aspoň tisíc mil odtud...

Jiří Hoblík - Re: Hmmm.........

7. 5. 2013 18:36

Prchat kdovíkam jen kvůli tomu, že si někdo uleví poté, co si zlehka probral text, který ho nikam neposunul, i když mu naznačil určitý stav západního intelektu ... to je škoda námahy kvůli citové reakci :-)

Jakub Dvořák - Úcta k jakému soupeři?

6. 5. 2013 15:32

Souhlasím se všemi tvými postřehy, jen bych vzhledem k tomu, co jsi tak trefně a detailně popsal, vyjádřil pochybnost o tom, zda Lüdemann je vůbec soupeřem? Zda mu tudíž patří i soupeři prokazovaná čest. Myslím naopak, že ani za tu spoustu řečí okolo nestojí ...

Jiří Hoblík - Re: Úcta k jakému soupeři?

6. 5. 2013 17:44

Svým způsobem máš pravdu. To, co vyvolal v Německu, tomu se říkává bouře ve sklenici vody. Jednou na něj rád zapomenu. S chladnou hlavou bych ho rád viděl i venku z akademické sféry. Na okamžik se ale stal soupeřem, který reprezentuje určitý postoj, před kterým je dobré varovat.