Mojžíšovo úmrtí (Deuteronomium 34,1–12)
(1a) Mojžíš vystoupil z Moábských stepí na horu Nebó, na vrchol hřebene Pisgy, který je naproti Jerichu. (1b) Jahve mu ukázal celou zemi Gileád až po Dan, (2a) celou [zemi] Neftalí, zemi Efrajim a Menašše (2b) a celou judskou zemi až k Západnímu moři, (3) Negeb, oblast roviny Jericha, města osázeného palmami, až po Segor. (4a) A [pak] mu Jahve řekl: »Toto je země, o níž jsem přísahal Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi slovy: ›Dám ji tvému potomstvu.‹ (4b) Umožnil jsem ti, abys ji viděl na vlastní oči, ale nepřejdeš do ní.«
(5) Tam v moábské zemi Mojžíš, Jahvův služebník, zemřel v souladu s Jahvovou vůlí. (6a) Pohřbil jej v údolí v moábské zemi naproti Peru, (6b) ale nikdo až dosud nezná jeho hrob. (7a) Mojžíšovi bylo sto dvacet let, když zemřel. (7b) Oči mu nezeslábly a svěžest se nevytratila. (8a) Izraelci oplakávali Mojžíše v Moábských stepích po třicet dní, (8b) než skončil čas pláče a nářku za Mojžíše. (9a) Jozue, Núnův syn, byl naplněn duchem moudrosti, protože Mojžíš na něho vložil své ruce. (9b) Izraelci ho poslouchali a jednali podle toho, co Jahve přikázal Mojžíšovi. (10a) Ale v Izraeli už nepovstal prorok jako Mojžíš, (10b) jemuž by Jahve dovolil, aby jej poznal tváří v tvář (11a) kvůli všem znamením a zázrakům, který jej Jahve poslal konat v egyptské zemi (11b) na faraónovi, na všech jeho služebnících i na celé zemi, (12a) i kvůli [projevům] vší značné moci a všem bázeň vzbuzujícím [činům], (12b) které Mojžíš konal před zraky celého Izraele.
Jak z obsahu může být přímo zřejmé – přečtený biblický příběh je posledním z příběhů Mojžíšových. Vypravuje o posledních jeho okamžicích. Vypravuje o tom, co se stalo v jeho posledních hodinách. Mojžíš měl za sebou dlouhý a pohnutý život, v některých úsecích dokonce život dobrodružný. Nyní však se z jeho života měl stát život celý, scelený.
Mojžíš se kdysi stal vůdcem, který pověřen Bohem vedl lid z Egypta do pustiny, z otroctví do svobody, z jedné obtíže do jiné obtíže. Po vyjití z Egypta si sice lid svobodně vydechl – ale žádný voňavý růžový sad na něj nečekal. Naopak mnohaletá pouť skromností, strádáním, námahou. A proto také musel Mojžíš snášet neustále se opakující reptání lidu, který plačtivě vzpomínal na někdejší otročení v Egyptě. A bez potíží se neobešlo ani vydání Zákona na Sínaji. Na jednoho člověka – ať už to byla osobnost sebesilnější – bylo toho všeho až až.
Vzhledem k tomu, co se zatím odehrálo, by bylo sotva možné čekat něco, co by zmíněné události převýšilo. Přesto příběh o posledním čase Mojžíšova života v sobě skrývá zvláštní akcent a zvláštní pointu. Mojžíš měl uvidět zemi zaslíbenou, k jejímž hranicím lid Hebrejců právě přivedl. Měl z kopce uvidět zemi, ale vstoupit do ní už nesměl. Proč nesměl – to biblická tradice vykládá jiným příběhem, příběhem o Mojžíšově selhání. V tomto příběhu měl Mojžíš vyvést vodu ze skály tím, že ke skále promluví boží slovo, Bohem propůjčené slovo – ale Mojžíš místo toho nejprve začal spílat Izraelcům – a pak na skálu zabouchal holí, místo aby boží slovo prostředkoval (Nu 20,10). Když selže velmi důležitý člověk, vůdce lidu nebo prezident – tak je to obvykle něco velmi vážnějšího, se širšími důsledky, než když třeba soukromě selže obyčejný jednotlivec. Na to bych rád upozornil, abychom Mojžíšovo zakolísání nepodcenili. Nešlo o úplnou drobnost, když veličina Mojžíš místo aby lidem dal vodu, začal jim spílat.
Přesto však se čtenář někdy ptá, zda trest, který Mojžíš zakusil, odpovídá také jeho zakolísání. Dlouhou cestu, celých čtyřicet let vede Mojžíš lid k zemi zaslíbené – a pak do ní nemůže vstoupit? Není trest příliš tvrdý? Touto otázkou nicméně nechceme posuzovat boží soudy. Ale jen se chceme lépe ptát na to, proč vlastně Mojžíš došel jen tam, kam došel.
Přitom se tu objevuje ještě jedna zvláštní věc, a tak se ozývá ještě jedna otázka: V našem příběhu ze závěru Deuteronomia se o Mojžíšově prohřešku vůbec nemluví a nenachází se tu ani sebemenší narážka na něj. Na druhé straně se tu alespoň naznačuje jakási odpověï na otázku, proč Mojžíš mohl jen vidět zemi zaslíbenou z kopce, proč se do země nedostal.
Nejprve si ale projděme celý příběh, který je poměrně krátký, přitom plný všelijakých důležitých detailů. Na začátku jsme upozorněni, že Mojžíšova cesta má svůj cíl na hoře Nebó (Džebel en-Nebá), která stojí naproti Jerichu na opačném břehu Jordánu. Vypravěči velmi záleží na místopisu, uvádí řadu zeměpisných jmen, aby čtenáři věděli, že Hospodin ukazuje Mojžíšovi celou zemi zaslíbenou od severu k jihu. Protože fyzicky nemohl člověk vidět zemi v takovém rozsahu, můžeme se domnívat, že Mojžíš měl jakousi vizi, vidění, ale to není nic jistého, spíše je to jen pravděpodobné. A poté Hospodin poskytuje Mojžíšovi jakýsi výklad. Nejde jen o to, co Mojžíšovi vidí, jde také o to, aby to pochopil. Proto Hospodin připomíná svůj někdejší slib praotcům, který se nyní naplňuje. Spása se otvírá před Mojžíšovými zraky.
Po Hospodinově krátké promluvě pak ale hned čteme o Mojžíšově úmrtí. A zde se zdůrazňuje, že k němu došlo v »moábské zemi« - což byla země na východ od Mrtvého moře). Jako bychom si měli dobře uvědomit, že k úmrtí a pohřbu došlo v cizině. Přesné místo úmrtí ani přesné místo pohřbu však není zmíněno. Mojžíš je přitom označen čestným titulem „Hospodinův služebník“. Je označen jako někdo, kdo je Hospodinovým uctívačem i pověřencem, kdo je přitom vlastně jakoby blíž Hospodinu než lidu na linii jejich vzájemného vztahu, aniž by samozřejmě přestával být člověkem a aniž by přestával být kvůli lidem.
Když si připomeneme počátek celého Mojžíšova příběhu, jímž zároveň začíná kniha Exodus, můžeme si uvědomit, že začátek i konec Mojžíšova příběhu je doprovázen vyjádřením Hospodinovy vůle. Tak jako byl totiž kdysi Mojžíš z Hospodinovy vůle jako novorozenec zachráněn a později se stal vůdcem Izraele – tak nyní na »Hospodinův příkaz« (v. 5) také umírá. Nato se koná pohřeb a pak se dozvídáme o věku 120 let, jehož se Mojžíš dožil. Jako bychom měli být ujištěni, že Mojžíš zemřel právě tehdy, kdy zemřít měl. To vše uzavírá zmínka o třicetidenním nářku.
A pak přichází sdělení o ustanovení Jozua (v. 9). Izrael dostává nového vůdce. Objevuje se nové jméno, které bude ale důležité především v další biblické knize. A důležité je tím, že jednak vyjadřuje personální návaznost na Mojžíše a jednak tím, že ukazuje kupředu, k dalším příběhům, k dalším dějinám. Zmíněná návaznost mezi Mojžíšem a Jozuem pak spočívá v tom, že Mojžíš dříve na Jozua vložil své ruce, a tím Jozue získal »ducha moudrosti«, který ho naplnil. Jak by také boží lid být veden někým bezduchým... (bezduché vládce máme až my v Česku).
Závěrečná část biblického vyprávění, vlastně jedno dlouhé závěrečné souvětí, překračuje poslední Mojžíšovy okamžiky. Zdůrazňuje se tu jedinečnost a nesrovnatelnost Mojžíše, a sice Mojžíše jako proroka. Výslovně se tu říká, že se mu nevyrovná v Izraeli žádný prorok (neříká se, že žádný člověk nebo vůdce) – a to jen proto, že se mu Jahve ukázal tváří v tvář (v. 10b). Tím text odkazuje nazpět ke slovům 33. kapitoly knihy Exodu. Tím se nemyslí, že Mojžíš viděl Boha na vlastní oči, ale že zakusil jeho blízkost jako nikdo jiný. Pak se připomínají Hospodinovy mocné činy, »znamení a zázraky«, jimiž byli Izraelci vysvobozeni z otroctví. Poslední slova úseku jsou tedy jakýmsi slovním pomníkem na nejvýznamnější osobnost dějin Izraele – a zároveň připomínkou vysvobozující boží moci, s níž měl Mojžíš hodně co do činění.
Jak v tomto světle jeví Mojžíšova smrt? Musíme být trochu opatrní. Ale přitom nás nemusí zneklidňovat nebo pohoršovat to, že se tu Mojžíšova smrt líčí jako projev božího záměru. Je tomu tak proto, že celá Mojžíšova životní úloha je projevem božské vůle. Proč by se měl tak důležitý, silný, i když bolestný okamžik, proč by se měl božím rukám vymykat?
Když si uvědomíme poslední Mojžíšovy okamžiky, můžeme Mojžíšovu smrt směle označit jako dobrou smrt. O úmrtí samém se tu neříká téměř nic. Žádné teorie a vysvětlivky. Biblický text počítá s tajemstvím lidského utrpení i s tajemstvím smrti. Text něco říká, ale zároveň má své skryté stránky. A hlas těchto skrytých stránek je hlasem tajemství. To tajemství samo přitom nebrání, abychom mluvili o tom, co vyprávění říká.
A z toho vyvozujeme, že Mojžíš zemřel v okamžiku naplnění svého poslání. Jeho odchod byl pro lid ztrátou – proto kvůli němu měsíc naříkali. Nebyl však tragédií. Všimněme si, že Mojžíšův konec nebyl vůbec hořký, trpký. Mojžíš plný síly vystoupal na kopec, rozhlédl se široko daleko – a pak teprve zemřel. V západní tradici se tomu říkalo „dobrá smrt“. Laskavé uzavření naplněného, bohatého života. Mojžíš nejen došel k naplnění svého života, ale dokonce to naplnění viděl v podobě zaslíbené země. Jen ještě nic netušil o vzkříšení, které do světa přijde spolu s Kristem.
Po Mojžíšově odchodu se v zaslíbené zemi podle biblického vyprávění zanedlouho bude odehrávat již něco docela jiného, než co se odehrávalo za Mojžíše. Obecně řečeno: rozvine se běžný život. A bude také docházet k dějinným událostem. Ale to právě bude něco jiného než dávné, legendární putování pouští. Je to vidět i na Mojžíšovi samém: Mojžíš byl Bohem vyvolen při narození, byl jím povolán, když se ukázal v ohnivém keři. Ale Mojžíšův nástupce Jozue, který bude zakládat život v novém zemi – to je ustanovený vůdce, na něhož byly pravomoci delegovány, ač z boží vůle. Po překročení hranic do zaslíbené země měla otěže převzít nová generace – Izraelci, kteří Egypt opustili jako děti anebo kteří se narodili cestou. Aby nový čas mohl začít, musel předchozí čas skončit. Na tom již není nic nešťastného. Mojžíš patřil k uzavírajícímu se času, ne k času, ve kterém se mělo rozvíjet to, co Mojžíš předjímal, čemu předcházel. Mojžíš se stal vůdcem bájných dávných časů – nyní měly přijít časy nové. Jedno nebylo proti druhému. Naopak. Staré časy přišly kvůli novým, nové časy žily z těch starých. A Mojžíš prostě patřil do těch starých, dávných, dřevních dob.
Snad je nám nyní alespoň trochu zřejmá odpověď na otázku, proč Mojžíš nemohl přejít do země zaslíbené, proč zemřel někde v příhraničí. Mojžíšův život byl totožný s úkolem vyvést lid z Egypta a provést ho pouští. To vše bylo obsahem jeho života – a jeho život se tím bohatě naplnil. Už nebylo třeba co dodávat.
Mojžíšovo selhání, zakolísání, o němž jsme se prve zmínili, bylo jakýmsi momentem celkového obrazu: Jako by Mojžíšova vina neměla překročit do nové země. A k tomu dodejme: Kdo někdy nezakolísal? A kdo by nezakolísal právě v těch těžkých a náročných dávných časech exodem počínaje? I ten největší z tehdejších lidí zůstal člověkem se svými slabými místy. To nám poskytuje střízlivý pohled na Mojžíše, který si zasluhuje úctu, ne však zbožšťování. A můžeme si tu dovolit i střízlivý pohled na nás samé, kteří máme všichni spolu společné lidství – od začátku do konce. Od počátku do konce můžeme také v lidství hledat způsob, jak mít vztah s Bohem. Povzbuzení k tomu máme od Krista Pána, v němž se projevil Bůh, a díky němuž nemusíme svou vinu vláčet přes hranici smrti do nového života.
Jiří Hoblík
Komentáře
Přehled komentářů
Zcela spontánní otázka, která se vynořila při čtení této pěkné homilie: Není smrt Mojžíše před prahem země zaslíbené dokonce i poukazem na to, že dar země zaslíbené není Absolutnem? Není kritikou fetišismu, nacionalismu vázaného na domovskou hroudu? Není tím už předběžně řečeno, že roli daru země zaslíbené není třeba přeceňovat, že ani ona není klíčem k duchovní integritě?
"Když umřít tak v Jeruzalémě"
(Martin Danihelka, 14. 7. 2014 9:35)