Jdi na obsah Jdi na menu

O užitečnosti monoteismu (Exodus 3,1-14)

 

První čtení: Evangelium podle Jana 15,13-17
Základ kázání: Exodus 3,1-14


(1) A Mojžíš pásl skot svého tchána Jitra, midjánského kněze. Když však vedl skot za step, došel k boží hoře, Chorébu. (2) Ukázal se mu Hospodinův posel v plamenech ohně zprostředka trnitého keře. A když se podíval, vida - trnitý keř hořící ohněm - ale ten trnitý keř není stravován. (3) Mojžíš si řekl: »Zabočím tam, abych uviděl ten mocný úkaz. Jak to, že ten trnitý keř neshoří?« (4) A když Hospodin viděl, že Mojžíš odbočil, aby se podíval, zavolal na něho Bůh zprostřed trnitého keře: »Mojžíši, Mojžíši!« A on odpověděl: »Zde jsem!« (5) Pak [Bůh] řekl: »Nepřibližuj se sem! Sundej si z nohou sandály, protože místo, na němž stojíš, je posvátná půda!« (6) A [dále] řekl: »Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův.« Mojžíš si zakryl tvář, protože se bál na Boha podívat. (7) Hospodin řekl: »Dobře jsem viděl bídu svého lidu, který je v Egyptě a slyšel jsem jejich nářek kvůli drábům nad nimi. Ano, seznámil jsem se s jeho bolestmi. (8) A tak jsem sestoupil, abych ho vysvobodil z moci Egypta a abych ho z té země vyvedl do země krásné a širé, do země oplývající mlékem a medem, na místo Kenaanců, Chetitů, Emorejců, Perizejců, Chivejců a Jebúsejců. (9) Nyní pohleď, dostal se ke mně nářek Izraelců a stejně jak jsem viděl útlak, jímž je Egypťané sužují. (10) Nyní jdi, posílám tě k faraónovi, abys můj lid, Izraelce, vyvedl z Egypta. (11) Ale Mojžíš Bohu řekl: »Kdo jsem já, že mám jít k faraónovi a mám vyvést Izraelce z Egypta?« (12) Na to [Bůh] řekl: »Budu s tebou! A [bude] pro tebe znamením, že tě posílám já: poté, co vyvedeš můj lid z Egypta, budete sloužit Bohu na této hoře. (13) Ale Mojžíš Bohu řekl: »Podívej, já přijdu k Izraelcům a řeknu jim: ›Posílá mě Bůh vašich předků‹. Co jim mám odpovědět, až se mne zeptají, jaké je jeho jméno?« (14) Bůh Mojžíšovi řekl: »Jsem, který jsem.« A [také] řekl: »Řekni Izraelcům toto: ›Jsem‹ mě k vám poslal.«

Už několikrát jsem slyšel otázku, z jakého důvodu se na přelomu věků a v prvních staletích křesťanství tak šířilo. Jaké byly příčiny a důvody jeho úspěchu. Odpovědí na tu otázku je ovšem více – a ty odpovědi by byly spíš pro přednášku než pro kázání. Ale ta otázka není důležitá jen proto, abychom se za dnešní situace utěšovali tím, že kdysi bylo křesťanství v Evropě na vzestupu. Důležitá je hlavně proto, že tu byly vlastní a vnitřní a trvalé důvody, kvůli nimž si evangelium úspěch zasloužilo. A některé důvody byly už dosti starobylé, sahaly do počátků Izraele.

To znamená mj., že hledat nějaké vnější pomocné prostředky na zahánění stísněnosti – jako je třeba honba za úspěchem pod křesťanským praporem, není to pravé. Křesťanovi přeci prospívá, je-li víra pro něho něčím hluboce přesvědčivým.

Jednu zásadní odpověď na zmíněnou otázku bychom mohli odvodit z prvního čtení: bylo to Ježíšovo poselství sebeobětující lásky, které vnášelo světlo do tvrdého a nemilosrdného světa.

Jiná odpověď zní: uctívání jediného Boha, jednobožství. Neboli  monoteismus, jak se tomu začalo v novověku říkat. A toho se také bude týkat dnešní kázání, které vychází z textu, který zazněl před chvilkou. Jedná se o jeden z vůbec nejdůležitějších starozákonních textů.

A při jeho čtení se dotýkáme toho nejzásadnějšího v příběhu o Mojžíšovi. Je to příběh, který začíná v první kapitole knihy Exodus Mojžíšovým narozením a záchranou před vražděním neviňátek. Poté příběh líčí jeho vyrůstání, to, jak zabil egyptského drába, který týral hebrejského otroka, dále jeho útěk do pouště – i to, jak  v jednom nomádském midjánském kmeni nalezl útočiště a nevěstu. Ale to nebyl konec příběhu, takto končí jen některé pohádky. Zde naopak přichází naše vyprávění. A v něm vrcholí dosavadní Mojžíšova životní cesta – a zároveň se tu připravuje mohutné líčení exodu, líčení odchodu Hebrejců z Egypta, další vrchol Mojžíšova života.

Máme před sebou vyprávění o tom, jak Hospodin povolal Mojžíše jako svého prostředníka a zachránce Izraele z egyptské poroby. Mělo dojít k tak velké věci – a přitom na začátku se nachází hebrejský utečenec, desperát, který získal v pustinách útočiště a prostě pase ovce.

A s těmi ovcemi se jednoho dne také vydává na jakousi pouť. Přitom Mojžíš nic netuší. Ale najednou uvidí hořící keř. A dívá se na něj asi nějakou chvíli, protože zpozoruje, že keř – ne a ne shořet. Výjev ho vyrušil – a tak se jde podívat blíž. A najednou z keře zaslechne hlas. A seznává, že sice ho výjev přivábil, ne však proto, aby si užil nějaké podívané. Kdyby zůstalo jen u výjevu, mnoho by se nestalo. Nanejvýš by se dalo říci, že Hospodin tím hořícím keřem chtěl dát najevo svou moc života.

Hlavně však šlo o to, aby byl Mojžíš vytržen ze svých běžných starostí, ze záležitostí  svého všedního dne. A to proto, že přitom by to důležité nezaslechl. V šedi se leccos ztratí.

Nyní ale Mojžíš slyší hlas. Měl něco uslyšet. Měl vyslechnout slova. A keř tady už žádnou roli nehraje.

Mojžíš se ocitá sám před Hospodinem. Vrcholná situace nastává a za chvíli bude vrcholit děj. Celý svět jako by znenadání nebyl, i když jen na chvíli. Jen Mojžíš před Hospodinem. Ale do tváře Hospodinu neviděl. Pouze slova mu zněla v uších. Slova o tom, že jej Hospodin pověřuje, aby byl vůdcem ubohých hebrejských otroků na cestě ven z Egypta, vzhůru z nízkosti. Nejprve však z jakéhosi pastevce a desperáta se má jedním rázem stát prvotřídní boží pověřenec. Ale z textu jsme mohli vyrozumět, že se Mojžíšovi z toho hlava nezatočila. Mojžíš poctivě a pokorně přiznal, že toho není hoden. A na to jej Hospodin ubezpečil, že ho bude mocně provázet.

Pak se Mojžíš otázal Boha na jeho jméno. Ne ze všetečnosti, ale proto, aby Hebrejce informoval, kdo ho vůbec posílá, jaké má pověření, kdo za jeho poselstvím stojí. Žádný posel nevyřizuje poselství za sebe.

A Bůh se nezdráhá a říká mu „Jsem, který jsem“. Tu větu známe, ale ne každý si uvědomá, že se ta věta jménu moc nepodobá. Ve skutečnosti touto větou Hospodin sám vykládá své vlastní jméno. Moderní jazykovědci přišli na to, že čtyř–písmenné slovo JHVH, které se pravděpodobně vyslovovalo Jahve,  nejspíš znamenalo sloveso „Jest“.

Na Starý zákon to zní velmi abstraktně – ale to proto, že se Hospodin nepodobá ničemu konkrétnímu ve světě. A ta větička „Jsem, který jsem“, která se chápe mnoha různými způsoby, v sobě ukrývá jeden zvláštní moment: Bůh tu o sobě naznačuje, že má k sobě vztah, že se k sobě vztahuje. A když to vyslovuje pro Mojžíše, znamená ta věta pro člověka asi tolik: Bůh je ten, který vytváří vztahy. Před sebou má muže Mojžíše, k němuž si vytvořil velmi zvláštní vztah a kterého učinil člověkem. Učinil ho bytostí, která může se svými vztahy svobodně nakládat. A učinil ho nositelem úkolu, na němž bude něm záležet, jak si s tímto úkolem poradí.

Přitom Hospodin – je jediný Bůh. V tom smyslu, že nic jiného, nikdo jiný není bohem. A před sebou má jednoho člověka. Sice jednoho z mnoha lidí, ale ten člověk je najednou velmi zvláštní, nezaměnitelný, jedinečný. Mojžíš je osobnost, na níž je patrná individualita.

Příběh tedy nevypráví jen o tom, jak byl Mojžíš bezradný z božího božství. Na tomto příběhu si můžeme zároveň všímat mimo toho, co se děje s Mojžíšem jako s člověkem. Mojžíš stojí sám před Hospodinem, v osobním vztahu.

Tady totiž vzniká něco nesmírně důležitého, nesmírně cenného a nesmírně zajímavého. Něco co je důležité, i když si to člověk sám o sobě nebo o někom jiném neuvědomí, i když o tom neví. Mojžíš se stává individuem. Individuum – to je slovo, které užíváme všelijak, v dobrém i ve zlém. (Třeba říkáme, že někdo je »divné individuum«.) Ale není na škodu si říci, co to slovo vlastně znamená: individuum je „něco nedělitelného“ nebo „někdo nedělitelný“. Řečeno jinak, bez záporky: „něco celistvého“ nebo „někdo celistvý.“

A pro Mojžíše to znamená - že se tu stává celistvým jedincem, celistvou bytostí. Stává se tím, kým se má stát, tím, kdo má srdce i rozum na pravém místě. Stává se tím před boží tváří. Před Bohem, z boží moci. Myšlenka Boha se stává jakýmsi vzorem pro Mojžíše – myšlenka jediného, individuálního Boha, kterému nic nechybí. Mojžíš je jen člověk, tomu leccos chybí, nemůže se stát Bohem – ale může se stát ve vztahu k Bohu individuem.  A také se stal zralou, celistvou, usebranou osobností, nositelem svého poslání, jehož si je vědom a za nímž jde. Takový může být pro druhé, takto může vydávat sám sebe všanc pro druhé. A to je ta celistvost, to je ta individualita.

Mojžíš v tom má za vzor Boha, aby sám také mohl být vzorem pro lidi, Bůh je vzorem čistě duchovním, ale muž Mojžíš se stává vzorem z masa a kostí – pro lidi, kteří nezažijí to, co zažil Mojžíš.

Později to vystihl Ježíš, který v Kázání na hoře po svých výzvách k lásce řekl: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ Usilujte o lidskou dokonalost se vzorem v boží dokonalosti (Mt 5,48). Což je úkol pro celý život a jeho splnění přijde až po smrti.

Už dávno se mnoho lidí šklebí a pošklebuje nad vírou v jednoho Boha, nad monoteismem, jako by to bylo něco divného, ne-li nebezpečného. Ale svým způsobem divné to je – protože je to vlastně div – když se z lidské bytosti stává individuum.

Jak se něco takového vůbec může stát? Vždyť v tom lze také snadno selhat... Ovšem z bible se dozvídáme, že člověk dostává zvláštní privilegium – mít vztah k Bohu a jím se řídit, uvědomovat si jej a milovat jej – dostává privilegium se v tomto vztahu k němu stávat individuem. Celistvým člověkem – a zároveň bytostí, která si pomocí vlastní svobodné vůle utváří vztah sobě i vztah k mnohým a mnohému mimo sebe.

Mít vztah k sobě – to není sobectví, to je podmínka všech našich vztahů. Láska k sobě je podmínkou veškeré naší lásky. A láska k sobě je něco jiného než sebeláska. Láska k sobě je to, co Ježíš pokládat za samozřejmost, když nabádal, že má člověk milovat bližního jako sebe.
Láska je právě důležitá pro onu lidskou celistvost – pro celistvost osoby i s její schopností mít vztahy. Možnost toho dosáhnout – to je velký boží dar. Člověk je ovšem odpovědný za dar. Jako je tomu s každým darem, který dostaneme. Tento dar také není něco určeného pro výplň šuplíku. Je  to něco, co nás dělá lidmi, co je v nás a co máme pěstovat a být za to odpovědní.

Víckrát jsem zmínil slovo „vztah“. Vztah k sobě – to ale ještě zní trochu suše. Mluvit takto suše není úplně k zahození, protože vztahy k sobě míváme často spletité – a myslet o svých spletitostech jako o obloze bez mráčků by bylo naivní. Takže suchý způsob vyjadřování nechává otevřený prostor pro konkrétní rozmanitosti i pro uvažování o spletitostech.

Ale vedle toho je také potřeba uvažovat o tom, co vztahy drží pohromadě při všech spletích. A co má oproti spletím a pletencům a spleteninám a popleteninám, co má proti tomu všemu hlavní slovo a co má mít podle všeho slovo poslední.

Tím se vlastně vracíme k několika již zmíněným odkazům na Ježíšovo poselství o lásce. Míváme sice ve zvyku lásku zužovat na něco, co k někomu cítíme. Ne že by v našem cítění láska nebyla – naopak. Ona však je uložena ještě hlouběji, protože se týká všeho, čím jsme. Původně je také duchovní boží mocí, která spojuje člověka s Bohem i člověka s člověkem, je to spojující moc, působící ještě dřív než si ji vůbec uvědomíme. V dnešním čtení ze 3. kapitoly knihy Exodus to slovo sice nezaznělo. Když ale všechno dobře uvážíme, pochopíme, že ve vztahu Hospodina a Mojžíše a Hospodina a Izraele hraje velmi silnou úlohu.

A tak nás může to dnešní čtení poučit jednak o tom, že směřování k Bohu je cestou za individuální celistvostí, a jednak o tom, že boží láska je ve hře i tam, kde o ní nepadne slovo, kde pro ni nemáme oči – kde ji však přece můžeme hledat a mít pak radost z nalezené perly.

Jiří Hoblík

Kroměříž 5.8.2012
Libice n.C. 19.8.2012
Praha-Kobylisy 23.9.2012

 

Poznámka: Podrobnosti k tématu se nacházají v rukopisu, který by se měl brzy dočkat vydání, "Myšlenkově schůdné cesty mezi Jeruzalémem a Athénami", ve své starší verzi z roku 2011.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ondra G. - Individualita a monoteismus

25. 9. 2012 7:44

Líbí se mi myšlenka, že při rozhovoru s Bohem se z člověka stává individualita. Otázkou je, kde tuto myšlenku autor našel; snad se shodneme, že v textu Bible obsažena není. (Tváří v tvář "Jest" by snad bylo možné uvědomit si vlastní existenci, realitu.) Jakou to má spojitost s monoteismem, to je zase další otázka. Pokud to je z autorovy osobní zkušenosti, třeba by se s ní mohl podělit - nechci být vlezlý, ale mě by to zajímalo z celého kázání nejvíc, vždyť slova poučují, příklady táhnou.

Jiří Hoblík - Re: Individualita a monoteismus

25. 9. 2012 21:36

Vztah mezi zájmem o sebe a jednobožstvím je známou věcí pro dobu hellénismu, o tom píše například Martin Hengel ("Judentum und Hellenismus"), tak mi začalo vrtat hlavou, jestli by se nedalo jít v čase dozadu - a přinatrefil jsem na Ex 3, kde stačilo si probrat, co se dělo s Mojžíšem a vztáhnout si to k Jahvemu. A individualita se mi ukázala jako pojem, který na to sedne - ale prostě pro ni nebylo v hebrejských časech pojmenování. Hlavní je ale právě to, co se s Mojžíšem dělo. Za naší distance je ale dobré si najít pojmy vystihující to, co text přímo neříká, ale co z něho lze odvodit jako to, co bylo pro dávného čtenáře nepojmenovaným zdrojem přitažlivosti textu. Prostě jedna z věcí, které fungují, i když je nikdo nepojmenuje. S tou existencí mi to připadá po tom všem mnohem spletitější, protože Ex 3,14 se stal oporou ontoteologie způsobem poněkud Ex kroutícím. Ale jsem rád, že vás ten postřeh oslovil. Ještě jsem ovšem celé tázání nedotáhl k otázce personality, ale snad se k tomu taky dostanu.

Jakub Dvořák - Re: Re: Individualita a monoteismus

26. 9. 2012 8:19

U nás trutnovský farář Tomáš Molnár, inspirován svým otcem, nabádal kazatele, aby "zbourali lešení". Milý obraz: mělo by zůstat kázání, kroky k jeho přípravě by se měly vytratit. Je to určitě správný požadevek, ale už od svého dětského poslouchání různých kazatelů jsem měl pocit, že trochu toho lešeníčka, alespoň "fotky ze stavby", by tam pro laiky zůstat měly. Kazatel by měl nechat trochu nahlédnout do své pracovny aby bylo jasné, že si nic z palce nevycucal.

Ondra G - Re: Re: Re: Individualita a monoteismus

27. 9. 2012 11:52

Tady asi jde o to, jak vnímáme smysl farářské práce. Jestli jde o nejlepší farářskou práci, ideální kázání, je fajn zbourat lešení. Ale jestli vedu lidi k tomu, aby Bibli četli sami a jí sami rozuměli, mělo by být jasné, jak jsem k tomu či onomu došel. Já jsem si třeba po přečtení tohoto kázání připadal trochu hloupý - nerozuměl jsem tomu prostě.

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: Re: Individualita a monoteismus

27. 9. 2012 11:58

Je škoda si připadat hloupý. Ale stačí pootočit zorný úhel: místo toho vidět cíl na obzoru, k němuž mohu dojít.

Ondra G. - Re: Re: Re: Re: Re: Individualita a monoteismus

27. 9. 2012 22:21

Prosím, neberte to osobně; v případě tohoto kázání jsem ale došel k tomu, že žádný cíl, k němuž bych mohl dále dojít, se nekonal. Když jste ty věci (totiž Mojžíše u hořícího keře a individualitu) dal za sebe, měl jsem za to, že tam je něco skrytého. Nenašel jsem to dosud, leda obecně, ale pak bych totéž kázání mohl mít o Abrahamovi, když smlouvá s Bohem o Sodomu - dokonce tam bych to snad chápal jasněji, nebo o Izraelově zápase s Hospodinem. Myslím si, že takové volné řazení je zvláštní řečnickou figurou, se kterou by se mělo zacházet opatrně, protože v první chvíli překvapí, pak nutí k zamyšlení, pak je neúspěch a nakonec vidím, že hledám marně.
ALE: Četl jsem to mezi umýváním nádobí a hlaholem dětí, které vůbec nemají Vaše stránky rády, dokonce mi je někdy zakazují. Podobně při nedělním kázání často nejsem plně intelektuálně soustředěn. Přimlouval bych se tedy za větší srozumitelnost - samozřejmě předně v případě kázání, pak teprve u teologických přednášek.

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Individualita a monoteismus

27. 9. 2012 23:41

No, osobně si beru všechno, ale co si z toho dělám, sám moc něvím. :-) Ale vážně - chápu, že exegetické postupy, které používám, jsou poněkud netradiční, v Česku jsem s nimi dost solitérní, což není dvakrát příjemné, ale samo mě to baví nesmírně. Ale pak na tu netradičnost občas někdo kouká udivěně, což chápu (taky už mě jeden farář hulvátsky seřval, ale za něco jiného, i když podobného). Rozhodně k Abrahamovi a Sodomě má Ex 3 hodně daleko, protože tam k žádné vnitřní proměně lidské osobnosti nedochází. Ex 3 neposkytuje apel nebo vzor, jak být povolán, takže impulsy je třeba hledat hlouběji, i když za tu cenu, že souvislosti nejsou tak očividné, i když jsou kdovíjaké. Co mně osobně chybí, to mi chybí v současném křesťanstvu - a sice promyšlenost procesu lidské individuace, která by se v křesťanské praxi odrážela. Ne že by to zcela chybělo, ale je to tak slabé a chaotické, že to ani nikomu nepřijde. A třeba v této věci je Ex 3 základním textem. Je kolem toho ještě řada dalších věcí, ale v tuto chvíli jsem myšlenkově soustředěn jinde.

P.S. Pokud vám děti zakazují SPS, tak mne to velmi těší, ale zároveň mi vás je líto. Ale to říkám s výhradou, že do vaší domácnosti nevidím.

Aleš Wrana - poznámky

24. 9. 2012 10:05

Vážený bratře, posílám Vám svých 6 drobných poznámek:

1. Na mne má homilie moc dlouhý úvod, trvá vám 21 řádků, než se dostanete k základu kázání.

2. Pokud chceme v kázání kritizovat naše dnešní postoje, mělo by být jejich pojmenování co možná přesné. Např. vyjádření jako „honba za úspěchem pod křesťanským praporem“ za takové nepovažuji.

3. Je důvodem Mojžíšových rozpaků, že si nepřipadá „hoden“? Já tomu rozumím jednodušeji tak, že si připadá málo „schopný“.

4. „Bůh tu o sobě naznačuje, že má k sobě vztah, že se k sobě vztahuje“ – to je vysoká filosofie. Opravdu chceme posluchačům říkat, že to v biblickém textu je takto myšleno? Opravdu čekáme, že to posluchači z té jedné slyšené věty pochopí?

5. A o dalších Vašich formulacích mám stejnou pochybnost: porozuměl by jim posluchač, když já se v nich motám i při opakovaném čtení? : „Vztah k sobě – to ale ještě zní trochu suše. Mluvit takto suše není úplně k zahození, protože vztahy k sobě míváme často spletité – a myslet o svých spletitostech jako o obloze bez mráčků by bylo naivní.“

6. Podobně, jakou funkci má v následující větě slovo „naopak“?: „Ne že by v našem cítění láska nebyla – naopak.“

Jiří Hoblík - Re: poznámky

24. 9. 2012 10:29

Milý bratře! Děkuji za vače poznámky.

1. Úvod je sice delší, přesněji vzato má 22, řádků, ale jednak je v něm předchod od PROČ ke kontextu, a tedy nasměrování na půdu tématu, jednak trochu náročnější text vždycky potřebuje trochu delší přípravu.

2. Máte pravdu, že je potřeba přesnost kritiky, ale kritika je něco jiného než odkaz ke kritickému problému, jehož rozebírání by nás odvedlo od tématu.

3. Slovo "hoden" odpovídá stupni a povaze sebepochopení, kdežto schopnost se týká nějaké dílčí dispozice.

4. Zas tak vysoká filosofie to není. Není jen moc obvyklé mluvit o božím vztahu k sobě. Ale o vztazích mluvíme každý den - takže na tom nic obzvlášť supermetafyzického apod., nemůže být.

5. Je mi líto, že se v tom motáte.

6. Malá negace negace.

Aleš Wrana - Re: Re: poznámky

24. 9. 2012 11:23

.. už se nebudu vracet ke všemu, ale:
ad 1. jestliže je pravda, že posluchač pozorně poslouchá jen první 3 minuty, a pokud se nám nepodaří v tomto čase ho motivovat k dalšímu poslouchání, je zbytek do prázdna, jak s tím naložíme? - Více se mi líbí, když uvažování rozvedete dále, na základě biblického textu. Podle mě má kázání ukazovat vnitřní sílu biblického textu. Kdybyste prostě celý Váš úvod škrtl, mně by nic nescházelo.

ad 2. A co je tedy tím "kritickým problémem"? Kde se „honíme za úspěchem pod křesťanským praporem“?

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: poznámky

24. 9. 2012 21:42

Pokud vím, normální pozornost se drží 20 minut. Kdysi se dělala kázání několikahodinová - takže pokud někdo vydrží 3 minuty, je to projev civilizační nemoci.

Kdybyste úvod škrtl, škrtl byste jeden z důvodů, proč tento text studovat a číst, jakož i s ním spjatou soudržnost s Ježíšovým poselstvím, ale i předznačení vyústění, takže také jeho rámcovou funkci. Stálo by to za to?

honby za úspěchem pod křesťanským praporem jsou plné církevní dějiny - a ani současnost jí není prosta - vězí v ČBK, ale třeba i v některých evangelických osobách, to jsou ale věci, které se mi nechce v kázání rozpitvávat

Aleš Wrana - Re: Re: Re: Re: poznámky

25. 9. 2012 16:48

OK. Asi se legitimně lišíme v názoru a možná i zkušenosti, co je dobré kázání. Pro mne takové, které svou sílu dostává z poctivého soustředění na biblický text, a jeho výkladem, exegetickým otvíráním je pro (evangelické) posluchače přesvědčivé. - Vím, že existují i kázání tématická, kdy se kazatel snaží v Bibli dohledat doklady pro své vlastní myšlenky, nebo pro myšlenky, o kterých se domnívá, že jsou sumarizací biblické zvěsti. Já však taková kázání rád nemám. Podle mne má kazatel vycházet z textu, ex-egetovat.

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: Re: Re: poznámky

25. 9. 2012 21:16

Samozřejmě se lišíme. Ale nehledě na to - vycházení od textu nemusí být vidět hned na začátku. Má spíš smysl řešit lidské otázky nad biblí než biblické otázky pro nikoho. Pak je ale rozdíl mezi tím a mezi děláním kázání dirigováním biblického textu - v tom se shodneme. Ale uvědomit si, s čím k čemu přistupuju, jaké jsou mé předpoklady - to je docela důležité, abych měl sebe pod kontrolou, a abych textu pokud možno nic nevědomky nepodsouval.

Jakub Dvořák - Re: Re: Re: Re: Re: poznámky

26. 9. 2012 9:29

Dovoluji si dodat, že
1) neexistuje jeden jediný správný přístup, jak dělat kázání, a navíc jeden jediný kazatel by měl svoji kazatelskou techniku průběžně střídat, neupnout se na tu jednu svoji machu;
2) jako braři Wrana i Jiří ani já si nemyslím, že by měl kazatel hledat v bibli jen materiál pro podporu svých myšlenek (2× jsem jednoho faráře slyšel v kázání říct: "kázání jsem měl už skoro hotové, ale ne a ne k němu najít vhodný verš"!), jako bratr Wrana si také myslím, že kázání musí být vyexegetováno z textu bible samotné. Ale nelze zapomínat, že bible se nestala biblí pro jedno jediné místo; to místo musí být exegetováno z celku, také z celku zkušeností víry s biblí a nad biblí. Proto i při poctivé exegesi toho tam bude kazateli hrát za zády víc, než jen konkrétní exegetované místo. Samozřejmě je to velmi zodpovědná práce odlišit, kam až ano, a kam už ne, ale není fér druhé straně hned podsouvat, že si hledá v bibli materiál pro své myšlenky jen proto, že jeho postupu plně nerozumím.
3) Námitky bratra Wrany ohledně udržení pozornosti mi jednak znějí jako intelektuálsko farářské podceňování lidí. Už školní dítě musí udržet pozornost déle a i "prostý člověk" je schopen velmi složitých myšlenkových operací. Statistické úvahy o držení pozornosti jsou vždy jen pravděpodobnostní. Je to ale i otázka sebekázně, a k ní bychom měli lidi v církvi také vychovávat. Aniž se tím chci chlubit, ale ač jako dítě roztěkaný, dnes mi nečiní potíže vyslechnou takkoliv dlouhé kázání, i když mívám štěstí na dosti prázdná (nemyslím tzv. "nezáživná"). Myslím, že je někdy i dost rozpoznatelná křečovitá snaha některých kazatelů zaujmout v prvních třech minutách, ale to spíš odpuzuje. Nebojme se být i trochu složití na pochopení, je-li to přiměřené.

Aleš Wrana - Re: Re: Re: Re: Re: Re: poznámky

26. 9. 2012 11:34

..takže to prosím berte jen jako mou zkušenost (a nálepku "intelektuálsko farářské podceňování lidí" si nechte do hloupějších diskusi): vím, že lidé dovedou napjatě poslouchat 25minutové kázání, a vnímat každé slovo - pokud je dobře napsáno a podáno. Ale sám se na kazatelně kroutím studem, když vidím, že kázání jde nad hlavy lidí, že nejsou schopni ho vnímat, z různých důvodů, a že pak vypínají skutečně po 3 minutách.

Jakub Dvořák - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: poznámky

26. 9. 2012 12:42

Spíš si prosím Vy, bratře faráři, odpusťte útoky typu "nálepkování" a podobně. Ano, i toto je zkušenost, že si mnozí lidé, včetně duchovenstva myslí, že jsou všichni ostatní zaostalí. Slyšel jsem prohlašovat jednoho faráře, že v jejich městě by slovu apologie rozuměl jen on (tesal jiného kolegu za to, že jej ve svém kázání použil)! Znají ho však z angličtiny i žáci ZŠ. Tonení nálepkování, je to zkušenost s velmi častým nešvarem v těchto kruzích. Berte jak berte.