Jdi na obsah Jdi na menu

Obraz pod obraz (Genesis 1,26)

Člověk jako boží obraz. Vyznamenání? Zní to vznešeně, téměř svatokrádežně. Ale jen téměř, protože tvůrcem člověka není člověk. Až by se chtělo říci, že člověk nemá Boha co zpodobovat, když Bůh zpodobnil sebe v člověku. A kdo by také mohl Bohu zakázat, aby sám sobě zhotovil modlu (onen hebrejský výraz pro vyobrazení CELEM má většinou právě tento význam), která by jej beztak nepřevyšovala?
Často přečasto však, když přijde řeč na hebrejskou představu o člověku, jako by nebylo známo nic než tento obraz člověka jako obrazu božího. Konvenční, příliš konvenční. A jak snadné! O člověku se v hebrejské Bibli mluví i mnoha jinými způsoby – a už tento způsob není jasný na první pohled.
Jak se neviditelnému Bohu může vůbec viditelný člověk podobat? Slovu Bůh odpovídá představa absolutního, prapůvodního subjektu. Subjekt je přitom to, co má vztah k sobě samému a co má vědomí sebe sama. A co také dokáže z vlastních sil něco jiného rozhýbat. O subjektu pak mluvíme jako o „někom“, ne jako o „něčem“ (i když ani zájmeno „někdo“ na boží božství nestačí). A proto ani není náhodou, že o Bohu čteme v Gn 1,26, jak vede řeč se sebou: „Udělejme člověka naším obrazem podle naší podoby“. Podle následujícího verše pak Bůh v tomto smyslu člověka vytváří a podle v. 28 jej oslovuje. Takže člověk je subjektem proto, že je „subjektivním“ Bohem osloven, Bůh s ním vede zvláštní rozhovor. A to má hlubší smysl než pouhé sdělování. Podle v. 26 stvořil Bůh člověka, aby vládl nad celou zemí a nad tvory, kteří se pohybují po souši, v moři i ve vzduchu. Což je právě výklad toho, co znamená být božím obrazem. A tento výklad má své podněty ve starověkých představách o výkonu moci. Když kupříkladu farao Ramesse II. ve -14. století poblíž ústí Psí řeky (Nahr al-Kalb) do Středozemního moře na sever od Bejrútu dal vytesat své vyobrazení do skály, tak s tím, že tento obraz se měl stát vládcem daného území.
Podobně se mluví o stvoření člověka. Ovšem ne jako toho či onoho jednotlivce, nýbrž jako člověka vůbec, lidstva (hebrejsky ÁDÁM). Živé množství a jeho pojem jako obraz božské jednoty. A navíc jako lidstvo dvojího pohlaví, jak zdůrazňuje verš 27. Takové lidstvo se může množit, a tedy překračovat omezení, daná možnou délkou jednotlivcova života i existenčními nahodilostmi. A může také obydlovat zemi v její rozlehlosti a být všude možně přítomným. A dodejme: svým duchem přesahovat viditelné věci.
Křesťané si ovšem nechávají líbit nelibé výtky, že razili myšlenku lidské nadvlády nad přírodou. Ovšem v předkřesťanských biblických dobách, v nichž nejvlastnějším hlasem zaznívají slova z knihy Genesis, člověk žil bez technických prostředků, jimiž by přírodní svět instrumentalizoval, a naopak byl převelmi odkázán na přírodní podmínky. Lidská moc byla ve srovnání s mocí přírodní nepatrná, a přitom to byla moc Bohem ustanovených správců.
Nadvláda nad přírodou v dnešním smyslu je až otázkou zbytnění lidské autonomie a nadkritického nárůstu prostředků k jejímu prosazení. Proto také se představa člověka, který není tak docela autonomní, někomu příčí. Zejména zastáncům podrobování je na překážku pomyšlení, že by se shůry kladly jejich moci meze. Jako by se tedy místodržitel z boží moci stával autokratickým vládcem, despotou, ne-li tyranem. A vedle toho Bůh myšlenkově odsunutý do dáli jako by mohl být považován za zosobnění odcizenosti. A to je další moment, v němž se biblický obraz člověka jako božího obrazu rozchází s některými moderními představami. Říká, že Bůh není jen nekonečně daleko a že člověk má sledovat, v čem je s Bohem zajedno. Totiž v moci, jelikož Bůh je původním subjektem moci. V moci, která je nejprve ze všeho mocí života. Mocí nadčasovou. Zdrojem lidských sil. (A to ještě nemluvíme o jejím eschatologickém smyslu, v němž je ono „zajedno“ teprve završeno!) Zatímco moc uzurpovaná je moc sebe odsuzující ke konci. Těžko si to nechá vymluvit, je-li opojná a působí-li neutuchající záplavy příjemnosti. Je to moc člověka, který je jí zpit pod obraz. Naopak porozumět obrazu božímu si žádá střízlivost a smysl pro tajemství.

Jiří Hoblík

již v tisku zveřejněný text