Pohnuté vztahy mezi Mirjám, Áronem a Mojžíšem
1 Mirjám a Áron vedli řeči proti Mojžíšovi o kúšské ženě, kterou si Mojžíš vzal, právě protože si vzal kúšskou ženu.
2 Řekli: »Mluví snad Hospodin pouze prostřednictvím Mojžíše? Copak nemluví i prostřednictvím nás?« Hospodin to slyšel.
3 A přitom byl Mojžíš nejprostší z celého lidstva, které bylo na zemi.
4 Hospodin náhle řekl Mojžíšovi, Áronovi a Mirjám: Vyjděte, vy tři, ke stanu shromáždění. Ti tři tedy vyšli.
5 A Hospodin sestoupil v oblakovém sloupu a postavil se do vchodu stanu. Zavolal Árona a Mirjám, oba přistoupili,
6 a Hospodin řekl: »Vyslechněte tedy má slova:
Jestliže bude mezi vámi prorok,
[já Hospodin] se mu nechám poznat ve vidění,
ve snu k němu budu mluvit.
7 Ne tak můj služebník Mojžíš:
v mém domě má pevné místo.
8 Mluvím s ním od úst k ústům,
jsou to vidění a ne hádanky,
smí spatřit Hospodinovo vzezření.
A tak proč se nebojíte mluvit proti mému služebníku Mojžíšovi?
9 Hospodin vzplanul proti nim hněvem a šel.
10 Oblak se vzdálil od stanu - a vida: Mirjám byla malomocná jako sníh. Áron se k Mirjám obrátil a viděl, jakou má vyrážku.
11 Áron Mojžíšovi řekl: »Prosím, můj pane, nenech na nás hřích, který jsme z hlouposti spáchali.
12 Ať není Mirjám jako mrtvola, která je způli strávena, když vyjde z matčina lůna.«
13 Mojžíš křičel k Hospodinu se slovy: »Bože, prosím, uzdrav ji!«
14 A Hospodin Mojžíšovi řekl: »Kdyby jí její otec pořádně naplival do tváře, nenesla by sedm dní hanbu? Bude na sedm dní vyloučena z tábora - a pak bude zase přijata.«
15 Na sedm dní byla tedy Mirjám vyloučena z tábora a lid netáhl, dokud nebyla Mirjám zase přijata.
Přečtený krátký příběh o Mojžíšovi a o jeho sourozencích Mirjám a Áronovi není sice žádným dobrodružným a napínavým příběhem. Není vypravěčsky rafinovaný. Ale přesto má svou kvalitu, která je patrná na jeho vícevrstevnosti. Na první pohled vede rovnou od začátku do konce - ale tato hlaví linie - to je osa, která vede přes více rovin. Pokusme se nyní čtyři takové roviny nastínit, abychom poselství příběhu lépe porozuměli. První takovou rovinou je:
1) Vztah mezi sourozenci Mojžíšem, Áronem a Mirjám.
Tento vztah vytváří výchozí situaci. Před námi je trojice navzájem si blízkých lidí. Sourozenci. Hlavní postavy děje. V dobré víře by jeden u nich - a právě u nich - čekal pěkné vztahy, vzájemnost, podporu, pomoc. Ale spíš to připomíná případy známé z obyčejné zkušenosti, kdy mezi sourozenci bývá řevnivost. Tady ji máme i mezi lidmi se vznešeným posláním. V tom nejsou vzorem k následování, ale tím spíš to stojí za zamyšlení.
A to proto, jak jsme četli, že Mojžíšovi sourozenci vedli řeči kvůli jeho ženě, která byla cizinka. Jako cizinka byla bytostí vyvolávající postoj opatrnosti, byla bytostí podezřelou. Ovšem to není jádro sporu. Jádrem sporu je něco jiného, a sice Mojžíšův nárok na prorocké poslání. Možná jeho sestře Mirjám připadá, že ji to ponižuje. Jakou tedy roli hraje Mojžíš? Zaměřme se tedy na tuto další, druhou rovinu příběhu:
2) Postava Mojžíše jako postava na křižovatkách dějin. Postava počátků kněžství i proroctví v Izraeli.
Tomu rozumějme tak, že Mojžíš byl pokládán jednak za zakladatele izraelského kultu, bohoslužby starých Izraelitů, za zakladatele z božího pověření. Jak se stalo na Sínaji. A jednak byl Mojžíš považován za jakéhosi praotce a za pravzor všech proroků. Vždyť od egyptské poroby byl prvním z Izraelců, kterého Hospodin osobně oslovil, aby jeho prostřednictvím sdělil Izraelcům, že se blíží vysvobození. A proroci později byli co do svého poslání těmi, kdo měli lidem prostředkovat boží vůli a měli k Hospodinu velmi speciální vztah. Mojžíš je chápán jako jejich pravzor a prapočátek. Souhrnně řečeno: čtenář přečteného oddílu si má připomenout, že Mojžíš je vysvoboditel a prorocký kněz zároveň. Vzor pro kněze i pro proroky. Jako takový se pohyboval na prvních křižovatkách dějin Izraele. A tak se dostáváme k další, ke třetí rovině příběhu:
3) Úloha proroků v konfrontaci s úlohou Mojžíše
Uprostřed vyprávění je trocha poezie, kterou pronáší Mojžíš Hospodinovým jménem. A v tomto poetickém výroku je několik velmi zajímavých věcí. Mluví se tu o cestách komunikace mezi Hospodinem a prorokem. Co Hospodin chce prorokovi sdělit, to mu sdělí ve viděních za dne anebo ve snech v noci. Můžeme to říci i tak, že vidění a sny byly dva základní způsoby prorocké inspirace. Proroci byli nanejvýš inspirovanými osobami.
Na přečteném místě je ale jedna věc unikátní: o prorocké inspiraci se tu mluví jako o hádance. Zatímco s Mojžíšem komunikuje Hospodin přímo, obrazně řečeno: od úst k ústům, tak s proroky méně přímo, oklikami, a přitom zvláštními cestami. To znamená, že co prorok zachytí z Hospodinovy vůle, je nejprve hádanka. A úkolem proroků je tu hádanku rozluštit a vydolovat z ní nějaké poselství, které by mohlo být lidem řečeno, které by lidem něco řeklo.
Čili: proroci byli poměrně zvláštními postavami, se speciálním posláním. Mojžíš pak ve srovnání s nimi - jako první ze všech - byl někdo mnohem zvláštnější. Mojžíš je jméno pro zosobnění neopakovatelného úkolu.
Příběh tedy líčí úlohu proroků a zároveň vyzdvihuje Mojžíšův význam. V konfrontaci s ním se počínání Mirjám a Árona jeví jako troufalost. A to nás přivádí ke čtvrté rovině, jíž je:
4) Troufalost člověka a hranice božího hněvu.
Lidská troufalost byla v příběhu o Mojžíšovi, Áronovi a Mirjám dosti veliká. Áron s Mirjám si vzali za záminku Mojžíšův vztah s cizinkou Kúšijkou, aby se do Mojžíše pustili. Záminky ke sporům bývají často právě takto přihlouplé, ale jako roznětky bohatě postačí. Kdo chce psa anebo člověka bít, hůl si vždycky najde.
Troufalost obou, jak jsme již mohli pochopit, nespočívala ale v ničem jiném než v závisti. Tento Mojžíš, říkali si, má s Hospodinem lepší vztahy než my. A jakým právem? Tím Áron s Mirjám přešli od záminky k důvodu. Vyvolali spor o něco, o čem by se dnes sotva kdo hašteřil, takže není tak docela snadné se k jádru příběhu přiblížit. Nicméně můžeme si představit, v jaké blízkosti vůči Mojžíšovi se Áron s Mirjám pohybují, takže se mohli s ním porovnávat a také mohli být z tohoto porovnávání frustrováni.
Mojžíš sám ale na problém nepohlížel z hlediska nadřazenosti. Nejde tedy o to, že Mojžíše jejich počínání uráželo. Jde o to, že Mojžíš zosobňoval určité poslání, určitý úkol, že tento úkol měl Mojžíš toliko naplnit - a co z toho jinak mohl mít?
Když ovšem Mirjám s Áronem rozvířili spor o pravomoc a autoritu, tak Mojžíšovi značně komplikovali postavení vůči lidem, vůči rodícímu se Izraeli. Nehledě na to, jak velký to byl projev nevděčnosti - po všech těch cestách, co Izraelci urazili od Egypta až téměř k hranicím své příští země.
A do toho vstupuje legendární moment. Legendární moment znamená hlubší výpověď o něčem, co platí obecně. Ne tedy výmysl - to na vysvětlenou. A ten legendární moment spočívá v případě našeho vyprávění v tom, že Mirjám je raněna vyrážkou - a zdůrazněme že dočasně. Dalo by se říci: Mirjám představovala ohrožení Mojžíšova úkolu - a nyní se ocitla sama v ohrožení a poznala, co to ohrožení je. Zakusila ponaučení.
A zajímavé na té výchovné lekci je právě ona dočasnost. Mirjám byla dočasně vyloučena z tábora. Ta, která si dělala příliš vysoké ambice a nároky na výšiny, se teď na chvíli musí prodírat nížinami.
Podle psychologů - nábožensky příliš citově založení lidé dokážou z představy Hospodinových soudů vyvozovat výčitky a až mindráky. Ale psychologicky na naše vyprávění tímto způsobem nesmíme jít. Spíš to vezměme jako procházku po drsné cestě: takovou si nepřejeme, slušný člověk ji přímo nikomu nepřeje. Ale ten, kdo jí prošel a má všech pět pohromadě, je vděčný za zkušenost, která ho naučila důležité věci, třeba která jej přivedla k odolnosti, k pokoře a k novému sebepochopení.
To uvádím zaprvé proto, že úvahám na toto téma se rozhodně nelze při biblické četbě vyhýbat. Za druhé pak proto, že často lidem chybí senzorium pro boží jednání. I pro mnohé křesťany není Bůh suverénní jednající mocí toho skutečně prvého řádu, nýbrž jen pojmem, který v nich vyvolá úctu - a tím to hasne. Nebo se mýlím?
A s tím udělejme ještě krok dál: Vyústěním vyprávění není trest ve smyslu reakce na lidskou vinu, a už vůbec ne výraz jakési božské krvelačnosti. To by ostatně byl hodně slabý závěr, nemluvě o tom, že by tento závěr byl věcně špatný.
Někdo se může ptát, co konkrétně se Mirjám přihodilo, jak si to tehdy lidé představovali. Podle jedné nepříliš dávné studie lze to vyjádřit poměrně výstižně: Mirjám nebyla zasažena leprou, jak se často myslelo, nýbrž byla pokryta vyrážkou jako sněhem (v. 10) - vzácným a rychle mizejícím jevem. Přirovnání k potracenému dítěti je drasticky sugestivní - a evokuje děsivé Mirjámino vzezření. Hebrejský termín pro nemoc i to, jak se o nemoci mluví nicméně odpovídají dodnes známému kožnímu onemocnění, takzvané lupénce (Psoriasis vulgaris), projevující se osypáním bílými, lesknoucími se hrbolky a plátky na zarudlé pokožce a dalšími průvodními příznaky. A vzhledem k tomu, že nejde ani tak o otázku medicíny, můžeme k této konkrétnosti doplnit, že Mirjámina vyrážka je znamením, které má potvrdit zpochybňovanou Mojžíšovu autoritu a důvěryhodnost.
A to nás dostává k vyústění příběhu. Mojžíš sám se zachoval v souhlasu se svým posláním od Hospodina. Zatímco nabubřelci a jiné poslabší povahy všech dob se za takových okolností urážejí, vykřikují, běsní a podobně, Mojžíš vystupuje v závěru vyprávění jako přímluvce. Jako ten, kdo byl první Hospodinův pověřenec kvůli životu Izraele, jako ten, komu záleží na svém úkolu, na úkolu který neměl ze sebe. Jako ten, kdo pomáhá z lidské strany překonávat rozpor, který lidská vina vůči Hospodinově vůli vytváří. Počátek cesty, veledůležitý počátek cesty, která vedla později k ježíšovskému vrcholu. Ale to je zase jiný příběh, který doufám, nemusím nyní zvláště připomínat.
Jiří Hoblík