Jdi na obsah Jdi na menu

Prachovitý člověk (Genesis 2,7)

27. 5. 2010

Když kniha Genesis ve 2,7 mluví o tom, že Bůh stvořil člověka z prachu, nabízí čtenářům hlubokou metaforu. Neříká jen, že by člověk byl prachem či analogický prachu. A už vůbec neříká, že by Bůh člověka prachem učinil. I když se na základě hebrejské syntaxe, která je v tomto případě trochu složitější, kdysi objevovaly názory, že Bible mluví o člověku jako o prachu. Ale tyto názory jsou již dávno mimo diskusi.

V Gn 2,7 se slovo prach podle hebrejského znění objevuje v postavení takzvaného akuzativu látkového. Pokusme se ale přeložit inkriminovanou formulaci co nejdoslovněji: „půdník z prachu z půdy“. A hned můžeme vidět, že ta potíže působící hebrejská formulace byla dobře zvolena, a navíc že slouží zajímavému sdělení. Jednak když tak po sobě následují dvě předložky z, nezní to ani česky příliš hezky – a hlavně by to nebylo hezké ani hebrejsky. Hebrejská slovní vazba ale navíc dovoluje lépe odlišit prach jako látku a půdu jako místo, odkud byl prach vzat. S tím souladí i Gen 3,19, kde se píše o vzetí člověka z půdy. A tak můžeme sledovat tři momenty a dění, jež se mezi nimi odehrává: úrodná, plodná půda je pokrytá prachem, který působí spíš nahodile, snad jako prach větrem navanutý. A právě z tohoto prachu je stvořen člověk. Ne však člověk jako prašník, nýbrž jako půdník. Jako bytost i přes svou prachovitost k půdě náležející.

Musíme ale ještě z Gn 3,19 ocitovat slovutný závěr verše, jehož hebrejské znění se skví také nad vstupem do žižkovského židovského hřbitova v Praze: „Prach jsi a v prach se navrátíš.“ Do počátku člověka je prostě vetknuta i jeho konečnost. A tak ačkoli by se i ve starém Izraeli našli přátelé žehu, nenapsalo se, že se člověk „v popel obrátí“. Spíše šlo o vyjádření toho, jak i konec odpovídá lidské přirozenosti.
Vidíme tedy, že obraz stvoření z prachu vystihuje konečnost a křehkost lidské bytosti. Speciálně lidské bytosti. Jen jí Hospodin vdechuje dech života, a tím završuje a povyšuje její zvláštnost. Ale přitom tak snadno sám sobě člověk dokáže zničit život. Takové varování je sice nabízejícím se důsledkem čtení biblického vyprávění, ale není tím prvním, co se v něm má na zřeteli.

Člověk je učiněn z prachu. Je prachovitý již od svého původu a od svého počátku. Je takový v celém průběhu svého života. Nejen jakási danost. Proto by měl sebe vnímat jako zázrak i jako křehké tajemství. A až poté jako rozumného živočicha. Jeho zázrakovost spočívá pak v tom, čeho sám není schopen. Příliš daleko za zraky, jimiž disponuje, je možnost z neživé hmoty vytvořit hmotu živou (viděno našima očima) a z prachu konzistentní a funkční organismus (řečeno s přihlédnutím k hebrejským očím). Nakonec i s pískem si člověk lépe poradí, jak dobře vědí děti – ale jak něco zformovat z prachu? Jak by vůbec mohla hromádka prachu držet pohromadě?... Opravdu tedy nejsme sami sobě a jedni druhým záhadou?

Jiří Hoblík

(již vyšlo tiskem)

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář