Jdi na obsah Jdi na menu

Smlouva... staronová?

9. 6. 2011

Byl nebyl jeden stůl a k tomu stolu si sedli Bůh a člověk. Zapředli debatu, závěry z ní sepsal písař na papír a Bůh i člověk zápis podepsali jako smlouvu.
Tak právě takto, ani v doslovném, ani v přeneseném smyslu, žádná smlouva uzavřena nebyla. Představa bilaterální smlouvy je v případech, kde se ve Starém zákoně mluví o smlouvě Boha a člověka, vyloučena. Navíc se hebrejský výraz pro smlouvu berít vykládá i jako „závazek“. A hebrejská Bible nemluví nikde o vzájemných závazcích Boha a člověka.

Hebrejský výraz pro smlouvu berít dovoluje svébytné interpretace. Zejména tu, podle níž je smlouva závazkem, který ukládá mocnější méně mocnému, například mocnář svému vazalovi (viz Jr 7,21). Přitom se zjistilo, že takové „smlouvy“ měly svou víceméně pevnou formu a že kromě nároků mocnějšího k ní patřily i jeho záruky a posledním bodem byly přísahy při božstvu každé strany, které svolávaly kletbu na toho, kdo by „smlouvu“ porušil. Existuje také novější teorie, podle níž se biblická řeč o smlouvě opírá o přísahy věrnosti, které velmoc Asýrie ukládala svým podrobencům. Ve druhé polovině 8. století si s ní Izraelci a Judejci užili své – a když zavedli výraz berít, bylo to výrazem rezistence, protože jej přesměrovali od věrnosti Asyřanům (což zároveň znamenalo: jejich božstvům) k věrnosti Hospodinu (viz Dt 13 a 28). (Poznamenejme, že jde o hypotézu, která má své zastánce i odpůrce.) „Smlouva“ na Sínaji neboli Chorébu je právní závazek – a myslí se tím obsah Hospodinem sdělený, lid zavazující, nikoli akt uzavření smlouvy, jak se někdy říká (srv. např. Dt 4,13).

Křesťanům může vůbec prospět, když poznají a uznají svůj vztah méně mocných vůči nanejvýš mocnému, svůj status služebníků vůči Pánu světa, tím spíš, pokud jim z představy podřízenosti naskakuje husí kůže.

Na tom nic nemění okolnost, že v hebrejských Písmech nacházíme výraz „smlouva“ ve více významech. V příbězích o praotcích má smlouva charakter nikoli právního závazku, nýbrž božského příslibu (srv. např. Gn 15,18). Právo a příslib jsou odlišné vazby mezi Hospodinem a lidmi. A smlouva z Noemem v Gn 9 jde tak daleko, že v ní Hospodin zavazuje sám sebe způsobem, který žádný člověk nemůže zrušit. Právo ukládá svému lidu, ale zachování života garantuje celému lidstvu.

Známou věcí je, že v mladší starozákonní literatuře se objevilo téma „nové smlouvy (srv. Jr 31,34). Moderní člověk má sklon tuto „novou smlouvu“ chápat ve smyslu překonání nebo inovace smlouvy „staré. Avšak myslí se jí smlouva čerstvá, nedávno, nově vyhlášená. A to ponouká k vnímání paradoxu času, v němž my lidé zakoušíme věci aktuálně, zatímco božství je věčné. Jak potom uvažovat o smlouvě s Noemem, Abrahamem, na Sínaji anebo „nové smlouvě“? Jako o nadčasovém významu takzvané formule smlouvy, ustálené formulace, užívané při vyhlášení smlouvy: „Chci být vaším Bohem" (např. Ex 6,7). A to zase mimo jiné vybízí ke zdrženlivosti vůči řeči o tom, že Bůh je něčí. Zejména něčí jako vlastnictví nebo to a to někým zpodobené. Ne, jen se říká, od koho boholidský závazný vztah vychází a ke komu směřuje.

Jiří Hoblík (vyšlo tiskem)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář