Jdi na obsah Jdi na menu

Staré i nové duchařinky

4. 12. 2014

Už v pradávných dobách měli lidé zato, že svět – a to nejen svět okolo, nýbrž svět včetně člověka – má svou skrytou, neviditelnou dimenzi, že svět není jen to všechno, co je k vidění. Z té dimenze dýchalo tajemství a hledaly se v něm skryté živé síly. Bláhová vymyšlenost? Pokud to někoho napadá, ať se zkusí také zeptat, jestli sám někdy viděl život. Živé bytosti, to ano, živé lidi, živá zvířata nebo živé rostliny, ty vídáme, leckteré z nich vídáme. Ale život sám?

Do oněch skrytých rovin lidé také zasazovali další život svých zemřelých. Homo sapiens i Homo neanderthalensis se pohřbívali od středního paleolitu. A mívá se zato, že měli jakousi představu o dalším životě, tedy o skryté dimenzi života. Mezi živým a zemřelým člověkem se díky tomu nejevil zvlášť hluboký rozpor.

V některých kulturách se představy o zvláštním světě zemřelých rozvinuly do velmi košatých představ, zejména ve starověkém Egyptě. Naproti tomu ve starověkém Izraeli, alespoň co se starozákonních dokladů týče, byla představa o onom světě velmi matná a vágní, a to v porovnání s pozemským životem. Proto také v Žalmu 115 čteme: „Mrtví nechválí už Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují v říši ticha“ (v. 17).

Na pozadí těchto úvah můžeme rozumět praxi, spočívající v komunikaci, kterou vedli živí pozemšťané se svými zemřelými. O nich měli zato, že vědí něco jiného, ba něco víc než oni sami, takže se od nich snažili jejich zvláštní vědomosti získat. Tomuto starověkému vyvolávání duchů se říká nekromantie (z řeckého nekros = mrtvý a mantos = věštění). Stačilo už, že se lidem jejich zemřelí objevovali ve snech a vizích, a to na ně tak silně působilo, že nebyli s to pochybovat o jejich skutečnosti.

Ovšem ve starověkém Izraeli došlo ke zvláštnímu vývoji. Otázkou nebylo, zda je skrytý duchovní sWilliam Blake: Čaodějnice z En-Dóru vyvolávající Samulova duchavět skutečný či neskutečný anebo zda se zemřelými je nebo není možné komunikovat. Když si král Saul nechal od specialistky – věštkyně vyvolat ducha zemřelého Samuela, jak se vypravuje v 28. kapitole 1. knihy Samuelovy, nikdo nepochyboval, že je něco takového možné. Vyprávění hlavně líčí zoufalou situaci Saula, který musí čelit útoku Pelištejců, zatímco Hospodin s ním nechce komunikovat, a to právě ani tehdy, když si to Saul pomocí nekromantie vymůže. V průběhu vývoje došlo ovšem k tomu, že vyvolávání duchů bylo výslovně zakázáno, a to v takzvaném Prorockém zákoně v 18. kap. knihy Deuteronomium (18,9–21) ve v. 11. Tento zákaz nevznikl ale „prostě proto“, nýbrž měl svůj závažný důvod v těsném sepětí nekromantického dotazování zemřelých s uctíváním cizích božstev.

Přenesme se ale do moderní doby. Zdálo by se, že s „tmářstvím“ a „temnem“ by měl být konec – a přitom se na přelomu 19. a 20. století setkáváme s mocným hnutím, jemuž se dostane označení spiritismus (z latinského spiritus = duch). Vznik tohoto hnutí je poněkud kuriózní a jeho vývoj zase překotný.

Na počátku byly dcery farmáře Johna Davida Foxe ze samoty v Hydesville (ve státě New York), které si vymyslely, že slyšely fox_sisters.jpegv domě různé zvuky a že Kate komunikuje s duchem obchodníka Charlese B. Rosmy. Díky této dětské fantasii, vzniklé pod vlivem babičky, kterou mrtví navštěvovali ve snech, se Maggie a Kate i se svou sestrou Leou proslavily, objížděly Spojené státy a předváděly své schopnosti jako média. I když se časem sestry k podvodu přiznaly, vlně spiritismu už nebylo možno zabránit. Roku 1850 se v USA vyskytovalo 30 000 médií, přičemž roku 1856 spiritismus vyznávaly 3 miliony a roku 1868 již 10 milionů Američanů. Teorii spiritismu vytvořil Andrew Jackson Davis (1826-1910), který ji prohlašoval za zjevenou a křesťanskou, a tak učinil spiritismus ještě přijatelnějším pro širokou veřejnost. Zakládaly se modlitebny, školy, začaly se vydávat časopisy i zpěvníky,

I v Evropě se spiritismus rychle rozšířil. Zvláště díky francouzskému spiritistickému badateli Allanu Kardecovi (1804-1869), který mj. spiritismus spojil s teorií převtělování, se ze spiritismu stalo světově rozšířené náboženství a pod jeho vlivem dodnes působí mnoho spiritistických společností. Spiritismus chce mít přitom vědecké rysy a jeho vztah ke křesťanství je nezřídka distancovaný, ale i odmítavý.

V Čechách se spiritismu mísil s jinými esoterními a okultními naukami a s vlivy asijských náboženství. Jak je známo, ujal se zejména v Podkrkonoší (nejvíc na Jilemnicku), které spisovatel Antal Stašek dobře znal a tamní spiritismus proslavil trilogií »Blouznivci našich hor«. Také v českých zemích se spiritisté začali organisovat, vznikaly spolky s pěveckými sbory a zpěvníky analogicky křesťanským obcím, vycházely časopisy jako „Hvězda záhrobní“, „Posel záhrobní“ a další. Roku 1899 se u nás ke spiritismu hlásilo na 60 tisíc osob a jejich počet stále stoupal. Nacistický režim a pak komunistický převrat přivedly ale český spiritismus do stavu skomírání.

Z naznačených drobných charakteristik je patrné, že spiritismus je jev moderní doby. Nejen jako reakce na odcizující ráz moderní civilizace, nýbrž i jako úsilí duchovní postoj zasadit do života v jejím kontextu. Přitom se nejednalo jen o přechodnou vlnu, protože si někteří religionisté povšimli, že spiritismus se stal jedním ze základních zdrojů náboženských hnutí, rozvíjejících se zejména ve třetí třetině 20. století pod hlavičkou New Age (Nový věk). Poukazuje se v této souvislosti zejména na komunikaci s duchovními entitami a na řadu různých praktik, ale doplnit by se dala i snaha hledat děje pod povrchem na oko patrné skutečnosti,

Co si z toho všeho vzít? Malé poučení o povaze moderní doby, které je víc než jen nějaké povýšené opovržení. Vnější pohled na vztah mezi mentální silou člověka a duchovní dimenzí skutečnosti je totiž zrádný a nemůže o věci rozhodovat, pokud člověk nic „duchařského“ nezažil. Závažnější je, že i když můžeme najít dobré důvody k hledání duchovní dimenze skutečnosti, raději to obejdeme jako nějakou podivnost nebo se nám prostě nechce pouštět do takové „nepraktické“ námahy. A to se nad vrcholem vší duchovní i neduchovní skutečnosti „nachází“ Bůh, o němž Evangelium podle Jana říká, že „je duch“ (4,24). Oč lépe duchovnosti rozumíme než třeba spiritisté?

Jiří Hoblík

1. obrázek: William Blake: Čarodějnice z En-Dóru vyvolávající Samulova ducha (kol. 1800), public domain.
2. obrázek: Sestry Foxovy (Margaret, Kate, Leah), public domain.
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Aleš Wrana - k čemu vede tento článek?

5. 12. 2014 17:16

Jirko,
k čemu nás chceš vlastně vést? Poslední odstavec je o tom, že máme hledat duchovní dimenzi skutečnosti. Na to nadšeně říkám: ANO. Celý předcházející článek je ovšem o dotazování se duchů zemřelých. A na toto, myslím si já, přece my křesťané máme říct: NE. Anebo si myslíš něco jiného?

Martin Danihelka - Re: k čemu vede tento článek?

5. 12. 2014 19:33

Nemohu mluvit za autora, ale sám se domnívám, že se jedná v první řadě o malý religionistický esej, jehož cílem není "někam nás vést", ale ohledávat určité souvislosti, zastavit se u nich. Autor nebagatelizuje napětí, které je mezi křesťanským a zvláště protestantským mainstreamem a spiritismem. Píše přece, že "spiritismus chce mít přitom vědecké rysy a jeho vztah ke křesťanství je nezřídka distancovaný, ale i odmítavý". Ale v druhém plánu se možná jedná o ohledání možností ekumenického rozhovoru mezi evangelictvím a spiritismem. Takový ekumenický dialog nejenže není nelegitimní, ale mohl by být dokonce přínosný.

Aleš Wrana - Re: Re: k čemu vede tento článek?

6. 12. 2014 10:40

Trochu to vědomě vyhrotím: jestli je spiritismus projevem zlého ducha, tak jaký s ním chceš vést dialog? - "Ohledání možností ekumenického dialogu" - taková slova pak zní v téhle souvislosti hodně směšně. Mohou je vypustit jen lidé, kteří nemají zkušnost s tím, jaké zlo dovede duchařina napáchat v lidských myslích a životech.

Martin Danihelka - Re: Re: Re: k čemu vede tento článek?

6. 12. 2014 11:18

Jaké zlo dovede "duchařina napáchat v lidských myslích a životech"? (Nejedná se o řečnickou otázku.)

Ve vitrínách spiritistické expozice muzea v Nové Pace je možné informovat se např. o Karlu Sezemském (1860-1939), hlavě spiritistického hnutí na Novopacku na přelomu 19. a 20. století. Sezemský byl řemeslníkem, tuším že ševcem, získal však dost značné neformální vzdělání. Byl to on, kdo začal vydávat časopis Posel záhrobní. Sezemský a jeho žena, dozvíme se v muzeu, hojně četli Bibli a inspirovali se jí, nehlásili se ale k žádné církvi a odmítali trojiční učení. Žili na Novopacku bezúhonným, takřka svatým životem, jejich mravní integrita byla respektována i ze strany těch, kteří spiritismus odmítali. Podobnou mravní úroveň nacházíme i u jiných podkrkonošských spiritistů. Úvaha o zlu, které dokáže v duši napáchat spiritismus, tu najíždí jaksi na mělčinu.

Současní papežové ve Vatikánu se pouští do hlubokých ekumenických rozhovorů s muslimy i s buddhisty. Profesor Halík hodlá značnou část Templetonovy ceny investovat do ekumenických rozhovorů s českou radikální levicí a neomarxisty, zvláště pak mladší generace. Jak smysluplné je v tomto kontextu sveřepé odmítání ekumenického rozhovoru se spiritismem?



Aleš Wrana - Re: Re: Re: Re: k čemu vede tento článek?

6. 12. 2014 14:51

OK. Myslím, že jsme zpátky u otázky, proč se vlastně Saul neměl radit s duchem zemřelého Samuela. Chtělo by to exegetické argumenty.

Jakub Dvořák - Re: Re: Re: Re: Re: k čemu vede tento článek?

6. 12. 2014 16:05

Bylo by skutečně dobré nechat především autora, aby se vyjádřil. Jako čtenář Jirkova článku však nemám pocit, že by propagoval spiritismus. Jeho článek jen popisuje určitý jev v historickém kontextu.
> předně jde o jev, typický pro určité období,
> téměř masový, a to přesto, že
> stojící na veřejně dobře známém podvodu.

Nutí nás to samozřejmě k hlubšímu zamyšlení jak nad tak ojedinělými místy, jako je onen Saulův příběh (stejně jako, proč bylo od Davida tak těžkým hříchem, že se pustil do sčítání lidu?), nebo Iz 7-9.
Na druhou stranu z článku vyplývá, že spiritismus staré Mezopotamie s onou hysterií přelomu 19. a 20. století nic moc společného nemá.
Osobně by mě tedy zajímalo, proč právě v té době k něčemu takovému došlo? Proč se tomu věnovali intelektuálové i babky kořenářky? Proč v některých zemích víc, v jiných skoro vůbec, a míra křesťanskosti na to žádný vliv neměla? Spiritismu se věnovali thelogové, vědci, politici a další osobnosti, měl podobu solonní i vážného životního stylu. John A. T. Robinson soudí, že takové jevy nastávají na konci kulturních epoch a svědčí o aporii dané civilizace, která najednou neví, kudy dál? U nás to bylo v minulém století mezi 80. a 90. lety, ale pak naše civilizace našla směr, a všechno to vyšumělo.
Ale hlavně, jde opravdu s nebožtíky komunikovat? Dost o tom pochybuji, přestože jsem od Cikkánů slyšel hodně historek o tzv. "mulu".

Aleš Wrana - Re: Re: Re: Re: Re: Re: k čemu vede tento článek?

6. 12. 2014 21:39

Vám připadá jako hlavní otázka, jestli opravdu jde s nebožtíky komunikovat? Já nemám problém uvěřit, že to funguje. Stejně jako astrologie funguje, homeopatie funguje... - Pro mě zůstává hlavní otázkou, zda můžeme duchařinu dělat a zda je užitečné o ní diskutovat.

Martin Danihelka - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: k čemu vede tento článek?

6. 12. 2014 22:04

Proč by nemělo být užitečné o tom diskutovat? Článek přináší spoustu podnětů, které stojí za reflexi. Proč by neměla stát religiozita některých našich bližních za diskusi?

Aleš Wrana - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: k čemu vede tento článek?

6. 12. 2014 23:13

Vábnička "svobodné diskuse" - obávám se, že je častým nástrojem zlého ducha. S tímhle šel už had na Evu v ráji. - Tím nechci říct, že já vím předem, co je z ducha svatého a co z ducha špatnosti. Ale přesto si myslím, že takové rozlišování a hodnocení má být už na počátku duchovního poznání, apoštolové Pavel a Jan to nazývají "rozlišováním duchů".

Martin Danihelka - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: k čemu vede tento článek?

7. 12. 2014 11:57

Moment, moment, to je divné zmatení. Had v ráji lákal paní Evu na něco jiného než na "svobodnou diskusi" (srov. Gn 3). Snědení toho ovoce z rajského stromu mělo mít na konzumentovi za důsledek jasné poznání dobra a zla. Bez nutnosti zdržovat se diskusemi, časově a existenciálně namáhavým poznáváním, nasloucháním, bez bolestných omylů.

Mně připadá spíše podnětné následovat slova apoštola Pavla "vše zkoumejte, dobrého se držte" (1Te 5,21) a zejména Ježíšovu vstřícnost i k těm, kteří mají značně neortodoxní náboženské smýšlení, pokud jejich jednání chválí Boha (např. Lk 10,30 nn.; Mt 8,10-11; Mt 25,35nn.). Už proto je autenticita křesťanské existence obtížně představitelná bez svobodné diskuse, popřípadě s apriorním halasením, že támhleto je od zlého a my jsme přece z dobrého. Také to má být totiž prozkoumáno, nikoli jen křičeno.

Exkurzem o význačném spiritistovi Karlu Sezemském jsem chtěl ukázat, že spiritismus přináší nebo může přinášet úctyhodné příklady života a etické úrovně. Nemluvě o tom, že mi připadá mírně trapné v roce 2014 obhajovat cenu svobodné diskuse a reagovat na tvrzení, že je snad od zlého nebo že je bezcenná.

Martin Danihelka - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: k čemu vede tento článek?

7. 12. 2014 18:14

Jo aha. Tady jde o poslušnost. Hm. Myslím, že už tomu začínám rozumět. ;)

Ne, tak vážně: O čem všem se smí/dá diskutovat a jakou sadu Božích příkazů už musíme bez diskuse a bez okecávek na Svobodných protestantských stránkách poslechnout? Kde je hranice diskutovatelného a proč je zrovna tam a ne jinde?

Proč mě jeden příběh o zkrachovalém králi a o duchařce z Endóru zavazuje nejenom neduchařit, ale ani o duchaření nediskutovat a každého duchaře obejít dvanáctimílovým obloukem? Bojím se, že se příště začtu do Bible a zjistím, že nebudu ani moci vylézt ráno z postele, abych se neprovinil hroznou neposlušností vůči Božím zákazům.

Aleš Wrana - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: k čemu vede tento článek?

7. 12. 2014 17:35

Teď nevím, jestli si rozumíme. Proto jen k prvnímu odstavci z toho, co píšeš. Myslel jsem to tak, že had vtáhl Evu do "svobodné" diskuse o věcech (jedení ze zakázaných stromů), v kterých pro ni měl jen prostě platit Boží zákaz.

Martin Danihelka - techn. pozn.

7. 12. 2014 18:17

Můj příspěvek z 7. 12. 2014 18:14 byl odpovědí na příspěvek Aleš Wrana, 7. 12. 2014 17:35, z neznámého důvodu ovšem při vkládání do diskuse skočil jinam.

lopata - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: k čemu vede tento článek?

9. 12. 2014 12:39

Pokud ti na tvém osobním vztahu s Bohem nezáleží, tak máš pravdu. Ale kladeš otázku typu: Proč by mělo manželce vadit, že chodím každý týden do bordelu?

Martin Danihelka - Re: Re: Re: Re: Re: k čemu vede tento článek?

6. 12. 2014 18:20

Ohledně exegeze 1S 28,8nn. nevidím nic, co by bylo nutné nad dvě až tři věty v článku dodávat. Pokud se správně orientuji v zaměření Hoblíkovy stati, byla by další exegeze příběhu Saula a věštkyně irelevantní nebo přinejmenším předčasná. Hovoří-li totiž autor jako religionista, měl by hovořit "utsi Verbum Dei non daretur". Hovoří-li jako křesťanský ekumenik dotazující se určitého náboženského fenoménu a ochotný ujít s ním zvídavě a hermeneuticky loajálně kus cesty, nutně ohledává nejprve společný prostor, který ho s tímto jevem může spojovat a který snad umožňuje nějaké dílčí vzájemné srozumění.

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: Re: Re: Re: k čemu vede tento článek?

6. 12. 2014 21:22

Co v článku píšu k 1S 28,8nn, je důsledek a určité shrnutí mých exegesí, které jsou v mé práci "Spor o profétii", dostupné aspoň v knihovně ETF. Dnes bych tyto exegese publikoval v jinačejší podobě, ale snad se zrovna na 1S 28,8nn časem dostane. Zde stačí, jak správně poznamenává M.D., jen ta špetka poznámek.

lopata - Re: Re: Re: Re: Re: k čemu vede tento článek?

9. 12. 2014 12:56

Trochu exegeze... Nebudeš mít jiné bohy kromě mě. Já jsem Hospodin, žárlivě milující... Pokud patří člověk Hospodinu a je s ním ve smlouvě, pak má nejen výsady, ale také povinnosti. Nicméně to zásadní je vztah. Důvěřuješ Bohu, že on je jediný Bůh? A že když řekne NE je to NE konečné? Nebo hledáš jen okamžitý prospěch (třeba i ukojení zvědavosti) a neřešíš jestli to má dopad na tvůj vztah s Bohem a věčnost?

Saul a David jsou v Bibli jako ukázka protikladů. Saul je velký a fyzicky silný. Ale jeho srdce není čisté a funguje stylem účel světí prostředky. A tak pronásleduje muže, který mu nejvíce pomohl. Provede oběť i když to nemá povoleno. Nesplní co mu Bůh uložil po vítězství. A když ho nakonec Hospodin odvrhne, tak místo pokání hledá věštkyni. Zajímá ho víc výsledek bitvy než vztah s Bohem.

David je sice malý, ale jeho víra je jedním z zářících příkladů v Bibli. I v případě, že vážně zhřeší (Uriášova žena), tak se po napomenutí obrací k Bohu a činí pokání. A trest, který pak zásáhne jeho dům jako následek jeho činu přijímá s pokorou.

A úplně stejná volba stojí před každým z nás. Protože každá volba má svůj následek.

Martin Danihelka - Re: Re: Re: Re: Re: Re: k čemu vede tento článek?

10. 12. 2014 6:57

Pane Lopato, přidal jste do této diskuse dva bizarní, s věcí samou nikterak nesouvisející příspěvky. Oba dva představují omyl po všech stránkách.

lopata - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: k čemu vede tento článek?

11. 12. 2014 12:37

To že něco odmítáte přijmout (což je vaše volba), neznamená, že je to omyl.

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: k čemu vede tento článek?

11. 12. 2014 17:10

A pokud něco tvrdíte, ještě to neznamená, že to je pravda :-)