Jdi na obsah Jdi na menu

Úvahy o autoritě Bible

25. 4. 2010

Quid igitur? Damnamus veteres? Minime; sed post priorum studia in Domo domini quod possumus laboramus.

ex prologi Hieronymi in Pentateucho

Proč se nad tím zamýšlíme? > konflikt autority a zkušenosti

Dějiny autority

Proč by měla mít autoritu?

 


 Autorita Bible je noeticko-teologický problém. Jsme již zvyklí odvolávat se na to, že zdrojem našeho poznání boží vůle je svědectví Písem svatých. Autorita Písma sehrála významnou roli ve sporech reformátorů s církví: církev, prostřednictvím tradice a autority úřadů panovala nad křesťanským učením; vymykala se tak sama jeho kontrole. Při hledání „hmatatelné“ odvolací instance (srv. Husovo odvolání ke Kristu, soudci nejspravedlivějšímu), došli reformátoři k závěru, že metrem na církevní učení, tradici, rozhodnutí úřadů i praxi je právě a jen Písmo Svaté (Chebský soudce!).

Může však zastupovat naši zkušenost, poznání a myšlení? Jaké je její místo v křesťanově poznávacím procesu? Předchází snad naše otázky svojí odpovědí? Co když je naše poznání v konfliktu s Biblickou představou?

Proč právě Písma svatá Starého a Nového zákona? Nejprostší odpověď zní, že proto také vznikla, aby byla autoritou. Katolické námitky proti reformačnímu učení „sola scriptura“ většinou poukazují právě na to, že i Bible je výsledkem tradice, potvrzena rozhodnutím církevního úřadu a je to do jisté míry pravda, jak pro Nový, tak pro Starý Zákon. Židovské i křesťanské společenství pocítilo k jistému času za určitých okolností potřebu mít písemně formulovanou normu víry. Tomu však předcházely dějiny vzniku takové normy, svoji historii má i proces ustanovení právě těchto písem, jako normy. Ty dějiny jsou velmi lidské – nemůže být řeči o nějakém „nebeském telefonu“. Proto se jich mnozí bojí, že by to snad autoritu Bible ohrozilo. Vzniká tak začarovaný kruh: 1) Bible má pravdu; 2) narazíme-li na rozpory, musíme se přičinit, aby Bible mohla mít pravdu i nadále. Tento postup je ovšem velmi amorální. Nešvarem čtenářů Bible je, že si čtou své oblíbené veršíky, ne celky. Nad Biblí pak vypínají někteří kritické myšlení programaticky, jako by se to u Bible nepatřilo (jeden učitel mi dokonce vyprávěl, jak svého žáka, z něhož se později stal významný starozákoník, vždycky napomínal: „ty nad tou Biblí moc přemýšlíš! Nad Biblí nesmíš myslet, musíš ji na sebe nechat působit!“). To jim dovolí nevnímat napětí v samotném biblickém textu. Snad je v tom spatřována pokora: člověk odevzdaně hupne na vlny Ducha svatého a nechá se unášet. Možná jde o projev nedůvěry k lidskému rozumu. To však končí v nekritické důvěře k intuici, k citům, nebo okamžitému nápadu. Rozum není neomylný; jeho výhodou je však schopnost svoji omylnost reflektovat. S city a okamžitými nápady je to horší. Jsou-li tyto od Boha, rozum ne méně; je-li rozum postižen hříchem, city, intuice, nebo bleskové nápady ne méně! Všech těchto nástrojů musíme využívat přiměřeně, náležitým způsobem a stejně opatrně. Nemůžeme postupovat komickým návrhem A. Adlofa (Biblické letopisy), podle nějž, je-li rozumové poznání ve sporu s biblickým tvrzením, má biblické slovo pro svoji inspirovanost nutně přednost („Biblické údaje jsou věrohodny, kdežto údaje jiné této hodnověrnosti nemají“ kap. I/8; srv. též začátek II/1). S těmito rozpory se musíme vyrovnat slušně a poctivě. Autorita Bible nás nesmí vést k intelektuální nepoctivosti. Bibli nesmíme k autoritě dopomáhat, neboť tak se nám stává viklavou modlou (Iz 49,19n), stojící jen díky lidskému důmyslu! Vůbec bychom se měli zbavit touhy po neomylnosti! Iz, Ez, Mal o věrnosti Zákonu, nemůžeme tím rozumět Starý Zákon v dnešním rozsahu (dokonce ani Tóru v nynější podobě, leda u Mal). Už sama skutečnost, že se tak hovoří ve spisu, který se Starým Zákonem stane až mnohem později, ukazuje, že autor myslel na něco jiného. Totéž platí i pro novozákoní místa, která zdůrazňují zvláště zastánci nekritického přístupu k Bibli. (2Tm 3,16 : 2Pt 1,20n {3,1nn zmínka o Pavlovi!}). Zvlášť srovnání Jud a 2Pt ukazuje, jak průběh kanonizace SZ ovlivňoval i ranou církev: Jud se odvolává na knihy, které budou záhy odmítnuty, proto 2Pt, částečně Jud přejímající, tato místa přeformulovává, aby na ně neupomínala (Jud 6 :: Adama a Evy × 2Pt 2, 4

Ještě důležitější je však potřeba Bibli správně porozumět, abychom mohli její autoritu pochopit. Správně určit, co je náležité, co fanatismus, nebo přezírání a obcházení autority. K tomu se musíme zamyslet, kde vůbec Bible svoji autoritu získala?

Kde se vzala autorita Bible? Na prvém místě je třeba říci, že Bible o své autoritě nikde nehovoří! Čteme-li např. v Jud 9 :: Nanebevzetí Mojžíšovo × 2Pt 2,10n).

Jak na židovské, tak na křesťanské straně dochází ke kanonizaci později, a to selekcí. Spíše než o vytvoření Písma svatého, jde o výběr ze spisů, činících si podobný nárok. Z nepřeberného množství literatury obou společenství je vybrána nepatrná část, jako norma víry. Zejména u křesťanů to byl počin vynucený vnějšími okolnostmi. Dříve stačil SZ a paměť. V rámci křesťanství však bujely různé sekty, odmítající SZ a nahrazující jej svými spisy (za výroky 2Tm 3,16 a 2Pt 1,20n musíme vidět polemiku proti odmítání SZ takovými sektáři, rozsah SZ však tou dobou není ještě zcela jasný); proti nim tedy církev postaví svá Písma svatá. Proti názoru, že je takový výběr řízen autoritou a zájmy společenství, které si je vytvořilo je třeba hned namítnout následující: 1) dá se doložit, že tato Písma se těšila autoritě spontánně již dávno před tím, nežli „církevní“ autority rozhodly a 2) již v době své kanonizace byla praxe obou společenství v napětí s obsahem těchto Písem. Odmítnuté spisy bývaly často líbivější a poutavější, nežli spisy kanonizované. O autoritativnosti nerozhodovala tedy ani oblíbenost. Tyto spisy nepodporovaly zájmy obou společenství, nýbrž bývaly od počátku zdrojem kritiky do vlastních řad (… je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, … 2Tm 3,16b). V tomto směru můžeme hovořit o „Slovu Božím“, protože jejich autorita byla potvrzena přesto, že jdou církvi často proti srsti. To se osvědčilo zejména v reformaci, ačkoliv vyústilo v ne zcela šťastné heslo (hesla jsou vždy nešťastná!) „sola scriptura“.

Reformace vnesla na teologické kolbiště autoritu Písma s větší naléhavostí, nežli kupříkladu T. Aquinský. Právě proto, že v jejím podání zpochybňovala autoritu magisteria; magisterium podřizovala Písmu a ne Písmo interpretaci magisteria. To byla vážná věc! Na tomto místě je třeba podtrhnout, že za většinou sporů o autoritu Písma se zkrývají pokusy spojit jeho autoritu se svojí, nebo svoji autoritu proti Písmu posílit! Za Třicetileté války se bojovalo na jedné straně zbraněmi, avšak intelektuální boj pokračoval rovněž, tím ostřeji, čím vážnější byla situace na poli válečném. Za takových okolností se ovšem sahá ke zkratkovým řešením, která snad na čas povzbudí lidi, aby věřili ve smysl svého utrpení pro víru, ale spolehlivou odpovědí na položené otázky být nemohou. V 16. stol. postavil Robert Bellarius argumenty ve prospěch magisteria, proti reformačnímu učení o autoritě Písma, jichž se katoličtí apologeti drží dodnes. Proti nim za dob válečných přeformuloval Joh. Gerhard zásadu „sola scriptura“ do teorie, že bibličtí autoři byli jen jakoby perem v rukou Božích. Mimo to reformace zplodila velké množství enthusiastických hnutí, která se vymkla jeho kontrole. Tato hnutí stavěla proti „mrtvé liteře“ své vize jako živé slovo Ducha svatého. I vůči nim se chtěla reformační ortodoxie oním učením vymezit a používá ho jako argumentu, jímž chtěla dostat blouznivce zpět. Vzniká tak inspirační teorie, ztotožňující Slovo boží s Biblí. Teorie silně postavená na vodě, ale natolik působivá, že pronikla jak mezi katolíky, tak mezi blouznivce. Hans-Georg Fritzsche (Lehrbuch der Dogmatik §6, Göttingen 21982) dokonce hovoří o kolektivním šílenství v teologickém světě.

Bible nebyla vždy ztotožňována se „Slovem Božím“. Staří církevní exegeti neváhali provádět velmi odvážné kritické studie biblických spisů (Órigenés, Jeroným). Augustana hovoří o „Slovu Božím“ v souvislosti s kázáním; o Bibli kupodivu neteoretizuje vůbec (Luther uznával za „Slovo Boží“ v Bibli „alles, was Christum treibet“). Bratrské vyznání hovoří o Písmu v I. čánku, kde zdůrazňuje autoritu Písma pro učení, správu církve a napomínání. V X. článku o Slovu Božím, které ztotožňuje s Evangeliem, radostnou zprávou (jako 1Tes 2,13), která vede k pokání. Teprve Helvetica a po ní České vyznání hovoří samozřejmě o Bibli jako o Božím slovu, avšak k fundamentalistickému pojetí to má ještě daleko. Pokud jde o postavení Bible ve známém bratrském dělení věcí víry do tří stupňů významu, Bible není v první linii (podstatné), ale až ve druhé (služebné).

 Podmanivost této teorie spočívala v tom, že se stala základnou proti nepříjemným novým empirickým poznatkům. Nepopiratelné rozpory (vnější i vnitřní) vedly nutně k reakci, a to především ve světě teologickém. Ty dostaly impulz v nálezech starověkých knihoven, jejichž materiál ukázal, že Biblické zprávy zapadají do struktury starověkého literárního světa a jeho představ, jehož materiál je dva a půl tisíce let starší, nežli myšlenka Písma Svatého. Paličatost jedněch v přezírání takových skutečností vedla k jejich provokativnímu vypichování, až málem došlo k totální destrukci Bible. Jedni ji začali rozebírat jak malé děcko budík, jiní se snažili zachraňovat neudržitelné  různě kompromisními návrhy, jejichž výchozí slabinou byla snaha zachovat Bibli autoritu pro autoritu – stavící dogma proti empirickým faktům. Výsledkem nemohlo být nic jiného, nežli ještě větší pochybnosti.

K pochybnostem, či mezkovitému lpění na liteře přispěly hlavně přírodní vědy: napřed nebyl svět pro křesťany zajímavý. Teprve T. Aquinský si uvědomil, že Bible je argumentem pouze pro křesťany, ale kdo o ní není předem přesvědčen, tomu jí nemůžeme argumentovat. Třeba v diskuzi s mohamedány je nutné sáhnout k autoritám, nezavislým na před-přesvědčeních. V pevné víře v její pravdu hledal podle aristotelské zásady stopy příčin v následcích, takovou autoritu v přírodních vědách, neboť je-li biblický Bůh prapříčinou všeho, musí stvořený svět nést otisk svého tvůrce. Nezávislá instance nemůže než potvrdit pravdu Písma. Výsledky přírodních výzkumů však bouraly jednu křesťanskou představu za druhou, ačkoliv autoři těchto objevů bývali lidé zbožní (např. Darwin). Ještě poměrně hladce se církev vyrovnala s kulatostí země (kupodivu na její plochosti nebazíruje žádný z fundamentalistických směrů, ačkoliv je v Gn 1 či Ž 104,5 stejně zřejmá, jako sedmidenní stvoření! V Britanii byla pro nedostatek členů v padesátých letech 20. stol. zrušena Společnost přátel ploché země, ale v době internetu se objevilo několik stránek takových společností, je to ale možná recese). O to intenzivněji se bojovalo o nauky, jimiž se snažili „Bibli věrní“ biblické představy nahradit. V této fázi, ani na katolické ani na evangelické straně, není už zcela jasné, která z oněch nauk pochází z Bible a které jsou již produktem různých předběžných úvah (stvořenost země měla být potvrzena centrální pozicí země ve vesmíru, nebo alespoň Slunce, později kruhovými sférami planet, výlučností planetárního systému, účelným uspořádáním světa atd. …).

V Labyrintu J. A. Komenský srovnává Koperníka, který „…Slunce z oblohy strhna, doprostřed propasti pohřížil;…“, s Hérostratem, který se stal slavným díky zničení chrámu. I pro Komenského bylo odmítnutí geocentrismu projevem rouhání, ačkoliv jde o přírodovědnou, nikoliv teologickou záležitost.

 Konflikty Bible a dalších zdrojů poznání na jedné straně, a vyrovnání rozporů uvnitř Písma na straně druhé pak vedou k  dodatečnému „zalepování děr“. To samozřejmě nemůže být přesvědčivé, neboť na prvním místě je přesvědčení, že Bible musí mít autoritu, a pak se hledají rádoby racionální argumenty pro ni. Např. pokus vidět sedm dní stvoření jako sedm epoch, pokusy psychologů amatérů i „profesionálů“ obhajovat patriarchalismus, jako údajně křesťanský model rodiny; pokusy překlenovat rozporné informace v evangeliích a zároveň cudné mlčení o věcech, o nichž je naprosto zřejmé, že už je ničím zachránit nelze.

Strach o autoritu Bible nás vede často k nadřazování „přesvědčení“ nad člověka. Navenek to vypadá pokorně a biblicky, ale při hlubším pochopení Bible se opět nacházíme v rozporu s jejím duchem. Právě takové situace nás nutí znovu se nad touto autoritou zamyslet, položit si poctivě otázku, jak a proč se nám autoritou stala a jak tuto autoritu praktikovat. Na Desateru (preambula) je možné doložit, že nešlo o autoritu pro autoritu, nýbrž že tato byla podložena zkušeností s vysvobozením.

Zkušenosti rozporů v Bibli uvnitř i navenek nejsou pobídkou k zmatečnému popírání faktů, ve snaze Bibli autoritu zachránit, ani Bibli zbrkle odkládat, ale znovu promyslet původ její autority, důvod, a způsob, jakým má být tato uplatňována. Před tímto úkolem stojíme i bez zmíněných rozporů; ty nám jej pouze připomínají.

Písmo za svoji autoritu nemůže vděčit ani církevní dogmatice a ani nemůže být založena na tom, kdyby si ji samo nárokovalo (tím bylo pro mnohé křesťanské autority podezřelé Zj!). G. E. Lessing položil provokativní otázku, zda „…je něco pravda, protože je to v Bibli, nebo je něco napřed pravda, a proto se to stalo Biblí?“ Dějiny vzniku a hlavně redakce Písma ukazují, že „něco je napřed pravda,“ že se o pravdivosti nějakého spisu, nebo místa musela církev napřed přesvědčit, aby se mohl Biblí stát. Autorita předchází Písmo, proto nevychází autorita z Písma, ale Písmo z autority! Jak vznikl svět a jak se narodil Ježíš, o tom se nikdo přesvědčit nemohl. Redaktorům vůbec nevadilo do jedné knihy vložit několik spisů, které řeší např. otázku Ježíšova „synovství božího“ různým, někdy konfliktním způsobem a jiné sporné údaje. (Pozdější skriptoři taková místa harmonizovali a překladatelé Bible považovali harmonizaci sporných míst za povinnost, nadřazenou doslovnosti!). V Biblických spisech máme dokonce doložen vývoj vyznání a jeho vyjádření – rozporné informace o Ježíšově původu ukazují, že v nich nejde o biografické údaje, nýbrž o pokusy vyjádřit význam, jaký pro své vyznavače jeho osoba má. Od počátku bylo zřejmé, že v Bibli samotné jsou věci „podstatné, služebné a případné“ – „obsahové, prostředkové i přimísené.“ Je těžké ubránit se obavě před svévolným rozlišením priorit, ale únikem do „nicnedělání“, abychom neudělali chybu, nejspíš upadneme do „cezení komárů a polykání velbloudů“. Sám Ježíš vstoupil do rabínské diskuse o tom, zda jsou všechny příkazy stejně významné, svým vlastním měřítkem (Mk 12,29n). Přiznal se tak k myšlence, že Písmo obsahuje „kánony“, nadřazené kánonu samotnému, a to ve svém biblicismu farizejští „fundamentalisté“ nezacházeli zpravidla tak daleko, jako fundamentalisté křesťanští. Není nic protibiblického se do takového rozlišování pustit.

Písmo si svoji autoritu obhájilo ve „volné soutěži“, nezaštítěno institučně. Víra mu musí nechat prostor i nyní, aby mohlo svoji autoritu prokázat, obhájit a řici si hlavně o způsob jejího uplatnění. „Opičí láska“ k Písmu jí v tom spíše překáží.

Jsme tedy vždy znovu voláni zodpovědět si otázku, čím si to které Písmo svaté vynutilo pozornost kdysi, čím si zasloužilo vstup do kánonu autoritativních písem, ačkoliv bezprostřední záběr mnohých z nich (některá proroctví, ale zejm. epištoly), byl krátkodobý. Jiná obsahovala informace, s nimiž se již kanonici nemohli ztotožňovat (brzké očekávání Kristova příchodu, „adoptionismus“ atd.). Timoteus „ví u koho se učil“ a my se musíme sami takovému poznání otevřít. Navíc brát Písmo „doslova“, všechna jeho sdělení stavět naroveň, znamená brát jej za slovo. Krále musíme brát váždě vždycky, ale ne, když si dělá srandu. Každý spis nutně obsahuje sdělení a prostředky sdělení. Pokud mezi tím nerozlišujeme, zaměňujeme obojí a dochází k nepochopení, ačkoliv jsme zamýšleli udělit Bibli čest. Kupříkladu jedno z nejsilnějších novozákoních míst odsuzujících homosexualitu, Ř 1,18-32, ve skutečnosti o homosexualitě neteoretizuje; chce vlastně mluvit o významu milosti Boží v Ježíšovi, a to tak, že si činí předpolí popisem chaosu, do něhož upadá svět, odtržený od Boha, svého původce. Chaos pohanského světa (viděný prismatem Žida, Pavla) je tu ilustrován podle Pavlových představ a zkušeností, které nejsou neomylné. Ač se náš pohled na věci, které k ilustraci použil mění, obsah jeho sdělení o svůj význam nepřichází – ten chaos tu doopravdy je! Ani pro Bibli není čestné nutit ji k autoritě, o kterou si sama neřekne, nedat jí příležitost, aby se o svoji autoritu postarala sama. Musíme se tedy ptát i na to, jak a v čem chce autoritou být.

Je vůbec správné hovořit o Bibli jako o autoritě? Na to bych byl opatrný, neboť tento přístup redukoval Bibli na studnici dogmatu, dnes zpravidla vyčpělého; na arzenál pro teologické souboje. Je jedním z modlářských pokusů zajmout Boží Slovo, aby bylo kdykoliv k dispozici. Zkusme jít na to od jiného konce: primární je zvěst. Zvěst Písma je interním měřítkem priorit. Ona je také tím, co „vyučuje, usvědčuje, napřimuje“ tedy „účelem Písma“. Biblické knihy (také ty, které 2Tm a 2Pt neměly ještě na mysli) vykonaly především práci a měly potenciál, působit přes svoji časnost a dočasnost i v budoucnosti (srv.: Žd 4,12n; 1Kor 14,24n). Někdo trvá na inspirovanosti Písma, jde však o šifru pro autoritu. Tu musíme odmítnout, jinak nedáme Bibli prostor pro vlastní autoritu. Aby měla Bible autoritu, k tomu nepotřebuje být diktována Bohem, nebo být ve všem neomylná.

Bible se prokázala jako „inspirovaná“, neboť sama inspirovala. Musíme si položit otázku čím inspirovala a k čemu. Tím se však teprve ocitáme před otázkou, čím a kčemu může být pro nás samotné inspirující.

Vymysleli jsme přehršel nejrůznějších klíčů ke čtení Bible, ty však vždy nakonec někde narazí. Nejtěžší otázkou je praktické uplatnění takové autority. V Bibli se musí nutně ztratit každý, kdo hledá recepty, nebo dogma. Místo toho zde nacházíme příběhy lidí, kteří se setkali s Bohem a jeho slovem a museli odpovědět, aniž by se mohli poradit s Biblí. Museli se rozhodovat odpovědně sami. Tato rozhodnutí prodělávají v rámci Bible určitý vývoj; i zde se jedno opouští ve prospěch nového. Stejné jednání různých lidí bývá hodnoceno opačně; ani o jedné biblické postavě nemáme jednotnou referenci. Některé věci (genocida!) odmítají i ti nejzarytější fundamentalisté! Vše je zde otevřenější, nežli ve vševědných katechismech a dogmatikách. Bibličtí lidé (Bůh Abrahamův, Izákův Jákobův!) reagovali na konkrétní zkušenost způsobem, odpovídajícím jejich úrovni informací a kultuře; my to musíme dělat podobně: promítnout tu základní zkušenost (P. Ricoeur – „…to, co mi pracuje v zádech“ - v rozhovoru pro Le Nouvel Observateur 11. 3. 1983, česky v Život, pravda a symbol, Praha 1993) do svého dnešního rozhodování, otázek, které s těmi biblických postav mají již málo co společného (jedině nárok Ukřižovaného na nás) (Wolfgang Trilling: „…které byly vyřešené ve chvíli, kdy se apoštol chopil pera“ - Mit Paulus im Gespräch, Lipsko 21988; česky: Apoštol Pavel - misionář a theolog (?)), a na naší úrovni informovanosti, na které musíme i nadále pracovat, neboť „náš zákon přece neodsoudí někoho, dokud jej nevyslechne“ (J 7,51; srv. nn.)! Teprve při pořádném čtení člověk pochopí, že k Biblickému dědictví je třeba přistupovat tvůrčím způsobem.

Musíme přestat hledat autoritu, zastupující naši vlastní zkušenost, myšlení a odpovědné rozhodnutí. Jen při otevřeném studiu, otevřeném i pochybnostem a rozpakům, přestaneme pokulhávat za novými poznatky různých oborů, Biblistiky včetně.

Potíž je, že jsme Bibli ohradili plotem pouček, s nimi se však nedostáváme přes nové konflikty. Odhozením takových pouček Bible autoritu neztratí, naopak: tím, že jí dáme prostor pro získání své vlastní autority se ukáže, že selhaly ony poučky, ale ne Písmo, Písmo v tom podstatném.

Potíž je, že zasekáni do oněch pouček řešíme své otázky tichým obcházením Písma (odbojová činnost českých farářů za okupace, kteří lidsky cítili, že se musejí angažovat, ale před Biblí raději obě oči mhouřili × Bonhoefferova teologicky fundovná účast na atentátu na Hitlera, jakož i další protinacistický odboj německých křesťanů!), nebo dodatečným vkládáním řešení do Bible, aby jako byla Biblická (tak se mi jeví ekologické důrazy Hany Librové).

Bible není ani nechce být studní hotových receptů na řešení „všech problémů“. Svědčí o lidech, kteří, postaveni Bohu tváří v tvář, hledali správnou odpověď, náležité rozhodnutí. Kopírování staršího vzoru nepomáhalo, ani autority, jako Abraham nebo Mojžíš. Biblické postavy se nemohly zaštítit ani Biblí. A my musíme před tváří Hospodinovou, inspirováni jejich zkušenostmi řešit stejně odpovědně otázky své, s tou mírou informací, jaké se nám o problému dostává.

Když namítá Nikodém Ježíšovým odpůrcům, kteří jej již odsoudili k smrti, „což pak náš Zákon někoho odsoudí, dříve, než jej vyslechne?“, dostává se mu odpovědi: „studuj Písma!“ Měli bychom být na takové zneužívání Písma proto opatrní všude, kde nejde o dogmata, ale o člověka, o Boží lásku k člověku.

(Jakub Dvořák)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář