Už staří Hebrejové...
Kdo vlastně? Říkává se spíš – Izraelci. Což má kromě navyklosti také výhodu slovní, duchovní i fyzické přináležitosti k Izraeli. (Nemyslíme-li tedy stejnojmenný moderní státní útvar.) A také se mluví o izraelském, nikoli o hebrejském národě.
A přesto má označení Hebrejové, popřípadě o slabiku kratší Hebrejci své důležité i náležité výhody. Jednak je slovo Izrael poněkud mnohoznačné a to působí nejistotu, co se jím kdy míní. (O tom bude v Hebrejských procházkách také řeč.) A jednak se hodí k národnostně rozmanitému obyvatelstvu někdejšího království izraelského a judského. Jako společné označení obyvatelstva různých států. Důvěrně je známo zvláště díky jazyku, který jako hebrejský označili až židovští rabíni.
Moderní bádání se už od konce 19. století zaměstnává otázkou, co měli Hebrejci, jejichž jméno zní hebrejsky Ivrím nebo Ivrijjím, společného s lidmi nazývanými habiru, popřípadě apiru (toto označení uvádíme ve zjednodušeném přepisu), o nichž se zmiňují dopisy odesílané z předizraelského Jeruzaléma a z dalších palestinských i jiných měst do egyptské Amarny ve středním Ponilí, kde byly také v prostorách někdejšího státního archivu objeveny. Habiru ale není označení národa, takže se o Hebrejce ani jejich přímé předky nejedná. Ale asi se nejedná ani o lupiče či vůbec o lidi mimo zákon, jak se zmíněné prameny snaží sugerovat. (Dokonce existuje názor, že král David byl původně vůdcem takových zbojníků.)
Zjistilo se totiž, že se jedná o tutéž skupinu lidí, která se pod jinými označeními šířila v průběhu celého 2. tisíciletí před Kristem po celém starém Předním východě. Habiru mívali status uprchlíků a hostů, vyhledávajících spíše periferní končiny a někdy vítaných jako laciná pracovní síla. A jejich utečenecké vlny byly v oblasti Sýrie a Palestiny příznačné pro pozdní dobu bronzovou, pro dobu pozvolna se blížící době starého Izraele.
A tak lze snad říci, že někteří dávní Hebrejci měli své předky mezi habiru, že je spojuje jazyková blízkost pojmenování, ale i sebevědomí utečenců, kteří nalezli útočiště. Takové sebevědomí můžeme mínit jen obecně, jednak kvůli historické opatrnosti a jednak proto, že nebylo výlučnou výsadou Hebrejců. Jejich zvláštností je příběh o exodu a o přijití do zaslíbené země v tom konkrétním ztvárnění, které známe. Proto také by bylo naivní, kdybychom chtěli to, co je zvláštní, považovat za vysvětlené obecným příznakem.
Také jméno Hebrejci jako vlastní jméno je zvláštní. A navíc se v hebrejské bibli používá zvláštním způsobem. Nikoli jako samozřejmé sebeoznačení. Obecně platí, že v souvislosti s cizinou, a ponejvíce za pobytu v Egyptě. Hebrejci byli především Hebrejci pro Egypťany (Gn 39,14; 40,15; 41,12; 43,32; Ex 1,15.16.19; 2,6.7.11.13), takže Mojžíš má egyptskému králi vyprávět o „Bohu Hebrejů“ (Ex 3,18; 5,3; 7,16; 9,1.13; 10,3). A již Josef dokonce vypravuje, že pochází z „hebrejské země“ (Gn 40,15; dále srv. 39,14.17; 41,12; 43,32). A už k Abramovi se označení jako by zatoulalo (Gn 14,13). Ale také byli Hebrejci pro Pelištejce (1S 4,6.9; 13,3.19; 14,11; 29,3; srov. ještě 1S 13,7; 14,21) a konečně Jonáš se námořníkům představuje jako Hebrejec (Jon 1,9). Vesměs se pojmenování užívá pro časy před vznikem království – s výjimkou Jr 34,9.14, kde najdeme odkazy k právu o otrocích z Ex 21,2 (srov. Dt 15,12). Jako by i právo mělo připomínat, že Hebrejci byli kdysi otroky v Egyptě.
Když křesťané studují Starý zákon, nacházejí v něm dějiny lidu, na nějž sami většinou národnostně nenavazují. Jinak se to má se Židy, jejichž jméno pochází až z latinského slova Iudaeus, které má zase původ ve jméně provincie Iudea s kořeny ve jméně Jehúdí, jimž se pyšnil příslušník judského království, popřípadě kmene Juda. Pro Židy dějiny nepřetržitě plynou od praotce Abrahama dodnes – v národnostním a náboženském smyslu. Proto můžeme vidět židovství jako biblické náboženství – odvolávající se na Ezdrášovo vyhlášení Zákona v 5. století před Kristem – a Hebrejce přitom klást do dob, o nichž Bible pojednává, což pomáhá neoznačovat Judejce přímo jako Izraelce. Aniž bychom tím popírali židovské sebepochopení, které zase sami mít nemůžeme. A konečně netřeba lpět pedantsky na tom, že částečky hebrejské bible (Ezd 4,8-6,18; 7,12-26; Da 2,4b-7,28) jsou psány aramejsky.
Jiří Hoblík
(původně vyšlo tiskem)