Jdi na obsah Jdi na menu

Věřím v Boha všemohoucího …

Nedávné diskuse na Evangnetu se zamotaly kolem vlastnosti, kterou s Bohem automaticky spojujeme - kolem všemohoucnosti. Co to je „všemohoucí“? Nechci podat výklad, jen přispět k odblokování příliš dogmatického chápání, které vede k nejrůznějším aporiím, ve prospěch chápání tohoto přívlastku jako vyznání víry.

Všemohoucí je epitethon s dvojí funkcí:       především je to oslavná aklamace – spíš než vlastnost Boha je to výraz zkušenosti vyznávajícího s Bohem (srv. další podobná epitheton: vševidoucí, vševědoucí, všudypřítomný). Jde o převod podobných epithet ve Starém Zákoně. Zároveň hovoří o kompetencích Boha, jimiž se odlišuje od polytheistických božstev s jednou či několika málo kompetencemi.
Všemohoucí ve Starém Zákoně:
·    Jde především o septuagintní překlady dvou epitethon: jahwistické „צבאות“ (cebaót) a elovské „שׁדי“ (šaddaj) (zvláště Job). Někdy jsou vynechány (Ex 6,3), jindy přepsány foneticky (Ez 1,24; 10,5). Jahwistické znamená „Hospodin armád (hvězdy? lid Boží?)“, elovské „mocný (vše-mocný)“ (jde spíš o odhad významu)
·   LXX (pokud) překládá, většinou παντοκρατωρ (pantokratór), někdy i δυνατος (dynatos). Někdy je vkládá tam, kde k tomu není v předloze podklad. Tak přešli i do NZ, nebo v Mk 14,62 (|| Mt 26,64 || L 22,69) „δυναμεως“ (dynameós = mocný, schopný).
·    Jsou i jiná slova, která jsou takto převáděna do češtiny, např. „הגבר“ (gibbór).
·    (šaddaj) „Všemohoucí“ (zvláště שׁדי) je občas i descriptorem pro Boha tam, kde se autor zdráhá vyslovit jeho Jméno, aby jej nepoužil nadarmo (Rt 1,20n; Job)
 
V klasických vyznáních je považováno „Všemohoucí“ za atribut Otce, čelící tatíčkovskému pojetí Boha → Otec, ale Všemohucí.

 

„Všemohoucnost Boží“ je zkoušenost:         musíme se ptát, co pro nás jeho všekompetentnost znamená (zázračná narození praotců, soudců a proroků; konečně i Jana Křtitela a Ježíše. Dále: vysvobození, vzkříšení, vítězství nad hříchem …). Pak odpadnou i problémy s posměváčkymůže Bůh udělat tak veliký kámen, že by jej nemohl sám uzvednou, a zvednout jej?“.
Všemohoucí Bůh nebrání zlému, ani smrti svého Syna:
Zklamání z „mocné církve“ i se zlem (fyzickým či morálním) nás staví před otázku, proč zůstává Všemohoucí bezmocným? Židé to prožili při pádu chrámu, také utrpení v dobách nacismu a komunismu je nutí tuto otázku řešit. Pád chrámu měl alespoň smysl. Totéž platí pro smrt Ježíše Krista. Nemáme možnost vše vysvětlit, ale věřit znamená, že ani v takových situacích neklesáme na mysli, důvěřujeme, že tím Bůh něco moudrého sleduje. Bůh se vůči člověku své všemohoucnosti vzdává, jinak bychom byli pouhé loutky. Nejsme pak povoláni zlo ve světě vysvětlovat, ale hledat, co od nás bůh očekává (boží trest nebo test?).
„Všemohoucí“ nemůže všecko:
2Tm 2,13: Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe.
 
Žd 6,18: A tak tyto dvě nezměnitelné věci, v nichž Bůh přece nemůže lhát, jsou mocným povzbuzením pro nás, kteří jsme nalezli útočiště v naději nám dané.
Jk 1,13: Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší.

(Jakub Dvořák)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Daggie - Dialektická zkušenost víry

15. 7. 2011 8:40

Dialektická zkušenost víry se všemohoucím Bohem ... a také s nemohoucím člověkem:

2Tm 2,13: "Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe"

2. Korintským 12,9a „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“