Jdi na obsah Jdi na menu

Causa Johannes Anser

20. 7. 2015

 

Velikán českých dějin. Proč  k němu vzhlížíme? Můžeme pro něj něco udělat, když je mrtev? Můžeme udělat něco pro živé? A co to s námi dělá?

A co když obdiv nahradíme rozuměním? V našem případě Husovské při? Tady nestačí jen rekonstruovat Husovo curriculum, je zapotřebí sledovat i doklady jeho myšlení. Tím spíš, že šlo o učence. Jeho pře byla pří učence. Intelekt není ovšem sexy. Takže je dobře, že ho upálili, protože jinak bychom si na něho ani nevzpomněli?

Když nakonec Jan Hus přišel do Kostnice, přišel tam na akademickou debatu. Avšak namísto ní se dostal do zápasu s nepřáteli. Jako akademik spoléhal na váhu argumentu. Tato zásada bývá ovšem ještě specifikována, mimo jiné typem diskursu. Na koncilu se vedla církevněprávní debata – a církevněprávním problémem se stal i případ Husův. Hus byl ovšem teolog, a tak formálně i obsahově zůstával věren sám sobě, když právě jako teolog vystupoval, i když nezapadal do koncilního koncept řeči. Proto jen nebásněme o pravdě. A optejme se, jak Husovi vytknout, že si spletl diskurs.jan_hus_at_the_stake.jpg

Ale po vyslechnutí řady postojů musím upozornit na trapnost, s níž bývá Husovi vytýkáno, že si za své odsouzení může vlastně sám. Zdá se především, že tu byl závažný defekt systému, který umožňoval, aby teologická činnost se stala předmětem odsudku s důsledky na hrdle. A pak tu byly samozřejmě osoby, které se o odsouzení osobně zasloužily. Pátrejme, proč šel kdo Husovi po krku.

Pro někoho je zneklidňujícím faktorem prostota duše, jejíž přímost vzbuzuje úsměv, oproti chytráctví, které se snaží být o krok napřed. Představa, že by jednotlivec se svým postojem přemohl protagonisty systému, působí opravdu naivně. Co však je hloupého na spoléhání na rozum? A vždyť chytráctví se samo prokázalo jako hloupé, když se uchylovalo k laciným konstrukcím. Mělo sice svou pragmatickou účinnost, ale to ještě jeho kvalitu nedokládá. Anebo ano?

Hus jistě překročil dobová pravidla, když se věnoval kazatelství navzdory zákazu. Neodebral se na kobereček do Říma. Sám to přiznal, plně si vědom mravního požadavku poslušnosti, jakkoli mu byl Kristus přednější než rozhodnutí nepřátel. Nepřiznáme mu raději, že to v Betlémské kapli teprve on rozhýbal a že je lépe podstoupit riziko než se hnípat v nose?

Jinak se to však má s jeho teologickými postoji. Hus nechtěl jít proti koncilu, ale nemohl se vyhnout konfrontaci s křivými svědectvími, mezi něž počítejme podsouvání Wiclifových tezí Husovi nebo překrucování Husových výpovědí. Dílčí úspěch v obraně proti křivému svědčení Hus zaznamenal, protože soupis výtek byl upraven a redukován. Tento úspěch mu nakonec nebyl nijak platný, ale vzhledem k takové převaze to výkon nebyl?

Nedočkal se toho, že by mu byly vyvráceny jeho teze tak, aby to uznal. A místo toho seznal, že je nucen odvolat teze, které sám nezastával, ale které mu byly vnucovány. Kdyby na odvolání přistoupil, navenek by přiznal, že se hlásil k něčemu, k čemu se nikdy nehlásil, a vyjádřil by – navíc pod tlakem – souhlas s křivými svědectvími. Nebyla to růžová situace, že?

Jeho pře byla citlivější o to, že se odehrávala v éře krize náboženské autority. Dvojpapežství přerostlo navíc v trojpapežství, a to se mělo řešit na nelegitimním koncilu. Pro Husa samého byla pak problémem legitimita držitelů církevních i světských úřadů, které prý těžký hřích diskvalifikuje. Pak ale vcelku pochopitelně došlo k tomu, že kritik ilegitimity se dočkal nelegitimního jednání vůči své osobě. Lze tím ale ilegitimitu omluvit?

Je tedy rovněž trapné odvolávat se na dobové podmínky a bagatelizovat Husovo jednání či smrt. Výklad podmínek totiž neosvětluje jeho individualitu, nýbrž jen mechanismy jeho odsouzení. Je tedy třeba věnovat se obojímu. A tak si také můžeme jednak všimnout, jak se s Husem v Kostnici nakládalo jako s kacířem ještě před procesem. Koncilní otcové předem Jana Husa považovali za teologického zločince.
Stojí za pozornost, jak se proti němu spikli v úsilí udělat vše proto, aby byl odrovnán. A jejich směsice takřka spikleneckých záměrů a církevního práva vedla k tomu, že se provinili proti osmému přikázání desatera, zakazujícímu křivé svědectví (Ex 20,16). Vposledku se ale provinili i podle 6. přikázání „Nezavraždíš!“, protože křivými svědectvími zavinili popravu. Podle Husových měřítek se tak stavěli do postavení těch, jejichž počínání Hus kritizoval jako vlastnímu postavení nehodné zneužívání.
To vše pak korunovala exekuce, při níž byl Hus výslovně vydán do moci ďábla. Byl to sice akt zřeknutí, ale i takto se tento akt jeví být jakousi oficiální spoluprací s ďáblem. Což dobře zapadá do průběhu koncilu, který byl jednak nelegitimní a který kromě toho byl provázen množstvím kuběn, takže se církevní koncil jeví jako koncil zku**ený.

Hus sám do obrazu koncilu příliš nezapadá. Odvolával se na „Kristův zákon“ a na Krista jako „nejmilostivějšího soudce“, ale to právě nebyly církevněprávní pojmy. Ani církevní právo nemohlo počítat s tím, že se alespoň v určitých případech ozve hlas z nebe a do kauzy se vloží přímo Kristus. Hus přitom počítal s limitovaností duchovních autorit i s možností je zpochybnit. Dostával se tím na tenký led.
Ovšem na druhé straně už počátkem 14. století papež Bonifác VIII. mluvil o církvi jako o „těle“ a zároveň o Kristu, popř. o Petrovi a jeho následních jako o „hlavě“. Neměl by tedy papež odpovídat Kristovu zákonu a neměl by jím být poměřován?
Je samotřejmě otázka, jak a nakolik by bylo takové poměřování proveditelné. Pokud však bible jako autoritativní zdroj norem byla ignorována, docházelo k zásadní nekonsekventnosti, zpochybňující možnost křesťanskosti systému. Hus de facto, ne však explicitně a ve svém záměru tuto možnost zpochybňoval. Když tedy se svým odvoláním na Krista jeho zákon neuspěl, nebyl spíš problém na straně koncilu? A je problém teologie, že se ukázala takto „nepraktická“?

Bylo tedy dobře, že Hus zemřel, jak zemřel? Zlá byla jeho poprava, to nelze popřít. Ale smrt jako krok ke Spasiteli byla dobrá – dobrá jako krok k dobru samému. A jako dobrá se ukazuje i  v tom, že zločin odsuzovatelů neměl definitivní platnost, že byl nakonec převrácen. Bylo by samozřejmě cynické odpovědným ještě poděkovat za to, že Husovi pomohli do věčnosti. To bychom totiž popřeli smíšenino dobra a zla, v níž žijeme.

A tak se nyní ptejme, jak si s Husem poradit. Máme už přeci své zkušenosti. Hus jako zosobnění národní myšlenky. Hus jako sociální revolucionář. Hus jako kacíř. Taky Hus sochařsky zpodobený na kdejakém náměstí. Ekumenicky smýšlející katolíci by ho už neupalovali, dokonce přiznají, že to byl velký muž. I když ani neopomenou si všimnout jeho myšlenkových problematičností nebo povahových slabin, dají si dokonce i velmi záležet, aby to vyložili, jen aby neupadli v podezření, že jsou s Husem nějak zajedno. A co evangelíci? Jen to s tím Husem nepřehánět! Číst jeho díla? Studovat je?

A přeci jen ještě pár otázek na závěr: čemu posloužily husovské oslavy? Jaké je jejich ovoce? Co máme poznat po jejich ovoci?

 

Obrázek z Jenského kodexu (kolem 1500), public domain.
 

Jiří Hoblík

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář