Dobrá jednotlivost - dobré všecko?
Radovat se z jednotlivostí a drobností? Jsem všemi deseti pro. Tím spíš za obklopenosti velkolepostmi a velkohubostmi. Jen nejsem schopen pro třísky nevidět les.
V obecné nevyřešenosti naznačeného napětí má svůj původ schéma, které lze pozorovat například v evangelickém prostředí. Pokud v určitém postoji rozpoznáme figuru, která se znovu a znovu opakuje – máme na stole schéma. A o něm se můžeme domnívat, že se s ním opět setkáme a že je sdílí více lidí, než u kolika jsme je nalezli.
Jsem totiž hluboce přesvědčen (a nejsem v tom ani tak docela sám), že Evangelická církev je na tom velmi špatně. Argumenty k tomu občas přináším, a tak se zdůvodněním tohoto svého přesvědčení nebudu přímo zabývat. Musím ale upozornit, že to neznamená, že by špatné bylo vše. (Vytýkáním takových domnělých tezí se totiž často někdo brání kritikám.)
Velmi obtížně se to však posuzuje. V příštích létech dojde ke značné redukci farních sborů, provázené postupným zánikem těžko odhadnutelné části z nich. Lze rovněž předpokládat slučování teologických fakult. Ale to jsou jen očekávatelné vnější důsledky, které mají také své příčiny. Jak ale důsledně a důkladně dojít až ke všem vnitřním příčinám? Vždyť už hledání hmatatelný dokladů příčin jde tak ztuha...
Zdá se také, že nevelká schopnost vědět jde ruku v ruce s neochotou vědět. Díky neochotě se i chytří lidé stávají neschopnými. Mám pro ni jisté pochopení, ale vidím v ní i závažnou zábranu. Mám pochopení pro to, že se člověku nechce žít s černotou před očima. Jak vůbec žít den co den s vědomím, že to jde od desíti k pěti? Bylo by přitom snad možné zachovat si dobrou mysl a psychické zdraví? Nabízí se sice úvaha nad vírou, která je přeci od toho, aby zaháněla strach... Ale jak na to konkrétně? Víra je takové abstraktní a vágní slovo...
Stalo se mi nedávno, že jsem potkal faráře, který se radoval nad tím, že pokřtil dívenku mladých rodičů, a říkal mi bezelstně: „No vidíš, že církev neumírá.“ Protože jsem v těch slovech rozpoznal zmíněné schéma, nemohl jsem mu přisvědčit, ale ani jsem s ním nechtěl přímo polemizovat, protože o umírání církve nemluvím. Jen mám zato, že jednotlivost nečiní celek dobrým, jen mu v lepším případě pomáhá, nakolik mu jen může pomoci.
Jako závažnější se mi ale jeví sebespokojenost, která jako by kupříkladu halila do mrákot přístup k takzvané uprchlické krizi. Slyšel jsem totiž názor, který se ale již pohybuje na hranici pokrytectví, že Evangelická církev udělala vše, co udělala, nanejvýš dobře. Synodní rada vydala prohlášení (kde je mu ale dnes konec?) a bylo nabídnuto prázdné rekreační středisko (beztak se neví, co s ním). A také jeden farář jezdí do Bělé pod Bezdězem (kdo ale jiný než on?, jiný farář se zase stará o svou chatu a o domek na stáří a jistě káže o polních liliích a nebeském ptactvu). Rovněž zaznívají nápady, které zanikají v hluku doby – třeba že by se mohla uprchlíkům poskytnout i Kuncárna v Herlíkovicích. Stačí se ale rozhlédnout – a vidíme aktivity, které církevní výkony strčí hravě do kapsy. A na tom nemění ani finanční podpora jedné jediné syrské rodiny za účelem jejího zacelení. Nejde přitom jen o peníze. A to netvrdím, že uprchlické krizi kdovíjak rozumím. Ani bych nečekal veledíla a velevýkony, jen mám dojem, že je možné učinit mnohem více – a to i za nynějšího stavu věcí. Například přispíváním k odbourávání nenávisti. Nepochybuji, že něco s ohledem na nesnáze dnešního času z kazatelen zaznělo. Dosáhlo to ale dál než do kostelních lavic? Obávám se také, že o nějakém společném úsilí je možné si leda nechat zdát. A že Evangelické církvi zase jednou ujíždí vlak.
Ještě se však vraťme k otázce, která rozpohybovala naši úvahu. A představme si, jak si před oko dáváme malé zrnko. Oko se na něj zaměří a vše jen trochu vzdálené se zastře. Podobně se to má i s našimi snahami ulpívat zrakem na příjemných vjemech a světu špatností si hlouběji nevšímat. Vždyť ale oko je také k vyhlížení, rozhlížení, dohlížení. A mysl k promýšlení složitostí tohoto světa. A ruce k dělání všeho možného. Svět pak není ani bílý, ani černý, ani černobílý.
Jiří Hoblík
Pozn. 1: Tato úvaha vznikala v době po dlouhodobém sledování oficiálních internetových stránek ČCE, kde jsem k tématu uprchlictví mnoho nenašel. Teprve několik dní před zveřejněním (16.10.) se tam objevily určité výzvy k pomoci. Sám jsem si toho všiml bohužel až po zveřejnění této úvahy. Na ní bych přesto téměř nic (kromě malého doplnění) neměnil.
Pozn. 2: Jako doklad špatného stavu ČCE doplňuji úryvek ze Zprávy seniora o stavu Královéhradeckého seniorátu Českobratrské církve evangelické za období mezi konventy 2014-2015. Zpráva v některých pasážích působí unaříkaně, rezignovaně a defétisticky, ač proti těmto postojům protestuje:
„Stále narážíme na to, že pojmy církev a firma zcela nesplývají. Když potřebuji sehnat někoho na určitou práci, lidsky chápu, že dotyčný nechce, necítí se na to, má toho hodně, má malé děti, spoustu vedlejších úvazků či zaměstnání na fakultě, v nemocnici, v hudebce, v celocírkevních odborech a komisích a tréninkových programech. Může mi být i sympatické, že si lidé dovedou sehnat „vedlejšák“ a až dolehne odluka, snad se uživí. Pravomoci seniora i seniorátního výboru jsou momentálně dost podvázané. To samé se děje ve staršovstvech, kde nejsou lidé ochotní ani jednou či dvakrát do roka svůj sbor někde zastupovat. Ale nelze se pak divit, že naše akceschopnost pokulhává. Vědomí, že jsme v církvi oproti světským profesím trochu jako v bavlnce by nás mělo vést alespoň k pokorné vděčnosti za tyto atrofované pastorační ohledy. Když pak někdo chápe práci ve sboru, v církvi, jako epizodku, nevidí v ní žádné Boží poslání, a když po nesmělé aplikaci trochu cílevědomé zaměstnavatelské vize z církve ještě vystoupí, nezbývá, podle mého soudu, z vertikály už vůbec nic.
Skoro v každém čísle Českého bratra čteme o rezignacích většinou mladých farářů, o odchodech do armády, nemocnic, jiné služby. Co se to děje? Strach z nedostatku, bídy, neunesitelný stres, napětí? Pošramocené nervy se čím dál víc skloňují při nejrůznějších diagnózách. Někteří lidé říkají, že žijeme v době, kdy se můžeme nadát úplně všeho. Jestliže dříve platila nějaká stavovská hrdost a čest, lidé byli podle svých profesí, společenského postavení a zařazení po celou dobu svého života více čitelní a odhadnutelní, pak dnes je prý možné očekávat od kohokoli jakékoli překvapení, doznání, veletoč, obrat o 180 stupňů. Na prvním místě to mohu očekávat sám od sebe, že najednou zapřu všechny své zásady a zradím svá předsevzetí. Člověk se ještě víc stal měřítkem všeho kolem a sám sebe vyvázal z jakýchkoli struktur. Jistě jsme lidé slabí a hříšní. Tím spíš je třeba vážit si každého, kdo pokušení přemůže, kdo druhému poskytne oporu, kdo dokáže ukázat cestu ze slabosti či selhání, dovést k nápravě, odpuštění a nové šanci. Potřebujeme v církvi víc než jindy uzdravovat, léčit, stavět na nohy, opravovat a dávat věci zpátky dohromady. Jednotlivé sbory jsou už nesmírně křehké organismy. Musíme se zřetelně bránit těm, kteří boří a ničí a šíří hořkost. Přitom nepřehlédnout kritiku a napomínání. Čím více máme mobilů a mailů, ztrácíme schopnost spolu mluvit. Schopnost dialogu defétisticky odevzdáváme odborníkům.“.