Jdi na obsah Jdi na menu

Evangelické kon-formy

Mimořádný synod Českobratrské církve evangelické 25. listopadu 2011 odsouhlasil majetkové vyrovnání podle návrhu zákona o zmírnění některých majetkových křivd. Protože návrh byl přijat 64 hlasy oproti prapouhým 4 hlasům zamítavým a 4 hlasům zdrževších se synodálů, nelze se zbavit dojmu, že si synod odsouhlasil vlastní konformismus.

Tento jev sám mne příliš neznepokojuje, protože takový souhlas je pozorovatelný vůbec v běžných etablovaných strukturách. Spíš mne znepokojuje úvaha, že kdyby Ježíš byl konformista, nepopravili by ho – a žádná církev by ani neexistovala. A po "tváři toho", čemu se dlouhodobě říká Evropa by se vesele i nevesele proháněli pohané a vůbec by jim to nepřipadlo divné. (Já vím, historie nezná "kdyby"...)

Také mne ale znepokojuje, že v Evangelické církvi jako by zbýval prostor jen pro konformismus. Strukturní mechanismy toho také mnoho nedovolují: sice se očekává celocírkevní diskuse, ale mnoho se nadít nelze už vzhledem k tomu, že alespoň některá staršovstva nedokážou debatovat o jiných než technických sborových otázkách anebo že konventy nejsou prostředím pro zásadní diskuse, protože jsou to jen volební a schvalovací orgány, kde na šetření a diskuse o základní otázkách, neřku-li na přípravu k tomu, čas nezbývá. Tyto formy, či vlastně konformy vyhovují církevnímu souznění v konformismu. A konformismus se osvědčuje znovu a znovu jako modus vivendi, nezávislý na politických režimech. Jako by současný režim evangelíkům dovoloval výmluvu pro držení úst. A pokud vůbec někdo pociťuje nesouhlas se současným konformismem, může mít nanejvýš štěstí, dostane-li vůbec někde slovo. Čas od času se dožaduje pozornosti nějaký chudák grafoman, ale co ostatní? Kdo ostatní?

Česká média papírová, obrazová, zvuková i elektronická nepřestávají takzvané církevní restituce probírat a propírat – když tu najednou se jakoby bez přímého podnětu vynořuje delší dobu připravovaný dokument se suchým názvem „Stanovisko synodní rady ČCE ke sjednocování Evropy“. Do důkladnějšího rozboru se pouštět nebudu, beztak je tato úvaha dlouhá až až. Ale přeci jen je zvláštní, že dokument je dílem celé řady evangelických činitelů, tedy dílem kolektivním, prohlášením, s jakými církevní vedení příliš nehýří. Nejspíš poradní odbor synodní rady ČCE pro společenské a mezinárodní záležitosti jeho zveřejněním chce podat doklad o své existenci a činnosti (leden je prostě měsíc inventur), má sice dobrý úmysl své dílo předložit širší diskusi v církvi, ale obávám se, že ho vydává v plen těžkopádnosti církevních struktur.

Nechme přitom pokud možno stranou jednotlivosti. Nejde jen o to, že dokument obsahuje různé nepřesnosti. Kromě toho, že islámské země se na světové scéně ozvaly daleko dříve než koncem 20. století, by bylo možné diskutovat o formulaci, podle níž se roku 1950 francouzský ministr zahraničí R. Schuman obrátil na „poraženého nepřítele“ - přitom bylo tehdy už pět let po válce a poražený nepřítel neexistoval, nýbrž po éře okupačních zón (1945-1949) v květnu 1949 byl nahrazen nástupnickými státy SRN a NDR, na nichž samozřejmě spočívalo břemeno tehdy nedávné minulosti, jejíž důsledky byly obecně pociťovány.

Nám však jde o něco jiného než o hledání věcných nesrovnalostí. Především totiž není jasné, proč se dokument věnuje tématu „sjednocování Evropy“, když v poslední době je vážnější otázkou vztah k zemím, které jsou zvláště silně zasaženy krizí. Jak tuto otázku politicky a eticky zvládat (za vědomí tradiční inkongruence obou pohledů) – a má do této situace vůbec „evangelický křesťan“ co (pro)mluvit? Z dokumentu nevysvítá návaznost na konkrétní akutní potřebu, adresát je neznámý, církevní „my“ promlouvá neosobně. Autoři dokumentu se cítí být motivováni „českými humanitními tradicemi“. Jen poznamenejme, že také by se hodilo mluvit o tradicích ireneických, jichž se trochu dokument dotýká (Anebo se jen myslí totéž?) Je zvláštní, že odkazování k českým humanitním tradicím v církevním dokumentu končí Masarykem. A je velká škoda, že jmenované tradice obecně spíš mlčí, než že by byly výrazně slyšet, ale nakonec stejně autoři více obdivují Schumana a jeho odvahu. I když myslím, že běžná politika zkouší spíše lidskou zručnost než odvahu.

Proto je sice hezké psát o etickém impulsu, jímž se projekt Evropy uvedl do pohybu, ale pokud mohu soudit, pragmaticky silnější se nakonec ukázalo zkrocení zvířete a pomoc, aby se zvíře postavilo na nohy. Dokument nicméně, ač se jistě upřímně prodírá k etičnu, nakonec jen popisně líčí zejména hospodářské a politické aspekty sjednocování Evropy – a tím se právě onomu etickému momentu vzdaluje, nehledě na to, že se nestará o otázku vztahů politiky či ekonomiky a etiky, jakkoli ta otázka je vážná a zároveň složitá.

Dokument se tedy rozchází s tím, co bych od křesťanské instance očekával, ač bez zvláštních nároků – jako jakési křesťanské poselství dnešnímu světu. Místo toho: jakoby-politologické pojednání. Tím spíše si pak rozpaky zaslouží následující prohlášení:

Nejde nám o Evropu deklarativně křesťanskou; chápeme ty, kdo odmítli začlenit „křesťanskost“ Evropy do preambule reformní smlouvy. Původní motivy integrace Evropy vnímáme jako ovoce „lepších tradic“ evropské křesťanské civilizace a na tom máme dost.

Rozumím zdrženlivosti vůči nárokům na křesťanskost Evropy. Ovšem ono se ani nic jiného po dalekosáhlém a dosud neukončeném odcírkevňování Evropy nedá dělat. Pak ale, když přichází řeč na ovoce „lepších tradic“, běhá mi mráz po zádech: slovní spojení „křesťanská civilizace“ mi z hlubokým příčin způsobuje nevolnost, prostě proto, že Ježíš křesťany k budování civilizace neposlal – to se spíš podobalo stavbě bábelské věže. Měřítko pro to, co je na západní civilizaci „lepší“, mám proto jiné: vytvoření prostoru, v němž by víra mohla žít. Takzvané „křesťanské civilizace“ by bylo lépe se mezi evangelíky nedovolávat tak lehkovážně, protože je to pojem nejen věcně rozporný, ale také nadřazený všemu možnému neřádstvu. A pokud na něm hledáme něco "lepšího", tak s vědomím nesnáze i vědomím toho, čeho se dovoláváme.

Záměrně si citovaný výrok porovnávám se svým nárokem na pojem "křesťanská civilizace", ale nechci tím autory přímo dezinterpretovat. Autoři tím „lepším“ mají zřejmě na mysli opět etiku. A zde pak by bylo zapotřebí přijít na kloub tomu, co etikou rozumějí a zda zároveň tato etika není jen klasický evangelický destilát, známý ze všelijakých moralizací.

Ale právě kvůli nedomýšlení toho zaznívají v textu vágní výzvy, které člověka, není-li vyloženým konformistou, sotva vezmou za srdce:

To, co jeho generace připravila, bude smysluplné jen tehdy, když to bude naplněno a rozvíjeno další generací. K tomu je potřebí našeho rozumu, našeho úsilí, našich peněz, ale především našich srdcí.

Jako bych měl být vděčný, že alespoň na jednom místě se kouzelné slovíčko „srdce“ zmiňuje. Ale nechci svými úvahami vyvolávat jen lamentování Co kdybychom si s pojmy rozum – úsilí – peníze – srdce pohráli? Jaká duševní krmě z té hry vzejde? Jen přemýšlejme svým rozumem o tom, jaké úsilí vyvinout, aby přineslo peníze, a z nich se financovala péče o Schumanův odkaz, která by zahřála srdce. Můžeme to ale zkoušet i jinak. Máme vládu, která s penězi špatně zachází, a to srdce právě nepotěší a poctivému člověku nejde na rozum, k čemu je jeho úsilí. Když miliardy létají komínem při nejrůznějších aférách, což znamená, že se vláda například nestará o postupy, které by  bránily prošustrovávání evropských peněz, zatímco běžný člověk a zejména chudý důchodce musí pociťovat zvyšování daní a výsměch shůry, že vysoké příjmy jsou důkazem schopností. (A to není rozpor stranicko-politický, nýbrž "humanitní"!)

Ale do úvah, které by skutečně promyslely něco takového, co si troufám jen takto trochu naznačit, do úvah, které by se opřely bez zbytečných frází proti současnému zlu, se pouštět církevní vedení neodvažuje. Sice se přejně vyjadřuje k myšlence "sociálního státu", ale právě velmi neurčitě, a tím spíš může nejen neuspokojovat člověka sociálně citlivého, ale i popuzovat toho, pro koho evangelictví a pravicovost téměř jedno jsou. Místo, aby mi poradilo, ponechává mne tedy bezradným.

Zato se dokument odvažuje jen vyzývat církevní kruhy ke konformismu – se sebou a církevním vedením, s Evropskou unií a hlavně s vládou, která je blízko prosazení „církevních restitucí“ tak jako žádná před ní. Konformismus dokumentu sice není zcela v souladu s klausistickým antievropanstvím, ale nakonec je dobře, že proti tomuto postoji se vyslovuje jen zlehka a nepřímo. Naopak je škoda, že pojem "skepse" nedoceňuje, nýbrž ho ponechává "euroskeptikům", kteří jsou spíš "europesimisty". Specificky euroskeptický (tj. evropskost bedlivě, do hloubky zkoumající), ne eurokonformistický by měl být spíš evangelický postoj, který nepotřebuje mít ve skepsi svůj cíl - předběžným cílem je přeci "držet se dobrého".

Proto se mi jako myšlenkově strašidelný jeví výrok, který bezprostředně přechází poslednímu citátu:

Na projektu Evropské Unie bychom se měli podílet všichni, nejen politici, ale všichni občané ve svých rodinách i obcích, učitelé a vychovatelé ve školách, členové spolků i církví.

Už se vidím, jak si domov přetvářím v eurodomov (i když, pravda, máme doma eurookna a na stole mi leží eurodesky a v šuplíku 5 EUR) a jak se pouštím do společného budovatelského nadšení, zatímco naši drahou milovanou Evropu, za kterou bychom všichni jistě co nejochotněji dali ruce do ohně, začnou roznášet na kopytech bruselský úřední šiml a multikulturní kobyla...

Jaký je smysl církevního prohlášení, je vůbec nejasné. Co si s ním má počít Čech, politik, politolog, křesťan, evangelík? Informací o dějinách a charakteru Evropské unie je všude kolem spousta – a když tuto složku z textu vyzávorkujeme, už toho moc nezůstane. Prý nám má jít o „smíření a mír“. Ale v EU se přeci neválčí a EU podporuje takzvané mírové operace – co si tedy autoři představují navíc k tomu? Nevylučuji takovou představu, jen ji v textu nenacházím – a to bylo by možné dohledávat další a další témata, na nichž by mělo s výhledem do budoucnosti záležet. Ale vedení Evangelické církve asi záleží jen na vlastním konformismu. A třeba na biblismu by mu záležet nemohlo? Prostě Duch si vane někde hodně daleko. Kam se ten šibal asi zatoulal?
 

Jiří Hoblík

Doplněk:

Na Evangnetu se rozběhla k tématu diskuse, jejíž spontaneita překračuje možnosti našich stránek, a tak je zajímavé sledovat onu diskusi jako doklad sporu konformismu a nonkonformismu.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

David daggie Geisler - Tlak na konformitu

23. 1. 2012 10:48

Někdy si říkám, odkud se v českém protestantsví bere tak velký tlak na konformitu? Nebůže to být třeba tím, že se protestanským dětem od útlého dětsví čtou Krafiátovi Broučci? S tím proslulým "...jen jestli jsi byl poslušný, broučku..." Jak se píše ve Wikipedii - "...dílo je oceňováno pro básnický sloh a ve své době novátorské pochopení psychologie dítěte. O teologickou a morální hodnotu Broučků se ovšem vedou spory – vyčítá se mu důraz na bezmyšlenkovitou poslušnost,která se právě v kalvinistickém prostředí vysoce cenila." Tož nevim...

Anna Glacová - Re: Tlak na konformitu

25. 1. 2012 10:49

Poslušnost v Broučcích nevidím tak negativně, nenabádají k poslušnosti vůči autoritám tohoto světa ( předseda broučků nebo farář broučků se tam nevyskytuje atd.), poslouchají Hospodina. Případně se poslouchají rodiče, pokud jde o dětské postavy Broučků.
V Bibli je také téma poslušnosti - Jonáš, ten poslechnout nechtěl. Třeba by nám (i ve vztahu k EU věcem) o trochu víc vědomí poslušnosti Hospodinu naopak pomohlo. (ne ale nějaké slepé otupělosti vůdcům)
Poslušnost mne může inspirovat třeba v tom, abych si kupovala jízdenky i někam jinam než furt do Taršíše.
Taky pak mohu vidět, že není potřeba si přípravovat složitá prohlášení, která mají Ninivanům neupřímně lichotit (abych snad v Ninive nějak lépe obstála nebo abych opravila Boží řeč, která se do dnešní doby skoro nehodí). Budu li Boha pořád nějak opravovat v tom, co skrze mne smí a nesmí druhým říci, nemůžu se pak divit, že lidé okolo jsou tam, kde jsou. Samozřejmě to chce hlavně hledat v Boží laskavosti, ale k tomu je ta poslušnost Hospodinu - nikoviv instituci, myslím, potřebná.

David daggie Geisler - Re: Broučci a poslušnost

25. 1. 2012 11:20

Už jenom maličko na téma "Broučci a poslušnost": Nemyslel jsem to zle. :) Je ale pravda, že v ČCE (ale i jinde) je viditelný rozdíl mezi uvažováním bratří a sester, kteří vyrostli v církvi a byli vychováni v náboženském prostředí a mezi těmi, kteří (jako já) vyrostli v tzv. sekuláru do církve přišli na základě individuálního hledání Boha a své konverze. Tím nechci říci, že ti první by měli být horší či lepší než ti druzí. Jen je v jejich myšlení vidět velký rozdíl. Je to - obrazně - asi dost podobné situaci křesťanů v 1. století n.l., kdy vedle sebe v prvotní církvi existovaly skupiny křesťanů ze židů a z pohanů. Nelze popřít, že obě skupiny existovaly. Nicméně se také museli naučit se snášet v lásce. Ale to je asi na delší rozhovor... :)

Anna Glacová - Re: Re: O broučcích a dalších knihách pro děti

25. 1. 2012 15:35

No, já jsem takovej polétavej broučkoverunek- hybrid - ani pohanokřesťan, ani rodilej evangelík. Pochodem od dětství do rané dospělosti skrz různé církve jsem naznala, že je čas se usadit, a protože ČCE kostel byl 50 metrů od domu a církev má přijatelnou teologii a nenutí nikoho provolávat loretanské litanie či skandovat Aleluja, prší, tak jsem v ČCE (ačkoliv ne úplně bez potíží :-)), hlavně asi pro bratry a sestry z církve, kteří se mnou mají vzhledem ke své tradici často svatou trpělivost.
Zas ta pochůzka po všech možných koutech ČR církví mne obohatila o zjištění, že ač v různých tradicích většina potíží i krás se opakuje a ač forma je někdy nosnější, tak není podstatná, všude jde alespoň tušit stopy Krista.
A ti Broučci, to je srdeční záležitost, rosa jako granáty, a ti ptáci ti tolik zpívali - na deskách malého gramofonu, ani nevím, kdo to namluvil... Kniha i desky byly zasunuty v dalších "zakázaných" knihách vedle Foglarovek atd. - a rádi jsme o ní debatovali a dnes zase moje děti. I když momentálně jsme zabraní do Českých bohatýrů od Weniga- včera jsme prožívali osud Tomáše Štítného, kterak hájil českou řeč proti nadvládě latiny, a také, jak měl 5 dětí a co pro ně napsal za knihy. Docela je zajímavé, jak tam Wenig zapracoval věci, které pro něj byly aktuální. Místy je to aktuální i dnes... Děti si ale nejlépe pamatují jméno okrajové postavy Źupana Prkoše. Nad tím jménem se chechtaly celý jeden večer.

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: O broučcích a dalších knihách pro děti

25. 1. 2012 17:55

Děkuju za tip na Weniga, v dětství jsem od něho četl všelicos, ale tohle ne, při zběžném hledání jsem ji ale už nenašel v prodeji.

Jinak - sice jsem "rodilej", ale od dětství se v ČCE doma necítím. Ovšem poté, co jsem tak trochu zjistil proč, už mne to zvlášť neznepokojuje. To by mi překáželo tvoření.

A k Broučkům - evangelický kult Broučků mne spíš uváděl k úsměvu. S tou poslušností to asi bude složitější. Kde je prvkem láskyplných vztahů, sotva má zlé důsledky. Kde si schema poslušnosti vysušeně člověk nese sebou dál dospělostí, je to ale jiné - důsledkem je náboženská devotnost apod. Obzvlášť nešťastné jsou některé kalvinistické (ale i jiné) odnože, kde se pěstoval nepříjemně přísný dril (jevy jako Svědkové Jehovovi jsou pak jednou z dalších odnoží). I germánský pietismus - a to nejsme právě u kalvinistů - rád ztrácel vlídnou tvář a hloubku - a pak se to odrazilo třeba v Kantovi, Nietzseovi nebo I. Bergmannovi

David daggie Geisler - Re: O broučcích a dalších knihách pro děti

30. 1. 2012 9:47

No... já dětem četl na pokračování Tolkienovy knihy Hobit a Pán prstenů. Oni sami si posléze vášnivě četli Lewisovy letopisy Narnie.

To je ovšem "poněkud odlišný" žánr, než Karafiátovy Broučci. Zřejmě je to v pohledu na téma "poslušnost" formovalo pro budoucí život poněkud jinak.

David daggie Geisler - Konformismus a nonkonformismus

22. 1. 2012 20:10

Přesně! O tom to v té diskuzi na Evangnetu bylo - spor českobratrského evangelického konformismu a nonkonformismu. Ať nám Hospodin žehná a nedovolí převálcování jedněch druhými. A druhých prvními... :)

Anna Glacová - Velmi výstižně napsáno

21. 1. 2012 13:29

Děkuji Vám za tenhle článek. Dodává mi naději, že když něco z politiky domácí či EU na nás dopadá nějakým způsobem, nemáme se spokojit s konformním přístupem, ale hledat řešení, která čerpají z evangelia. Také děkuji za určitý nadhled, po té "přestřelce" na Evangnetu je to povzbudivé čtení.