Farářské platy, odměny a financování
Ze skromného farářského platu jsem svého času vyžil docela obstojně, i když byl jen osmdesátiprocentní. Libický sbor byl ale nanejvýš shovívavý, pokud jde o výši "nájemného", takže když jsem za nic moc neutrácel, mohl jsem si dovolit i nezatěžovat sborovou pokladnu platbami za věci, které se v běžných firmách a na běžných úřadech přirozeně akceptují.
Ale bylo to s vědomím dlouhodobé prozatímnosti, která stále trvá. To vědomí mělo jednu prostou oporu, protože odvody do personálního fondu jsme odevzdávali, i když to bylo cítit opavdu citelně.
Rozhodnutí z PF přispívat na platy farářů je správné a je to jeden z prvků, v nichž ČCE není na státu závislá. I když pro dlouhodobou perspektivu to ještě mnoho neznamená a v krátkodobé perspektivě to zatěžuje chudší sbory. Pro dlouhodobou perspektivu zvlášť závažné rozhodnutí nepadlo, asi toho není mnoho, z čeho by se dalo vařit. Čekání na rozhodnutí o vyrovnání státu s církvemi je také důsledkem rozhodnutí, ale je to delegování problému na vnější instance. Osobně mám z toho pocit bezradnosti.
Občas mě napadají různé nápady: kdyby se například vytvořil klub evangelických podnikatelů, který by založil vlastní solidární fond - ale podnikatelský svět je mi dalek, takže tak vážně to zvažovat si netroufám.
Tolik zatím ke zdrojům. Objevují se ale názory, podle nichž by se měly zavést odměny farářům podle snaživosti. Takové návrhy považuji za krajně nešťastné, protože přímo protiřečí tomu, oč ve zvěstování evangelia jde. Pokud dostává farář plat, tak proto, aby se vůbec mohl uživit. (Jsou sice faráři, které mají ještě další zdroje příjmů, ale to nyní řešit nehodlám.) A ne proto, že se tak a tak snaží. Byť by šlo jen o odměnu, byly by to záslužnické nebo motivační peníze.
A kromě toho - podle čeho a jak měřit a posuzovat snaživost? Existují třeba obecně uznávané a vědecky podložené míry farářské snaživosti? A kdo by je uplatňoval? Senioři? Tj. kolegové, kteří by mísili své svědomí se svými osobními náklonostmi, jako jiní lidé vůbec?
Pokud by se faráři měli lišit co do odměn, jako regulérní hledisko vidím: hledisko rodiny a její početnosti anebo hledisko sociální situace (např. přítomnost invalidy v rodině). Za zvážení by možná stály rozdíly ve finanční náročnosti života v různých místech (na venkově, ve městě, ve velkoměstě, co do krajů apod.).
Když jsem nastupoval svého času na sbor, v seniorátu doznívala aféra s dotazníky, které byli někdy ve 2. polovině 90. let nuceni faráři jako pracovní výkazy vyplňovat. Dělali jsme si z toho tehdy žerty, ptali jsme se, jak si zvýšit hodnocení počtem pohřbů, ale nakonec stejně šla celá věc do ztracena.
Pravda, taky vím o nejméně jednom faráři, do jisté míry flákači, ale taky o tom, že na něj hned tak někdo nemůže, takže co by zavedení nějakého hodnocení za snaživost pomohlo? Anebo když zjistím, že určitý farář z kazatelny chrlí bláboly - jak by se to mohlo odrazit v jeho osobním hodnocení? A měl bych si snad stěžovat u vedení seniorátu, aby mu na odměny "sáhlo"?
Ale základní námitka tu zůstává stále táž, a ta nespočívá v problému proveditelnosti, nýbrž v principu: za snaživost ve zvěstování dostávat zaplaceno? A vůbec měřit to penězi? To je logika dnešních finančních myslitelů, která se odráží kupříkladu i ve stratifikaci důchodů - kdo si vydělával milióny ročně, ten bude mít důchod "za zásluhy". Ale když někdo odváděl poctivou práci za patnáct tisíc měsíčně? To je důkaz nesnaživosti, nepracovitosti, neschopnosti?
Běda církvi, která nebude prostorem svobodným od finančních tlaků mzdového charakteru. Jinak ale farářům přeju minimum starostí o dnešek, dostatek starosti o evangelium a spřízněnost s liliemi.
Jiří Hoblík
Dovětek:
Sice bych tu měl uvést odkazy na některé diskuse, ale nechce se mi do toho zavlékat zřetel k jednotlivcům, zastávajícím takové anebo onaké názory. Jde o otázku, a ta zůstává otevřená.