Jdi na obsah Jdi na menu

Faru na faráře!

 „Fara bývala otevřený dům, kam mohl kdokoliv, kdykoliv, a vládla tam pohostinná paní farářová …“ vzpomínal tuhle jeden bratr, když jsme jeli za nějakými církevnickými povinnostmi a rozumovali o stavu církve. Začalo to u zvýšeného procenta rozvedeného či záletného duchovenstva, úpadku kazatelství, až jsme se dostali k boudě na psa – faráře, k faře.

Faru doknce zmiňuje i ve svém příspěvku LAICKÁ SLUŽBA V CÍRKVI na Evangnetu Tomáš Molnár jako příležitost k laické seberealizaci (já jsem v podobné sovislosti zmínil spíš kostel). Fara je ovšem jedním z velmi kritických momentů dnešní farářské sužby. Farář je farou připoután ke sboru jako pes k boudě u pánova domu. Bývalo ctí potolerančních sborů mít na svého faráře pořádnou faru, zvláště když maďarští faráři žádali určitý komfort (viz Hrejsovy spisy o toleranční době), který u nás už běžné selské obydlí nenabízelo. Někde ovšem musel farář na novém sboru pobýt nějaký ten pátek v rodině někoho ze sboru, než se podařilo i na faru nastřádat. Nezřídka je součástí multifunkčního komplexu společně se sborovými prostorami. Kupříkladu v Kutné Hoře se dá jít z farního bytu rovnou na kazatelnu, dělí je jen asi deset schodů. Cesta do kostela či farní kanceláře je trochu složitější. Farář si faru tak úplně vybrat nemůže, takže se stává, že s početnější rodinou lze těžko nastoupit na sbor s miniaturní farou, zato farář – samotář se může snadno dostat na faru, kterou budovali podle potřeb některého z dřívějších farářů s desetičlenou rodinou. Fary mívají různé kvality. Jsou dnes některé vyloženě hyperluxusní, nabízející mimořádný komfort, jiné naopak úžasné romantické zážitky, takže si v nich farská děcka mohou hrát na strašidla ve zřícenině bez nějaké zvlášť přebujelé fantazie. Nové ekonomické podmínky ovšem vedou k tomu, že by si farář měl na faru a její provoz připlácet. Farář ale má minimální vliv na to, do jak kvalitní, prostorné, či energeticky náročné fary přijde. Je to služební povinnost ve faře bydlet, ať je jaká je, neboť sbory na výběr z několika kvalit nemají. Je to určitá nepohoda, jelikož sbor by asi nesl těžce, pokud by se farář rozhodl bydlet v nějakém privátu. Očekává se, že domácnost farářova proroste s farním sborem, jak o tom nostalgicky přemítal onen bratr. Je to ovšem také služební požitek, platí se za něj daně (mělnický FÚ se mi dokonce snažil svého času zdanit i manželku, prý farskou hospodyni!) jako za nepeněžní příjem.

Praxe je tedy taková, že farář a sbor se dohodnou na nějakém příspěvku. Vím o případech, kdy tento převyšuje farářův plat. Z čeho žije rodina, toť otázka? Je to hlavně případ kazatelů a kazatelek, jejichž druhá polovice úspěšně podniká, takže může takový koníček svému protějšku laskavě zafinancovat. Není ovšem vzácný ani případ, kdy je za luxusní sídlo odváděna částka symbolická, zatímco za pastoušku se platí horentní sumy. Bohaté sbory s doboru farou si to totiž mohou dovolit dělat granda, ty chudší musejí vydělat i na vlastním farářovi. Do toho se ozývají hlasy, volající po spravedlnosti, aby se všem účtovalo stejně. Vzhledem k již zmíněnému značnému rozdílu v kvalitách far a jejich komfortu či velikostech, také slabé možnosti faráře cokoliv na tom měnit, však touto (Platon by řekl aritmetickou) cestou k žádné spravedlnosti dojít nejde.

Nostalgická idila onoho bratra však ukazuje i na to, že farský život předpokládá určitý model rodiny, kdy dominantní osoba, farář, je středem vesmíru, zatímco zbytek rodiny, protože jde o model z dob patriarchálních tak především manželka, jsou nutnými sociálními doplňky. To však již dávno není pravda. Nejde jen o to, že máme také farářky, že velmi často oba manželé působí v duchovenské službě na různých sborech, které vyžadují stoprocentní přítomnost toho svého, ale i děti jsou dnes v rodinách, včetně těch farářských, dosti autonomní. Moderní rodina má navíc větší nároky na soukromí, a to opět včetně rodin venkovských. Doby, kdy se u umírajícího souseda v činžáku sešly kromě nejbližší rodiny i všechny ostatní partaje v domě, je prostě pryč. Partneři a partnerky duchovních mají svůj vlastní profesní život, nejsou jen doplněkem onoho faráříčka. Po práci přicházejí domů, a chtějí zde najít azyl svého soukromí. Taktéž děti. Možná budeme láteřit, kam že se to ta církev hroutí, ale je to nesmysl. Prostě tak to je a v mnoha případech je to důvod, proč nový farář odmítá s rodinou pohostinství fary využít. Slyšel jsem i o tom, že když manželka jednoho faráře, také farářka, přišla k faře, kde její muž získal místo a bydlení, otočila se na podpatku a už ji tam nikdy neviděli. Člověk se jí nesmí divit, vždyť tam měli ještě v moderní době pro faráře suché WC. Jemu to musí stačit.

Moje osobní zkušenost je taková, že jsem byl na farách těch horších kvalit, ale byl jsem Bohu i sborům vděčný, že jsme měli kde bydlet a vím, že kdyby to bylo v jejich moci, jistě by nám připravili bydlení lepší. Ale neměli na to a nebylo by ani správné, aby duchovenská péče byla závislá na míře komfortu, který může sbor svému pastorovi nabídnout. Bohatství, vzdor různým povznášejícím heslům, která mnohým vyřeší všechny problémy, není přímo úměrně závislá na píli a horlivosti ve víře. Když mi však duchovenský úvazek skončil a jiný jsem nesehnal, teprve tehdy se ukázalo, do jak nepříjemné situace se může člověk s takovou zaměstnaneckou výhodou dostat. Seniorát, vybaven právním i morálním nárokem, požadoval vyklizení bohuslavické fary, já se však neměl s rodinou kam vrtnout, mzdy ze dvou polovičních úvazků, farářského a učitelského, nakonec už jen učitelského, mi nikdy neumožnily si cokoliv našetřit, abych si mohl případně něco najmout. Náchodský sbor, který Bohuslavice převzal, mi umožnil ještě rok bydlet, díky tomu jsem nakonec naši situaci s pomocí Boží vyřešil. Ale krutě jsem pocítil, že tento služební požitek, je také otrockou halenou. Víckrát už bych se do podobné situace dostat nechtěl. Jsem vděčný své rodině, především manželce, že to se mnou statečně těch sedmnáct let táhli a vydrželi vše to, co následovalo.

Nabízí se otázka, zda fara není přežitek? Nerad sice pro poučení koukám za sousedův plot, i když jde o západního souseda, faktem ovšem je, že v mnoha zemích na západ od nás nebo i za Atlantikem vlastně fary ani neznají. Raději svým farářům nabídnou mzdu takovou, že si může najmout či koupit vlastní byt v místě, případně mají fond, z něhož operativně koupí novému faráři byt podle jeho potřeb a dispozic, po jeho odchodu jej zase prodá a dalšímu koupí jiný. Jinde mu pomohou s hypotékou, takže takto získaný byt je jeho vlastnictvím, a on jej při odchodu na jiný sbor může vyměnit za jinou nemovitost. Nemáme prostě společenské změny jimiž naše společnost, včetně té církevní, prošla, přijmout a nezařídit se podobně? Sborům by buď starosti o fary odpadly úplně, nebo by je mohly pronajímat. Stačila by vedle modliteben pracovna a kancelář, kam by farář podle dohody docházel. Samozřejmě se nesmějí takové věci zařizovat bez rozumu a plošně, bez ohledu ke konkrétním podmínkám sborů i jednotlivých duchovních. Církev ovšem nesmí přehlížet ani otázku, co bude s obyvatelem fary po té, co mu úvazek skončí. Může se samozřejmě křesťansky utěšit tím, že je to jeho blbost, kdyby byl lepší farář, určitě by místo našel. Pokud však v zahraničí odzkoušený model přijmeme, přestal by být farář psem na řetězu u boudy, padl by však i model paní farářové jako sborové maminy. Nevidím žádný theologický důvod starý a nefunkční model udržovat. Zatím bych však otázku far rád předložil k diskusi. Třeba nakonec zjistíme, že se bez nich obejít nejde, že model sborové maminy tak překonaný není, a nebo najdeme i jiná řešení, které ani zaplotem západního souseda nevymysleli.

(Jakub Dvořák)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

okurka.rajce - Fara, byty a bratrské obecenství

26. 10. 2010 21:37

Myslím si, že bratr farář může bydlet, kde chce. Když se mu líbí fara a byl by ji schopen využívat, tak ať je tam. Když by chtěl raději civilizovanější byt, ať je v bytě a pro faru se třeba najde užitečnější využití. Pokud je farář náš bratr (bratři a sestry všichni jako ve sboru se i nazývají), tak přece mi nemá být jedno, kde a v jakých podmínkách bydlí. Na druhou stranu ani mu by asi nemělo být jedno, kde bydlím já, a že to je někdy taky těžké, utáhnout rodinu, bydlení i vlastní, nemocnou babičkou a/nebo mít k tomu ještě postižené dítě atd..... S vlastním bratrem, když si nehrajeme na sobce a jednáme navzájem přiměřeně a s laskavostí, ale také s ekonomickou uvážlivostí, tak to celkem funguje, a to včetně vztahů i s jeho manželkou a dětmi. Prostě bratr z toho vztahu jednostranně netěží a hledá, jak by ten vztah posiloval. Občas mu to třeba nevyjde, jak by chtěl, tu a tam se s bratrem seperu, vlítnem si do vlasů a zas vylítnem, co jsme si to sme si,někdo z nás to odpustí a otočí se list, ale ten laskavý zájem tam je průběžně přítomen oboustranný. V ČCE mi někdy připadá, že se to sourozenectví v dobrém i zlém moc nenosí, snad spíš v tom oslovení nebo jen vůči úzké skupině sympatizantů. Pak je otázkou, zda ten pojem - bratr sestra - nezačíná být trochu vyprázdnělý. Myslím, že praví bratři a sestry se poznají podle toho, že i když mají úplně jiné životy, postoje apod., na sebe nedělají ostré lokty a politické tahy (moc se mi líbí popis bratrského vztahu v knize Lékař z Kurdistánu, kde starší bratr - muslim - nese mladšího nového křesťana - přes potok, aby ho nezabil rozlícený dav, ačkoliv ten starší s konverzí mladšího vůbec nesouhlasil!) a mají o sebe upřímný zájem, který se snaží nějak projevovat. Myslím, že méně častá laskavost a cit vzhledem ke vzájemným potřebám od některých farářů i některých laiků a trochu vyprázdnělé kostely s tím do nějaké míry souvisí. Pak se s tím vezou i ty jakoby neužitečné fary, které jsou toho možná barometrem.
P. S. Nemám patent na učenou pravdu, je to jen zeleninová příloha do diskuse.

Jakub Dvořák - Re: Fara, byty a bratrské obecenství

29. 10. 2010 12:17

Vážená sestro (?), chvíli jsem čekal, nevyjádří-li se ještě někdo, zatím nic. Nevadí. Děkuji za reakci.
Určitě máte pravdu se všemi těmi bratrskými vztahy, ale všichni víme, že je to jen maxima, které se realita moc nepřbližuje. Je dobré farářovi povolit, aby bydlel kde chce, ale je to názor staršovstva, a nebo jen Váš? Jak by se asi tvářili na tento postoj ti, kdo opravdu rozhodují?
Dále máte nepochybně pravdu i v tom, že také farář by se měl zajímat o to, v čem a jak žijí jeho lidé. Možná by odpadla i ta schizofrenie v moralizování, kdy na jednu stranu nabádáme lidi, aby si neukládali poklady na zemi, a současně jim nestrkáme pod nos les pokladniček. Je velmi důležité vědět, že lidé ve sboru často žijí od výplaty do výplaty (já alespoň ano), a vůbec to nemá nic společného s nějakým rozmařilým životem. Kvalitu bydlení faráře však Vy jako členka sboru (možná i staršovstva?) ovlivníte spíš než farář Vaše. I to je třeba mít na mysli. Obecně mi ovšem na vztahu faráři × laici vadí především ta představa, že jde jakoby o to "kdo z koho"? Kéž bychom to dokázali překonat v tom duchu, v němž píšete …