Finanční odpoutání církve od státu
Odluka církve od státu je stav, kdy církev není státní církví. V tomto ohledu v České republice platí "odluka". Zato trvá situace částečné finanční závislosti církví na státním rozpočtu. Vzhledem k tomu si dovoluji mluvit o finančním odpoutání církve od státu
Protože se otázka v médiích obvykle spojuje především s Římsko-katolickou církví, vypadá to, jako by ostatní církevní a náboženské právní subjekty měly být v tomto ohledu podceněny. Ovšem uvažovalo se o tom, že by z případných církevních restitucí získaly tyto subjekty nemalý podíl. Bylo by tedy záhodno uvažovat o této otázce zvláště, pokud možno nezávisle na Římsko katolické církvi.
Dlužno říci, že dosavadní stav je výhodný pro stát i pro církve a náboženské společnosti. Několik pokusů o řešení zkrachovalo a ukázalo se jako nadarmo vynaložené úsilí, státní rozpočet zatěžují především jiné položky - a náboženské subjekty mohou sice materiálně klempírovat, ale díky státnímu přispění zcela na dně nejsou. Římsko-katolické instance jsou sice poněkud nervózní, protože nemohou nakládat s majetkem, na který si činí nárok, obce musejí zakopávat o blokaci nemovitého majetku a náboženské subjekty musejí žít mezi bezradností a ukonejšeností. I na nekatolické straně se tedy nacházejí hlasy obhajující římsko-katolické nároky na církevní restituce. Je to citlivá věc mj. proto, že každý pořádný zaměstnavatel se stará o své zaměstnance a o podmínky, za nichž se o ně stará. V zájmů orgánů ČCE proto těžko může být postup, který by značnou část svých farářů připravila o zaměstnání. Anebo by se našlo hromadné odhodlání zaměstnanců ČCE něco takového podstoupit?
S vědomím nejednoznačnosti situace si k tomu dovoluji připojit několik argumentů ve prospěch nepodílení Evangelické církve (ČCE) na římsko-katolickém nároku na církevní restituce. A sice jen jako podklad pro možné další uvažování.
1. Komunistický režim sice církve poškodil, ale není příliš čestné činit si nárok na režim demokratický. Je sice na pováženou, že odpovědní činitelé minulého režimu k nápravě škod nepřispěli, ale jaké právo máme odpovědnost přenášet na současníky?
2. Peníze nejsou až na prvním místě. Má-li církev co nabídnout, má určitý smysl to podpořit i finančně. Od toho se musejí úvahy od financování odvíjet.
3. Není důvod přijímat dary od ŘKC, která tím získává spojence pro prosazení svých hospodářských nároků a argument pro veřejnost, která jim právě nepřeje. Z její strany to chápu jako politický, lišácký akt, který si nezaslouží sice přímo pohrdání, ale opatrnost.
4. Za posledních dvacet let se otázka vlastních zdrojů pro fungování církve posunula jen o nepatrné krůčky. Kupříkladu z grantů nelze žít, to není systémové řešení. Klade se tedy otázka, zda si ČCE zaslouží státní podporu, když jí činí problémy stát v této věci více na svých nohou.
5. Odstřižení od státního rozpočtu by mohlo církvi prospět. Vedlo by to k materiálnímu zeštíhlení a umenšení starosti o materiální stránku věci.
Jiří Hoblík
Komentáře
Přehled komentářů
V podstatě se vším, so píšeš, souhlasím. Ale morálka vždy stála v napětí mezi žádoucím a možným.
Církevní restituce jsou jednak specifické, současně se však podílejí na trendu poslední doby - na snaze napravovat veškeré majetkové křivdy v historii. Stát musel například udělat tlustou restituční čáru před rokem 1948. Proč tehdy? No někde se to zastavit musí. Veškeré křivdy minulosti nahradit nelze. Za tlustou čarou nezůstali jen tzv. "sudeťáci", ale i tzv. "židovský majetek".
Konkrétně v ČCE se řešil také problém, kdy jeden sbor byl připraven o své nemovitosti, náhradou mu byl dán pozemek s ruinou. Tu si sbor se zahraniční pomocí přestavěl ve slušnou modlitebnu s farou. Pozemek a ruina byly ovšem komusi znárodněny a v restituci vráceny. Majetek sboru restituován nebyl, soukromníka ano. Sbor se měl vystěhovat. Přestalo se o tom mluvit, takže nevím, v jaké fázi to momentálně je, jen vím, že tam sbor je stále. Jisté ovšem je, že nedokončená, částečná restituce majetků vytváří nové nespravedlnosti.
Rozhodnout se pro odepsání svých nároků vůči státu, který vlastně tuto situaci nevyvoval, pouze nenapravil, by byl odvážný čin víry - vyjít prostě dobrovolně za hranici tlusté čáry, jako Ježíš za brány Jeruzaléma.
Působil jsem jako farář na dvou sborech, které ovšem nikdy nemohly ani při maximální obětavosti dosáhnout finanční samostatnosti. Byly by odkázány na solidaritu bohatších sborů. Tehdy se však v našem seniorátu jeden farář pohrdlivě vyslovil o solidaritě, že "je to dobrá věc, když zruinovala i komunismus". Sklidil za to bouřlivý potlesk.
Na většinu tvých otázek lze tedy odpovídat "ano", jsme ale připraveni na všechna "ale", která budou následovat v zápětí? Poslat faráře na pastvu, to není jen nesociální, neetické. Znamená to také omezit vlastní funkci církve. Napřed je třeba si říct, chceme-li budovat své sbory, nebo šířit evangelium království božího. Pak hledat cesty jak na to, když finanční stav je takový, jaký je. Ale nemůže jít jen o to, jak ušetřit, hlavně na faráři.
Několik úvah o finanční samostatnosti ČCE
(Jakub Dvořák, 20. 4. 2010 14:20)