Jdi na obsah Jdi na menu

K pohledu mladé bohemistky na Evangelickou církev

7. 12. 2018

Adéla Rozbořilová je milá studentka, a proto si dovolím tvrdit, že touha po radosti ze života, za niž se přimlouvá, odpovídá jejímu založení. Dovolím si to tvrdit právě kvůli její úvaze o Evangelické církvi, která vyšla na stránkách serveru Christnet pod titulem „(K) té naší stoleté církviČCE“ a která tomu také odpovídá – a nakonec je lépe když ji psala ona než nějaký profesor, ač jde o úvahu kvůli úctyhodnému výročí. Co k této úvaze říci? Je upřímná, je přitom psána z perspektivy víceméně pevného a jasného místa v církevním kontextu.

Z uvedených důvodů je úvaha především přejná. V prvním oddílu (po úvodu) se zaměřuje na ekumenickou otevřenost, v níž lze při srovnání s jinými denominacemi dát autorce za pravdu. Ve druhém oddílu ale již vyslovuje své rozpaky nad věroučnou nejasností a nad neviditelností církve na veřejnosti. Pak nicméně přichází pochvala za zájem o „světské“ hodnoty. (Zmíněné upozornění pánů Putny a Masaryka by bylo jen lépe trochu zkonkrétnit.). Přejnost se tedy nemá vylučovat jistou kritičností, s vlídnou kritičností. I když otázka viditelnosti není ta z nejdůležitějších...

A tak se s vlídnou výtkou setkáme i ve třetím oddílu úvahy, kde A. R. píše: „Já osobně potom v církvi postrádám větší důraz na spirituální rovinu.“ Není v tom sama, někteří si to špitají už dávno, jiní se vydali jinými cestami. Sám mám zkušenost s tím, že se najdou lidé v Evangelické církvi, kteří na trochu spirituálnější nabídku reagují přejně a mile, ale na druhé straně je až k uzoufání snaha takové věci prosazovat. Ne náhodou autorka neříká dávno nic objevného, ale ani jí o objevnost nejde.

Dostalo se jí sice už různých pochval, a to i od jedné populární katolické osoby, nechci je marnotratně zmnožovat - kromě toho, že jí přeji neubývání srdnatosti, a že si neodpustím poznamenat, že nejkrásnější je její úvaha ve slovech, jimiž téměř finišuje: „... krása stvoření, barevný, voňavý, životem oplývající svět, radost z toho, že jsem tady a teď, že i mne Pán Bůh mezi tou vší nádherou stvořil (ale i vědomí vlastní pomíjivosti, časnosti, nestálosti hmoty).“ Jen pak následuje jakási slabinka - v posledních slovech: "Možná bychom měli zkrátka méně rozvažovat a více žít." Jimi si psavé děvče trochu naběhlo, jelikož copak samo psalo bez rozvažování a copak chce druhé odhánět od rozumu?

Právě ale nechci jen chválit, spíš povzbudit, a to tak, že zvedám hozenou rukavici, kterou autorka nabídla slovy o „inspiraci k diskusím“, domnívaje se, že nakonec vyvolává víc pochval než diskusí. Jak jsem již naznačil, autorka píše zprostřed jí milé sociální bublinky, i když ví, že celek je rozmanitý. Dodejme, že onen celek má také svá výrazná tristní místa, ale nečekal bych, že o tom by přímo A. R. psala. Jimi by se měly věnovat vážné a seriózní výzkumy, které by byly prvním krokem k řešením, ale netuším, zda o to vůbec někdo stojí.

Další věcí je pak to, že autorčinou perspektivou je předzjednána i následující pochvala: „Líbí se mi, že ČCE nemá tendence vecpat každého věřícího do nějaké škatulky, udělat z něj konformního člena církve. Vnímám ji jako upřímně se snažící být církví pro všechny. Nikoho nestigmatizuje, nevylučuje, neodsuzuje. Tohle jsou základy, na kterých by ČCE měla vždy stát a neodklánět se od nich.“ Existují ovšem i zkušenosti opačné – až mne to někdy udivuje: na jedné straně benevolence a na druhé straně tlak být dogmaticky korektní, na jedné straně otevřenost vůči LGBT a na druhé straně odpor k názoru, který se odklání od mainstreamu. Prostě je tu obojí. O odporu ke kritičnosti, která bývá například odbývána odkazem na Ježíšova slova o souzení, nemluvě.

Jinak bych si dovolil jen malou opravu – pokud jde o úbytek křesťanů ve světě. Razantní úbytek totiž zažívá Evropa, ale to neplatí o celém světě, kde se v „neprospěch“ křesťanů jen obrací poměr vůči „zbytku světa“ vzhledem k disproporcím celkového demografického vývoje.

Na konec jsem si ale nechal jedny rozpaky, které se mi vynořily původně mimochodem, které považuji za dosti závažné, ale zároveň je nemíním jako výtku Adéle Rozbořilové, která tak spíš nevědomky ve své úvaze zobrazuje obecný stav Evangelické církve. Nikde totiž o ní nepíše jako o společenství Kristova lidu, neboli o tom, že ČCE má do do činění s jistým Ježíšem, i když se v ní o něm z kazatelen pořád mluví (až by se mohlo zdát, že by se Ježíš mohl utopit ve slovech o něm, když se neutopil v moři, po jehož hladině se prošel). Možná z plachosti, možná je takové pojetí církve velmi velká samozřejmost – ale háček nebude v jedné osobě autorky, nýbrž v podloží, z něhož čerpá živiny. Možná se mýlím, jsou to rozpaky a nemám pro ně vysvětlení, o němž bych se rozepsal.

Jiří Hoblík

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář