Kazatelské Ego a jeho ženy
Bylo nebylo…. tedy byl žil jednou jeden farář. Zřídil si na jisté faře své sídlo a v něm si založil své druhé hnízdečko. Druhé proto, že vyměnil ženu za milenku, rovněž úctyhodného postavení. A protože už uběhlo v okolo tekoucí řece hodně vody, zdá se být vlastně všechno správně. Klape to. Klap klap. Až dodnes.
Někteří souvěrci jej chovají v úctě a ti ostatní se jej alespoň bojí. Pokud se vůbec někdo ohradí, ihned proti němu vystoupí: „Do mých soukromých věcí ti nic není!“ Dobře, jak to komu jde v posteli, mne opravdu nezajímá, ale je snad farář jakožto farář soukromník? Anebo je farářem od 8.00 do 16.00, zatímco od 16.00 do 8.00 je soukromníkem?
A je přeci psáno: „Nezcizoložíš.“ Původně hebrejsky, přeloženo do spousty jazyků, například do češtiny několikrát. K nalistování nachystané všudemožně. K zapamatování velmi jednoduché. Na nenalezení anebo na paměť se tedy nelze vymlouvat.
Snad že došlo ke změně křesťanské mentality. Jednou totiž kdosi zcela obecně, neadresně a krotce připomněl, že takové věci nejsou v pořádku… a to se hned na něho vrhli kazatelovi příznivci – snad se prý nezačnou házet kameny?
Ale jaképak kameny… A navíc by si dotyční obhájci dotyčného dotčeného měli dočíst biblický příběh o cizoložné ženě, který nekončí Ježíšovou sugestivní výzvou okolostojícím souvěrcům, nýbrž pokračuje radou ženě: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a nehřeš.“ (Jan 8,11) Vyústěním je osvobozující výzva. Osvobozující nejen z odsouzení, ale i z pokračování v již uskutečněné vině.
Lze věřit, že ona žena z biblického příběhu si výzvu vzala za svou. Ne tak náš kazatel. Jako by pro celé křesťanství platilo: „Nezcizoložíš“, zatímco tu a tam jako by byla místečka mající jakousi zvláštní boží výjimku.
Ale ta výjimka je v případě našeho faráře zdá se přeci jen být opřena o cosi jiného. O velemocné Ego, kterému se sotva kdo odváží odporovat, včetně církevního vedení. Uhrančivost, organizační schopnosti veliké, schopnost zařídit to a ono, mít na každou otázku odpověď, nezdolná schopnost vázat ke své osobě pozornost kdekoho. Nelze popřít, že někdo další touto cestou došel k užitku. Ale to mocné Ego, jak tomu bývá i v jiných případech, má přeci jen několik zvláštních rysů: vytváří kolem sebe široký prostor, obehnaný zdí s nápisem: „Buď mě žer, anebo se mi zdaleka vyhni“. Mocné Ego zabírá pro sebe víc prostoru, než člověk běžně potřebuje životu, a nepřizpůsobivé tlačí ke zdi. A běda, je-li kritizováno, běda, přeběda! Je nedotknutelné, svatost sama na zem snesená. Hlavně opatrně, opatrně, aby se snad Ego neurazilo a ani nepourazilo.
A pak tu a tam vystoupá na kazatelnu a hlásá: Když jsou některému křesťanu druzí lhostejní, není hoden se nazývat křesťanem! Myslí to samozřejmě jako zastánce „slaměné epištoly“, chtěje naznačit, že víra bez skutků je mrtvá. Vlastně ta víra až tak není zapotřebí, hlavně když ty skutky jsou… a když na ně a za ně sponzoři cálujou…
Ego a skutky jsou ovšem náramné prostředky jak zakrýt… ne už cizoložství, což je zastaralý výraz, že ano, ale jakoukoli asociaci k pocitu nepatřičnosti. Cizoložství prostě neexistuje. Kam se najednou poděli všichni hlasití zastánci naprosté exkluzivity manželského svazku, kteří i mne svými bezmeznými moralizacemi vedli k tomu, abych nad nimi mával rukou?
Příběh, který tu naznačuji a který chápu jako modelový, nemá alespoň zatím žádnou pointu a zatím v nic nevyúsťuje. Rozvod, k němuž mezitím přeci jen došlo, není vyústěním, ale jen kosmetickou úpravou (to platí z vnější stránky, do vnitřní nevidím). Je, v co by vyúsťoval paradox bojovníka proti pokrytectví? Samozřejmě, co by tu kdo získal pouhým jeho odsouzením? Zisk může být ale tehdy, když se následkem egocentricity nebude tak zoufale zužovat evangelický duchovní prostor, už beztak nesmírně smrštěný. Zejména o to mi nyní jde, i když myslím i na okolnosti, které se tu kvůli konkrétním jednotlivcům uvést zdráhám.
Jednou kdosi vznesl obavu, že mluvit o podobných věcech na církevní půdě na ni vnáší bulvárnost. Jaká tragikomická námitka! Jde právě o to, aby v církvi nebyly scény jako udělané pro bulvár. Vždyť bulvár v prapodivné změti zrcadlí právě to, co lidé dělají a co lidé chtějí, a manipulací tímto zrcadlením zachází se svými čtenáři.
Jiří Hoblík
Dovětek:
Na této úvaze je pramálo "osobního". A toto pramálo spočívá jen v tom, a na tom si zakládám, že ctím věrnost, tím spíš, že v lidském světě je věrnosti značný nedostatek, a že mám vážné pochybnosti o instituci manželství v současném kontextu.
Je velmi pravděpodobné, že někdo tuto úvahu bude pokládat za projev zloby a podobně. Na to mohu ale říci jen, že do úvahy zpracovaná myšlenka nemůže mít příčinu v emocích, to jednoduše nejde. Příčinu má v jevech, které nutí k přemýšlení a k otázkám, jež jsou nanejvýš důležité, ale které se kdo ví proč zamlčují: Je církev prostředím pro pokání, nápravu a osobní proměnu? Je církev prostředím pro elminaci křivd? Je církev prostředím pro tišení animozit? Je církev prostředím, kde dochází k odlišování kritiky a osočování? Vůči pozitivním odpovědím na tyto otázky jsem krajně skeptický, ale skepse neznamená beznaděj.