Jdi na obsah Jdi na menu

Laici – ptáme se, jak záleží na slovech

Řečtina má řadu výrazu pro lid: LAOS („lid, národ“), ETHNOS („kmen, národ, lidská skupina“), DÉMOS („občanstvo, příslušníci státu“), OCHLOS („dav, masa“), PLÉTHOS („množství [lidí]“).

Užívá-li se slovo „laik“, neznamená to, že je příslušníkem národa, i když řecké slovo LAIKOS znamená „k lidu patřící“. V moderních jazycích ale tato odvozenina značí, že nositel označení patří v určitém aspektu na obecnou úroveň. Nikdo prostě nemůže být ve všem speciální, vyhraněný, nanejvýš znalý.

Výrazu se užívá zejména s ohledem dvojici protipólů: laik – klerik / farář, laik – profesionál. V nemalé míře se přitom obě dvojice překrývají: klerik či farář je náboženský profesionál.

Pokud člověk nepatří k některému z protipólů, někdy i sám o sobě mluví jako o „laikovi“. Takže říká: „já jsem jen laik“ anebo „já jako laik“. Slovo laik se tedy nevnímá zcela jako pejorativum, jak se někdy zdá. A klasická řečtina to podporuje, vždyť některá synonyma (ta dvě poslední výše jmenovaná) nemají na rozdíl od LAOS, který užívá i Nový zákon, zcela dobrý zvuk.

Proč ale užití slova laik zpochybňovat? Říkat o někom druhém „jen laik“ je přinejmenším nezdvořilé. Ale má to své hlubší příčiny. U evangelíků – v základním strukturním principu rozlišování na faráře a laiky. Vzniká tak příliš jasné dělítko a to dělítko se stává přehradou. V praxi jsou věci, které člověk nezmění: na laika člověk nemusí studovat teologii a nedostává za výkon laického úkolu plat (i když v budoucnosti to bude třeba jinak). Ale jak za této situace prakticky uplatnit všeobecné kněžství? Není církev nakonec veličina nanejvýš „nepraktická“, když své zásady nedokáže uvádět do praxe?

Může tu někdy hrát roli i konfesijní vymezování, jenže někdy jsou na tom katolíci lépe než evangelíci. A někdy také hůře. Protiklad klerika či faráře a laika má kromě toho hluboké historické kořeny v monarchickém episkopátu, to znamená v době, kdy ještě neexistovala evangelická nebo římsko-katolická církev. Zato v moderním katolickém katechismu „Zvěstování víry“ najdeme například slova: „Je jen jeden jediný kněžský úřad, a to je kněžství Ježíše Krista. Na tomto kněžství má podíl celý Boží lid.“ (2. vyd. Praha 1998, str. 302) A nejsou naopak někteří evangeličtí faráři spíš monarchy, ať už z donucení anebo ve své zálibnosti?

Z pejorativního aspektu slova „laici“ vychází také úvaha Tomáše Molnára, zveřejněná na Evangnetu, na niž už na SPS reagoval Jakub Dvořák. Budeme se zde zamýšlet jen nad první její částí, protože v ní jsou motivy, o něž nám nyní jde. Nechceme rozebírat úvahu jako takovou.

 

T.M. tvrdí: „Nejdříve snad dvě výhrady vůči zadání. Slovo laik se stalo synonymem neznalosti, nevědomosti, neumětelnosti. Jedním kolegou jsem byl také poučován, když jsem použil spojení „laická církev, mysle tím „neklerikální církev“. V urputně vstřícné snaze vůči této námitce a s chápáním jazykového posunu slova „laik“, vymezím, o co že jde: laik v našem pojetí bude ne-farář, ne-teolog v akademickém slova smyslu. V žádném případě to není onen „lid – LAOS“ institučních církví klerikálního typu. S tím skončila přece jednou provždy reformace, když pochopila princip všeobecného kněžství. Jde tedy o „kněze“, kteří nejsou za svou práci placeni ani ve sborové práci, ani na půdě akademické, ale vydělávají na vezdejší chléb jiným způsobem. Jsou to ti, jichž je ještě v stále většina, i když spíše již nepatrná.“

 

K tomuto prvnímu odstavci bych rád učinil několik poznámek.

 a) T.M. se brání paušálnímu podceňování laiků. Proti tomu lze těžko něco mít a nelze tento stěžejní záměr podkopávat. Ale nebylo by také špatné si uvědomit, že vůbec ne vždy se slova laik užívá pejorativně, jak jsme se pokusili zdůvodnit v úvodu.

b) Co jsou instituční církve klerikálního typu? To jsou ty, kdo mají klérus? Vždyť ale také evangelíci mají klérus, i když nepodstupuje svěcení. Anebo ty, které pěstují klerikalismus? I ten je z evangelictví znám, ale pro nás není aktuální.

c) S čím skončila reformace jednou provždy? Vždyť proti takovému skončení mluví předchozí tázání.

 

Dále T.M. tvrdí: „Druhá námitka: trochu jsem na rozpacích, co si představit pod „službou v církvi“. Zdá se mi, že jde o nepatřičné zúžení leiturgů, kteří mají rádi klenby kostela, případně ono teplé zatuchlo nevětraných sborových místností. Jenže tenhle „laik“ – „neplacený kněz“ prožije většinu svého času mimo tyhle prostory, pod klenbou široširého nebe světa a v ostrém větru společnosti. Takže by bylo zřejmě lépe místo ablativu vhodné použít genitivu – „služba církve“, protože laik – kněz-neklerik vnáší církev dnes a denně do světa. Tihle kněží jsou vlastně těmi nejvlastnějšími lodivody církve ve všedních dnech, když v neděli přenechají kormidlo svému faráři, aby odpočinuli.“

 

K tomuto odstavci bysi si zase dovolil připodotknout:

a) Myšlenka být knězem „ve světě“ stojí rozhodně za zvážení, i když mám nad ní své rozpaky (má křesťan „ve světě“ posvěcovat, na co sáhne?).

b) Kněží-neklerikové nemůžou být „lodivody církve“ - to by všichni jen řídili loďku, navíc chatrnou. Zkusme si představit velkou firmu, v níž by všichni zaměstnanci šéfovali.

c) Na záříovém sezení platformy si T.M. stěžoval na to, že někteří evangelíci (jednoduše řečeno) pořádně nevědí, čí jsou. Jak v jejich případě vidět lodivodství?

d) Úvod celé úvahy od T.M. znamená vlastně odmítnutí zadání tématu. Předtím byli tématem faráři, což mělo být kompenzováno tématem laici. Právě citovaný odstavec ale dělá z laiků ty, kdo si jen chodí odpočitnout, ne-li pospat do kostela, takže tam vlastně nemají žádný zvláštní význam – a církev je církví farářskou. Což je ovšem skutečný stav, který T.M. vyjadřuje, odmítá a zdá se, že i podporuje (nedivím se, farář hájí své barvy).

 

Při sezení platformy Krize/Vize 29.9. protestoval T.M. proti označení „laici“ a nahradil to jiným, hebrejským, na jehož významu mu prý nesejde. Proč mu sejde na jednom a na druhém už ne? Jen slova? Tak proč slova vůbec užívá, když v nich nic moc nevidí?

U mnoha lidí si získáte sympatie, když jim naznačíte, že nelpíte na slovíčkách. Avšak lpění na nelpění na slovíčkách se může obrátit opět ve lpění na slovíčkách, i když v jiné podobě: v podobně lpění na jejich bezvýznamnosti.

Ale na celou věc se můžeme podívat ještě z jiné stránky. Vždyť žijeme v babylónském věku, ve věku zmatení jazyků. Hledá-li kdo nějakou duchovní cennost, musí si ji hledat sám pro sebe a nanejvýš tu a tam pro někoho. Ale i proto anebo právě proto na slovech záleží. Záležet na slovech je něco jiného než lpět na slovech. Když kupříkladu záleželo prorokům na slovech, byli dobrými prostředníky božího Slova. Když se někdo zeptá na cestu a já mu něco od boku zamumlám – a vysvětlím to tak, že nelpím na slovíčkách, tak mu nejspíš pomůžu k tomu, aby místo do Jeruzaléma dorazil do Babylona.

Když uvažuji, co s tím, napadá mne několik nápadů, některé se pokusím vyslovit, na úplnost a dokonalost si nárok nečiním. Nemyslím totiž, že se něco zvláštního stane, když se budeme nad „slovem“ laici ošívat. Možná jen vzbudíme dojem, že to s druhými myslíme dobře, ale zvyklosti spojené se slovem laici nezlomíme. Smířit se s tím nebo ne?

Bližší je mi jiná alternativa: ptát se a hledat vysvětlení označení „laici“. Ne že bych s ním byl nějak zvlášť spokojen, ale aspoň mne neděsí (proč, to jsem se pokusil vyložit výše).

Protiklad laici – klerici / faráři také nevidím jako něco veskrze špatného, nechápe-li se nepřátelsky. Je přece také mnoho jiných oblastí, kde se lidská činnost profesionalizovala. A klerici jsou profesionálové ve věci posvátna, v evangelickém pojetí: ve věci Slova a svátostí. Protiklad laici – klerici / faráři je špatný v zatuhlé podobě. A tak se domnívám se, ČCE potřebuje zásadní změnu struktury duchovenské práce, ale obávám se, že k tomu chybí jakákoli vůle, protože to by si žádalo zásadní změny v církevních řádech i ve způsobu farářské práce a života.

Jenže bez strukturálních změn, které by se neomezovaly jen na oblast duchovenské činnosti, nedojde k proměně osudné dvojice „laik – klerik“ / „laik - farář“. A jinak se v tomto případě vyjadřovat nezačneme, dokud se nezmění skutečnost, o níž se vyjadřujeme.

Jako prozatímní vyústění naší úvahy můžeme říci: prioritu mezi označeními má označení křesťan. Už s ním je starostí habaděj. Mnozí si nechtějí připustit, co to člověka stojí, aby se přemohl a říkal si „jsem křesťan“, když vidí, kdo všechno se ke křesťanství hlásil či hlásí – kdejaký pokrytec, ale i bídák nejhrubšího zrna. Jak k tomu ostatní přijdou? Anebo jsem-li jedním z bídáků, proč navíc být křesťanem? Kvůli teorii o ospravedlnění? Není to „jen teorie“? Ale v každém případě má označení křesťan prioritu věcnou i historickou před rozlišováním na kleriky a laiky. Klerik či farář je jen profesionální křesťan.

Jiří Hoblík

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář