Jdi na obsah Jdi na menu

Miloš Rejchrt: Perspektivy ČCE jako menšiny

21. 11. 2015

 

ČCE je menšina (při sčítání lidu v České republice 2 %, zatímco katolíci 36 %), a to hned dvakrát. Jednak jako menšina uprostřed konfesně indiferentní společnosti, jednak jako mrňous vůči katolíkům. Menšinovost je velevýznamný faktor každé sociologicky zachytitelné skupiny, církve též. Chceme-li o ČCE mít nějakou vizi, jak se rádo říká, musíme se její menšinovosti ujmout. Být menšinou je fajn a zároveň ošajslich. Na menšinu – každou – je permanentně nastraženo několik osidel.

Např.:

1) Má sklon být nevybíravá při hledání spojenců. Evangelíci na Slovensku se v 17. století paktovali s Turkem, za bolševika hodně evangelíků bolševikovi hodně odpouštělo jen proto, že katolíkům šel po krku ostřeji než nám. I dnes vnímám, jak lid evangelický docela potěšeně kouká na přiblblý pořad televize Nova o církevním majetku jenom proto, že je antikatolický, ve skutečnosti novinářsky neprofesionální, tendenční, agitační se zřetelnou proticírkevní, antikřesťanskou notou vůbec.

2) Sebekritickou reflexi menšina vnímá jako oslabování beztak křehké pozice, jako kálení do vlastního hnízda. špinavé prádlo – např. kolaborace určitých jedinců ba struktur s StB – se má prát doma, ale raději neprat vůbec. Nám naše špína nevadí a jiným do ní nic není. Minorita nemá ráda, aby se sahalo na velikost a čest těch, kteří ji proslavili, ať už čímkoli. Evangelíci asi ještě musí nějaký čas čekat, snad do příští generace, aby vůbec bylo lze zhodnotit postavu J. L. Hromádky. Do jaké míry se s ním církevní mínění za bolševika identifikovalo, do jaké míry s ním nesouhlasilo, ale vděčně uznávalo, že brání nejhoršímu, a navíc nás, evangelíky, svými cestami (byť pro Leninovu cenu míru) zviditelňuje? Zatím i jen vznesení této otázky přivolává reakce emotivní a nevěcné. Vůbec naše chování za bolševika, zvláště naší reprezentace, patří mezi prádlo, které hnije v koutě. Přitom, domnívám se, na základě toho, co jsem četl, by při vytažení dokumentů na světlo vyšlo najevo, že evangeličtí křesťané v úhrnu, ba i ČCE jako instituce, se přinejmenším nechovali hůře než jiní. Stále ale je v nás obava, že by nás ubylo, kdybychom si na sebe posvítili. Dobrá pověst je zkrátka velikost malých.

3) Menšina sice chce, aby se o ní hodně a hezky mluvilo a všude byla vidět (zajímavé jsou časté stesky evangelíků: to vysílání v rádiu je moc katolické, v televizi jsou furt vidět katolíci – jako by jich v této zemi bylo půl na půl a jako by třeba půl na půl přenosy bohoslužeb v rádiu nebyla velkorysost katolické církve), zároveň ale netouží po svém zvětšování. Genetickou záchovu, to si přejí všichni, aby naše děti a vnuci zůstali věrnými evangelíky. Že by do ČCE měla vcházet plnost pohanů, to teoreticky uznáváme, ale neděláme pro to nic. Misijního ducha nemáme a misiologii také ne, spíše intelektuálský posměch vůči misijnímu infantilismu charoušů. Přitom všelijací lidé brousí kolem nás, zvláště ve městech s vyššími školami, a občas nás vyvedou z míry, když požádají o křest a přiznají, že jim právě ČCE je sympatičtější než katolíci nebo Káesko. Tak je teda pokřtíme, darujeme bibli, když už to teda musí být, čímž to končí… Kdo ví, jestli právě dnes není žeň mnohá. Kdo ví, jestli ti občasní konvertiti nejsou znamením, že pro lidi, kteří chtějí otevřít svá srdce Kristu, přitom si ale váží svobody a kritického myšlení, je ČCE jednota Kristova lidu jako vyšitá. Menšina má sklon ten svůj hrad či hrádek přepevný ohradit hradbami a padací most spouštět jen občas.

Zmíněné tři menšinové sklony je třeba mít v patrnosti a trvale se s nimi potýkat a oslabovat je. Menšinovost ovšem znamená i jisté přednosti, a ty je třeba kultivovat a posilovat.

1) Menšina, která si v řádu staletí na menšinovost zvykla, si zvykla postarat se o sebe sama. My máme pod kůží, že ani panovník z Boží milosti, ani parlament ČR nás nebude zahrnovat svou přízní. Však se bez ní obejdeme. Nám stačí svoboda, víc od nikoho nereklamujeme. Byl to velký svátek v r. 1981 – 200 let od Tolerančního patentu. Ten evangelíky ani zdaleka nezrovnoprávnil. Viděno z dnešního hlediska, evangelíci se stali poddanými druhého řádu, a o nějaké nápravě při zmírnění křivd formou restitucí ani nápad. Ale patent přines víc svobody, mohli jsme se zase nadechnout, a o to jde. Toto velké ocenění svobody – svobody občanské, náboženské, ba i ekonomické, nás odlišuje od katolíků. Pro nás je svoboda vše, když je, tak se přičiníme a Pán Bůh pomůže. Pro katolíky je to trochu málo a chtělo by to ještě něco. Pořádně nevědí co, snad ještě pár rybníků, určitě ale kooperaci, to teď hodně říkají, přítel Daniel Hermann a pan kardinál také. Kooperace je slovo larva, nevíme, co se z něj vyklube, ale určitě je to víc než svoboda pro církev ve svobodném státě. Katolíkům schází dějinná zkušenost s tolerovanou menšinovostí, byli zvyklí buď panovat nebo trpět, a tak i dnes se stylizují do postojů trpitelských – pořád jim někdo ubližuje, očerňuje církev, prodlužuje komunistické bezpráví – a zároveň by tak trochu chtěli panovat. Sice říkají, že sloužit, a jistě to tak myslí. Jenže mějte sídlo církve ne někde v Jungmance v činžáku, ale v paláci na Hradě, sama ta situovanost si o pocit panování říká. Exkurs: Chodím dovnitř dost často, tak to znám. Pro paláce je to prima, jsou výborně udržované – ale pro ty obyvatele to asi dobré není, což platí i pro parlament a senát. Václav Malý to exorcizuje texaskami a svetrem, zatím úspěšně. Tedy menšina, kdysi pronásledovaná a pak jen tolerovaná, dokáže ocenit a vděčně vychutnat svobodu, ten statek nejcennější, spolu s člověkem stvořený (dle J. A. K.).

2) Menšina snadněji porozumí jiné menšině. Evangelíci mají výbornou pověst mezi Židy pro své chování za války: např. Bohuš Hrejsa vyráběl pro ně křestní listy. Evangelíci se snaží něco dělat pro romskou minoritu, viz nadějný pokus Evangelické akademie. LOGOS, klub pro menšinově sexuálně orientované, vznikl u evangelíků. Evangelík nese v sobě kus apriorní sympatie ke všem vyvrženým, např. k těm, kdo byli vyvrženi od komunistů, letničářů, jehovistů. A propos, rozdíl mentalit katolické a protestantské se hodně ukázal na postoji k vyloučeným a pronásledovaným komunistům za normalizace. Pro evangelíky to byli lidé zasluhující úcty, obdivu, pro katolíky ti, kdo byli semleti mlýnem, který sami roztočili. K těm vyvrženým káesákům a jehovistům: je jich dost, otevírejme jim dveře, mohli bychom to umět bez toho většinového triumfalistického „vítejte z vandru domů“.

V Praze byl Eugen Drewermann. Po přednášce na filosofické fakultě se jaksi spontánně šlo občerstvit se. Dopadlo to tak, že u stolu seděl E. D. a 5 evangelíků. Ano, evangelictví má nezastupitelnou roli: evangelíci tu musí být, aby lidé jako E. D., vyvržený vyznavač Ježíše Nazaretského, měli s kým zajít na pivo.

3) Evangelická menšina se nebojí pluralismu a v postmoderní pestrosti pravd je jí docela dobře. Neoplakává zhroucení velkopříběhových výkladů světa, má tu zkušenost, že žádný svět jednoty stejně v dějinách neexistoval, pouze monopol jedné pravdy, vnucované a vynucované. Zároveň menšinová ČCE i za svou krátkou historii zakusila, že uvnitř jedné církve může koexistovat vícero konfesních tradic a mentalit, aniž se upolemizují k smrti… To, že se hlásíme ke čtyřem reformačním konfesím, je kuriozita velmi smysluplná. Zjistili jsme, že to jde, zvláště když důraz je kladen na ducha a ne na literu, že pluralismus a nevynutitelnost doktrinální jednoty vůbec nemusí skončit ve shluku jakýchsi voluntarismů, od řetězu utržených. Pluralita theologických akcentů nevylučuje jednotu víry, ba ani jakousi typovou podobnost ve věcech případných a služebných.

Do budoucna (krom ostražitosti vůči menšinovým osidlům a rozvíjení menšinových ctností) nás čeká:

1) Vystříhat se antikatolicismu. Žádná rekonkvista nehrozí. Mnoho katolíků se necítí v pluralistické společnosti ve své kůži, ale to ještě není touha obnovit jednotu trůnu a oltáře. Jsou si sebou jisti méně, než vypadají, a potřebují naši podporu. A zvláště my je: oni reprezentují křesťanství v naší zemi. Chceme-li jako křesťané být účinní na poli sociálním, kulturním, politickém, bez katolíků budeme jen příštipkáři. S nimi snad tovaryši.

Vzhledem k přiznaně nedemokratické struktuře a jistým ekleziologickým důrazům české katolické církve, kde i sám kritik církevní vrchnosti mívá pocit, že svou kritikou přece jen hřeší a rouhá se svatým věcem, katolíci potřebují naši kritiku. Od nás ji snesou lépe než od svých, kterým mají tendenci nasadit psí hlavu zrádců ve vlastních řadách (viz. Odilo Štampach a Bonaventura Bouše). Můžeme tedy poněkud suplovat neexistující veřejné mínění jejich (jakž jsme učinili kolem Sarkandra), ale pozor, nepřehnat dávku, nebýt k jejich úletům přísnější než k vlastním. Je třeba také zbavit se negativní fascinace papežem. Když ten milý bratr biskup římský řekne nějakou hloupost, nemusí nás to dnem i nocí zaměstnávat, my přece víme, že není neomylný, a mýliti se je lidské.

Potřebujeme katolíky, neboť jejich spiritualitu. Byly časy, kdy jsme jim upírali i právo na to slovo (Molnár). Je na čase rozpomenout se na J. L. Hromádku, který v r. 1925 se dokázal zastat katolické zbožnosti: viz Katol. a boj o křesťanství, str. 225: „Protestant širokého srdce … hřích byl odpuštěn“.

A osobně cítím, že jim musíme vytunelovávat liturgii. Jak píše výstižně Hromádka: „Na osobní výši duchovního a osobní dychtivosti shromážděného lidu stojí hodnota protestantských bohoslužeb.“ Nu, a to je chyba. Učme se od katolíků liturgickému cítění, bohoslužebné stavbě, aby všechno nestálo na tom, jestli je duchovní kazatelsky na výši. Aby poselstvím, zvěstí byly i bohoslužby samé. Večeře Páně asi by měla být součástí nedělních bohoslužeb, dobře liturgicky vypracovaná, jako celé bohoslužby: ty by měly obsahovat více responsoriálních prvků, převzatých od katolíků, z nichž některé by byly přítomny vždy, aby se katolík u nás měl čeho chytit a my u katolíků také. Přepracovat agendu. Mířila správným směrem, ale je moc upovídaná a nabízí příliš velké menu na výběr, znatelně zeštíhlit. Také zpěvník žádá revizi: žalmy, dle usnesení komise centrálních orgánů v sedmdesátých letech zveršotepané, uložit tiše kamsi do archívu. Nikdy zpívány nebudou a dobře jim tak. Např. Ž 29. Provést jazykovou revizi, a to ad fontes, k původním textům Strejcovým a Komenského. Autentická archaičnost je žádoucí, nežádoucí je rozmělnění jazyka předků v češtinu mimočasovou, jaksi středoškolsky slohovou.

Př.: Ž 46 má 54. sloku v EZ „Boj zastavil ve všech končinách, válečnou výzbroj spálil v prach a mluví, již spokojte se, mne Nejvyššího, poznejte…“ Evangelický Kancionál z r. 1889 má zřejmě téměř autentického Strejce „Boj přetrh, dal zbroj v pohrdání, lučiště, kopí k roztřískání, vojenské vozy též na prach popálil ve všech končinách“. Tuším, že návratem k autentické starobylosti by naše církev připomněla, co to je vynášet z pokladu svého staré i nové věci. Arciže prokládání starobylých písní naprosto současnou, nearchaizující tvorbou, ve zcela čerstvých hudebních žánrech, by vůbec bylo to nejlepší.

Když už jsem zmínil příkladnost katolické liturgie, doporučuji nic nedat na řeči o nutnosti nepředbíhat to, co se loudá, a interkomunii provozovat s katolíky radostně a směle. Já před čtrnácti dny vysluhoval tělo Páně, on kalich, a lid v té farnosti se vůbec netvářil udiveně. Přece zve-li nás Kristus ke svému stolu, a my ten prostřený stůl i v církvi římskokatolické rozeznáváme, dychtivě se k němu ženeme. Že tím mnoha katolíkům komplikujeme život, to je jejich problém. A když to navzdory usnesení jakýchsi ústředních výborů přece jenom jde, je to radost, kteráž jednou bude všemu lidu.

2) Rozvinout důvěru, že v kázni a řádu a pravdě křesťané mohou žít i bez vrcholové instance, která by určovala, odkud kam kázeň, a jaký že je ten řád a co je pravda. Kdysi Doležal na synodu zaprorokoval. Tehdy se chystala jakási kázeňská opatření na neukázněné chartisty, a D. se vyslovil, že v církvi vykonává kázeň Slovo Boží samo. Tehdy se synod poněkud zachechtal té nepraktické poznámce. Nuže, já na ni dodnes vzpomínám vděčně a souhlasí s mou zkušeností, že v církvi, kde se pozorně čte Bible – kde se provozuje hnidopišská exegeze, kde se zakopává o jednotlivý verš, ba sloveso, tam kupodivu se objevuje nejen pluralita výkladů, ale také jednota. Jednota či blízkost alespoň v přístupu ke skutečnosti, ve stylu myšlení, v politickém vkusu. Permanentní exegezí živené myšlení získává antigeny proti ideologickým floskulím, proti všem předčasným globalizacím, systematizujícím a totalizujícím. Poučená, pilná, o vnitřní svědectví Ducha sv. stojící exegeze je základem evangelictví, je naším nazorejstvím, a kdybychom se o ni nechali připravit, dopadneme jako oškubaný Samson. Exegezí formované myšlení se nemůže zastavit před dogmatem jako před už nezpochybnitelnou instancí. Neznamená to, že dogmatika je veteš, a že jsme zbaveni povinnosti interpretovat církevní dogma. Zde vyjadřuji vděčnost J. L. Hromádkovi, že nás vedl k pozornosti vůči poselství dogmatu, a zvláště že vytyčil jako referenci vší reflexivní systematizace víry symboly prvních staletí. Je to dobře, že nás by snad nikoho nenapadlo, co je běžné v Ženevě, totiž připravit si své vyznání víry, obvykle jakési parafráze apostolika s nějakým aktuálním akcentem, feministickým, ekologickým či jakým, a pak ho po kouskách nechat sborové společenství opakovat. Je to fajn, že máme jaksi pod kůží, že my pořád jen interpretujeme vyznání, a tím jaksi odvozeně, druhotně vyznáváme, ale sami si vyznání nevymýšlíme, nejsme jeho producenty. V Ženevě mají v církvi zřízení, že pastor není nijak věroučně omezen a nikdo že ho nemůže odvolat kvůli tomu, co zastává. Církev ženevská nemá žádnou konfesi. Jsem rád, že my ano, že máme společnou referenci, že u nás zní apostolikum, eventuelně Niceno konstantinopolikum, jako v Kobylisích u Štorka. A jak se ukazuje, jen velice výjimečně u nás bude někdo kázeňsky stíhán za konfesijní nekonformitu, i když konfese uznáváme: to naše přemýšlení víry je natolik exegeticky přeformováno, že ve věrouce toleruje hodně. A přitom společně a rádi vyznáváme, že věříme v Boha Otce atd. … Evangelictví bude žádoucí, když předvede, že jednota víry je možná, dokonce zakusitelná a prožívatelná i bez magisteria církve, zkrátka že Slovo Boží se o ni postará.

3) Evangelictví musí dát jasně najevo, že není nostalgické a odmítá parazitovat na blbých náladách. Nás ostblokové evangelíky stále ještě čeká nenaplněný úkol dosvědčovat, že komunismus byl omyl od samého počátku, cesta od špatného k horšímu, že na něm nebylo dobré nic. Že všechny špatnosti, které se právem vytýkají tzv. liberální společnosti, byly přítomny i za komunismu, a k nim že si komunismus přidal ještě pár svých docela originálních. Jasně dát najevo, že J. L. Hromádka byl v oblasti politické falešným prorokem, že v dobách diktatury KSČ svou suverenitu víry pouze předstíral a byl stejnou obětí totalitní moci jako my všichni. O to více na nás musí být patrné, že demokracie je pro nás převzácným Božím darem a svěřenou hřivnou. Summou: mám naději, že v globalizovaném a multikulturním světě má ČCE své nejlepší dny teprve před sebou.

Převzato z časopisu Getsemany 3/2000
 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Dagmar Balíková - Moc mě to mrzí

10. 12. 2015 12:34

Moc mě mrzí že Jakub Dvořák odešel, či odchází z církve. A rozumím všem důvodům, které ho k tomu vedli.

Aleš Wrana - Re: Moc mě to mrzí

16. 12. 2015 7:43

Ano. Důvody přesně neznám (a kdo je zná?, ani důvody svých vlastních rozhodnutí dobře neznáme). Ale také mně moc mrzí, když kdokoliv, natožpak takový přemýšlivý člověk jako Jakub, odchází z naší církve.

Jiří Hoblík - Re: Re: Moc mě to mrzí

17. 12. 2015 10:51

Moc se mu nedivím. Když někdo z církevní stany dostává pořád čočku - a sám má inklinaci dělat za sebou tlusté čáry (což samozřejmě myslím technicky, nic ve zlém), aby se s tím vyrovnal... Většina lidí se na ČCE spíš tiše vykašlala a je jim srdečne ukradená, aniž by se uchylovali k něčemu explicitnímu.

Aleš Wrana - nactiutrhání

26. 11. 2015 7:06

(Jakube, prodlužuji zde zespoda vlákno našeho hovoru, které mělo už 11 Re:)
Překvapilo mě, že vy se stavíte na pozici morálky, zdá se mi, že morálku tady obhajujeme oba, jen dva různé druhy morálky. - Dovolte mi konkrétní příklad: moje známá obhajuje svůj rozvod tím, že bývalý manžel stále více pil a teď je znovu v léčebně. Ta žena říká (svou) pravdu, splňuje vaší podmínku. Je to správné, že tyhle věci rozšiřuje kolem sebe? Podle tradiční církevní morálky tím páchá hřích nactiutrhání (= bez objektivně platného důvodu odhaluje číci prohřešky druhým osobám, které je neznají.) Podle vás, je to hřích nebo není?

Jakub Dvořák - Re: nactiutrhání

26. 11. 2015 11:35

Udivuje mě, co Vás udivuje - etika byla můj obor, než jsem byl vyhozen "pro přespočetnost" z Evangelické akademie. A vždy jsem se vyjadřoval k morálním problémům, a vždy byl umlčován amoralisty.
Že jde o různé koncepce morálky, to mě nepřekvapuje - jak jsem říkal studentům, diskuse o morálce nevznikají mezi lumpy a hodnými lidmi, i když se tak obě strany sporu vzájemně vidí, protože lumpy morálka netrápí.
Na Vaši kasuistiku musím odpovědět, že nemám dostatek informací. Maximou manželství je trvalost a určitě by nemělo být uzavíráno s vizí, že když se mi to bude hodit, jdu z toho ven. Ovšem "tradiční církevní morálka" neexistuje - za celé dva tisíce let bylo mnoho konceptů i výjimek z nich.
Posloužím jiným příkladem: moje známá žila v manželství s psychopatickým mužem, deset let snášela jeho nálady, on jí začal týrat, málem ji připravil o život, nakonec si dodala odvahy a požádala o rozvod. Několik farářů ČCE ji za to odsuzovali, jeden jí dokonce řekl, že "Ježíš také trpěl, a nepřišel na svět, aby se mu dařilo". To považuji za zneužití Ježíše k vydírání a podpoře tyrana. Maxima nerozlučitelnosti manželství nebyla dána proto, aby měl tyran svého partnera v hrsti. Já její postup schvaluji, schvaluji i její další manželství.
Hodnocení případu není nemožné (jak tvrdí romantici), ale není jednoduché, je multifaktoriální. K Vámi popsanému případu bych toho potřeboval vědět víc.

Aleš Wrana - Re: Re: nactiutrhání

26. 11. 2015 15:04

Neptal jsem se vás, jestli je dobré, že se rozvedli. Má otázka byla, jestli si myslíte, že je v pořádku (nebo je to hřích), že o tom teď ta žena takto mluví. - Stále se totiž snažím pokázat, že o některých věcech se mluvit nemá.

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: nactiutrhání

26. 11. 2015 15:10

Dovoluji si trochu "narušit" bipolaritu:

v momentě, kdy se někdo stane předmětem dabat o svém vztahu, ocitá se vůči okolí v nelehké situaci - s pomocí druhých je špinavé prádlo venku a člověk má o bojiště víc- takže bych právě to, že se o tom dotyčná s někým dalším bavila, tolik nezatěžoval výčitkami - otázkou je spíš, jak kdo podrží nebo podrazí

Jakub Dvořák - Re: Re: Re: Re: nactiutrhání

26. 11. 2015 15:30

Jak se u nás říká: "tak" (= ano) :-)

Jakub Dvořák - Re: Re: Re: nactiutrhání

26. 11. 2015 15:29

I na to jsem Vám odpověděl: neznám pozadí případu, ale ona žena to asi potřebuje a nevím, proč by měla mlčet? Jiné je, zda je to pravda. Ale i nepravda (lež, omyl, subjektivní pohled) se zamlčováním a dušením pod pokličkou nevyřeší. Ke konkrétnímu případu bych toho potřeboval vědět víc.
U mnou popsaného případu byla chyba, že ona žena deset let snášela násilí, aniž by to veřejně ventilovala, a i to jí měli někteří "pobožnůstkáři" za zlé, že o násilí svého exmanžela mluvila veřejně. Pár let po rozvodu tento pán zesnul. Jedna farářka dokonce jeho bývalou dojímala, že chudák umíral sám, a že je přesvědčená, že ho určitě mrzelo, co jí způsobil. ČCE je Absurdistán.
"Tradiční církevní odpověď" je i v tomto případě fikcí. Nic takového neexistuje.

Aleš Wrana - Re: Re: Re: Re: nactiutrhání

26. 11. 2015 18:56

Proč by měla mlčet? Protože z pohledu jejího bývalého muže je to nepravda, která poškozuje jeho pověst a proti které se nemůže bránit. - Možná je mezi námi opravdu propast nepohopení. Díky, že jsme si to mohli aspoň trochu vyjasnit.

Jakub Dvořák - Re: Re: Re: Re: Re: nactiutrhání

26. 11. 2015 21:43

Buď chlastá, nebo nechlastá. Tertium non datur. Jde tu ne jen o jeho čest, ale i čest ženy, vůči které se choval tak, že musela z manželství vycouvat, a svému okolí to náležitě vysvětlit, jinak by byla ona ta špatná. Samozřejmě, zloděj je oběť chudoby, poměrů, společnosti ... všichni jsou nevinní, tak proč by Kristus umíral.
Pravda se říkat nesmí, protože z jiného pohledu je nepravdou ... kde se kvality směšují, kde dobro, je zlo, tam se podle Gn 1, kde nejde o scénář vzniku světa, ale podstatě, spočívající v rozlišování kvalit, vrací se svět do chaosu.
Ne, tohle není moje církev, proto končím i s touto diskusí.

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: Re: Re: Re: nactiutrhání

27. 11. 2015 0:49

Církev mi někdy připomíná peklo. Není srdnaté se tím ale nechat stáhnout. Ježíš prošel peklem - a tudíž záleží už na mých krocích. Ne na členství nebo nečlenství v nějakém spolku. A záleží-li na mých krocích, pak především vzhledem k tomu, odkud se bere jejich síla a nasměrování. tudíž se mohou všichni blbci světa klidně zbláznit. A záleží-li takto na mých krocích, tak proto,abych někudy někam došel a přitom něco vytvářel. A ne že bych nic nevytvořil, takže mám co o tom mluvit. Církev mi připomíná peklo - ale netrpím jím. Jen je sleduji. A hledám tu cestu, která z něho vede ven a která už dávno je. Proto už nějakou dobu usiluji o jistou podporu typu křesťanství, jemuž se trochu nepřesně říká "nekonfesiní"

Jakub Dvořák - Re: Re: Re: Re: Re: Re: Re: nactiutrhání

27. 11. 2015 6:53

Já už ji našel.

Jiří Hoblík - Re: Re: Re: Re: nactiutrhání

26. 11. 2015 21:32

Je škoda takové věci nechávat jen do diskusí. Sice bych nebyl hr na příběhy ze života. Ale toto je modelový příběh, u něhož nepotřebuji znát osobní data, ale otázky, dilemata, možnosti řešení a neřešení. Kdybys to byl s to transformovat do nějaké literární podoby, bylo by to zase jedno slovo do pranice.

Aleš Wrana - nevyjadřovat se je umění

24. 11. 2015 21:43

Vypadá to, že své rozhodnutí ještě moc nedotahujete, že jste ještě docela po evangelicku "ukecaný". Chcete "jen" říct. že ČCE šance promarnila, ale mimochodem Vám ujede:
- že Vy chcete z ČCE vystoupit - proč nám to sdělujete v této sovislosti?
- a že Vás k tomu jedna z výrazných osobností církve povzbudila.
- a že jste mu vděčný, že (následuje má interpretace) se dovede takto rozpoltit: sám zůstává v ČCE. ale jiným dovede doporučit výstup, rozuměj: MR jako rozkladný živel povzbuzuje druhé, aby z ČCE vystupovali. ???

Jakub Dvořák - Re: nevyjadřovat se je umění

24. 11. 2015 22:14

Ano, pane Wrano, zachoval jste se po evangelicku: odpověď útokem: "vystoupils, drž hubu!" To je pádná odpověď kovaného evangelíka.
1. Nevyjadřuji se, to by bylo totiž na samostatný článek, a sám Váš postoj dokazuje, že by neměl žádný ozdravný účinek.
2. Miloš Rejchrt není rozkladný živel, odešel bych i bez jeho povzbuzení. Bylo to mé rozhodnutí, když jsem viděl, že do ČCE už jaksi stejně nepatřím.
3. Že jsem měl tu drzost se vyjádřit bez Vašeho laskavého svolení, to je proto, že to dokumentuje, kam sám autor dospěl za oněch 15 let - není rozkladný živel, jen asi ztratil nadějí, kterou před těmi patnácti lety měl.

Kdybyste byl trochu moudrý, zamyslel byste se nad tím vážněji, než že budete kopat tu do mě, to do Miloše Rejchrta (i když do něj jen hypoteticky). O tu naději ho nemohl připravit nikdo jiný, než zase jenom ČCE.

Pane Wrano, zvykněte si, že lidé držet hubu nebudou, budou říkat i věci, které Vám nejsou po chuti, a, světe zboř se, mají na to právo a o svolení Vás ani kohokoliv jiného žádat nemusejí.
Pěkný večer přeji.

Aleš Wrana - Re: Re: nevyjadřovat se je umění

25. 11. 2015 7:19

Jen si věci říkejte, mně je otevřená diskuse blízká, a snesu snad i kus té nepříjemné (jak se možná můžete přesvědčit v jiných diskusích). A ČCE si opravdu mnoho kritiky zaslouží. - Já jsem přemýšlel jen nad tím, co jste napsal Vy. Že jste se na jedné straně sám rozhodl se už moc veřejně k ČCE nevyjadřovat. A přitom tu teď trousíte "jedůvky", v několika větách jich bylo hned několik. Máte možná pocit nějakého velkého osobního ublížení. Ale kolem toho se internetová diskuse dá vést těžko. - A důkaz této nemožnosti jste podle mého připojil hned ve druhé odpovědi: jak Vás napadlo, že bych si představoval, že mě máte žádat o svolení tu cosi psát? Přeháníte v míře, že větší není možná. - Přeji vše dobré.

Jakub Dvořák - Re: Re: Re: nevyjadřovat se je umění

25. 11. 2015 8:31

Vytýkáte mi, že píšu. Kritika je "jedůvka". I v jiných debatách, například o krizi v Bošíně, jste požadoval mlčení o problémech (o tomto projevu "menšinovosti" - neprat špinavé prádlo, se v článku ostatně hovoří také). Řekl jsem "moc", ne "vůbec", ale to Vám jaksi nedocvaklo, hned jste se rozčílil a napadal mě.
Vysvětlil jsem Vám (snad i Vám srozumitelně), jaká je souvislost mého odchodu s článkem. Větší prostor byl ale věnován evangelickému nahlížení katolické církve (přítomné i v článku), toho jste si vůbec nevšiml.

Aleš Wrana - Re: Re: Re: Re: nevyjadřovat se je umění

25. 11. 2015 8:56

Jakube, nejsem rozčílený. A tohle jsem nechtěl řešit co do obsahu, spíše co do způsobu - ano, je to pro mne zase kousek uvažování, co je v internetových diskusích vůbec možné řešit. Nevolám vůbec po zavedení cenzury - na druhou stranu se ovšem nemůžeme divit, že některé problémy se internetovou diskusí efektivně k vyjasnění posunout nedají. - Připomínáte kauzu Bošín - už nevím, oč tenkrát v diskusi šlo. Ale jestli jsem měl metodickou pochybnost, zda se dá "špinavé prádlo" prát v internetové diskusi, tak ta od té doby spíše sesílila. - A jestli je správný můj dojem, že Vaše psaní nyní zde je vyvoláno velkým osobním zklamáním, tak to taky není na diskusi (spíše na rozhovor), natožpak internetovou (mnohem spíše na pastorační).

Jakub Dvořák - Re: Re: Re: Re: Re: nevyjadřovat se je umění

25. 11. 2015 9:09

Kdyby se Vám povedlo zpastorovat ČCE, byl by to záslužný čin. Jinak jsem i osobně zklamán, ale mé osobní zklamání není vůdčí motivací. Je jedním z mnoha v této církvi, a moc bych si přál, dlouho jsem si to přál, aby ČCE byla schopná sebereflexe. Nemusela by se pak bát ani internetu.
Mezi internetovou diskusí a osobním rozhovorem, není moc rozdíl. Snad jen, že na internetu si lidé neskáčou do řeči. V obou případech se však diskutující chytají drobností, kterými odvádějí pozornost od podstaty. Na internetu se to ale víc vidí.
V diskusi o Bošíně jste vysloveně požadoval zákaz mluvit o tom veřejně. Už tehdy jsem Vám řekl, že v médiích nikdy problém není, jen v lidech (Mk 7, 15). Nehledejme stále problém v internetu, televizi, novinách, Facebooku ("Nemáš-li kvůli Facebooku čas číst bibli, přestaň chodit na Facebook," že? :-) )a td. Respektujme, že každý problém si sám zvolí médium, jímž chce být komunikován.