Nevím, co si mám myslet o pražském seniorátu
Tak jsem se 29. ledna odpoledne zúčastnil po létech zase jedné instalační slavnosti, tentokrát v Praze 8 - Kobylisích, kam to mám pár set metrů od domu. Instalantem byl Ondřej Kolář, předtím působící v Brně, instalátorem Tomáš Trusina, pražský konsenior, omluveného seniora zastupující.
Vše pro mne ale začalo šokem, který nastal hned při vstupu do kobyliského svatostánku. V předsálí se totiž právě sešikovali faráři pražského seniorátu - a bylo jich doslova pět a půl: kromě Koláře a Trusiny ještě Vymětal, Strádal a Ridzoňová, přičemž tou půlkou spíše vesele myslím Štefana, který není v úřadu. (M. Rejchrt zůstal v civilu a Erdinger nebyl v šiku.) Pražský seniorát má 34 farářů (včetně již jmenovaných a dvou farářů německého sboru) - a přitom se dostavil jen nepatrný zlomek, jednotlivci, podle mého nepatřící do žádného hlavního proudu nebo tvrdého jádra, lze-li něco takového v pražském seniorátu hledat.
Instalací jsem už zažil řadu, nejvíc za svého působení v poděbradském seniorátu, kde se člověk nedopravuje snadno tramvají a metrem, a přece jsem nic takového nezažil. Sotva na tom bylo něco osobního - čím by si to Ondřej zasloužil?
Farářský kurz už dávno uběhl, doba dovolených také není, takže taková hromadná neúčast se spíš podobá zakutlaností do svého a ignoranci příchozího. Rád bych své smýšlení o tom vzal zpět, ale po malém doptávání jsem na nic nepřišel. Připadá mi to hanebné - a přeji si, abych nalezl nějaké vysvětlení, které by mne takového úsudku zprostilo. V každém případě podivnost.
K tomu musím ale ještě doplnit dvě věci. Měl jsem dilema, zda sám mám přijít v černém, ale nikoho nenapadlo mne k tomu vyzvat, a sám jsem čekal příliš velký zástup talárníků, takže jsem se nechtěl včleňovat do spousty. Ale pak jsem toho litoval, takže to je další dojem, který se podivně mísí s tím předchozím.
Třetí dojem pak byl spíše úsměvný. (Více dojmů sem psát ale nebudu, příliš bych tuto úvahu roztahal). V Praze-Kobylisích je poněkud přefarářováno: dva faráři činní, tři nečinní, z nichž jeden na penzi.
Jiří Hoblík