Jdi na obsah Jdi na menu

Opravdu reformanda?

21. 2. 2019

 

Když jsem se odvážil 1. února 2019 sledovat přímý přenos poradního shromáždění evangelíků v aule Pedagogické fakulty UK v Praze, napadlo mne, že se touto cestou může něco ukázat – evangelictvo se projeví na jakémsi vzorku a přitom projeví, jak na tom je. Nakolik je v něm dobrá vůle a nakolik je ochotno ke kritičnosti?  (Záznam k shlédnutí zde.)

 

Uvědomil jsem si přitom znovu, co ČCE vlastně je: nešťastná otázka.

 

1) Je to vlastně církev? Církev je buď shromáždění v Kristově jménu anebo tělo Kristovo, a tak vlastně syntéza obojího, ne určitá institucionalizovaná společenská struktura. Na princip tohoto tvrzení už dávno (znovu) přišli v Jednotě bratrské – ale jako by se nic nestalo... Všechny organizace, které mají v názvu církev, jsou spíš servisními organizacemi sloužícími pokusům o křesťanství. Nic víc. A nic svatého na nich není. Tak, alespoň jak se domnívám, zní bibli odpovídající demytizace, kterou by mohli zastávat i příznivci „civilní interpretace“, s nimiž bych jinak nebyl zcela ve všem za jedno.

 

2) Je to troska. Řečeno se smutkem, bez úšklebku. Vleče se, už dávno, vzdáleně od časů svého rozkvétání, o sobě nikoli bezrozporných. A tak kdo v ní má jakou funkci, je vlastně správcem trosky. Což je tedy smutný úkol, který se přitom nemusí nutně protivit jakékoli radosti a možnosti rozfoukávat jiskřičky života. Jak by mohlo být veselé uvědomovat si tento stav? Je to však prubířský kámen srdnatosti. Víra je od toho, aby člověk vydržel pohled do nelibé tváře skutečnosti, ne aby od ní utíkal anebo v ní přežíval s klapkami na očích, jak se často děje. Přesto snaha něco dělat s nastalou situací se někdy může podobat hašení spáleniště.

 

3) Heslo „Semper reformanda“, jehož se shromáždění dovolávalo, vypadá za dané situace jen jako útěšná iluze. Lze totiž jednak pochybovat, zda se ČCE opravdu řádně s reformací vyrovnává (kromě oslav a opravdu výjimečného historického zájmu) a zda se sama od sebe vůbec dá reformovat. K reformaci by bylo zapotřebí široké vůle zúčastňovat se duchovního hnutí. Existuje něco takového?

 

4) ČCE nebere v potaz, jak daleko se vývoj západního světa dostal, a tak ani neví, kolik vlaků jí ujelo. Lidský život se v našem západním postpostmoderním světě odehrává „jinde“ – totiž ve finančně-ekonomicko-zábavním systému civilizace, jemuž jsou zvláště v Česku církve celkem lhostejné, i když třeba v USA jsou jakousi součástí trhu. Vliv na společnost, po němž někdo by rád pošilhával, má mizivý. Nemohla by však tento „nedostatek“ alespoň pochopit jako pozitivní výzvu? Jako výzvu k obyčejnosti, prostotě, čirosti, k „nestarání“? A to v praktickém provedení? S pozorným zrakem pro to, čeho je opravdu zapotřebí?

 

5) Občas se z ČCE ozve hlas, že nějak patří do tohoto světa, ale neměla by spíše svébytně na změněný svět reagovat? Ne jeho změnám prostě podléhat, ale být mj. odpovědí na ně?

 

6) Již od 50. let minulého století vývoj ČCE směřuje hmatatelně od desíti k pěti. Kvantitativní hledisko, hledisko počtu a ubývání členstva, je výmluvné jen částečně. Proto bych se jej přímo nezříkal, ale přiznal bych mu pouze omezenou platnost: úbytek členstva je přeci až příliš markantní. A sedm desetiletí je dosti dlouhá doba na to, aby se začalo pořádně uvažovat o tom, co se to vlastně děje... Anebo to jen dokazuje, že ČCE nemá na víc než nechat se vléci proudem doby a tu a tam pípnout?

 

7) Soudě podle tohoto vývoje, ČCE daleko víc odpuzuje než přitahuje. I když prostřednictvím strategické komise o sobě prohlašuje, že „žije z evangelia a zve k němu“. Jistě, přitažlivost neslouží vždy ke cti, ale vzhledem k tak velkém rozsahu nepřitažlivosti je sama sobě velkou otázkou. Nemusí odpuzovat ošklivostí. Neodpuzuje však mj. bezbarvostí, tím, že neprobouzí odpovědi na dnešní čas, tím že jí dělá velké problémy být duchovním útočištěm? Tím, že se uchyluje někdy k podružnostem? Ne že by měla otázky přinášet na zlatém podnose a že by k tomu musela využívat techniky pop-kultury... Hlavně by měla přinášet nejen hromádečku samozřejmých, ale navenek často nečitelných a nezajímavých aktivit, nýbrž spíše transparentní, rozmanitou a kvalitní nabídku. Takovou, kterou by nikdo nevnucoval, ale která by byla na očích a přitahovala by přinejmenším hledače a ty, kdo by mohli v sobě něco probudit.

 

8) ČCE je otázkou na vlastní identitu. Výslovně v ní otázka identity občas zaznívá, ale odpovědi na ni jsou mátožné a nedotažené (například v Českém bratru č. 12, 2018). Jak reflektuje svou historickou zkušenost? Co k její identitě její historická zkušenost říká? Jak například zpracovala své vyznavačské texty, k nimž se při svém vzniku přihlásila? (Pokud vím, pramálo.) Z toho pak vyplývá další otázka: Co je jejím úkolem a na co má při jeho plnění? Není to s ní podobně jako s člověkem, který si nepočíná podle Ježíšova pravidla „Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb?“ (Mt 7,9)?

 

Shromáždění se neobjevilo zčistajasna, ale je důsledkem usnesení synodu z roku 2015. Byly tu sice jisté předstupně – jako diskuse o personálním fondu (před jeho zřízením i po něm), ale ty měly jen dílčí charakter. Je však zapotřebí celkový záběr, k němuž se ono shromáždění aspoň nějak pokusilo vztáhnout. Z dosavadní úvahy tak vyplývá mimo jiné otázka: Proč se zmiňované shromáždění konalo až v roce 2019? Proč ne třeba hned v roce 1990? Tehdy přeci vládl porevoluční optimismus, takže by se posbíralo víc sil k obnově. Hádám, že scházela prozíravost, sebepochopení, vědomí situace i společná vůle k pozitivní změně. V roce 2019, v roce větší slabosti, bylo zřejmě zapotřebí střídání generací a hlavně pak ona hrozba blížícího se samofinancování. Je mi líto, že dřívější generace nebyly prozíravější. Ale s lítostí mnoho nepořídíme. Co si však myslet o strategickém plánu, o němž se vede řeč? Pokusme se projít řádkou podnětů, které v shromáždění zazněly buď ze strany členů strategické komise anebo z pléna.

 

1) Jedná se o shrnutí úkolů, které jsou v plném rozsahu nenaplnitelné. Ptát se, co dělat, je potřeba, ale jen nemít moc velké oči. Nakolik je opravdu možné čekat, že se všudemožně lidé pustí do realizace plánu?

 

2) Jeho základní tónina je defenzivní a restriktivní. O tom jsem se již zmiňoval na jiném místě. A také účastníci si toho povšimli. Na kreativitu nicméně nejsou a ani nemohou být komise.

 

3) Shromáždění zrcadlilo ČCE jako sféru bezradnosti. Cosi trochu – ale jen trochu – jasnějšího se zdá být tam, kde proudí jakýsi mainstream. A tak chápu všechny, kdo jsou z ní zmateni. Anebo i zneklidněni. Stojí za uvážení i ty hlasy, které v sále při hlasování vyjadřovaly různý nesouhlas ve vztahu k strategickému plánu. Možná by se kromě toho nesouhlasících našlo více – mezi těmi, kdo na shromáždění prostě nezavítali.

 

4) Jedním z dokladů zmatení jsou slova faráře, která zazněla v diskusi v sále, že na žádném ze tří „kazatelských míst“, jimiž zatím prošel, mu nebylo jasné, v čem vlastně spočívá farářova role. Nebyl si to sám schopen ujasnit? Hloupý přeci není. Nakonec tato nejasnost nemůže být ani jen důsledkem jeho vlastního myšlení...

 

5) Dalším z dokladů zmatení jsou sny o misii („je dobré si stanovit jako jeden z našich cílů, že bychom prostě měli být nějak misijně aktivní“, jak zaznělo z panelu). Ale ty se vracejí už desítky let – a co z nich vzešlo? Sen ze snu, nula od nuly. Misie jako metoda naplňování prázdných lavic a prázdných sborových účtů – to mi zní tragikomicky. Zde se budu trochu opakovat: misie je specializovaná činnost vhodná pro misionáře a misijní společnosti. A jejím ideálním smyslem zdá se mi být šíření Ježíšova učení. A tak nechť si ČCE takové instituce zřídí, aby se danému úkolu věnovaly soustavně a propracovaně, ne jen tu a tam, „když to na někoho přijde“, anebo ať o misii nesní. Hlavně však ať vytváří opravdová společenství lásky, hluboké a vřelé, srdečné a činné, vkusné a nekýčovité. A ať vytváří, jak už jsem výše naznačil, „programovou nabídku“, která by byla rozmanitá, čitelná, otevřená a neomezovala by se jen na tradiční program plus „večery s hosty“. Ať prostě vytváří místa, kam člověk člověka rád, upřímně a s nestrojeností pozve, místa, která si po právu zjednají dobrý zvuk. Sotva kdo čeká na lovce, ale jistě někdo bude ochotně slyšet věcné a zajímavé pozvání. Jiné nabídky je přeci dávno habaděj.

 

6) Další zmatečnou záležitostí je navzájem o studium teologie a narůstání počtu bývalých farářů. Potenciálním a bývalým jako by to „za to nestálo“. A přitom to nemusejí myslet pohrdlivě. Odcházejí ne jen „za lepším“, ale spíš aby lépe vyřešili určité nesnáze. Neexistuje ve víře a v křesťanském společenství dostatečná motivace a reálná podpora? Nenaplňuje faráře jejich práce? Jen konstatovat to nestačí.

 

7) Zmatečná je rovněž teze o ČCE: „Opatrně přistupuje k instancím, které toto [rozuměj: boží] slovo zprostředkovávají.“ Chce se tím patrně narážet na postoj Martina Luthera. Co by však z toho však mělo také reálně plynout: opatrnost vůči sobě samé jako jedné takové instanci... A co se vlastně onou opatrností přesně míní? Nebylo by možné v souvislosti s tím zmíněný „odpor k autoritám“ vztáhnout i na odpor k autoritě Písma? Obecný odpor k autoritám, který se obrací takřka proti čemukoli, je totiž pubertální postoj, zato náležitý odpor by měl být zdůvodněn a prost nenávisti.

 

8) Jiná zmatečnost se souká ze schématu nazvaného „tři patra církve“, myslí se ČCE. Jako první a nejdůležitější je tu sbor, to jest instituce, zatímco lidé jsou až na druhém místě. Další rozpaky způsobuje rozlišení osmi oblastí, jimiž se strategický plán zabývá. Zajímá jej zbožnost jako „péče o víru“ - ale je si ČCE jista, že o víru dobře pečuje? Povšimněme si i zájmu o „klíčové lidi ve sboru“ – ale co osoby neklíčové, to jest „druhořadé“? Rozpaky mám nad slovy synodního seniora zapovídajícími sdělovat druhým v diskusi pochybnosti o smysluplnosti strategického plánu, protože by to prý bylo okrádání druhých „o čas a radosti ze života“. Domnívám se sám, že jako reakce na neutěšený stav ČCE strategický plán snad jakýsi, i když nevelký, smysl má, rozhodně však ne jako počin reformační. Tím ale nikoho neobírám o čas, protože varuji před plýtváním časem, ani o radost, ledaže by šlo o radost z iluzí.

 

9) Dále pak rozpaky mám z tvrzení, vzaté ze souvislosti tématu „Živý sbor“: „Mnoho sborů ve svém životě a službě základní funkce dobře plní.“ Pokud je ČCE tak v pořádku, není vlastně strategický plán zapotřebí. Stačí jen poupravit jakési okraje. Vzpomenu-li si však třeba na skandální rozbroje v salvátorském sboru v nedávných letech nebo na úvahy, podle nichž v budoucnosti ze moravskoslezském seniorátu zbudou asi tři sbory a na leccos dalšího, nebyl bych tak optimistický. Jako by kromě toho byla situace taková, že na jedné straně existuje hodně opravdu „živých“ sborů (co jsou přitom mrtvé sbory?) a oproti nim zvláštní veličina sborů, jejichž zásadní problém spočívá údajně v malomyslnosti a nostalgičnosti. A nejen to – také ve výčitkách „směrem k vedení církve“. Kritika církevní vrchnosti si zřejmě zaslouží pohlavek. A jinak, nemá nesnáze ČCE jako celek? Konečně v jiném příspěvku zaznělo, že „mnohé sbory nabízejí jen bohoslužby a jedno další setkání týdně s ustálenou formou.“ Který citát je blíže skutečnosti?

 

10) Je dobře, že se strategická komise ptá na slabé stránky ČCE. To není žádná samozřejmost. Ne každá otázka je ale také dobře formulována. Defenzívní mentalita (kterou mj. sdílí i komise sama, jak jsme již zmínili) je dosti jiná kategorie než „nednešnost“. Spíš bych řekl, co vlastně také na shromáždění zaznělo, i když jinými slovy, že se ČCE neumí vztahovat k současnosti a něco do ní vnášet. Zajímavý je průměrný počet bodů při hlasování ve čtvrté otázce, která se táže na to, zda respondenti církvi vytýkají příliš mnoho duchovních bez „charismatu“ a schopnosti budovat a vést sbory. Co však rozumějí charismatem? Být okouzlující osobností? Anebo je to totéž co schopnost budovat a vést sbory? Anebo neměla by si církev stěžovat Duchu sv.? Zmatečně působí rovněž otázka 6: „Umdlévající spiritualita“. Jak může umdlévat něco, co dlouhodobě za mnoho nestojí? Nejasné je ve zmíněné otázce i spojení mezi spiritualitou a „hoření pro víru“. Jinak – když si lidé chodí do kostela hlavně popovídat se známými, tak proč čekat nějaké hoření a spiritualitu? Nezačne někdo brzy s evangelickými duchovními cvičeními? Rád se nechám překvapit. Navíc když pro leckterého evangelíka je slovo „duchovní“ fuj.

 

11) Na hlasování o „budoucích příležitostech“ je problematické jednak to, že jich je jen pět, jako by chyběla schopnost rozvrhovat a také naděje. Z toho první dvě, týkající se duchovního života, splývají, hned poté jsou uvedeny tři ekonomické příležitosti, které by bylo možné redukovat alespoň na dvě. Církev vidí svou budoucnost v duchovním životě, jemuž moc nerozumí, a zároveň v ekonomice? Rozpačité spojení...

 

12) Když přišla řeč na „budoucí hrozby“, na toto strašidlo, napadlo mne, že se tu naplno projevila vnějškovost celého projektu. „Projektanti“ se zřejmě nebojí chřadnutí víry a „zvěstování“, nýbrž ubývání členů. A dokonce takové banality, jako je „blbá nálada“. Myslí se blbá nálada z povinných odvodů, ale proč rovnou nenapsali „povinné odvody“ jako hrozbu? Když hlasovatelé hlasovali nejvíce pro tuto alternativu, vyjádřili tím vědomí velkých materiálních nesnází. Když ale na druhém místě skončilo „zacyklení“ do vlastních starostí, dotkli se jednoho z opravdu vážných bodů. K tomu malou poznámku: I několik lidí dokáže velké věci, ale při znehybnění ani desetitisíce nic nezmohou.

 

13) Jiné zmatenosti, jež je vlastní ČCE a spolu s ní strategické komisi, se dotkl sympatický diskusní příspěvek, který apeloval na ekologickou odpovědnost a křesťanskou skromnost, na témata, která mi v evangelickém prostředí zoufale chybí, zatímco spíš pozoruji mírné požitkářství konejšící evangelíky za situace duchovní bídy a nouze.

 

14) Zmatení z toho, k čemu jsou presbyteři, se odráží v návrhu na zvýšení jejich prestiže, jehož se má ale dosáhnout tím, že se o nich a o jejich roli bude hezky mluvit. Čili: řeči, řeči, řeči... jako forma naivity.

 

15) Mám zato, díky některým indiciím, že tradiční evangelický biblismus je vepsí. Dlouho přemýšlím, jak bych tuto tezi souvisleji vyložil, ale to v této souvislosti příliš vhodné není. Jen ji tu uvádím kvůli svým pochybnostem, že strategický plán tu něco opravdu závažného způsobí. Nevšiml jsem si, že by si to učinil za cíl. Během celé schůze zůstal biblismus bez náležité zmínky (pominu-li nějaký ten drobný odkaz k bibli). Myslím, že už to lze považovat za dostatečně výmluvný příklad onoho širšího zmatení. Z mé strany je to hodně osobní: když vám v dětství stále říkají, jak je bible důležitá, v mládí pak moc nenaučí s ní zacházet a v dospělosti nevíte, co si počít s tím málem, proto dlouho hledáte, než něco najdete, ale jinde... co pak s tím vším? Zbude vám říkat si: jen nezahořknout! Ale jak biblismus pozvednout?

 

Závěrem

 

Sešlost v aule PF UK podává smutný obraz jedné církevní organizace. Obraz nejasnosti o tom, k čemu je a oč vlastně usiluje, obraz, za nímž se skrývají spousty nevyřešených problémů, začasté zděděných po řadě dřívějších generací, a přitom stále aktuálních.

 

Z toho vyplývá: pokud se ČCE bude ve své krajně malátné hybnosti valit stále dopředu jako dosud, bude se stále drolit – a ani strategický plán jí moc neprospěje. Zato se vyplatí nechat stranou zbytečnosti, fráze a floskule, věnovat se podstatnému, hledat, zkoumat, tvořit – ne konvenčně vůči zmíněné valivosti, a to i za cenu nepřízní.

 

Je hrstka pozůstalých po úmrtí reformace, k němuž došlo těžko říci kdy, jakousi společností majitelů pravdy, zatímco velká převaha ostatních, jimž je „víra“ lhostejná, anebo ti, kteří jsou k jejich postojům kritičtí, hlupáky? Patrně hodně evangelíků by na otázku neodpovědělo kladně. Aspoň ze zdvořilosti.

 

A tak také je potřeba vycházet z toho, že na ČCE není v naprostém pořádku nic. To není stanovisko pesimistické, nýbrž skeptické. Ne že by vše bylo špatné. Nicméně časopis Český bratr sleduje téměř jen to pozitivní, což sice brání pesimismu, ale zároveň tím podává nepřesný obraz. Vždyť nic lidského není dokonalé, nebo ano? Jediné, co je vlastně na světě v pořádku, je boží láska, která není ze světa. Spokojit se s něčím, ne-li se vším na sobě a hodit nohy na stůl – to je postoj nehodný křesťana. Neznamená to pěstovat „špatný pocit“ ze sebe nebo ze světa, nýbrž hledat lepší cesty, čekat lepší, usilovat o lepší. Dnešek odchází, ale proč před zítřkem zavírat oči? A co vůbec v církevních krajinách pohledávají případy namyšlenosti a soběstřednosti anebo zamazávání stínů minulosti?

 

Samozřejmě je strategický plán jako celek nerealizovatelný. Je to shrnutí tu více tu méně „dobrých rad“, obecných pokynů, které by potřebovaly více zdůvodnit a více nasměrovat k praktické realizaci. Ale už takto prozrazuje hlubší problémy, než jaké výslovně vykazuje. Pokud by chtěla ČCE opravdu řádně fungovat, musela by přestat dívat se jen s velmi přivřenýma očima do zrcadla, ale připustit si zásadnější kritiku, jinak řečeno: podrobit se soustavnému a podrobnému kritickému zkoumání. Zřejmě by pak zblízka viděla, že úkol ze situace vyplývající je až příliš velký. Smím-li být alespoň hypoteticky neskromný: představme si, že by měla zřídit vývojové oddělení formátu Škody Auto a zařídit, aby z vývoje vedla podobně i cesta do praxe. Taková představa sice co do realizovatelnosti vypadá samozřejmě fantaskně. Vzato však z jiné strany – čeho by si měl víc evangelík více cenit.... auta nebo evangelia? A do čeho by měl tedy více investovat? Ne do instituce, ale do díla „na vinici Páně“. Co však chápat onou vinicí? Pokud ČCE, vnucuje se připomenout Izajášovu Píseň o vinici. Anebo jí můžeme chápat duchovní realitu společenství lidí s Kristem. V žádném případě v podobě zbožné floskule. Proto také jsem pro zkoumání, ne jen pro pouhý sběr nápadů.

 

A nakonec: co třeba reformaci hlav a srdcí? Coby nejposlednější červ tuto otázku nekladu z nějaké nadřazené pozice, ale protože jsem si vědom, že pouhými úpravami vnějších podmínek provozu se nic zvláštního nestane. Nutné je dávat do pořádku všechno. Ale ne naráz a ne jakkoli. Nutné je ptát se na duchovní propria křesťanství a evangelictví – a ta rozvíjet a obohacovat je „zvenku“.

 

Jiří Hoblík

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Adam Hladky - Sebechvála

14. 3. 2019 1:37

"Je hrstka pozůstalých po úmrtí reformace, k němuž došlo těžko říci kdy, jakousi společností majitelů pravdy,"
. . předpokládám, že autor se sám hrdě pasuje mezi ně. :-(

Jiří Hoblík - Re: Sebechvála

14. 3. 2019 11:14

Na základě čeho předpokládáte? Anebo umíte jen nadávat? To je mi líto.

Aleš Wrana - kdy to bylo s ČCE dobré?

28. 2. 2019 18:02

Píšeš, jako by evangelická církev zažívala svůj vrchol v padesátých (od té doby to jde s ČCE z kopce) a v osmdesátém devátém (tehdy byl optimismus a byla by energie něco měnit). Co bylo podle tebe v těch letech podstatně dobře a co se od tehdy vytratilo? Neptám se na nadšení, ptám se na dobrou podstatu. - A ptám se proto, že jsem minulý rok, který byl pro evangelickou církev jubilejní, začetl do ideových materiálů, napsaných v letech kolem vzniku církve. Byly navenek nadšené, ale jejich naděje byly z dnešního pohledu tak prázdné (český národ je prý v jádru křesťanský, potažmo evangelický... atd.)

Jiří Hoblík - Re: kdy to bylo s ČCE dobré?

1. 3. 2019 0:31

Nemyslím si, že by sešup znamenal sešup z právě dosaženého vrcholu. A alespoň naznačuji, že jsou nevyřešené problémy minulosti. Sešup byl jen z dosaženého stavu, který sice nebyl ideální - ale aspoň měl člověk dojem, že se všude možně (a ne jen na několika ostrůvcích) něco děje. To sice nebyla ještě kvalita, ale spíš prostor a příležitost. V tom hemžení se třeba jedna moje dnes víc jak osmdesátiletá teta dokázala dobře realizovat (mj. jako sborová sestra u Salvátora).

Aleš Wrana - Re: Re: kdy to bylo s ČCE dobré?

5. 3. 2019 11:11

(chtěl jsem odpovědět, ale pak mi to nešlo - technicky. Web masteři, vždyť je to tu stále horší. Nejprve se blbě řetězily komentáře, když jich bylo více. Pak jste po nás začali chtít důkaz, že nejsme roboti, proto zatrháváme semafory a autobusy a... a zjišťujeme, že někdy nefungue spojená s recaptohou. A teď ještě se komentáře zobrazují černým písmem na tmavě šedém pozadí. Takto to nejde dále...)