Jdi na obsah Jdi na menu

Probuzení církevního vedení do pološera?

13. 5. 2012

Církevní vedení má často dlouhé vedení. Kdysi mi říkal jeden katolík, že vedení jejich vedení je delší. Toto dvojí mne napadlo, když mi došlo - se zpožděním vzhledem vlastnímu dlouhému vedení (ač nejsem členem žádného vedení) -, že se v poslední době s církevními veřejnými projevy roztrhl pytel:

1) Stanovisko synodní rady ČCE ke sjednocování Evropy (12.1.2012)

2) Prohlášení Synodní rady Českobratrské církve evangelické k aktuální společenské situaci (12.4.2012)

3) Dopis synodní rady ČCE Joachimu Gauckovi, nově zvolenému německému prezidentovi (25.4.2012)

4) Otevřený dopis synodní rady ČCE ministru spravedlnosti (3.5.2012)

Jsou to formy známé z dřívějška, tedy žádná novinka. Ale vzhledem k nebývalé frekvenci si nechceme odpustit několik poznámek. Povšimněme si nejprve několika rysů, jimiž se projevy synodní rady vyznačují (a platí to také o výrazněji starších prohlášeních, která ale nemám po ruce, takže mohu mít na paměti jen některá):

1) Jedná se o reakce na události - nikoli o projev vlastní společenské iniciativy.

2) Jedná se o projevy, které mají mnohé analogie. Zapadají do mnohosti podobných hlasů. S lehkou ironií by se dalo mluvit o přihřívání společné polívčičky.

3) Obvykle neříkají mnoho nového a obsahují rozmanitá opomenutí, jak jsme se již pokusili naznačit (viz zde).

4) Prohlášení přicházejí s očividným zpožděním vůči tomu, nač reagují.

5) Není příliš jasné, co si prakticky s prohlášeními počít.

6) Zahrnují jen slabou teologickou reflexi.

7) Prohlášení za sebou nemají soustavné studium, nýbrž jen příležitostné spojení intelektů. Což je možná jednou z příčin výše uvedených aspektů.

8) Prohlášení mají nanejvýš šedivě a úřednicky suchá označení. Stačí pouhé srovnání třeba s papežskými encyklikami, i když jimi přímo bych se nechtěl inspirovat.

Neodpovídají tyto charakteristiky reálným možnostem autorů a střízlivému očekávání skromného efektu? Proto není třeba nezcela příznivý obrázek dramatizovat. Samozřejmě také není všem dnům konec. Spíše lze podotknout, že je na čem dělat.

A to platí i pro dokument číslo 2, který je ze všech nejodvážnější. Toto prohlášení přitom prozrazuje sbírání odvahy a opatrnost. Což patrně souvisí s pravicovým laděním rovněž církevního povědomí, s jakousi snahou autorů o vyváženost a možná i s vědomím, že se ČCE účastní prostřednictvím Ekumenické rady církví diskuse o tzv. církevních restitucích. Jak je patrné, že se církevní autorita cítí být zavázána státní autoritě a musí se vyrovnávat s dilematem, zda její projev nebude působit nediplomaticky... Čili - není to snadné...

Vraťme se však k celkové souvislosti. Pokud intenzifikace synodněradních prohlášení nastala v důsledku našich úvah a výzev, jedná se o něco potěšitelného, ale neznamená to, že si na tom nějak zvlášť zakládáme, protože hodnotíme posun kladně a zároveň kriticky.

Bylo by tedy žádoucí, aby se projevily ještě další posuny, které si netroufáme předpovídat ani předepisovat. Pokud se Evangelická církev dostane do postavení mravního hlasu, a sice s pomocí prohlášení synodní rady, ale vůbec ne jen s jejich pomocí, bude to jen v pořádku. Bude to korespondovat s možnou úlohou církve v moderní společnosti. Příklady bychom mohli hledat už v dřívějších dobách, třeba v sociálně-kritické úloze některých křesťanských veličin v době panování železné Lady ve Velké Británii.

Bylo by však nesmyslné, kdyby synodní rada usnula na vavřínech a spokojila se s nynější intenzifikací. To by totiž ve skutečnosti usnula na iluzi, protože nyní vavříny pro ni k dispozici nejsou.

 Jiří Hoblík

 

Jiné nedávné, ale dřívější veřejné dokumenty jsme nyní vzali na zřetel jen implicitně (všimněme si rozlišení "prohlášení" a "vyjádření"), z toho dvěma z nich (č. 1 a 3) jsme se zabývali již dříve.

1) Prohlášení Synodní rady ČCE k parlamentním volbám 2010 (20.4.2010)

(k tomu srv. naši úvahu zde)

2) Prohlášení synodní rady ČCE k situaci v Japonsku (17.3.2011)

3) Vyjádření synodního seniora ČCE k událostem v Krupce (12.4.2011)

4) Prohlášení synodní rady ČCE k úmrtí Václava Havla, prezidenta České republiky (19.2.2012)

Znění dalších prohlášení a projevů není dostupné na internetu, takže se těžko dohledávají, pokud člověk nechodí po archivech a farách, na nichž jsou pečlivěji schraňovány.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Vladimír Špaček - ad "Stanovisko SR"

29. 8. 2012 9:49

V březnu t. r. jsem odeslal SR své stanovisko:

Vážená synodní rado,

dovoluji si vám vyjádřit svoji pochybnost nad nutností vytvářet stanoviska jako je to vaše ke sjednocení Evropy. Jakkoli jsem příznivcem sjednocené Evropy, domnívám se, že církev by měla své síly napřít jiným směrem, než vysvětlovat, přesvědčovat a dokazovat oprávněnost toho kterého politického stanoviska. A to už jen z toho důvodu, že v každém tištěném periodiku se skutečnosti související s EU (jakož i všechna ostatní politická témata) propírají dnes a denně, rovněž tak všechna netištěná média mají to na denním pořádku. Zdá se mi tristní, otevřu-li web církve a tam - nämlich to samé. Kdyby se jednalo ještě tak o informaci na čtyři řádky, ale to hned POSM o osmi bratřích a jedné sestře minulý rok na tom pracoval. Dikce „stanoviska“ navíc připomíná proklamace z dob vlády jedné strany neblahé paměti. Tak nejvýznamnější událostí už není VŘSR ale „sjednocování Evropy v podobu Unie“. Nad formulací typu „Jsme přesvědčeni, že Schumanův projev byl vzácným okamžikem ve světových dějinách…“ zůstavá rozum stát (vzácné okamžiky světových dějin s projevy soudruhů Brežněva a spol. patří na štěstí minulosti). Odstavec „Nejde nám o Evropu deklarativně křesťanskou; chápeme ty, kdo odmítli začlenit „křesťanskost“ Evropy do preambule reformní smlouvy. Původní motivy integrace Evropy vnímáme jako ovoce „lepších tradic“ evropské křesťanské civilizace a na tom máme dost.“ dal nejspíš jeho tvůrcům také hodně zabrat. Je tak hyperkorektní, až je smysluprostý.

Nerozumím vaší snaze angažovat se tímto způsobem, stavět se do role jakési „avantgardy“, která má nejspíš pomoci těm, kdož jsou váhaví, a nebo co hůř - nemají schopnost rozpoznat znamení času! A hlavně – proč o tomto šířeji diskutovat ještě v církvi? Postrádá snad tato relevantních, jí přiměřených témat?

S pozdravem ..... atd.

Jiří Hoblík - Re: ad "Stanovisko SR"

29. 8. 2012 19:05

Prima dopis, Vláďo.

Ondra G. - Postavení syn. rady v ČCE

15. 5. 2012 8:34

Můj dojem je, že četnost těchto vyjádření souvisí se změnami ve struktuře ČCE. Prvním aspektem je sjednocení syn. rady, tedy názorová jednota, umožňující společná prohlášení různé hloubky a šíře. Druhý aspekt je to, že nikdo jiný v naší církvi není ochotný - nebo schopný - nebo pověřený - nebo dost jednotný - nebo se bojí - aby podobná prohlášení činil. Jestli je tento stav správný, to je otázka pro vedení církve, tedy pro staršovstva, konventy, seniorátní výbory, synod i pro samotnou synodní radu.

Když se v těchto dokumentech píše o naší aktuální situaci, nedivím se jejich nekonkrétnosti. Občanská společnost (do níž se vřadila i naše církev) se natolik namočila v kontaktu se státem (peníze, pravomoci...), že vzájemná závislost velmi překáží nestrannosti a zdravému odstupu. Stát nabídl moc a peníze - proč to nevzít? Ale otázka ceny, kterou církve (a ještě více jiné typy občanských iniciativ) platí, se neřeší.

Jakub Dvořák - Škobrtavé, ale nadějné ...

13. 5. 2012 22:14

... jsou tyto krůčky SR.
Předně je třeba říct, že frekvence veřejných vyhlášení (k nim je třeba připočítat také dopis ministrovi spravedlnosti), je vskutku neobvyklý. Oproti těm níže odkazovaným k nim nebyl žádný mimořádný důvod - jsou sice reaktivní, ale vykazují i (např. tím napadaným zpožděním) jistou dávku proaktivna. Ocenit lze, že se k nim SR vůbec rozhoupala.
Předně to nemá v ČCE žádnou tradici. Katolíci jsou víc "státotvorní"; ČCE je na tomto poli nezkušená (nepočítáme-li všelijaké iniciativy, které nám diktovali komunisté).
Moc by mě zajímalo, co se to na SR stalo, že se najednou do něčeho takového pustila. Váhavě, ale přece se chápe své prorocké funkce ve společnosti, vzdor tomu, že si to snad ani sobě netroufá přiznat. Doufám, že je to přeci jen hlavně dílo Ducha Svatého.
Ano, zejména ten 2. případ byl nápadný svým bázlivým sondováním terénu, ale stejně opatrné, leč nepřehédnutelné, byly pokusy o theologickou argumentaci. Vzhledem k tomu, že se dnešní církev za "theologično" stydí, lze v tom vidět nadějný krok správným směrem.
Mluvím-li o kroku a směru, připouštím, že k ideálnímu stavu to má daleko. Jsem však rád, že se s tím začalo a spolu s tebou očekávám, zda a jak to bude pokračovat.
Hloupé tedy nakonec je to, že mnohé, co je v těchto politicky angažovaných prohlášeních právem kritizováno, lze najít i v praxi a myšení samotné ČCE. V duchu křesťanství by tudíž bylo spojit kritiku s pokáním (ne jen za mlčení v minulých dobách ke společenským nešvarům, které právem, leč nedostatečně, zaznělo v tom dokumentu č. 2): "vy to napravte ve státě a my se vyznávajíce vlastní hřích do toho pustíme v církvi". Pak by měla taková prohlášení skutečně žádoucí důraz.