Jdi na obsah Jdi na menu

Proč by nemohlo jít ve věci církevního majetku o poctivost?

21. 2. 2013


Nepopopírám oprávněnost jakékoli náhrady církvím a náboženským společnostem, ani nepopírám přijatelnost případných darů. Dokonce mám zato, že záměr církevních představitelů zajistit platy kazatelů a záměr státu neponechat nekatolické církve po odstřižení od státního rozpočtu těsně nad finančním dnem má svou váhu. Vážné otázky však vyvolávají některé prvky
zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a některé jeho konsekvence, za které jsou již odpovědny církve a náboženské společnosti, jichž se zákon týká.

Nejprve si řekněme, že peníze, které má mj. ČCE získat, nepřinášejí v přísném smyslu slova restituci, jak se někdy říká. A představa (částečné) nápravy křivd má přinejmenším určité mouchy. Proto je nazývám zjednodušeně církevními penězi od státu.

Především bych tu chtěl shrnout některé polemické postoje, abych podnítil další diskusi a nabídl argumenty k zamyšlení. Po podpisu 16 smluv mezi státem a mezi církvemi a náboženskými společnostmi 22. února je ovšem otázkou, jaké si vůbec mohou činit ambice. Nicméně o osudu peněz, které má ČCE převzít, není ještě definitivně rozhodnuto, a tak zůstává pro úvahy a debaty čas. A s tím i možnost, že se ČCE vzdá částky, o níž usoudí, že jí nepřísluší.

 

Joel Ruml, Lia Valková a Petr Nečas před podpisem smlouvy 22.2.2013  (www.vlada.cz)

 

V  širší perspektivě viděno se tu jedná o význačný případ vztahu mezi českým státem a mezi církvemi a náboženskými organizacemi. A tento vztah není něčím, nač bychom mohli být zvlášť pyšní. Státní orgány se obecně chovají jen jako finanční počtáři a také jako manipulátoři s prostorem pro osobní nároky a ambice, místo aby působily důsledně jako správci prostředků k obecnému blahu. A na druhé straně si církve stále povídají něco pro sebe, a když se státem vůbec vedou debatu, tak zase jen o penězích. Jako by se nedalo bavit o ničem jiném.
 

Joel Ruml, Lia Valková a Petr Nečas podepisují smlouvu (www.vlada.cz)


Když přitom sledujeme, jak se vleče otázka „zmírňování křivd“, je vina na straně státu, který dvacet let sotva pohnul brvou. Jestliže to je však nejzřetelnější příležitost pro projevování církví na veřejnosti, je vina na straně církví, že na veřejnosti nevystupují s něčím silnějším. Nemají snad evangelium? Je snad evangelium slabší?

Někteří lidé v Evangelické církvi mají obavy z toho, že se tato církev finančně zhroutí, poté, co bude od státního rozpočtu odstřižena. Ale to ještě není důvod k přijetí peněz, jejichž původ je sporný. Je to spíš důvod k novému hledání prostředků, ale to nyní nechme stranou. Naopak je tu vážná otázka, zda peníze jsou skutečným lékem na církevní existenční starosti.

Oprávněnost části peněz určných ČCE je však sporná co do ospravedlnění jejich vydání, protože výše částky vzaté ze státního rozpočtu (2,3 mil.) několikanásobně převyšuje částku, na kterou by ČCE mohla mít nárok, pokud by se vycházelo z principu nahrazování nevratitelného majetku.

Proto se také hledají podpůrné argumenty, jako je ten, že se jedná o dar Římsko-katolické církve vzhledem k historickým příkořím ze strany katolíků. Pokud se však jedná o dar, měla by být přeci, jak upozornil Miloš Rejchrt, zajištěn darovací smlouvou a nikoli pohovorem.

Vedle toho se argumentuje tím, že stát vlastně církvím a náboženským organizacím kompenzuje křivdy, které utrpěly v době komunistického režimu. Zastánci církevních peněz by se ale měli jednak ujednotit na tom, zda jsou částky nad rámec peněz za nevydaný majetek darem od Římsko-katolické církve nebo kompenzací za režimní křivdy, a jedno či druhé relevantními doklady, které nepocházejí od nich samých.

V případě, že platí druhá alternativa, mělo by se důkladně zdůvodnit, proč utrpěné mravní křivdy mají být kompenzovány finančně a proč křivdy, které utrpěli jednotlivci, by měly být kompenzovány náboženské organizaci.

Problém s vracením církevního majetku a s církevními penězi je především římsko-katolický. Spolupráce s ekuménou, z níž se takto stala finanční ekuména, přichází zřejmě římsko-katolické straně velmi vhod (má to vylepšit její obraz). A tak došlo k tomu, že se mluví o majetku a penězích „církví“, až to budí zdání jakési vyrovnané parity („stát vzal církvím majetek“, „stát těží ze zabaveného majetku církví“). Ale tím se ještě legitimita očekávaného církevních peněz pro ČCE nemůže dosáhnout. 

Celý proces prosazování přijetí církevních peněz mi znám není. Ale je třeba vyzdvihnout to, že 1. mimořádné zasedání 33. synodu ČCE 25. listopadu 2011 poměrně narychlo odsouhlasilo návrh synodní rady, aby byla pověřena k jednání se státem ve věci církevního majetku. Zatím uběhl více než rok. A podpisy smluv pak dělily od vydání zákona pouhé týdny!

Nicméně okolnosti tohoto procesu vzbuzují rozpaky. Jde jen o peníze – a nejde také o sebepochopení a o uspořádání vnitřních záležitostí? A sice vcelku? Ptám se tak proto, že vlastně neexistuje celocírkevní diskuse na dané téma. Asi nikoho prostě nenapadlo ji vyhlašovat. (Nebývá to ani zvykem.) Diskuse proběhla na úrovni církevního vedení (zejména na onom zasedání synodu) a farářstva a při drobných příležitostech. Aby diskuse mohla přinést tříbení, nestačí jí krátká doba. Podmínky jsou, jaké jsou, ale to nic nemění na tom, že diskuse byla slabá, jakkoli si ji třeba pochvaluje pražský senior R. Mazur. Diskutovat o penězích nepočtářsky není jednoduché. Dokážu si také představit lidskou bezradnost nebo poctivé vědomí osobní nezpůsobilosti kvalifikovaně k věci vyjadřovat – jako omluvitelné zábrany diskuse. Ale nesnáze mi činí neochota se do diskuse pouštět. Například slovy „u nás ve sboru nejsou peníze téma“. Jenže když pro Ježíše peníze tématem byly – a tématem nikoli počtářským. Takže by někteří evangelíci chtěli zamlčovat biblické téma?

Slabotu diskuse ještě „posiluje“ skutečnost, že tato diskuse probíhá spíše až po zveřejnění návrhu zákona a po onom 25. listopadu 2011, kdy došlo k aktu, který lze nesnadno revidovat. Diskuse pak nemůže být dostatečně otevřená. A to si nečiním nějaké ambice, že by v případné diskusi „zvítězili“ odpůrci přijetí církevních peněz. Jde mi spíš o to, že v takových případech bych se přimlouval za následující postup: 1) zkoumání a šetření, 2) obecná diskuse, 3) zastupitelské pojednání na synodu. A proč vlastně, jak se zdá, představitelé ČCE více komunikují v této otázce s médii než s evangelickou obcí jako takovou?

Nicméně zůstává ještě otázka: zaslouží si ČCE ony církevní peníze? Mimochodem v roce 1949 evangelické církevní vedení (včetně J. L. Hromádky) radostně vítalo komunistický zákon o financování církví, na nějž si dnes stěžuje. 

Celou otázku církevního majetku a církevních peněz považuji především za otázku mravní. Tato mravně sporná otázka je přitom paradoxní a nešťastná také z politického hlediska. Paradoxní je proto, že úspěch s prosazením zákona přišel s nejproblematičtější vládou, která tu od roku 1989 je. Vláda vyvolala další vlnu nevole a církve spolu s ní, jako by přitom obě strany svorně prohlašovaly: Jste všichni proti nám? Tak ať. Přece nebudeme populisty! Nepodlehneme nátlaku! Samozřejmě, že oblíbenost není totéž co mravní správnost, ale ani neoblíbenost ji nezaručuje.

Problém ale nastává čtverý. Jednak není jasné, jak se dospělo ke zveřejněným částkám, které mají církve a náboženské společnosti obdržet. Jednak tu církve a náboženské společnosti získávají privilegované postavení oproti jiným subjektům, jejichž poškozenost v dobách komunistického režimu nebyla tak štědře kompenzována. Dále pak vidíme, že na jedné straně světská moc mrhá prostředky a zároveň osekává rozpočet a zvyšuje daně - a právě do toho přichází se svou nabídkou miliardových částek církvím a náboženským společnostem. To je politicky nešťastné, zvláště když stát dost podivně krátí příspěvky na tělesně postižené. A navíc peníze získávají církve pro své provozní účely, církve, které se zaštiťují prioritou péče o potřebné. Ve světle tohoto mravního konfliktu, který si netroufám rozhodovat, protože nechci tvrdit, že jsou církve za něj zcela odpovědné, se jeví argumenty pro církevní peníze jako nevěrohodné. 

 Jiří Hoblík
 

Fotografie Joela Rumla, Lii Valkové a Petra Nečase jsou citovány z www.vlada.cz, kde se přitom z Joela Rumla stal Joe.


 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

daggie CZ - ČCE a komunismus

21. 2. 2013 13:07

Vítal komunismus v r. 1949 i J.B. Souček?

Martin Danihelka - Re: ČCE a komunismus

24. 2. 2013 0:15

Proč se ptáte? Se značnou mírou pravděpodobnosti ano. Nechci specifikovat, proč si to myslím, ale jsem velký Součkův čtenář a přinejmenším v oblasti NZ exegeze jeho velký obdivovatel.