Jdi na obsah Jdi na menu

Reformně relativizovat církevní strukturu - úvaha pro začátek

7. 6. 2010

1. Pokoušejme se důsledněji tázat na to, jak biblická řeč mluví do současnoti, aby se současnost jen nekoulela dopředu bezcílně a do sebe zaklíněná.

Mt 5,13 »Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.«

Není to tak, že si z celého výroku osvojujeme jen první větu, zatímco zbytek je už jen strpěným přídavkem?

Ovšem i tak z té první věty vzchází původně nezáměrný důsledek: být Ježíšovým žákem je jako být solí, která se sice v tekutině rozpouští, ale která je pro život nezbytná. Čili: křesťanství nepatří do mediálních strategií a na billboardy. Víra je vždy niterná, vnitřní. Jíme osolená jídla, ale ne sůl. A tak jedno z hlavních nebezpečí, které křesťanství hrozí od počátku, je zvnějšnění. Pokud církevní obec neobsahuje mechanismy, které by tomu bránily, ale naopak tomu vychází vstříc, stává se jen odvarem z evangelia a napodobitelkou nekřesťanského okolí a zasluhuje si, aby se po církvi šlapalo. Křesťanům obecně hrozí, že se stanou nepoužitelnou solí. Neslanými špetkami. Ale užitek je samozřejmě věc ošidná, protože nelze házet perly sviním a každý se nehrne do hledání perel v poli.

2. Nebojme se vidět sbor jako relativní skutečnost

Je sbor jedinou možnou formou fixace evangelického sdružování? Dovoluji se domnívat, že sbor není jednotkou církve, nýbrž ustálenou formou církevního sdružování, fixací jeho podmínek. Je to forma, která se odvolává na kristovskou motivaci a která je přitom podmiňována vlivy, které působily na její formování, a vlivy, které působí na její udržování. Udržuje se zároveň sama od sebe, žijíc z předchozích vlivů. Kristovské motivaci se dokáže vzdalovat anebo protiřečit, přímo na církevní půdě.

»Sbor« je evangelický termín pro základní církevní jednotku, kratší alternativa úředního pojmenování »farní sboru«. Jakožto instituce není církví ve vlastním smyslu, nýbrž podpůrnou organizací církve. Věříme svatou církev obecnou, ale ne svatý souhrn sborů a farností.
Kromě toho církevní struktura, a to mám na mysli například stávající parochiální systém, není ztělesněním věčného principu, nýbrž formou historicky vzniklou, a to poměrně nedávno na základě předchozího vývoje. A představu sboru nelze (alespoň zatím) vidět mimo parochiální systém. Ovšem sbory, tak jak existují, jsou nanejvýš samostatné jednotky, podobně jako tomu je v tzv. svobodných církvích. To pak mimo jiné vede k pocitu, že slabé sbory zůstávají vydány samy sobě na pospas, zatímco domněle silné sbory dělají, jako by si vystačily samy.

Sbory se také stávají břemenem zděděným z minulosti. Když byly vytvářeny, těžko si kdo představil nynější situaci, i když k ní vývoj směřuje přinejmenším od roku 1789, což je dosti dlouhá doba na rozkoukání (povšimněme si toho malého rozestupu vůči Tolerančnímu patentu). Sbor jako břemeno je obzvlášť patrný tam, kde 5,5 sester a bratří se sejde v obrovském chrámu. Nemohli by se scházet po domácnostech? Ale co odpovědnost za chrám jako kulturní statek? Jak s tímto nárokem skloubit otázku, zda je k boží přítomnosti chrám opravdu tak nezbytný...

Členství ve sboru se podobá členství ve spolku (členské příspěvky, právo volit funkcionáře a právo být volen, konání valných hromad, seznamy členů). V porovnání s tím společenské formy religiozity nynější epochy mají spíše charakter firmy a klientů. Klienti platí nemalé částky (například tisíc dva tisíce za kurz meditace), protože jim to stojí zato a protože firma musí z něčeho žít a od státu nic nedostane jako církve.

Církvi bych nevyčítal početní úbytky, nýbrž to, že scházejí mechanismy k reformě, která by respektovala jak evangeličnost evangelictví, tak společenský a kulturní rámec v dlouhodobější perspektivě. Sbory jako celky počítají s generační návazností a sociální pospolitostí. Obojí je často vepsí. Rodinné vztahy se obecně v evropské společnosti dalece rozvolňují a tradiční společnost upadá v zapomnění, stává se něčím cizím. To je jeden z důvodů, proč bych církvi nevyčítal právě úbytek členů, o němž se mluví neustále a na různých úrovních, kdoví zda ne bezvýsledně.

Vliv společenských změn na členství v tradičních církevních obcích je v Evropě až na výjimky obecně markantní a nemá smysl se chovat, jako by se týkal jen nás. Otázkou je spíš, jak reagovat na změny bez ztráty cti. Mám zato, že labilní půda vedla už dávno k posilování struktur některých rodin a jejich přátel jako alternativní, ale přeci jen dosti exkluzivistické formy evangelického sdružování. Nemám k tomu žádný vztah, nemám proč tím být nadšen, ale snažím se to alespoň chápat. Anebo jiný a relativně hojný jev: sociálně nehomogenní hloučky na způsob ostrovů - někdy trpělivé, jindy zarputilé, často do sebe příliš sevřené, tlačené do toho zčásti i okolím.

Nakonec bych doplnil, že jsou procesy, které vedou nad parochiální systém: faráři se speciálním zaměřením (mládež, profesionální vojáci, vězni, pacienti v nemocnicích). Hodnotit to zde nechci, i když s institucí vojenských farářů nesouhlasím, jen to beru jako příznak změněných poměrů: parochialita je nejen v prachšpatném stavu, ale také nestačí. Nepotřebuje sama změnu?

(Jiří Hoblík)

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář