Sčítání lidu jako podnět ke zpytování
Výsledky sčítání lidu, týkající se náboženského přesvědčení občanů České republiky, vágní a nejisté, jsou podnětem, ne však ještě dostatečným důvodem k možným úvahám. Protože synodní rada ČCE vydala o nich 20.prosince 2011 své prohlášení (dostupné zde), které zběžně reflektuje stav církve, nacházíme se právě v dotyku s naznačeným podnětem. Prohlášení nemá za sebou nijak zevrubné studium, alespoň však prozrazuje snahu o úvahu. Využijme proto této příležitosti k učinění jakéhosi kroku dál.
Jen letmo a zlehka upozorněme na jakousi zvláštní inkonzistenci na straně církevního vedení. V době před sčítáním lidu vydalo prohlášení, vyzývající evangelíky k zaznamenání svého náboženského přesvědčení do sčítacích archů jako takřka k vyznavačskému činu (viz). Bezprostředně po zveřejnění výsledků jsme se dozvěděli, že se zas tolik neděje (viz), nyní však se pro změnu sčítání přiznává jistá váha. Přesto má tato inkonzistence svou pozitivní stránku, o niž autorovi zjevně šlo: totiž stránku sebezpytování. Ukazuje se také, že se někdy vnímá jako užitečné, setkat se s vnějším pohledem na sebe. Začátek prohlášení působí ale dojmem, jako by synodní rada byla přeci jen překvapena:
Milé sestry a milí bratři,
letošní výsledky sčítání lidu sdělily, že počet členů se zmenšil na 52 000. To je více než poloviční úbytek oproti minulému sčítání. Pokles jsme již za posledních 20 let zaznamenali podruhé. Podobné, ne-li o něco větší „ztráty“, zaznamenaly i ostatní větší a tradiční církve.
Podle jedné reakce na Evangnetu (viz) úvodní odstavec chybuje v tom, že opomíjí čísla vyplývající ze sborových kartoték. Je tomu však poněkud jinak: prohlášení nesděluje vlastní údaje, ale výslovně upozorňuje na to, co sdělily výsledky sčítání lidu. Nedopatření se nachází jinde – a vyplývá z představy skoku, kterou sčítání lidu sugeruje. Jako by k poklesu došlo ve dvou okamžicích během posledního dvacetiletí. Ale soudě podle alespoň trochu zdravého rozumu ubývání probíhá pozvolna. Kromě toho se církev tváří, jako by ji mrzely výsledky, ale jako by nás proces sám neměl zase tolik zajímat. Nyní však nás samé zajímá, co církevní vedení na výsledky říká:
Co to pro nás znamená?
1. Výsledky můžeme hodnotit jako nechuť hlásit se k církevní instituci (vlastně k jakékoli instituci). Když to uvážíme, politické strany, které rozhodují v této společnosti o mnohém, mají proti církvím zanedbatelný počet členů.
K prvnímu bodu nejprve drobnou poznámku: výsledky nejsou „nechutí“, nýbrž výrazem nechuti. Dílčím výrazem, rozumím-li autorovi správně.
Motiv nechuti k instituci se nabídl samozřejmě a sám od sebe, je dávno znám. A je znát i z pouhých čísel. Srovnání s politickými stranami je zase zajímavé, ale nedotažené. Neslouží konejšení? Zhruba ve stylu: „Pořád jsme na tom lépe“? Dobrá, počty jsou jedna věc. Ale jak se daří sdělovat poselství o spáse a ukazovat cestu k účasti na ní? Nejsou církevní instituce v této věci v hlubokém průšvihu? Autor sbírá síly k odvaze, ale jakoby v nechtění alarmovat přešlapuje:
2. Je možné, že jsme nepřitažlivé společenství (alespoň z velké části). Mezi sebou si rozumíme, ale naše společenství není pro druhé zajímavé. Jsme nudní, málo věrohodní, neumíme to podstatné, co máme, sdělit srozumitelně tak, aby oslovovalo, zaujalo a následně proměňovalo člověka? Anebo musí to popraskané, nahnilé, neživé, co v církvi je, vyhnít, aby evangelium bylo konečně více slyšet?
První věta mluví o sebepochopení církevního „my“ jako „společenství“, velmi opatrně klasifikovaného jako „nepřitažlivého“. Kontrast vzájemného rozumění a vnější nezajímavosti je ale zvláštní. Není to spíše tak, že vzájemné rozumění není přímo idilické anebo není více či méně iluzorní? Není to tak, že party lidí, které žijí z přesvědčení kolektivního rozumění, vznikají obecně, takže k tomu církev nutně nepotřebují? Autor prohlášení vnímal hráz mezi „my“ a „oni“, ale vnější svět se mu nejevil jako nepřátelský (jak to bývá u sektářů), nýbrž jako nerozumějící nitroevangelickému rozumění.
V motivu přitažlivosti se odráží paduch dnešní doby. Vzít jej doslova, mohli bychom říci: ČCE není každý den v tisku a v televizi a na internetu na ni nenarazíme na každém kroku. Autor se soustředí na nedostatečnost vlastní komunikace – chce si poctivě přiznat vlastní neschopnost. Jenže samozřejmě k tomu patří nepříznivost doby – na ni se samozřejmě nelze vymlouvat, ale musí být vzata vážně a musí se žít jí navzdory. Ne konformisticky. K ní se alespoň trochu vyjadřuje další text.
Třetí věc, která mi schází – je vědomí otázky: „Máme co říci“? Komunikace je jen způsob, cesta, provedení – ale co obsah, co sdělení, co poselství, zvěst? To je jen objektivně dáno? Není to spíš něco, co má mít svůj domov v křesťanských myslích, co v nich a v jejich vzájemnosti má žít? Není to tak dávno, co mne jeden pražský farář odbyl – že mu nejde o obsah, ale o to, aby své ovečky oslovil. Paradox, ne? A za třetí – nejen že je křesťanská mysl podceněna, ale celý člověk je podceněn, protože není jen svou myslí.
Paduch dnešní doby je pojednán ve třetím bodě:
3. Společnost, ve které žijeme a působíme, se stále více tříští, roste nezájem společně něco dělat, roste nedůvěra nejen vůči institucím, ale mezi lidmi navzájem. Vysoké procento těch, kdo se dobrovolně rozhodují pro život bez druhého člověka, vypovídá také o tom, že život s druhým je vnímán jako zátěž a omezení. Rozpady manželství rovněž hovoří o změně světa, ve kterém žijeme. Počet těch, kdo se nepřihlásili k žádné národnosti, dává najevo, že to již není významná lidská hodnota, kterou by bylo třeba komukoliv sdělovat. To všechno signalizuje vykořenění, neukotvení člověka, jakési vakuum, kde mizí také zájem o druhého, o nějaké hodnoty.
Ve třetím bodě nacházíme konstatování stavu společenských vztahů v Česku, zčásti se opírající o výsledky sčítání. Na pohled malý, podle mého ale hluboce kritický nedostatek této části úvahy spočívá v opomenutí toho, že společenský rozklad a fragmentarizace je přítomen i v církvi, na ní viditelný a také jí vytvářený. Například: má být člověk účasten křesťanské praxe jen proto, aby z něho byl chodič do kostela? A to s ním nemusíme spojovat zvláště vysoké ambice.
Prohlášení z pokusu o nástin situace vyvozuje alespoň následující výzvu:
4. Sčítání však také sděluje, že ani český člověk není sto úplnou duchovní prázdnotu vydržet. To, že ¾ milionu respondentů vyplnilo kolonku - věřím, ale instituci k tomu nepotřebuji, naznačuje hledání v široké nabídce různých spiritualit. To, že polovina respondentů nevyplnila kolonku o náboženské příslušnosti, může říkat, že je jim to fuk, ale také: Nějakému státu do toho nic není, je to moje vnitřní věc. Tím znovu roste důležitost a potřebnost naší věrohodnosti, pravdivosti a srozumitelnosti.
K bodu 4 jen tolik, že z daného závěru z výsledků sčítání neplyne „důležitost a potřebnost“, což působí jistě pouhým nedopatřením zmatečně (církevní vedení se snad nechce přímo chlubit, že je pravdivé, a tím důležité...), nýbrž z nich plyne nárok na věrohodnost, pravdivost a srozumitelnost. (Osobně si nejsem příliš jist volbou těchto tří pojmů, ale budiž.).
K tomu prohlášení doplňuje následující vizi:
5. Společenství církve budou v budoucnosti stále více tvořit lidé aktivní, kteří by neměli dovolit věřícím uzavírat se do ghetta, oplotit se, odříznout od společnosti. Naopak bude důležité komunikovat se sympatizanty, s lidmi hledajícími, se vstřícnými skupinami ve společnosti. To však bude znamenat větší nasazení kazatelů, presbyterů a vůbec živých členů církve v evangelizaci, zvěstování, katechezi i pastýřském působení.
Tento bod apeluje na aktivitu evangelíků. Jinak se mnoho z něho nedozvíme. Je jen otázkou, zda nadějné očekávání první věty je oprávněné. A také je otázkou, zda řešením je kvantifikace nasazení. Jen víc a houšť – a bude líp? Obávám se, že církevní ghettoizace bude pokračovat stejně tak, jak tu už dávno je.
A to navzdory následující výzvě, jejíž obsah je obecně dávno znám:
6. Výsledky sčítání lidu i v oblasti příslušnosti k církvím jsou jistě veličinou relativní. Tyto výsledky nás však mohou zdravě provokovat k hledání cest k současnému člověku i naší společnosti. A také k získání dovednosti, s prosbou na rtech o Ducha svatého, vyřídit našim současníkům, co Bůh nám daroval, když do našeho světa poslal své Slovo, svého syna Ježíše Krista.
Bod 6 by klidně mohl být spojen s bodem 5, a stejně jako on zkrácen. Také by potřeboval upravit syntaktickou nerovnost ve druhé větě. Alespoň zde se dozvídáme něco k „obsahu“, který nám prve scházel. Jen je to řečeno opožděně a frázovitě, ač jistě upřímně. Schází tedy pečlivější biblická argumentace a reflexe. Ta zůstává neurčitá, což je jistý paradox vzhledem k poslednímu bodu:
7. Být křesťanem v dnešní společnosti, která se vyznačuje duchovní neurčitostí, znamená unést jinakost v myšlení i jednání. Proto také máme radost z těch z vás, kteří jste tuto alternativu v dnešním světě vyjádřili a chlubíte se, že patříte Kristu.
V posledním, sedmém bodě bere prohlášení v patrnost, že není snadné se v Česku ke křesťanství vůbec hlásit. Dodejme však, že je dobře, že to není snadné. Nicméně zanést do sčítacího dotazníku několik čárek není ještě něčím obtížným a ani to není žádným chlubením, že někdo patří Kristu. Chlubení před papírem? Před úřednickou a technokratickou myslí? Před computery? Je vidět, že církevní vedení zastává naivní konformismus, s nímž podrobení mocenskému úkonu identifikuje bez dalšího s vyznavačstvím.
Co říci závěrem? Kdybych měl vzít vyjádření SR ČCE jako vyjádření obyčejného českého evangelíka, měl bych pro ně plné pochopení jako pro výraz hledání odpovědi na otázky, k nimž je provokován svou situací. Kdybych je však měl vzít jako vyjádření duchovní autority, asi bych těžko mohl zvolit jiné slovo jako vystižení jeho povahy, než slovo slabost. Vždyť se jedná jen o stýskání a o snahu zvedat hlavu, ne však již o hledání nových cest, o nové vykročení, a vyhrabávání pokladu v poli. Není to však překvapující, spíše je to smutné, když subjekt podléhající krizi mluví o krizi krizovým způsobem. Analogicky dopadla dnes již pozapomenutá iniciativa Krize/Vize, která vznikla nahodile (ač ne z nahodilých příčin), bez důkladně pochopené kristovské opory a bez soustavného působení.
Jiří Hoblík
Komentáře
Přehled komentářů
Možná, že jde v těch výsledcích sčítání lidu 2011 (+ v anketách, zveřejněných na konci roku - ohledně poklesu důvěry Čechů v institucionální církve) jenom o sbírání argumentů pro definitivní ukončení finanční podpory církvím.
Třeba stát už nebude chtít podporovat provoz církví, ale jen určité projekty. Tak jak se to děje v církevních neziskovkách.
Ohledně nějakého "navracení ukradnutého majetku" církvím v budoucnu jsem velmi skeptický...
Re: Možná...
(Jiří Hoblík, 1. 1. 2012 21:19)Ono se mi to říká, když nefarářuju... nicméně odstřižením od rozpočtu se může leccos ukázat, co je církev zač... Ne že by to byl přímo záměr sčítání, ale jeho výsledek opravdu mluví v neprospěch státní podpory církví. Rozhodně - co je to za křesťanství, když se nechá vydržovat pohany...
Re: Re: Možná...
(David daggie Geisler, 2. 1. 2012 8:53)Tak... je to křesťanství velmi postkonstantinovské a postkomunistické. Chtělo by to nějaké smysluplné obrodné hnutí...
Re: Re: Re: Možná...
(Jiří Hoblík, 2. 1. 2012 12:38)Přesně. A taky přechod od kondicionálu k indikativu. Snad se mi k této věci v příštích týdnech a měsících podaří učinit několik poznámek a úvah.
Možná...
(David daggie Geisler, 31. 12. 2011 22:08)