Sto let jedné církevní instituce
Století. Stává se, že se stovky dožije člověk, ale častěji se stává, že se jí dožije instituce. V očích jednotlivce dlouhá doba, zato v kosmické perspektivě to vše znamená pramálo. Přitom je zvláštní, jak si Hospodin toho pramála cení. I když se mu nedivím jako autorovi... Ještě tak aby si lidé dokázali podle božího vzoru cenit sebe i druhých, a to hrdě, ne lokajsky...
Století. To také znamená, že od nedávno již vzpomínané reformace nás dělí výrazně větší časové rozmezí než od vzniku ČCE. Při takových ohlédnutích bývá zvykem poukazovat na dobová svědectví, hledat tehdejší úspěchy a pořádat slavnosti. Proč se ale po dějinách ohlížet?
Dějiny mají prý sloužit poučení. Co když ale měl pravdu Hegel, když říkal, že „zkušenost a dějiny učí (…), že se národy a vlády nikdy ničím nepoučily“? Anebo kdo se odváží si vzít poučení z církevního století? Jaké poučení? Ve směřování k novým úspěchům? K jakým? Anebo z jiné stránky vzato: má-li se slavit století ČCE v závěsu za různými reformačními výročími – v čem se reformace zazrcadlila během poslední stovky let? Dosáhli jsme vyšší úrovně víry? Anebo jsou někde alespoň nějací Husovi a Lutherovi duchovní prapotomci? Stalo se něco, čím by ČCE jako taková na reformaci odpověděla nejen pouhou vzpomínkou, která zítra zase lehce odezní? Ptám se takto bez zavilé výčitky, jen hledám odpovědi: Co nového vnesla do světa, alespoň do českého světa? Jaké světlo nesla před lidmi? Byla například mocnou oporou v dobách čtyřicetiletého bolševistického režimu? A co vyniklo pak, v dějinách posledního, za svobodné považovaného čtvrtsoletí? Nebylo to především podepsání smlouvy se státem podle Zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi? Anebo se přece jen stalo něco významnějšího? Odváží se kdo slavit výročí otázkami?
K čemu je ale dobré slavení? Abychom se poměli? Anebo co se nechat vzpomínkami na reformační tradice povzbudit k reformaci nové? Kdo na to pomyslí? Nebylo by to bláhové pomyšlení? K čemu by ovšem bylo slavení, kdybychom nevěděli, k čemu má vést? Proč si připomínáním minulého dění za stávající situace nějak neotvírat pohled do záležitostí nastávajících? Tak to třeba dělali bibličtí proroci, kteří lidem ukazovali, jaká budoucnost se jim otvírá. Otázka ovšem je, jak to dělat bez proroků...
Samozřejmě že je zapotřebí zkoumat minulost, abychom si připravili tázání, kam kráčet. Zkoumat minulost vzhledem k současnosti. Alespoň ve formě otázek, když ne poučení. Zájem o to zdá se mi však být stále slábnoucí... A evangelická církev dávno vypadá, že se nachází ve výrazně horší kondici než před stoletím. Hodí se proto radostně slavit? Ale také se zdá, že se tato horší kondice nanejvýš nesnadno popisuje. Do úmoru se mluví o úbytku členů – jako by to bylo hlavní, ne-li jediné hledisko. Ano, úbytek nastal značný, zejména v 70. letech minulého století. Co ale s tím? Zdá se mi, že hledisko kvantity je matoucí
Tak tedy jinak: dokáže církev dobře nakládat s božím zbožím? Alespoň stručně a jasně – vzhledem k evangeliu si troufáme říci, že církev má být generátorem lásky. Sám však odůvodněně pochybuji, že v tomto smyslu funguje alespoň dostatečně, protože jinak by její působení bylo – spontánně!, ne podle předpisů – zřejmější. Jedná se totiž o základní kvalitu křesťanské existence. Ale jak ji měřit? Právě že měřením získáme jen určité počty, a mnozí se pletou v tom, že měřit chtějí kvality. Sám si proto netroufám něčí lásku poměřovat. A jen proto, že jsem se pokusil pojem lásky alespoň provizorně vyložit v jedné knížce, odvažuji se otázku na realitu křesťanské lásky vznést. A ke zdůvodnění mého tázání mi stačí, že Jéšua Nazaretský se právě svým poselstvím o lásce stal nejdůležitější postavou lidských dějin. Křesťanské úspěchy mají mít tento vzor. Nakonec za věcně oprávněné to považuji i vzhledem k výročí. Cítí-li se být ČCE dědičkou dějin Jednoty bratrské, pak se zcela samovolně nabízí požadavek sledovat „tři věci podstatné“. Anebo – myšlenková veteš?
A co je vlastně církev jako veličina slavící výročí? Odvažme se pokorně vznést otázku, zda kromě toho či onoho prospěšného počinu nedělává také Kristu Pánu ostudu. A kromě toho zvídavě projděme pražskou Jungmannovou ulicí a podívejme se u domu, v němž se nachází církevní ústředí – kde asi může být hlava církve? Víme-li však o ní i při zjevném paradoxu a s vědomím, že Kristus-hlava se nedá k žádnému místu přikurtovat, nemusíme se díky dárci víry do svých věcných pochyb přímo propadat a tonout v nich. Církevní instituce jsou jen servisními organizacemi (což si svým způsobem uvědomovali i myslitelé Jednoty bratrské), zato Krisovo tělo je duchovní tělo, veličina, jež závisí na „hlavě“. Ústa na této hlavě nás oslovují a ji se hlavně sluší oslavovat. Co je Kristovo tělo, na to se začněme znovu ptát, abychom je uváděli do praxe.
Ještě doušku na závěr: berme oslavu stovky i jako potěšení pro starou dámu, jež se pohybuje s velkou námahou.
Jiří Hoblík
Komentáře
Přehled komentářů
1. Jistě že je církev často trapná. Ale všechno ostatní veřejné ve světě mi připadá ještě trapnější. - 2. Že za poslední čtvrtstoletí vyniklo ze života církve především podepsání smlouvy o majetkovém vyrovnání? A může za to církev, že právě to je nejvíce rozmazáváno? Že právě skrze toto se kanalizuje nedůvěra vůči církvi? Já bych církev za toto neobviňoval.
Re: 2 věci
(Jiří Hoblík, 21. 4. 2018 19:37)Ad 2. Opravdu nevím o ničem, co by bylo za poslední čtvrtstoletí významnějšího v dějinách ČCE. Nemůže za to sice jen církev, ale ta by měla zkoumat předně vlastní odpovědnost. Podle zásady: "podle skutků poznáte je". Jelikož si prostě šlape po štěstí...
odluka
(Aleš Wrana, 24. 4. 2018 11:40)Podle mého je významnější událostí třeba právě souhlas s (finanční) odlukou církve od státu - a majetkové vyrovnání je jen jeho dočasný doprovodný fenomén. Za takových sto let bude každý vědět a vidět, že je církev samostatná, o penězích z restitucí už nebude vědět nikdo. (Ať už bude církev v jakémkoliv stavu.)
Re: odluka
(Jiří Hoblík, 24. 4. 2018 14:04)Ahoj, odluka není záležitost prvotně finanční, ale konfesně-právní - a v tom je důsledkem Velkého Listopadu. Finanční osamostatnění patří k intencím onoho zákona - který proto nevidím jako negativní, nýbrž jako hluboce rozporuplný.
Re: Re: odluka
(Aleš Wrana, 24. 4. 2018 17:54)OK. Tvá otázka stála, co nejvýznamnějšího se s ČCE ve společnosti událo za poslední čtvrtstoletí. A já říkám jen, že např. souhlas s odlukou považuji za historicky důležitější než majetkové vyrovnání. - (Taky se církev mohla o svou spjatost se státem nějak více rvát. Sice by ji to asi k ničemu nebylo, penězovody by tím nezachránila, v očích společnosti by bylo trapné i toto, kdyby hlasitěji křičela, že ji stát potřebuje. Ale stát se to mohlo, já jsem rád, že se to nestalo, a toto skoro tiché přistoupení na podmínky státu považuji za významnější událost než ono majetkové vyrovnání.)
Re: Re: Re: odluka
(Jiří Hoblík, 25. 4. 2018 0:58)No, jenže odluka připadá k důsledkům Sametovky, takže ta se nepočítá - odluka se nezakládá, opakuji, ve finanční nezávislosti.
Re: Re: Re: Re: odluka
(Aleš Wrana, 25. 4. 2018 6:13)Promiň, nechápu Tvůj způsob argumentace. A majetkové vyrovnání se nepočítá "k důsledkům Sametovky"? Pro mě jsou "odluka" a "restituce" dvě stránky téže mince.
Re: Re: Re: Re: Re: odluka
(Jiří Hoblík, 25. 4. 2018 11:52)O odluce jsem už psal jinde: https://svobodne.estranky.cz/clanky/spolecnost/odluka-sekularniho-statu-a-cirkve.html. Došlo k ní bezprostředně po změně režimu. Zatímco tzv. "majetkové vyrovnání" je dáno zákonem po složitém politickém vývoji.
2 věci
(Aleš Wrana, 16. 4. 2018 21:50)