Jdi na obsah Jdi na menu

Tomáš Adámek: Za farářem Miroslavem Janebou (1942-2016)


Když jsem v září 1969 jako vyplašené děcko nastupoval do první třídy základní školy v Jablůnce, sloužil Miroslav Janeba už třetím rokem v místním evangelickém sboru, kam spolu s manželkou Miladou přišel po jednoletém působení v Chotiněvsi a několika letech seniorátního vikářování na Vsetíně. Tehdy se už u něj naplno projevilo dědičné zrakové postižení, ale světlo a tmu rozlišoval naprosto spolehlivě. V jablůneckých ulicích se rychle zorientoval a zpočátku si jimi vykračoval s bílou holí ještě bez doprovodu, docházel dokonce i za námi do školy vyučovat náboženství.

Po zesílení normalizačních tlaků v první polovině sedmdesátých let se náboženská výuka přestěhovala do sborové místnosti. Příjemné na tom bylo, že jsme neseděli v lavicích, ale kolem jednoho stolu. Na něm se později během konfirmační přípravy objevila hromada starých kralických biblí, ve kterých jsme se učili bleskurychle vyhledávat zadané texty. Tyto soutěže jsem už tehdy miloval – nejspíš proto, že jsem si v nich nevedl tak úplně špatně. Současně s tím jsem se nenápadně učil znát a milovat samotnou bibli. mirek-janeba-1---kopie.png

Jako konfirmandi jsme také měli za úkol dělat si poznámky z kázání a pak je zpracovávat. Tím jsme se učili kázání aktivně vnímat a někteří z nás si uvědomili, že úcta k biblickému textu nevylučuje kritický přístup k němu, stejně jako úcta ke kazateli nevylučuje další kritické dotazování, ba spíše naopak má k němu inspirovat. Zhruba ve stejné době probíhaly stavební úpravy sborového sálu a v jejich závěru ozdobila čelní stěnu část verše Mt 7,7: „Hledejte a naleznete“. Ačkoli jsem bibli ještě samostatně nečetl, ta slova jsem od počátku vnímal jako osobní a dlouhodobou výzvu.

Mé duchovní cesty tenkrát opravdu trochu připomínaly bludiště. S rodiči jsem jezdil na různé evangelizace v okolí, ale vůči ultimativním výzvám těchto kazatelů jsem zůstal poměrně rezistentní, až jsem několik let po konfirmaci víru bezmála zavrhl. Přesto jsem byl nadále ochoten poslouchat střízlivá kázání Mirka Janeby, a jedno z nich se mě nečekaně silně dotklo. Jeho textem bylo Ježíšovo podobenství z Mt 25, v ekumenickém překladu nadepsané O posledním soudu: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto nepatrných, mně jste učinili.“ Určitě to nebyl strach z pekla a věčných trestů (tak ostatně Mirek ani kázat neuměl), ale spíš důraz na sounáležitost a solidaritu s potřebnými, co jsem z toho kázání vyposlechl. Zůstala ve mně otázka: „A co mám činit já?“ Právě tento znepokojivý sociální akcent a vědomí vlastního dluhu mě přivedly k modlitbě i k obnovenému zájmu o bibli. Znovu jsem v ní začal hledat – a snad i nalézat.

Jednu z těch nalezených pasáží (Iz 42) jsem přijal pro sebe jako povolání ke službě. Jaké službě konkrétně, farářské nebo nějaké jiné, to jsem ještě nevěděl; možností ale tehdy nebylo tolik, proto jsem podal přihlášku ke studiu evangelické teologie. Od Mirka Janeby se mi v tom dostalo bezvýhradné podpory. Po mnoho dalších let mě nepřestal zahanbovat, ale také inspirovat šíří svého rozhledu zejména v řadě kapitol českých a moravských dějin a touhou se nadále vzdělávat. Na jeho žádost jsem mu pořizoval nahrávky fakultních přednášek (Molnár, Heller, Filipi, Pokorný), které pak dychtivě poslouchal.

V posledním ročníku bohoslovecké fakulty jsem jezdil domů do Jablůnky téměř každý víkend; živelně rostoucí skupina mládeže ve sboru byla pro mě větší motivací než samotná Praha. Čím více lidí, tím více radostí, ale i starostí. Jedni se časem vytratili, jiní zakotvili jinde, ale někteří zůstali. Jak v těch neklidných dobách Mirek poznamenal na okraj jednoho podobenství: „Rozséváme.“

V roce 1990 jsem v souvislosti s nástupem do duchovní služby přijal ordinaci, a tím se z nás stali kolegové. Mirek mi při té příležitosti nabídl tykání; zpočátku jsem se ostýchal, ale jeho nabídka přátelství byla upřímná. Pravidelně jsme se potkávali na pastorálních konferencích a farářských kurzech; občas jsem se s ním chodil radit a vždy u něj nalezl otevřené dveře. Velmi jsem si vážil toho, že se v roce 1999 zúčastnil zájezdu do Izraele spolu s ekumenickou skupinou, kterou jsem pomáhal zorganizovat.

S novým tisíciletím jsem přešel do jiného seniorátu a naše cesty se na čas rozdělily. V následujícím období postupně sílila moje frustrace z (nejen evangelické) církve a dozrávalo bolestné rozhodnutí trvale odejít do necírkevního povolání. V době Mirkova odchodu z Jablůnky jsem byl mimo republiku a jen z druhé ruky se dozvídal o emocích, které jej doprovázely (jakýkoli odchod se jen zřídka obejde bez emocí). Teprve po několika dalších letech, kdy už Mirek s manželkou bydlel v Praze a já s přítelem jen kousek za Prahou, navázali jsme znovu kontakt.

Tehdy už jsem se trochu vzpamatoval ze své církevní kocoviny a znovu nejen chodil do evangelických kostelů, ale tu a tam dokonce v některém kázal. Při našich setkáních projevoval Mirek přejný zájem o činnost ekumenického společenství Logos, které se mi v posledních letech stalo jakýmsi záchranným kruhem a místem, kde se od základů obnovovaly mé zpřetrhané vazby s (nejen evangelickou) církví. Naposledy jsme i s přítelem navštívili Janebovy letos v únoru. Měl jsem pocit, jako bych znovu našel kus své ztracené rodiny.

Kdo dočetl až sem, řekne si snad, že tento článek jedná víc o svém autorovi než o faráři Miroslavu Janebovi. Lidský život je ale především o mezilidských setkáních a interakcích, vzájemném ovlivňování a inspiraci, kterou jedni od druhých čerpáme. Kéž je tato vzpomínka přijata jako skromné svědectví o tom, jak mě osobně setkání s Mirkem Janebou ovlivnilo a inspirovalo.


Pozn.: K M. Janebovi též www: Miroslav Janeba - Nesebrané spisy.
 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Jakub Dvořák, Insia a.s. - Poděkování

30. 5. 2016 10:23

Nevím, zda je pro tuto vzpomínku správná rubrika "poměry v církvi", ale vzhledem k tomu, že ČCE odešel prakticky bez povšimnutí oficiálních míst jeden z velmi oddaných a agilních služebníků, asi to i o poměrech v ČCE něco vypovídá.
V každém případě jsme si s manželkou rádi přečetli vzpomínku na našeho přítele a spolupracovníka na projektu Služby zrakově postižených Diakonie ČCE. Formu osobní vzpomínky, "o autorovi" v tuto chvíli považuji za nejpřiměřenější, a myslím, že by ji Mirek bral raději, než nějakou hagiografii, která by skrytě oslavovala autora. Tomáš Adámek mluví o sobě, ale ne proto, aby si dělal jméno. Jen proto, že jeho životem Mirek prošel a nějak ho ovlivnil, stejně, jako životy nás mnohých a jsme za to Bohu vděčni. Proto bych rád Tomášovi poděkoval.
Váhal jsem, mám-li reagovat, ale přišla zatím jediná, a ještě velmi nešťastná reakce: anonymní, chytající se nepodstatného (proč podtrhovat něco, co sám autor zmiňuje, jako by to byla nějaká chyby?) a něčeho, co odpovídá posedlosti dnešních církevníků homosexualitou (viz trapné diskuse na Evangnetu). Dotyčnému, když ho to těší sledovat takové věci, připomenu, že už v knize Ženy s fary hovoří jedna farářka o svém životě s ženou. Pravda, ne s mužem, ale myslím, že by ho to mohlo uspokojit ve své lechtivosti také. :-)

registr - poprvé?

27. 5. 2016 16:31

Máš pravdu, že tento článek pojednává více o autorovi než a MJ.
A já ho registruji jako první (?) případ, kdy se evangelický farář veřejně přiznal, že žije s mužem.