Jdi na obsah Jdi na menu

Tomáš Trusina: Na okraj jedné dojmologie


Text „O zániku ČCE“ začíná metaforou zániku z bio-sféry, sugerující fatální závislost nejen toho kterého biologického druhu, ale též dějinných idejí na procesech, které formovaly jejich vznik.

Následuje přeskok do dějin, od první věty neproblematizující analogie s úvodní metaforou. Jde ovšem o popis fatálně platné dějinné konstelace - nebo vlastně také o svého druhu metaforu? Není konstatování „plodného setkání reformované ortodoxie s tajným evangelictvím“ chtěnou tezí, kterou zproblematizuje každý, kdo se zabýval dějinami potolerančního evangelictví? A není - vlastně též metaforické - hodnocení tajného evangelictví naopak v přímém protikladů s úvodní tezí? „České podzemí vyplivlo tajné evangelictví“ je metafora, která se jen skrývá za citace dějinných kulis odjinud - a která počítá s tím, že existují entity - autorovou citací až mytizované (“underground“) - , jež vlivům okolí nejsou fatálně poddány tak, jak líčí úvodní podobenství ze života hmyzu. Nedá mi to nepodotknout, neznamená tedy proces, který se autorovi jeví jako nezvratný zánik, pouze opětovné zanořování do podzemí?

Projdeme-li navíc rysy oné konstelace vznikajícího českobratrského evangelictví, nelze si nepovšimnout: Minimálně jeden ze zmiňovaných předpokladů, resp. fatálních vlivů (budeme-li se držet úvodní metafory), totiž „silný důraz na etiku a praxi, i cizost jakékoli ortodoxní nesmiřitelnosti“ je přece typickým rysem české antiklerikální mentality. Z čeho jiného vyrůstá např. současný kritický diskurz vůči tzv. restitucím, ne-li právě z tohoto moralistního východiska? Nestalo se náhodou, že českobratrská „ideologie“ (o níž zřejmě autorovi jde) nejen načerpala z fatálních kontextů svého vzniku, ale učinila z nich trvalejší konstanty společenského vědomí? Nebo se prostě těmi konstantami staly jiným kanálem, např. skrze společenskou emancipaci, v níž liberální představa české reformace jakožto „důrazu na etiku a praxi, i cizost jakékoli ortodoxní nesmiřitelnosti“ hrála nikoli nepodstatnou roli? Přiznám se, že mně osobně tento antiklerikální důraz vůbec není cizí a se svou současností si v něm docela rozumím, zvlášť když v něm zaslechnu volání po duchovní autentičnosti. Neřeším teď, nemá-li náhodou daleko starší a hlubší kořeny.

Závěrečný „soumrak podmínek“ je telefonním seznamem problémů, s nimiž se před 55 lety začala vyrovnávat nová orientace - počínaje zcivilněním role faráře, konče problémem tradičního teismu a teodicey. Těší (skoro až škodolibě), že ty otázky znějí stále - i v té lhostejné postmoderně. Netěší, že ti, kdo jejich naléhavost vnímají, nechtějí slyšet - nebo vědět - že se tu dvě tři generace nazpátek s nimi už kdosi zásadně vyrovnával. A zdaleka ne pouze v kontextu komunismu, ale bytostně teologicky (ne náhodou se debaty o nové interpretaci točí kolem otázky inkarnace). Rmoutí mne, že tu neslyším otázku odrážející podstatně víc ubíjející rysy naší současnosti: Co si počít s přehlceností informacemi, klipovitou mentalitou, vykastrovanou společenskou pamětí a krátkodechou kampaňovitostí našeho společenského života? Ohledně religionisty „Mirči“ mám prostě za to, že protestantismus se mu do jeho perspektivy nevejde - zejména proto, že jeho religionistická perspektiva není zdaleka tak všeobjímající, jak se tváří. Ale možná by se mu tam nevešla ani svatá písma starého a nového zákona, pokud by měl připustit, že nejde o výrony posvátna, nýbrž o texty, které jsou výsledkem soustavné a trpělivé práce, vzájemné provázanosti, jejichž sílu odhalíme tehdy, když začneme rozumět jejich intertextualitě (jak to, byť spíše intuitivně, díky svým znalostem a četbě kralické skutečně vnímali mnozí písmáci).

Autor se pokusil naznačit „dilemata, která českobratrské evangelictví nepřekoná a nepřežije.“ Dalšími osudovými vlivy a případnými proměnami jeho tvaru se už ovšem nijak nezabýval. Vystačí si s tvarem „českobratrského evangelictví“, jak ho definoval při pohledu na sudičky u jeho kolébky. Takto se držet výchozí metafory ovšem nedovoluje skončit historkou o agentovi, otráveném poloniem, ale spíš ve stylu pohádky O šípkové Růžence. Ano, poplatnost okolnostem vzniku ČCE zapříčinila, že se z kdysi obdivované princezny stala hibernovaná záležitost. Obskurní muzejní kousek, obrůstající mechem a pavučinami, jemuž nezbývá než čekat na nějakého prince a jeho políbení...

Jenomže tohle vyústění si říká o dovětek: Nejedná se paradoxně v době postmoderního relativismu a současné poptávky po obskurních muzeálnostech o docela přitažlivý rys? A jestliže po té údajné spící krásce a její pavučinami zamořené komůrce naopak není masová poptávka, co to tedy vlastně znamená? A musí to nutně vůbec něco znamenat?

Tomáš Trusina

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Martin Danihelka - Dojem z jednoho dojmologického festivalu

14. 7. 2014 12:11

Když si uvědomím, že existovaly doby, kdy jsem Tomáše Trusinu považovat za inspirativního teologa či intelektuála - cha! Díky Bohu za tuhle vichřici, která pokácela všelijaké iluze. Nezabolela, ale rozhodně udivila a snad i trochu rozesmála.

(Dodatek psaný patnáct měsíců poté.)

Martin Danihelka - Odpověď Tomáši Trusinovi - 1

8. 4. 2013 22:09

Přijímám s povděkem, že se kolega farář Tomáš Trusina po svých prvních ryze dojmologických komentářích k mému textu „O zániku Českobratrské církve evangelické“ postavil na úroveň věcnou a diskutovatelnou.
Nejprve résumé Tomášovy polemiky se zvláštním zřetelem k momentům, které považuji za diskutabilní. Tomáš kritizuje tezi, že v českém evangelictví po roce 1781 dochází „k plodnému setkání reformované ortodoxie s tajným evangelictvím“; toto tvrzení by údajně zpochybnil každý, kdo se zabývá potolerančním evangelictvím. Podrobnosti Tomáš neuvádí ani nenaznačuje, svědky mu nicméně mají být všichni badatelé dějin českého církevního života konce 18. století. Zapomněl jsem ve své jistěže zjednodušující tezi na něco podstatného? Nezohlednil jsem snad dostatečně, že ono sžívání luteránské nebo helvétské ortodoxie s nově vzniklými tolerančními sbory ne vždy bylo bez napětí a bez hořkostí? Vstupuje snad do hry nějaký podstatný faktor, který zásadně nutí revidovat původní charakteristiku tolerančního evangelictví v osvícenském kontextu? Toto poučení Tomáš Trusina prozatím dluží.
Nechápu příliš také celkový SMYSL dalšího Tomášova poukazu, že totiž tento důraz českého tolerančního evangelictví na etiku a praxi (důraz, nikoli jejich totalizace!) je sdílen a přebírán i jinými společenskými proudy, dokonce pozdějším českým antiklerikalismem. Tento „prakticismus“ a odstup od ortodoxie a vysoké teologie jistěže také navazuje na dřívější podněty, jak i Tomáš Trusina připouští (už v dědictví staré Jednoty bratrské bychom přece objevili tento styl). Konstatoval jsem pouze, že hraje také nepřehlédnutelnou roli v novější evangelické a českobratrské tradici – toť vše.

Martin Danihelka - Odpověď Tomáši Trusinovi - 2

8. 4. 2013 22:11

Tomáš Trusina dále soudí, že ohrožení, která jsou po mém soudu pro českobratrské evangelictví fatální a nevratná, byla už před půlstoletím zpracována teologií Nové orientace; Nová orientace prý tyto podněty vzala vážně a do značné míry úspěšně integrovala. Akorát je podle Tomáše námi holobrady nedostatečně studována, proto se proviňujeme tím, že unavujeme svou současnost dříve už zodpovězenými otázkami… – Mám značné pochybnosti o tom, že se představitelům Nové orientace vůbec mohlo podařit navrhnout alternativu vůči situaci, kterou jsem dosti nešťastně nazval v původním textu „postmoderní“. S maximálním zjednodušením řečeno: Nová orientace, působící v komunistickém Československu v 60.-70. letech minulého století, se pohybuje zcela v kontextu světa „třetího člověka“ (srov. Alfred Weber a Josef Smolík). I protihráči a oponenti teologie Nové orientace žijí ještě z milosrdné ruky moderního humanismu a osvícenského dědictví. Teologie Nové orientace stále pracuje s konceptem člověka jako svobodné autonomní mravní bytosti hledající smysl a autentický život v pravdě – zejména v existencialistickém duchu. Nemohla už ale postihnout nikoli jen faktické (společenské) změny a „nástup čtvrtého člověka“, ale zejména pohyb myšlení, který se stal předpokladem příchodu tohoto čtvrtého člověka. Představitele Nové orientace později nejenže zaskočil masívní nástup konzumerismu a příchod antropologického exempláře nehledajícího smysl ani transcendenci (anebo je hledající naprosto hrubě, neracionalizovatelně, nekultivovatelně a nedialogizovatelně). Nepovšimli si, neuměli zhodnotit ani oponovat podněty, jakými bylo radikální ztroskotání eurocentrismu a tím i nemožnost pokračování diskursu o „hodnotách evropské civilizace“ (pěstovaném ještě Heideggerem a Patočkou); vyhlášení „konce člověka“, zjištění, že i samotná humanita a humanismus – svaté a nerozporovatelné pojmy od Voltaira až po Sartra! – jsou jen přechodné ideologické konstrukce mající svůj vznik a zánik; vyprázdnění antropocentrismu; povaha jazyka, který je pánem veškerého ideologična, ale přitom zůstává sám iracionální a neuchopitelný (saussurovci, strukturalismus, Derrida); destrukce pojmu pravda (Lyotard); mytičnost pojmu dějin (Foucault); vznik ekologických civilizačních problémů a přehodnocení humanistické koncepce vztahu přírody a člověka; obrovský rozvoj a zároveň proměna věd o člověku, posun jimi zprostředkovaného obrazu člověka, spojený výrazně s neodarwinistickým diskursem; prohloubení našeho vědění o bohatství mimoevropských religiozit; koneckonců i politické proměny na konci XX. století, od pádu radikálně osvícenského projektu, kterým byl marxismus po hlubokou a dost možná smrtelnou krizi západoevropského liberálně demokratického modelu.

Nejzbytečnějšího exkurzu se Tomáš Trusina dopustil v souvislosti s Mirceou Eliadem. Nebyl s to vzít vážně jeho postřeh o regionální vázanosti luteránství a kalvinismu na jeden malý kout zeměkoule, totiž na severozápadní Evropu a odvozeně USA – postřeh, který by si zasloužil stejné pozornosti i tehdy, kdyby ho místo Eliadeho pronesl Josef Novák odvedle. Postřeh, který je sotva jak vázán na hodnotu a případnou překonanost Eliadova díla, ať už si o ní myslíme cokoli. Místo seriózního zvážení všech dimenzí a důsledků tohoto problému zaútočil Tomáš jenom na osobu autora dané formulace.

Tolik mé kritické shrnutí dílčích podnětů Tomášova textu. K tomu, aby se diskuse posunula do dalšího kvalitativního stadia, je potřeba zajít ZA otázku českobratrské evangelické identity; vážit i otázku krize a zániku protestantismu vůbec, otázku krize osvícenství a pustit se do další reflexe toho, co to je vlastně ta „postmoderna“ (která podle mého textu o Zániku ČCE je tím fundamentálním kamenem úrazu pro českobratrskou evangelickou „ideologii“).


Ondra G. - Re: Odpověď Tomáši Trusinovi - 2

10. 4. 2013 22:39

Nevězí ten zakopaný pes v onom "konci člověka" a "od Voltaira po Sartra"? Osobně jsem dlouho nemohl pochopit, co se v postmoderně tím koncem člověka myslí; chápu to částečně tak, že jde o opozici vůči existencialismu, případně o opozici proti Heideggerovi a jeho konceptu člověka jako "bytí, kterému jde (furt a hlavně a jenom) o jeho bytí". Takhle zbytnělý pojem subjektu či ega se opravdu nedá nosit dlouhodobě.

Když romantici odsunuli Boha, zbožštili si svou milovanou. Tím ji samozřejmě odsoudili, neboť se jí nedostávalo Božích kvalit. Není anděl, je to k..., jelikož není dokonalá. Romantická láska je tedy nešťastná. Existencialistům se povedl podobný kousek. Odmysleli Boha a zbožštili subjekt, ego, sebe. Jenže zatímco románoví hrdinové dokážou být opravdově a čistě a autenticky lidští, opravdoví lidé nikoli. A tak se po několika desetiletích opájení bezbožnou mravností a ideálem humanity dostavilo totéž - nejsem Bůh, jsem ... . Pokud v tomto smyslu postmoderna tvrdí, že lidská tvář zmizí jako obraz vyrytý v mořském písku, pak by mohla myslet na osvobození od existencialistických nároků.

A co s tím my? Jako křesťané přece můžeme počítat s Bohem - a tím se do těchto pastí nedostávat. Odolávat těm, kteří se tváří velmi přátelsky a vědecky - myslím např. Fromma nebo Freuda - a držet se základů víry. Vždyť víra není berlička pro nedokonalý subjekt, ale štít pro boj v těžkých podmínkách.

Martin Danihelka - Ondrovi G.

14. 4. 2013 21:26

Z vašeho příspěvku je nejasné, co přesně máte za zlé existencialistům: to, že "zbožštili (lidský) subjekt" nebo to, že své hrdiny vybavili nereálnými humanistickými kvalitami? To jsou totiž dvě poměrně odlišné věci, přímo protikladné. - Z románů i jiných textů Sartra se mi zdá, že ho nezasahuje žádná z těchto výtek: "Nevolnost", "Zeď" ani "Cesty svobody" nabízejí hrdiny hrdiny dosti syrové a surové, kteří rozhodně netrpí ani titánskými ambicemi, ani se jejich životní směřování příliš nekryje s tím, co obvykle nazýváme humanismem.

Tuším, že se vám následujícím upozorněním nezavděčím, ale mám za to, že právě tyto vaše odstavce ukazují dvě obecnější vady vašich diskusních příspěvků, které často zabíjejí to lepší v nich: 1. Využíváte ve svých výkladech různé encyklopedické šablony a schematismy dávající tušit hlubší neobeznámenost s konkrétními jmény, texty, souvislostmi. Jednak proto leckdy po obsahové stránce troskotají, jednak ukazují, jak mechanicky jsou využívány. - 2. Hodně často se utíkáte k různým náboženským frázím, jejichž přesvědčivost ale přeceňujete. Často tyto patetické výkřiky nabízejí jako odpověď něco, co vůbec odpovědí není, ale něco, co si naopak zasluhuje dalšího tázání a problematizování. Třeba právě tady: "Jako křesťané přece můžeme počítat s Bohem - a tím se do těchto pastí nedostávat. Odolávat těm, kteří se tváří velmi přátelsky a vědecky - myslím např. Fromma nebo Freuda - a držet se základů víry. Vždyť víra není berlička pro nedokonalý subjekt, ale štít pro boj v těžkých podmínkách." To jsou, promiňte mi, taková skautské obraty, které ale mnoho neřeknou... Co to je: "počítat s Bohem"? "Držet se základů víry" - co to jsou základy víry, jak se jich, sakra, držet? Atd. Směřuji k vám tuto námitku v doufání, že vám snad trochu pomůže.

Ondra G. - Re: Ondrovi G.

15. 4. 2013 23:34

Výtka neodbornosti je na místě, z univerzity jsem pryč už dávno a fakta, jména i souvislosti se vytrácejí nebo dokonce mění. I přes to si ale myslím, že občas vím, o čem je řeč.

"(Existencialismus) spíše prohlašuje: i kdyby Bůh existoval, nic by se nezměnilo." - jestli věříte tomuhle, pak je pro vás každá řeč o víře skautským patetickým výkřikem. Právě toto osamění člověka, jeho autenticita či syrovost je požadavek, pod kterým se normální osobnost musí zhroutit.

Protestantismus začal před Voltairem a není nejmenší důvod, aby končil Sartrem. A pokud je vaše českobratrství tak závislé na tomto rozpětí, tak moje ne.

Martin Danihelka - Re: Re: Ondrovi G.

16. 4. 2013 0:56

Z univerzity jsme všichni dávno pryč, snad kromě doc. Jiřího Hoblíka. :) Přesto ale má smysl držet se jistých interpretačních standardů, jistého zacházení s texty a souvislostmi. Ne proto, abychom dostávali zápočty a hezké známky, ale abychom se snáze domluvili a abychom popsali skutečnost co nejpřesněji.

Kladete zde otázky zkratkovité a manipulativní, na které těžko odpovídat. Skautský patetický výkřik pro mě rozhodně neznamená KAŽDÁ řeč o víře; pravdou však je, že k často slýchaným obecným zbožným sloganům zůstává skepse namístě. Říkají opravdu druhým to, co se v nich domníváme sami nacházet? Nebo se jedná spíše o dobové a mocenské tance? Patetická slovní pojmenování neukazují nedbalost ani tak jazykovou jako spíše existenciální.

Nikdo tu netvrdil, že evangelictví začíná Voltairem a končí Sartrem. (To leda modení humanismus.) Jde spíše o to, jestli českobratrské evangelické pojetí církve nepracuje zcela samozřejmě s jistým pojmem člověka, který už ale není možné takto držet: a jestli krize ČCE není něčím, co také po svém dokumentuje zpuchřelost moderního humanismu.

Martin Danihelka - Odpověď Ondrovi G.

14. 4. 2013 19:47

enom hloupý autor hloupého eseje by si mohl myslet, že řekne úplně všechno. V některých vašich kritických poznámkách ale zřetelné zklamání z nutné fragmentárnosti svého příspěvku nacházím. Ve svém kratičkém, zoufale stručném a proto také zoufale náznakovém textu jsem nechtěl o mnoho více než vrhnout jeden kužel světla z jedné strany. Věděl jsem, že o "vnitřní dekadenci" ČCE se psalo dost i na Svobodných protestantských stránkách, i jinde. Za mimořádně zdařilý pokládám v daném žánru zejména text Tomáše Molnára "Krize Českobratrské církve evangelické a jak z ní ven?" (2008, publikováno na Evangnetu). Nechtěl jsem zdvojovat Molnárovu stať a zaměřil jsem se ve své reflexi spíše na vnější, fatální, "dějinné" vlivy, jejichž určenost se sotva může českobratrskému evangelictví zdařit vítězně zvládnout. Ovšem i tyto okolnosti Tomáš Molnár okrajově, nicméně trefně popisuje. Pokud o vnitřní dekadenci či prostě jakémkoli vnitřním pohybu českobratrského evangelictví ve svém článku příliš nehovořím, neznamená to, že s nimi nepočítám.

Vytýkáte mi také, že nevnímám údajný rozvoj protestantismu mimo Evropu a USA; zmiňujete zvláště Jižní Ameriku. Na to se mi odpovídá o to snáze, že ještě před málo lety jsem věřil právě tomu, co uvádíte: že totiž mimo "atlantický prostor" dochází k nějaké inspirativní renesanci protestantismu. Dnes tomu mnoho šancí nedávám. K jakémusi vágnímu růstu protestantských církví tu snad dochází, ale podle kusých dat, která mám k dispozici, za tím nebude žádná zajímavá duchovní vlna. Tento jakýsi rozvoj protestantismu má kromě určitého exotické přitažlivosti a nevyzkoušenosti protestantismu v Jižní Americe daleko zřetelněji co do činění se společenskou identitou: protestantismus je tu chápán jako náboženství bohatých a úspěšných. Podobná primárně sociologická přitažlivost protestantismu těžko může přinést něco trvalejšího. - Nicméně možná se mýlím a rád se v tomto nechám poučit. Máte-li nějaké zajímavé postřehy na toto téma, ochotu tento fenomén systematičtěji popsat a třeba navrch i nějakou cestovatelskou zkušenost s jihoamerickým protestantismem, třeba by vám SPS otiskly úvahu, která by zpochybnila to, co zde píši. A já budu prvním, kdo se nechá rád poučit... V takovém případě si ale raději vyberte jiný pseudonym než "Ondra G.". Jsou zde totiž lidé, kteří ve škole chyběli, když se v češtině vyučovalo skloňování mužského rodu podle vzoru "předseda" a už to nikdy nedohnali. Takoví by mohli myslet, že jste TA Ondra, žena... ;)

Ondra G. - Re: Odpověď Ondrovi G.

15. 4. 2013 23:04

V Jižní Americe jsem nebyl a asi ani nikdy nebudu. Vím tolik, že protestanti tam jsou a není jich úplně málo; jednu misionářku z Argentiny jsem slyšel na uši vlastní a o jiných vím z doslechu. A ať už jejich protestantismus trpí jakýmkoli neduhem (neduhy má i ten náš a měl je i ten kalvínský a luterský a puritánský), nemůžu ho proto odepsat a tvrdit, že protestantismus je lokální záležitost. Jestli hledáte nějakou super autentickou novou vlnu, to je vaše věc. (Nebylo by lepší hledat ji ve svém pokojíku?)

Martin Danihelka - Re: Re: Odpověď Ondrovi G.

16. 4. 2013 0:12

Pokud se v celé této rozpravě nějak operovalo (Eliadeho) námitkou, že protestantismus je lokální záležitostí, vázanou na severozápadní Evropu a USA... - nemínila se tato "lokální vázanost" v nějakém výskytovém, geografickém smyslu. Otázka stojí tak, jestli protestantismus není příliš vázán problémy svého vzniku na to, aby se mu zdařila i po 500 letech jakási univerzální závaznost, nebo aspoň importovatelnost do mimoevropských končin a do společenských struktur vzdálených evropskému šestnáctému století. Při ustavení protestantismu hraje významnou roli krize katolické církve a církevní moci, nové vyjasňování povahy světské a církevní moci, nový kult Knihy (Bible), myšlenka všeobecného kněžství vázaná ovšem na určitou antropologii a společenskou strukturu, s tím také spojena nová protikatolická abstrakce, tolik typická pro protestantismus... Eliade tu klade legitimní otázku, jak moc je toto vše "na vývoz" do jiných kultur, jiných staletí, jiných civilizačních přeskupování. V tomto smyslu kladu i já podobné otázky: jak může českobratrské evangelictví zvládnout to, co přijde po přeskupení osvícenství. - Z celého ladění všech mých příspěvků by tedy mělo být jasné, že nehledám nějakou novou autentickou vlnu protestantismu a i kdybych tedy přece hledal, těžko bych jí mohl nacházet ve svém pokoji. (Co by to v takovém případě bylo za civilizačně životný protestantismus?)

Tomáš Trusina - Milá Danihelko,

11. 4. 2013 0:36

těžko debatovat s tím, když zadáš úkol řádně se zabývat textem a poté, co se o to člověk pokusí, utečeš se za plot seznamu přečtené literatury, aniž by ses fakticky utkala se závěry mé odpovědi. Ale budiž. Nicméně, abych genderově vyvážil své reakce a ulehčil nespokojenosti, že vlastně nevím, s kým debatuji, budu tě protentokrát považovat za kolegyni.
Ono jde pořád o to, jestli tvůj text považovat za odkrytí souvislostí, které nově a znepokojivě ukazují fatální předurčenost potolerančního českobratrství (mimochodem, já bych mu tak neříkal, protože „českobratrstvím“ se stalo až po dovršení české emancipace 1918), nebo za sice působivě, nicméně nedostatečně konsistentně vystavěné konstatování. Na tvé práci s metaforami zjevnými i skrytými jsem se pokusil ukázat, že z hlediska „důkazu fatálnosti“ tvůj text zas tak neprůstřelný není a v mnohém si protiřečí. Proto ty sudičky etc. Tomu ses zeširoka vyhnula.
Dlužím ti prý podrobnější poučení, proč vidět luterány a helvíty jinak. Nejsem odborník, ale všimnul jsem si, že očekávání tvých „tajných androšů“ se s nabídkou maďarských teologů opravdu moc nepotkávalo. Naprosto jsi pominula pietismus, tedy reakci na předosvícenský racionalismus, který posléze ve zbožnosti církve široce zakořenil (mj. skrze písňový repertoár), zrovna tak národnostně emancipační agendu, která se objevila (pane faráři, moc kážete o Kristu a málo o Husovi), böhlovce, daňkovce, hromádkovce atd. Zkrátka, narvat všechno na kopyto osvícenské racionality se nedaří.
Novou orientaci jsem zmínil právě proto, že přesahovala „komunistické paradigma“ i zahleděnost do vlastního hnízda. Na bytovém semináři u Trojana jsme slyšeli v půlce 80. let o zemích, dnes označovaných jako BRIC, které přeznačí bipolární i eurocentrické vidění světa.
Pokud jde o mé emoce, dráždí mne nikoli to, že pohřbíváš ČCE, ale ona fatalita, s níž reaguješ na měnící se milieu. Pouze se necháš fascinovat procesy, které probíhají, aniž by ses s nimi vyrovnávala. Pociťuješ, že se změnila duchovní konstelace doby (o tom se nepřu zásadně, leda v detailech), a tak biješ na poplach. Pozor, českobratrsáci, jsme fatálně podvázáni u pytlíka, nemáme nárok přežít, polkli jsme polonium osvícenství. Zejména úvodní a záverečný odstavec („nezbude než zaniknout...“, „všechny předpoklady... buď zanikly, nebo zmutovaly k nepoznání“) včetně užitých metafor dokládají tuto fatální provázanost ČCE s kontextem jejího vzniku a nutností následujícího rozkladu.
Takovýto popis zvenku není žánrem víry. Jakkoli teoložka na faře má být poučena o době, jejím duchovním klimatu, popř. si u Smolíka či nějakého jeho následovníka přečíst chrakteristiku, kolikátého člověka že potkáváme, a přece ten naviják nemůže sežrat i s chlupama. V tom vidím slabinu tvého textu: pouze konstatuješ (a pohřbíváš) - jako bychom byli pouze vydáni napospas těm kterým vnějším podmínkám. Proto jsem nepřestal nazývat tvůj výchozí text dojmologií.
Když se mění zásadně kontexty víry, jsme vyzýváni zachovat se jako zákoník, který vynáší ze svého pokladu staré i nové. To je reakce na onu ztrátu navyklých, resp. dosavadních kontextů. Ty ses spíš zachovala jako otalárovaná figurína, která předvádí shromážděným posluchačům svou sečtělost v současné literatuře a pak jim případně vyčte, že nejsou na úrovni doby ani její sečtělosti. Neodpovídá ale právě tohle poklesle „osvícenské“ českobratrské představě vzdělaného našeho pana faráře?

Ondra G. - Re: Milá Danihelko,

11. 4. 2013 20:34

Tahle kritika má hodně co do sebe. (Když pominu formu - co je komu do toho, kdo tohle píše? Navenek samá tolerance, ale běda když není po našem.) A ještě bych napadl tvrzení, že protestantismus je lokální euroamerická záležitost (ona už i sama euroamerika je tak velká, že mluvit o lokálnosti je trochu přitažené za vlasy). Ale protestantismus je zakořeněný i v některých zemích latinské Ameriky a expanduje výrazně nejen tam, ale i v Africe, Jižní Koreji nebo Číně. Málo víme i o výsledcích starých protestantských misií na Středním Východě či v jiných exotických oblastech.

A teď jednu výtku k farářům ČCE: Proč zůstal pietismus a jiné směry jen ve zpěvníku?

Aleš Wrana - pietismus

12. 4. 2013 11:23

Pietismus je dodnes velmi živý ve Slezsku, mnohé moravské sbory jsou jím ovlivněny, a asi i jinde...

Ondra G. - Re: pietismus

12. 4. 2013 20:09

Vůbec vám nechci odporovat. Spíš jsem měl na mysli, že bych byl rád, kdyby bylo i třeba v nemoravských sborech víc prosté zbožnosti. (Ne že by tam nebyla.)

Martin Danihelka - Re: Milá Danihelko (1)

13. 4. 2013 9:10

Milá Trusino,
tvá polemika začíná připomínat hádku o kozí chlup a nevím, nevím, jestli do podobného dialogu zůstává oboustranně výhodné investovat. Pokouším se ti sdělit, která zásadní témata současnosti nemohla Nová orientace uspokojivě zodpovědět, třeba i pro svá omezení daná obou a místem vzniku – abys pak brblala, že „se utíkám za plot přečtené literatury“. Podotýkám, že řešení na klíčové otázky doby nenabídne nějaký teologický směr tak, že jeden jeho představitel jednu tuto otázku na bytovém semináři zmíní, ale tak, že tento směr dané otázky prostě v celé šíři zahlédne, systematicky pojmenuje, integruje je do své práce a nabídne popsatelné cesty dále…

Mnohé z tohoto tvého diskusního příspěvku, milá Trusino, je obětí posunu určitého popisu směrem k absolutizaci a dogmatizaci. K postupu typu: „V Ivanově stravě hraje důležitou roli zelenina“ – „v Ivanově stravě převažuje zelenina“ – „Ivan by nikdy nejedl nic jiného než zeleninu“. V původním článku jsem psal: „Český protestantismus (…) se zároveň vstřícně otevřel projektu osvícenství a moderny. Nikoli bezbřeze a nekriticky, ale přesto dalekosáhle.“ V zásadě tolik na téma zrození moderního českobratrského evangelictví z ducha osvícenství; není tu přece řečeno, že protestantské konfese sestávaly výhradně z ryzích osvícenců a že se tu později, v 19. století, neobjevily různé dílčí postavy a různé proudy a důrazy zbožnosti, které stály k osvícenskému základu českého helvítství a luterství v jistém napětí. Osvícenství se stalo v tomto kontextu skutečně jakýmsi meta-paradigmatem, jakýmsi všudypřítomným konglomerátem idejí a praxe, kterému nebylo takřka možné ve větší míře uniknout. Pietismus znamenal ale i v Německu přece jenom menšinový proud církevního života, natož v Čechách a na Moravě; tomu neprotiřečí fakt, že některé sbory působily v devatenáctém století silně v pietistickém duchu. Nevím, jaký máš pojem osvícenství, milá Trusino, ale nemyslíš doufám, že pietismus představoval alternativní anti-osvícenské hnutí? V takovém případě bys totiž přehlížela skutečnost, že pietismus dalekosáhle těží z nové osvícenské renesance humanity a lidské subjektivity, dalekosáhle se účastní různých sociálních projektů, které by nebyly v předosvícenské fázi myslitelné a že se vymezuje zejména proti starší ortodoxii, nikoli proti „novému racionalismu“ (což vlastně sama uvádíš). Stavět pietismus do kontrastu k osvícenství by znamenalo nerozumět osobnostem, jako jsou mj. Herder a Schleiermacher. Poukaz na prvního z těchto pánů, superintendenta pruské luterské církve, nechť je pro nás, milá Trusino, instruktivní i vzhledem ke tvému uvádění národnostních důrazů jakožto údajně antiosvícenských či mimoosvícenských. Těmi by mohly být jen ve velmi naivním a schematickém pojetí: také moderní nacionalismus (a právě ten český) totiž dalekosáhle těží z osvícenských předpokladů – z rozvoje demokratického ducha, ze zpochybnění oprávněnosti nadřazenosti nevolené elity nad „lidem“ a také tedy ze zpochybnění přednosti jejího jazyka nad jazykem lidu; z požadavku zprostředkovat vysokou kulturu lidu a povznášet ho tím, vychovávat. Rozvoj národnostní tematiky („nejen Kristus, ale i Hus“) je ve skutečnosti nepředstavitelný jak bez osvícenského patosu výchovy k emancipaci, tak i bez osvícenského egalitářství („volnost, rovnost, bratrství“). Měla bys, Trusino, zkrátka více zvažovat, jestli i pozdější vývoj českých církví (koneckonců vývoj nejen českých a nejen církví) skutečně zpochybňuje osvícenskou determinaci.

Martin Danihelka - Re: Re: Milá Danihelko (2)

13. 4. 2013 9:11

Osobně laděnými pasážemi tvého diskusního příspěvku se, milá Trusino, zabývat v zásadě nebudu. Nehodlám se vyjadřovat ani k výtce fatalismu, ani k otázce, jestli je předložené myšlení „myšlením víry“. Nejspíše ale budu muset napsat brzy nějaký jiný příspěvek, který tvým podnětům vyjde zčásti vstříc. Protože za jednu z hlavních slabin svého původního příspěvku považuji klasifikaci toho, co nad českobratrstvím triumfuje (kojí ho poloniem) jako „postmoderny“, postmoderního ducha aj. Toto pojmenování stojí za závažnou opravu či úpravu.

Dovol mi nicméně, milá Trusino, abych tvé rozmarně polemické příspěvky pokládal především za jakési pohvizdování na kuráž při cestě strašidelným nočním lesem, za pohvizdování, které ne zcela ctí empirii. Jakoby stranou tvých polemik zůstávala například „tvrdá statistická data“, která nicméně přátelí spíše s duchem mých vyjádření než tvých. Zapomínáš snad, že v roce 1991 se k ČCE hlásilo 200 000 členů, v roce 2001 sto tisíc a v roce 2011 už jen padesát tisíc? Zapomínáš snad na český i celoevropský statistický úpadek církevního křesťanství vůbec? A všímáš si vůbec i takových neexaktních jevů jako stárnutí církve, sklerotičtění církevního života, úpadek písmáctví, vzdělanostní úpadek českobratrského kléru, když už jsem tedy úplně nechal stranou téma restitucí? „Naše církev nevzkvétá,“ abych parafrázoval známý prezidentský novoroční projev…

Ondra G. - Re: Re: Re: Milý Danihelko (2)

13. 4. 2013 12:02

Jsou na sebe všichni faráři takhle hnusní, nebo je to jen ojedinělý případ? Nedokážete pochopit, že někdo může mít dobrý důvod k pseudonymu, i když pro mě by to dostatečný důvod nebyl? A když to někdo nepochopí, nedá se to přejít?

Výtka M. Danihelkovi: Ve své hypotéze jste zcela vyloučil církev jako strůjce nebo spolustrůjce zkázy, zatímco lidé, co píší proti vám, s těmito faktory chtějí počítat. Svou hypotézu ale nemůžete dokladovat úpadkem velmi úzkého výseku protestantských evropských církví, protože chyby těchto společentství jsou až příliš křiklavé a členové církví na ně reagují, navíc jde o společenství velmi podobná.

Úpadek tu je, o tom není řeči a nikdo s tím nepolemizuje. Ale vidět příčinu jen venku a zcela definitivně, to chce hlubší doklady. V těch svých máte chyby a není jich (těch dokladů) dost.

Ondra G. - Re: Re: Milá Danihelko (1)

13. 4. 2013 21:45

K vašemu výstižnému výkladu Herdera, Schleiermachera a moderního nacionalismu by se ještě mohlo dodat, že právě zmiňované rysy, vzešlé z osvícenství, už vykračují mimo něj a narušují ho (osvícenství) v samotném základu. Právě od myšlenek těchto lidí vede pak cesta ke strukturalismu a postmoderně.

Martin Danihelka - Re: Odpověď Tomáši Trusinovi - 3

9. 4. 2013 13:57

Mohu se mýlit - ale už nějaký čas tuším, že za nevlídností Tomáše Trusiny k mému článku je ve skutečnosti jakýsi omyl, spočívající ve včítání vlastních pocitů a vlastních dříve potkaných nepřátel do textu, který ve skutečnosti míří jinam. Mám za to, že Tomáš ve skutečnosti přečetl můj text "O zániku ČCE" jako výtku českobratrskému evangelictví za to, že se po svém institucionálním vzkříšení po roce 1781 spřáhlo tak výrazně s osvícenstvím. Patrně má za to, že českobratrskému evangelictví ve svém textu říkám: "Vidíš, vidíš - kdybys nechalo osvícenství a racionalitu na pokoji a vydalo se jinou cestou, udělalo bys více štěstí. Teď se se zanikáním osvícenství povezeš také. Spolu chyceni, spolu pověšeni." Leccos nasvědčuje, že přibližně tato intepretace za Tomášovou opozicí k mé stati ve skutečnosti vězí. Také proto se Tomáš pokouší zde na i na Facebooku ukázat, že osvícenství a jeho duch nejsou zdaleka mrtvé. "Ve schopnosti navázat na osvícenství a racionalitu vůbec, je naopak šance ČCE, pakliže ji neprodá za mísu čočovice umíchané ze současného (spíše kvazi) religijního guláše a primitivního náboženského fanouškovství," píše Tomáš. A dále připojuje: "Potkávám sdostatek lidí, které oslovuje racionální, o srozumitelnost se pokoušející a přiměřeným argumentům i protiargumentům otevřená a církevně dogmatickým klackem jediné správnosti se nezaštiťující interpretace křesťanských obsahů v evangelické perspektivě, aby mne to ujistilo, že tu i jakási č-c-é má opodstatnění."

Nuže: Za mým "pohřbíváním ČCE" nestojí žádná lítost, že se českobratrské evangelictví spřáhlo s osvícenství a nebo že se z jeho dusivého objetí alespoň včas nevysekalo... Je mi naprosto jasné, že žádný životaschopný anti-osvícenský model církve by nebyl na konci 18. století k nalezení, a není ani dnes k nalezení. Mimo tuto sázku na osvícenskou kartu byl a je k mání leda obskurantismus, sektářství a jepičí duchovní spolky. - To však neznamená, že ani tak velké a významné konglomeráty idejí, jakým je například osvícenství, nemá své limity růstu a své meze životnosti, za kterými nastávají transformace dílčích podnětů, často transformace k nepoznání - ale také chřadnutí a zánik podnětů ostatních (a hlavně celkového ducha a prvotního patosu). Osvícensky a racionalisticky orientovaná církev byla rozhodně hezkým nápadem, v době josefínské životnější než jakýkoli jiný směr církevního vývoje. Snad ještě dnes ztělesňuje nejzajímavější křesťanskou spiritualitu ze všech současných českých. - Nicméně všeho do času: nyní je českobratrskému evangelictví určeno už jenom "odcházení".

Martin Danihelka - Odpověď Tomáši Trusinovi - 4

9. 4. 2013 15:36

Proto také Tomášův prudký emocionální útok na M. Eliadeho: Proto Tomáš zeširoka a podrážděně vykládá, že Eliade je dnes již odbytou veličinou. Zřejmě ve víře, že právě Eliade je protektorem mé vlastní pozice. Že snad hodlám léčit nebo nahrazovat eliadismem chřadnoucí českobratrskou spiritualitu... To je však nedorozumění, skutečně "mnoho povyku pro nic". S Eliadem, jehož dílo jsem nikdy hlouběji nestudoval, má můj text opravdu jen marginální styčnou plochu; jde právě jen o ten jediný, jednovětý nebo spíše půlvětý odkaz k Eliadovi. O nic více zde neběží.