Jdi na obsah Jdi na menu

Trocha hebrejštiny pro laickou církev

23. 9. 2010 vyvěsil na Evangnet pražský senior Roman Mazur dokument LAICKÁ SLUŽBA V CÍRKVI, sepsaný ovšem trutnovským farářem Tomášem Molnárem. Pokud to chápu správně, jedná se o pracovní dokument pro přípravu setkání tzv. „Platformy Krize/vize“, v jejímž vláknu se dokument nachází.

Odhlédněme od toho, že se už správci několikrát, dokonce myslím přímo samotnému seniorovi, ohrazovali proti užívání shluků verzálek, zejména v názvu. Důležitý je obsah. Ten je navenek tak jasný, že mu není téměř co vytknout, snad proto dlouho, alespoň 4 dny, nezaznamenal žádnou reakci. A přece nabízí několik témat k zamyšlení.

Předně bych si dovolil malou zlomyslnost vůči autorovi, nazančenou už názvem článku. Ovšem právě tento rys článku je dost příznačný, počátkem dalších ironií. V 6. kapitole praví „občas se ještě najde farář, co si myslí, že AVÁDÍM (!) musí přesvědčit o vysoké úrovni svého vzdělání a chce je dusat přehršlí slov a vědomostí. Jenže to mají AVÁDÍM také – ač neznají řečtinu a hebrejštinu a nutně nečetli Heidegera“. Jde mi o pojem AVÁDÍM (sg. EVED) – služebník. A nejde jen o pojmy, i jiné formulace a myšlenkové konstrukce jsou v textu zbytečně složité. Nejsem odpůrcem cizích slov v textu, dokonce i takových, u kterých  není předem zaručena ani 50% srozumitelnost. Podmínkou ale je, že je užití takového termínu nezbytné, že pomůže k pochopení (to je dost možné, neboť křečovitě české opisy stručných odborných termínů bývají mnohem více matoucí. Ostatně každý počítačový amatér ví, co je „interface“, ale málo kdo co je „rozhraní“, ač jsme jeden z mála národů, které si pro to našly pojem ve vlastním thesauru), že bude pojem brzy vysvětlen (což nenahrazuje podmínku předešlou), nebo alespoň povzbudí posluchače k dalšímu samostatnému rozšiřování obzorů. Vysvětlení v kapitole 2., proč musel autor sáhnout k (v Čechách samozřejmě všeobecně srozumitelné) hebrejštině, či lépe „buberovštině“, mě osobně moc nepřesvědčilo. Ale právě tím je celý příspěvek poněkud symptomatický. Mnohokrát jsem si kladl nad různými kázáními otázku, proč nás kazatel potřeboval informovat, jak se to či ono řekne hebrejsky či řecky, když to na obsah kázání nemělo žádný vliv? Rád bych se tedy zeptal i Tomáše, zda byl takový kurzík hebrejštiny pro mírně pokročilé začátečníky nezbytný? Osobně si myslím, že češtinou by toho svedl srozumitelně víc.

Samoúčelnou hebraistiku omlouvá neuspokojivostí slova laik (tentokrát zase řecké provenience). V tom začíná jeho článek provokovat (alespoň mě) k různým úvahám. Jako religionista-amatér nemohu s jistotou tvrdit, že napětí mezi duchovenstvem a laictvem neprožívají i jiná náboženství. Ostatně v době, kdy se začal od 12. století více hlásit na křesťanské půdě laický živel o svůj podíl na theologické půdě, objevují se podobné tendence i v judaismu a islámu, tam dokonce až ve vzdálené Persii, takže asi nepůjde o přímé vlivy. Na křesťanské půdě však toto napětí zřetelně akcentovalo. V mnoha náboženstvích je naprosto samozřejmé, že je tam někdo šaman nebo guru. V křesťanství je to zjevně nemístné, a to i přesto, že právě v křesťanství vznikl velmi vyvinutý systém autorit, jehož přímou dědičkou je římskokatolická církev, ale i my se jej jen nesnadno zbavujeme. O tom svědčí právě ono polarizování církve na duchovenstvo a laiky i ve struktuře našeho dvojího vedení, kdy jsou paralelní struktury duchovenské a laické. Sama římskokatolická církev s tím ostatně také zápasí; letos jsem slyšel jednoho kněze říct, že „církvi je cizí představa vedení. Pouze doprovázení, ale ne vedení“, a papež bývá zván „prvním mezi rovnými“. Již jednou jsem se otřel na Evangnetu o brožuru KŘESŤANSTVÍ, KŘESŤANSKÉ CÍRKVE, EVANGELÍCI …; formulace, že farářovým úkolem je, „aby lidem otevíral cestu k Bohu“, mi přijde, jako že se toho po něm chce moc, respektive že se to neliší od úkolu každého, kdo uvěřil, proto mluví (Ž 116,10). Jestli však v příchodu Krista přijímáme naplnění takových prorockých nadějí, jako je Jr 31,34, Jl 3 [2,28-32] Sk 2,17-20, je každý pokus o prostředníkování, o vikářování Bohu chybný (Ga 3,20). Zvláštní kněžský stav je potvrzením napjatého vztahu mezi Bohem a lidmi, ale kde byla stržena dělící opona (Mt 27,51 Mk 15,38 L 23,45 Žd 10,20), není takové funkce potřeba. Idea všeobecného kněžství dnes tedy není ani specifikem reformačních církví, rozhodně nás už neodlišuje od římských katolíků.

Binární pojetí církevní obce – duchovenstvo×laictvo, které poznamenalo též strukturu vedení ČCE, je tedy psychologický relikt po čemsi, co nelze vysvětlit jen mocichtivostí kněžourů, co spíš souvisí s nesnadnými dějinami hledání si vlastní identity a forem správy mladičké církve, když se nenaplnila veškerá příliš brzká očekávání Kristova druhého příchodu. Pro tuto situaci nebyla křesťanská obec dostatečně vybavena. Do toho se tu ale pouštět nechci. Úvaha, k níž mě Tomáš Molnár inspiroval, je spíš o tom, zda je správné pokládat otázky typu: co farář a co laik, kdo se víc zasloužil o zdravý nebo katastrofální stav sboru a církve. Předně otázka po jakýchkoliv zásluhách v křesťanových ústech je nepatřičná (Ř 3,27), neboť oběť Kristova by nás měla spíš než před špatným svědomím chránit před potřebou něčím ospravedlňovat svoji existenci, což ústí do těch věčných samochval a sebevyvyšování, které ČCE otravují (Ga 6,4). Farářování je tedy jen jednou službou mezi jinými. Rozdíl je jen v tom, že farář je za to placen, ostatní funkce jsou většinou čestné. Ale ani to není pravda – někde mají placené varhaníky či kostelníky, je nás zase pár farářů, kteří jsme ušetřeni péče o administrativu sboru a tudíž i mzdy. Laici se ujímají funkcí, vymezených dříve farářům a jáhnům, o tom ví Tomáš své, vždyť v našem seniorátu pečuje o vzdělávání tzv. ordinovaných presbyterů, kteří to mají také jako hobby. K tomu připočtěme nefarářské katechety, učitele nedělních škol … zkrátka mrkněte do 1Kor, do Ř nebo Ef, kde jsou výčty tzv. charismat (bohužel bylo toto slovo nedávno zatíženo zavádějícími významy víc než slovo laik). Vidím-li dnes něco kritického ve fungování těchto služeb, pak v neschopnosti jejich koordinace, také v tom, že faráři často vytěsňují laiky z jejich funkcí, nebo naopak, že se jim je laici snaží vnutit.

Malá perlička: jeden z našich sborů vydělal na čipernosti kazatele jiné evangelické církve v obci. Ve snaze nejíst skývu duchovního nadarmo postupně převzal péči o všechny oblasti života svého sboru. Jednak nestíhal, ale hlavně, jeho sbor byl postaven do pozice pasivních obdivovatelů farářovy píle. V ní se samozřejmě nudili, neboť jim nedovolovala se také nějakým způsobem projevit. Přešli tedy nakonec raději k nám, tam byl jejich aktivitám popřán prostor. Ono totiž být doma znamená, mýt nádobí, uklízet, čistit boty. Kde Vám řeknou, abyste poseděli, paní domu vše udělá sama, tam jste jen na návštěvě.

Nepopírám, že farářství je čímsi zvláštní ve struktuře funkcí ČCE, ale spíš jde o to, jak se k sobě má funkcionářská a nefunkcionářská služba ve sboru. Nelze dokonce přehlédnout, že mnozí držitelé funkcí k nim mají až uzurpátorský vztah a nejsou ochotni se s nikým o nic dělit. Téměř fatální jsou sklony mnohých k hromadění funkcí. Bratr farář Dus, nedávno opustivší post v Poličce, měl u nás na presbterce jednou zajímavý postřeh z USA, kde se ve sboru funkcionáři normálně dělili o své služby se všemi členy sboru. Byli jen koordinátory, zodpovědnými za jejich výkon, ale svojí službou nezatlačovali zbytek sboru do pasivity. A také se nepletli jedni do kompetencí druhých. Časté funkcionářské nářky na lenost druhých (lhostejno zda laici nebo duchovenstvo), by se daly snadno obrátit proti samotným funkcionářům: „vy jste někoho ke své práci přizvali?“

Ale to je taková technická záležitost. Všechno nakonec začíná a končí u žitého evangelia. Sebelépe pojatý sbor je bez toho k ničemu. Člověk se musí neustále zajímat o to, zda vůbec může mít Bůh sám zájem na našem sborečku či církvičce.

Současně si ale musí ve sboru být každý vědom svého místa, a to není závislé na jeho funkci ve sboru. Musíme nalézt sebevědomí dané tím, že prostě jsme, že jsme Kristovi, nic víc, ale ani nic méně (1Pt 1,18n)! Svůj význam netřeba čímkoliv dokazovat, tedy ani vlastním přínosem pro bohoslužbu. Skvělý postřeh bratra Molnára, že totiž nejde o „službu v církvi“, ale o „službu církve“, byl v příspěvku poněkud utopen výčtem nejrůznějších funkcí a funkciček, které většinou (a také ne vždy) vykonávají laici. Ty se však vztahují výlučně k nedělní bohoslužbě. Bratr Molnár správně připomněl, že laici především žijí ve světě. Ovšem to už jakoby horníci, fárající do dolu, v neděli šťastní a ušmudlaní, že už jsou zase ve sprše na bohoslužbách, kde se mohou omýt a osušit u ohně Ducha Svatého. Proč ne. Ale je to tak něco jiného, než čím žije profivěřící – farář? Ano, ten bývá často poněkud mimo, ale ne o mnoho nedotčenější světem kolem sebe. A ten svět také není jen souvrstvím uhlí, horniny a metanu, na každém kroku číhající na každý chybný krok, odkud je třeba prvé vytrhnout navzdory všemu ostatnímu. Křesťan by měl ve světě být především směle Kristův, ne jen smělým hříšníkem a ušmudlancem, avšak pemanentně, křečovitě jiný, stále jakoby na minovém poli. Je tam přece v kněžské službě, to sám Tomáš nakousl. Pozice laiků ve světě pak zavání v jeho podání jakousi negativní sebedefinicí. Bohužel někdy věřící vynikají spíš větší vyčůraností než větším pracovním nasazením a návrhy křesťanských receptů, tolik se odchylujících od „postupů tohoto světa“. Ale není našim hlavním úkolem se srovnávat s nekřesťanskými kolegy na pracovišti, činit si z nich tmavé pozadí pro naši světlost v temnotách.

Nechci mu do toho už víc dloubat, jen podotknu, že obraz bohoslužeb mě moc neuspokojil: jde tu jen o začarovaný kruh hříchu a ospravedlnění? Přiznám se, že toho čekám mnohem víc. Především náplň a orientaci v životě (EZ 440). Ale jsem Tomášovi vděčný za ten postřeh, že není laiků a není kněží, respektive – všichni jsme kněžími jako laos – laictvo, lid boží (1Pt 2,5 Ř 12,1-3). Právě v tom mi ale přijdou Tomášovy úvahy nedotažené, jakoby se krok před cílem vrátily vždy do zejetých koryt, stejně jako se kritik farářů, válcujících laictvo svojí učeností, kterou stavějí na odiv místo Kristova zasloužení, sám neubrání exhibicím, utužujícím jeho zaslouženou pověst hebraisty, starozákoníka a znalce judaismu. Jen k čemu to bylo čtenářovi dobré? Také z jeho vlastních slov je třeba dojít tak daleko, že odmítneme onu polarizaci církve dál pitvat.

Promiň Tome. Ale musím i tato slova napsat. Na druhou stranu je třeba ti poděkovat právě za ty troufalé náběhy k dalším úvahám. V tom tvůj dokument jistě svůj účel splnil na jedničku.


(Jakub Dvořák)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář