Vyštípávání farářů ze sborů
K tomu ve skutečnosti vůbec nedochází. Proč? Protože to se jen tak povídá. Udělal jsem si malý soukromý seznam těch, o kom se to povídá - a samého mne překvapilo, jaká řádka jich byla. O mně se to jistě nepovídá, natožpak o těch, kdo jsou vždy pevně v sedle, ale o jiných jsem zaslechl ledacos. (A mimochodem - na Bošín tu nemyslím, protože už mám té kauzy plná kusadla.) Možná jste také něco takového slyšeli a podrobnosti znáte své. Sám ale nyní musím podrobnosti nechat pro sebe, protože jejich zveřejňování by se mohlo snadno ve zlé obrátit. Velmi rád bych se ovšem někoho zastal. Prostě proto, že vím, jak je zlé, když člověk nemá zastání. Ale to mám objíždět Česko a někam se vlamovat?
Mohli bychom říci, že jsou přeci »řádné« postupy. Senior se zvedne, navštíví příslušný sbor, zapřede rozhovor s farářem, staršovstvem a dalšími… A přede a přede - ale odsud až potud, ušmudlané prádlo si přeci pereme sami. Když jsou dvě strany ve při, je samozřejmě potřeba nestranný arbitr, ale když arbitr nemá žádné zvláštní pravomoci kromě (v ideálním případě) uší, mozku, srdce a úst? Jsou tu však ještě pastýřské rady. Jenže kdy naposledy padla nějaká důtka na adresu sboru (s níž navíc Řád pastýřské služby nepočítá), presbyterů či kurátora? Ani nebyly - naštěstí - zavedeny finanční sankce. Ani jiné sankce.
A není to právě potvrzení toho, že žádný sbor faráře nevyštípal? Vždyť jsme přeci církví samých svatoušků… Ale ne, ne svatoušků, nýbrž ospravedlněných hříšníků, čili jednoduše: ospravedlněných.
Stále jen však nevím, co s tím, když jsem slyšel, že faráře X vyštípali už po několika měsících, farář Y ani nestačil nastoupit na sbor, faráře Z po mnoha letech a navíc v dosti choulostivé osobní situaci? Jeden dobrotivý bratr pronesl lakonicky, aniž by se tvářil záštiplně: »Může si za to sám.« Prefabrikovaná odpověď na každou podobnou otázku. A jeden sbor vyprovodil kandidáta, pak zůstal čtyři roky neobsazen - a nakonec musel sáhnout k náhradnímu řešení.
Takové dozvěděnosti probouzejí rozmanité myšlenky, co s nimi? Myšlenky na to, kolik v tom je bezradnosti z mezilidského napětí, nakolik to, že se vytvoří frakce, která je dost silná, aby se prosadila, i třeba za cenu odchodu nejen faráře, nýbrž také některých členů sboru jinam či nikam? Také se vylévají nádoby hořkosti - a kdo za to může? Pokaždé ta druhá strana, že? Samozřejmě nikdo není bez viny, ale jak tuto zásadu uvádět do praxe? Přitom jako by jednou více přispěl k rozchodu farář a jindy jako by sbor nebo jeho část. Jak rozeznat viníka od oběti? Navíc ani s jedním z těchto označení se člověku nechce sebe identifikovat.
Kdyby tomu ovšem tak bylo, jak se povídá, nebylo by to nakonec dobře?, ptám se čistě zkusmo za ty, které si představuji, pouze představuji - abych dospěl k tomu, zda se zlé může obrátit v dobré. Proč by na sboru měl zůstávat někdo, koho sbor nechce - a proč by si dotyčný farář nemohl říci, že může jít za lepším? Všichni by mohli být spokojeni. (Jen se ovšem zkusme také zamýšlet nad tím, co v tomto odstavci našemu tázání schází…) Samozřejmě rozchody nebývají tak jednoduché, ani rozchody manželů.
Jenže u evangelíků k žádnému vyštípávání nedochází, to možná jen občas někdo uklouzne k zlým řečem (i když mně ty řeči alespoň z výrazné části nezněly zlovolně) anebo dokonce mám jen takové »hlasy« v hlavě… K vyštípávání docházet prostě nemůže, protože to nemohu doložit - a že to nemohu doložit, teprve za to dám krk.
(Jiří Hoblík)