Jdi na obsah Jdi na menu

Obyčejné kázání a obyčejné neduhy

26. 6. 2012

Výchozí biblický text kázání na oddlíl Evangelia podle Lukáše 23,26-56, jež jsme se rozhodli recenzovat, je na bohoslužebné čtení poměrně dlouhý. Přesto lze uznat, že o Velkém Pátku je jeho širší vymezení namístě. Samo kázání pak začíná odkazem ke známé písni z Evangelického zpěvníku a dvojí otázkou, aby posluchač snáze vstoupil do otázek, jež mu chce kazatel předestírat. A pak se pouští nikoli do promýšlení přímo Ježíšova příběhu, události ukřižování, nýbrž jeho okolností.

Vyvolává tím jistou nezvyklost, což u „starých známých“ témat není k zahození. Ale záměr je zřejmý: ukázat křesťanu místo mezi těmi, kdo se dívají ke kříži. Snad i naznačit jeden smysl křesťanské ikonografie.

To vše má ale také svá úskalí, která se pokusíme rovněž naznačit.


Znáte píseň „Když zřím ten divuplný kříž“? A zpíváte ji rádi? Pokud ano, pak by stálo za to, abychom měli symbol kříže Kristova nějak viditelně před sebou a mohli na něj při zpěvu té písně hledět (budeme ji zpívat po večeři Páně). Tím zíráním na kříž se stavíme do jedné řady s těmi, kteří hleděli na Ježíšovo ukřižování tehdy. Lid, který stál okolo, setník u kříže, který také zíral, koho to vlastně ukřižoval, anonymní zástupy, které se sešly na tu podívanou, Ježíšovi přátelé to vše sledují z povzdálí, a samozřejmě ženy, které Ježíše doprovázely až z Galileje. Dva lotři, kteří jsou také u toho a samozřejmě zákoníci. Vidíme spoustu lidí, typů, týpků. Když sledujeme Ježíšovu cestu na kříž a jeho ukřižování krok za krokem, máme pocit, jakoby Ježíš procházel napříč celým lidským rodem. Křížová cesta Pána Ježíše prochází celým lidstvem, všech se tato „via dolorosa“, cesta křížová, dotýká. A nakonec i nás, kteří se také k zírajícímu zástupu přidáváme.


 

Pokud bychom chtěli připustit, že na úvodní otázku by měla přijít upřímná odpověď, bylo by naivní očekávat jen odpověď kladnou. Nechci nikoho přímo k jakékoli odpovědi navádět, chci jen naznačit možnost alternativ. Sám píseň „Když zřím ten divuplný kříž“ znám a rád ji nemám. Co pak si ale mám z kázání vzít? – To ovšem už není otázka přímo a pouze na autora tohoto kázání – Mám je prostě nechat být?

A co tedy s křížem? Píseň se zmiňuje o „zření“, zatímco kazatel nechtěl mluvit archaicky, ale slovesem „zírat“ se vyjádřil přeci jen příliš tvrdě. Zatímco zření (a sloveso „zřít) má starobylé duchovní asociace (ne jen smyslové koukání). Ale do toho vstupuje navíc myšlenková neobratnost, protože nejprve se zvažuje možnost umístit symbol kříže do evangelického kostela nebo modlitebny (touží to kazatel svému sboru navrhnout) a potom se mluví rovnou o „zírání“, jako by k němu prostě docházeelo.

V nemalé míře jsou kříže a krucifixy a náboženské obrazy vůbec k užitku kvůli duchovní slabosti. Evangelická opatrnost je v této věci takřka pověstná, ale na druhé straně bychom se neměli duchovní slabosti pošklebovat, zacházejme s ní citlivě. Takové opory naznačují, že leckterému křesťanu nestačí mít a živit v sobě radost ze vzkříšeného Pána, který za nás zemřel.

A ještě jedna poznámka k „zírání“... Začít kázání líčením situace, jak jsem naznačil, není špatný nápad. Ale musí to k něčemu vést. Myšlenka Ježíšovy cesty by si také zasloužila subtilnější a bohatští rozvinutí, protože z „spasitele světa“ nevyplývá nutně „spása světa“ se vším všudy. A co si s tou myšlenkou vlastně počít? Neradí kázání hned zpočátku lidem, aby byli čumili a přičumovateli?

 

Jak se v tom davu vyznat? Jsou tam ti, kteří lomí rukama, bijí se v prsa, pláčou nad Ježíšem. To jsou ti, kteří zatím nic nepochopili, prostě pláčou na jedné straně z prosté nevědomosti a na druhé straně z takové té lidské přirozenosti, upřímnosti, upřímnosti duše. Asi tak, jako vás bolí, když vidíte utrpení. Kolik z nás se rozpláče nad obrazem světa ve zprávách a v dokumentech. To jsou ti bezejmenní, kteří plakali, když viděli kolik bezpráví se dělo v jejich době sousedům, známým, občanům; Židům za nacismu, nebo třeba sedlákům za socialismu. Mocné ale takový pláč nijak neprovokuje, ani v době Ježíšově. Všimněte si, oni mohou plakat zcela veřejně nad Ježíšem, a nikdo je nezatkne. Takový pláč je vládami a stranami povolen nejen v případě Ježíšově. Takový pláč je ve skutečnosti bezzubý, takový pláč je ve skutečnosti ukázkou toho, jak bezmocný je člověk. Ubrečené stařeny nebudou dělat revoluci, to věděli mocní vždycky. Ježíš sám upozorňuje: tento pláč je sice dojemný, ale stejně nic nezmůže, pláčete na nesprávném místě, takový pláč nic nezachrání. Takový pláč je ve skutečnosti jen pláčem nad vlastní neschopností, nemožností, slabostí, bezmocí. Plačte nad sebou, když už, neboť jste to vy, kdo potřebují radikální pomoc, jste to i vy, kdo se podílíte na obrázku tohoto světa, třeba jen svou politickou, společenskou či ekonomickou slabostí a nevýznamností (kterou jste ani osobně nezavinili). Jste pořád součástí kolektivu lidstva, je to vlastně tak trochu kolektivní vina, všichni jsme namočeni ve zle.

 


V tomto odstavci předchozí situační poklidnost přechází do rozvláčnosti, aby se začalo sáhodlouze mluvit o pláči. Jako by se autor kázání chtěl podruhé nadechnout – a jako by to stále nešlo. Znovu a znovu se pozastavuje nad údajnou podivností pláče, jako by přišel o porozumění pro tento obyčejný lidský jev. Jako by o ně přišel po napsání poněkud neobratné, ale stále ještě chápavé formulace: „...z takové té lidské přirozenosti, upřímnosti, upřímnosti duše. Asi tak, jako vás bolí, když vidíte utrpení...“

Ale pak najednou začne kazatel mluvit o bezzubosti pláče. Proč by ale měl být pláč zubatý? Co je ale divné na tom, že plačící nikdo za pláč nezatkne? Mimochodem Íránská revoluce v 70. letech začala smutečními rituály a jejich vládním násilným potlačováním. A není přinejmenším netaktní (vůči starším posluchačkám, ale nakonec vůči všem) mluvit z kazatelny o „ubrečených stařenách“? Hlavně však – nemá pláč docela jiný smysl než demonstrovat bezmoc? Nepodceňuje tedy pan farář pláč? To se tehdy nad Ježíšem plakat nemělo? A proč? Když přitom například v Lk 19,41 Ježíš naříká nad Jeruzalémem... V evangeliu podle Lukáše se Ježíš staví k nářku lakonicky, ale rád bych prostě znal lepší zdůvodnění. Není to tak, že oprávněný nářek nad lidským neštěstím tu kontrastuje s odhodláním Ježíše jsoucího na smrt?

Chtělo by to také více opatrnosti při čtení biblického textu, v němž se o žádných stařenách nepíše, nýbrž se píše o ženách, které zřejmě patřily k okruhu Ježíšových přívrženců. Ježíšova reakce na jejich pláč není přitom jejich moralizováním, nýbrž upozorněním, že ukřižování je událostí posledního času. A proto zní v. 31 dost drasticky. Ale ne moralisticky, jak se to snaží posluchačům a čtenářům vsugerovat kázání.

Když pak kázání radí podle Ježíšových slov z v. 27 „Plačte nad sebou...“, není zcela jasné, zda oslovuje ony biblické zástupy anebo posluchače. Takto ovšem bývá zvykem vyzývat nositele mravních pochybení a ne ty, kdo jsou slabí a nevýznamní. Takže kazatel vytváří dosti prapodivný portrét Ježíše, který kráčí na smrt, a přitom moralizuje ženy, které se s ním v pláči loučí...

Chápu snahu najít paralelu mezi biblickým podáním a mezi zkušeností dnešního člověka sledujícího zprávy a majícího větší či menší povědomí o zločinech minulého století. Ale tato snaha si žádá pečlivější práci než črtání lehkým perem, za něhož se dvě perspektivy mísí hala bala. Proč vůbec srovnávat nářek nad Ježíšem v jeho posledních hodinách s nářkem před televizní obrazovkou? A jak vůbec srovnávat smrt nejvýznamnější osobnosti lidských dějin a smrt například nedohledného zástupu obětí genocid? Je takové srovnání vůbec možné?

Další rozpaky mám z výčitek posluchačům a čtenářům – jako by se jim vyčítala jejich politická, společenská a ekonomická slabost a nezvýznamnost, ačkoli se jim nepřičítá zavinění. To je na pováženou, i kdyby to byl jen důsledek autorovy neobratnosti. Stejně zavádějící je mluvit tak halabalicky o „tak trochu kolektivní vině“. Když jde o tak zatížený pojem, proč ho jen tak jakoby mezi řečí vůnec a navíc takto zmiňovat a proč jej neopatřit dostatečným vysvětlením? (Poznámka na okraj – jak zní vlastně šestý pád podstatného jména „zlo“?)


Další vystupují z davu v konkrétnější podobě: Vojáci, zákoníci, lotři a centurion (setník). Zvláštní skupina! Jsou tu pohromadě Židé a pohané, věřící (ti praví věřící) a ti ostatní (ti pověrčiví). Překvapivě ale tyto dvě skupiny nerozděluje jejich jednání: Ježíši se bezostyšně posmívají, hnusně, hrubě a primitivně – a jsou tu společně, Židé i pohané, tedy věřící i pověrčiví. „Jsi-li židovský král, zachraň sám sebe.“ Soldateska, ubozí žoldáci pochybného původu, většinou týpci, které byste nechtěli potkat o půlnoci na nádraží a s nimi přední elita, s dobrými rodokmeny, přední členové sboru, kteří by mohli ukázat na mnoho zasloužilých předků. Jejich posměch připomíná pokleslý humor, který najdete po hospodách, nasáklý levným pivem, cigaretami a lacinou kořalkou. Humor, který na vás občas vyhřezne z televizních estrád. Humor, jímž se děti a mladiství baví na úkor slabších obětí při šikaně na školních záchodcích o velké přestávce. To je snad ten neodpornější postoj, který zde nacházíme. (O něco sympatičtější jsou ti, kteří Ježíše sice odsoudili jako kacíře a vzpurníka a rouhače, ale posmívat se mu na kalvárii nešli, o tom jim nešlo, šlo o čistotu náboženství, o vyšší princip.)


Vracíme se nyní k představování postav zasazeným do situace. Nemalou část odstavce zabírá však jejich negativní nálepkování. Nadto se o krutém humoru vojáků sotva co dozvíme. Důležité je však dělení do dvou skupin: Židé a pohané. Tyto dvě skupiny se později staly konstantním prvkem výtvarných děl zobrazujících ukřižování a inklinujícím k antijudaismu. U Lukáše ale o antijudaismu nemůže být řeč – nejde o to, že Židé tvoří zvláštní skupinu, ale o to, že jde o „věřící“, jak kazatel sám naznačuje, o Ježíšovy souvěrce. Pohané jsou jinověrci, nálepka „pověrčiví“ k nim nutně nepatří. Ale nakonec se přeci jen dostáváme k momentu, který chce odstavec vyzdvihnout – k poukázání na zesměšňování slabšího. To je obecně se vyskytující lidský defekt, což kázání naznačuje, dovolme si jen doplnit, že v komunistických a nacistických koncentrácích se podobné jednání také hojně objevovalo.

Zvláštní je porovnání sprostých vojáků a jeruzalémské náboženské a politické honorace, odpovědné za Ježíšovo odsouzení. Přiblížení humoru vojáků pomocí alkoholu mne nutí trochu špičkovat – má farář raději drahé pivo a drahou kořalku? Raději bych tu ale poukázal na jedno dilema. Co to znamená považovat jeruzalémskou honoraci za „sympatičtější“? Sympatičtější možná jsou vytříbenou mluvou, ale co když jsou to ještě větší krysy než vojáci? Takže sympatičtější krysy?

Nakonec se musím přiznat, že tím nejsympatičtějším na celém odstavci je formulace, která jakoby zvenku vpadává do souvislosti: „přední členové sboru, kteří by mohli ukázat na mnoho zasloužilých předků.“ Popichuje tím farář své farníky? Věcně to má něco do sebe, jen si nejsem jist, zda je dobré mravoličnosti zasazovat do Velkého Pátku.


Dva lotři po pravici a levici. Ten první Ježíši vlastně nadává, hází na Ježíše svou zlobu, svou prohru. Ten první lotr je zahořklý člověk, člověk, který prohrál svůj život. Je mu z toho všeho špatně. Kope kolem sebe. Je naštvaný. Je mu pomoci? Umožňuje vůbec, aby mu bylo pomoci? Kolikrát zažíváme i my frustraci, jak silně na nás dopadají naše životní prohry! Ta zahořklost, jak mu rozumíme! Ale zároveň vidíme, jak je to k ničemu. Ten lotr klidu nedošel. Vylil na Ježíše svou hořkost a svou bezmoc úplně k ničemu. Zalknut hořkostí zmlkl na kříži, dokonal s pachutí prohry. Ani ten druhý lotr neměl důvod k jásotu. I on cítí pachuť prohry, hořkost porážky. Ale jeho výkřik je voláním o pomoc. A je vyslyšen. Před tím druhým lotrem se otevřelo nebe. Získal něco, co ten první lotr zahodil. Ten druhý lotr totiž umírá s nadějí, s otevřeným výhledem. Oběma je Ježíš nekonečně blízko. A přesto jeden z nich tu Ježíšovu blízkost zcela zahodil. Smrt je stejná v každém případě. Ale je rozdíl mezi umíráním v zahořklosti a beznaději a umíráním ve smíření a s nadějí.


Nyní se dostáváme ke scéně, která je přeci jen daleko známější než plačící ženy, k osobám nacházejícím se nanejvýš nablízku Ježíšovým posledním hodinám. A kazatel opět hledá, co by z naší vlastní současnosti k situaci lotrů přirovnal. Frustrace se nabízí snadno, protože jí je plno v českém státě i v Evangelické církvi. Je tu ovšem drobný rozdíl: nikdo z nás Čechů není v současné době odsouzen na smrt.

Dále pak je tu jisté, zčásti zamýšlené napětí mezi oběma posledními větami tohoto odstavce. Liší-li se umírání, není ani smrt stejná – i když cosi stejného na ní je vždy. Autor kázání naznačuje rozdíl mezi biologickou a mravní stránkou smrti. (Některé formulace by ovšem potřebovaly poupravit: „Ten první lotr...“, „Umožňuje...“, „... aby mu bylo pomoci“.)

 

Nakonec ten setník, římský centurion, důstojník, legionář, pohan, Neizraelita. On velebí Boha! (Římským centurionem nemohl být Izraelita, Judejec. Řadovým vojákem snad ano. Ale důstojníkem v římské armádě ne.) A on velebí Boha, poté co na jeho rozkaz jeho podřízení ukřižovali Ježíše. Poté co všechno viděl, začal velebit Boha. Viděl Ježíše. Zřel ten divuplný kříž. A viděl to stejné jako ostatní. Viděl to stejné jako vojáci, přední mužové národa, zástupy, lotři, ženy a Ježíšovi přátelé. Všichni vidí tu stejnou scénu. Všichni vidí toho jednoho jediného Ježíše. Setník však, jediný, začíná velebit Boha. Vidí Ježíšovu spravedlnost a nevinnost. Ani ženy z Ježíšova okruhu, ani jeho přátelé, Josef z Arimatie. Jen tento centurion.

 

Možná ani neví, co říká. Jistě ani neví, že se v podstatě přibližuje křesťanskému vyznání, ještě před apoštoly, neboť zatímco se ostatní bijí v prsa, pláčou, naříkají, zoufají si nebo se pošklebují a mnou si ruce, tak tento římský lampasák velebí Boha. Evangelista Lukáš má skutečně smysl pro dokonalou zápletku. Ze všech těch lidí kolem Ježíše, právě on velebí Boha. Kvůli Ježíši. Co všechno člověk nevyčte z Ježíšova kříže, když se na něj pozorně zadívá! Když neuhne pohledem. Když sleduje Ježíšovo dílo. Když sleduje Ježíše samotného.

 

S těmito odstavci se nacházíme u prvku, který autor kázání zvláště akcentoval. (Proto se podíval do příručky, aby se informoval o římském vojsku.) Poprávu. Nemluvil bych sice přímo o zápletce, nýbrž spíš o smyslu pro dějové zvraty, v nichž se objevuje nečekané.

Kromě toho bych tu rád upozornil na něco, s čím se zachází jako s konsensuálním způsobem vyjadřování a k čemu se autor tohoto kázání uchýlil právě jako k něčemu obvyklému, co však skrývá čertovo kopýtko. I kdyby evangelista Lukáš sebevíc pro centuriona využil obrazotvornost a literární strategii, byl bych přeci jen opatrnější v operování záměrem. Ke kříži patří smutek i doxologie – a provokování k zaujetí, ale i ke změně stanoviska. To právě důstojník zosobňuje. Nutně. A nakonec i kázání samo dovoluje fixaci na pisatelův záměr relativizovat, když ukazuje, že to, co setník dělá, je především v reakci na kříž. Všímá si také překvapivosti motivu.

Ovšem jako posluchač kázání bych rád věděl ještě něco víc: jak to, že pohanský centurion, a ne někdo z místních, z Ježíšových souvěrců? Nedostává tak zvěst o kříži svou schopnost přesahovat hranice? (Jen na okraji dodejme, že u věty „...právě on velebí Boha...“ není vzhledem k předchozí větě zřejmý větný subjekt.)


Možná je tím klíčem k porozumění Ježíšovu kříži (ještě než necháme zaznít slavnostní slova „Kristus vstal z mrtvých“) to, že nesmíme mít žádné předsudky. Jakákoliv dopředu hotová schémata náboženská, politická, kulturní, společenská či dějepravná, nám mohou zatarasit cestu k pochopení Ježíšova kříže. Nakonec jen ten centurion velebí Boha.


Autor kázání se dotýká závažné otázky, jak to, že se Kristův kříž (zajímavé je, že tu píše „Ježíšův kříž“) setkává s desinterpretacemi, jejichž předpoklady bývají nazývány jako „předsudky“. Ve své zběžnosti se ale varování před předsudky vydává všanc nedorozumění. Jednak proto, že se předsudků člověk nikdy nezbaví – ale musí se s nimi vyrovnávat, jednak proto, že bez jakýchkoli předpokladů nelze ničemu rozumět. Pochopení Ježíšova kříže nepadá odkudsi z nebe do jakéhosi bezkulturního prostoru. Ale nakonec ani jakkoli pochopená absence předsudků nemůže posloužit jako klíč, prostředek k porozumění, nýbrž jen jako předpoklad, jako koště zametající cestu.

O „předem hotových schématech“ mluví kdekdo jako o strašidle. Ale jednak myšlení bez jakýchkoli schémat neexistuje (obvykle se tedy kritizuje přílišnost nebo nehybnost schémat) a jednak nic nemůže být hotové předem, hotovost je vždy až důsledkem nějakého procesu. V tomto momentě autor kázání prostě přebírá obecný způsob mluvy, vlastně schéma (posluchači se tím zavděčí) – a zvláštní je tak na něm jen aplikace na pochopení kříže.


Učedníci se rozprchli. Ti dva, co se možná už za chvíli budou pomalu a smutně chystat na cestu do Emauz mají naprosto jasné předporozumění (Ježíš byl prorok a prohrál), však to také za chvíli na cestě do Emauz bezděky řeknou samotnému Ježíši, kterého právě proto nepoznají. Ženy, učednice, Maria, matka Páně nebo Marie Magdalská pro samé slzy nevidí nic než Ježíšův hrob. A do paměti si zaryjí jen cestu ke hřbitovu. První lotr umírá s hořkou myšlenkou, že ani tento tzv. král mu nepomohl. Druhý vydechl se svou představou ráje o něco šťastnější. Vojáci a přední mužové lidu odcházejí z kalvárie s pocitem dobře vykonané práce a zadostiučinění. Plačící zástupy se zase přesvědčily, že na tomto světě spravedlnost neplatí, že svině vždycky zvítězí, že zlo nezvratně vládne světem.


Kázání nekončí happy endem. To je jeho dobrou stránkou. Posluchač je ponechán svému křesťanskému přesvědčení, aby si doplnil vzkříšení jako antitezi popravy, která chce lidem vnutit domněnku, že „svině vždycky zvítězí, že zlo nezvratně vládne světem.“

Škoda ovšem, že to kalí nejasný přechod od „předsudků“ k „předporozumění“, jako by šlo o totéž. A navíc tu slovo „předporozumění“ ani nemusí být. Přímo jde o něco jiného než o to, vůči čemu má být předporozumění předporozuměním. A proč by mělo jít o jeho jasnost? Jde tu hlavně o zklamání. Tady je na místě se spíš vyrovnávat s otázkou bolestného zklamání – a ne s nějakým chybným myšlením. Učedníci Ježíše nepoznali, protože jeho vzkřešení neočekávali dost silně nebo bylo pro ně v dané situaci příliš překvapivé. Faktor zklamání jako by kazatel podceňoval.


A co my? S jakým předporozuměním hledíme my na Kristův kříž? Jakou roli si pro sebe najdeme? Jak odcházíme z této bohoslužby, od Kristova kříže?

A zase to předporozumění... Jak odcházíme z této bohoslužby? Předpokládám, že po dvou. Ale vážně: očekával kazatel, že si posluchač bude vybírat mezi postavami, které vystupují v příslušném biblickém podání – a bude je považovat za zosobnění určitých rolí? Pak ale mohl pojem „role“ lépe vyložit. V zásadě mu stejně jde o to se ptát, co s námi Kristův kříž udělal.
 

Co říci závěrem? Obyčejná kázání jsou zapotřebí. Nejen na venkově. Jen kdyby ale nebyla odbytá. Odbytost se projevuje už ve ztrátě dechu po nadechnutí. Výchozí myšlenka vyúsťuje do bezradností, protože od ní kázání směřuje jak po šňůrce s korálky. Osobně od velkopátečního kázání očekávám, že se v něm zřetelně, a přitom nedogmaticky projeví, jak se kazatel vypořádává s onou záhadnou tezí, že „Kristus zemřel za nás“. To v tomto kázání nenacházím. Spíše se v něm objevuje omáčka, „naštěstí“ biblickou otázku zcivilňující, ne frázovitá nebo naditá dogmatismem.

Evangelický farář má naočkovanou inklinaci ke kritičnosti. (A přitom nedokáže být vždy kritický na správném místě.) To je obecný jev. V případě tohoto kázání má tato inklinace ale za následek menší citlivost vůči ženám, jejichž nářek je ve v. 27 – a je to zvlíštní Lukášův důraz – spjat s cestou Ježíše na popraviště, s loučením, ne s hrobem a pohřbem.

Celkem vzato můžeme se tu přesvědčovat o tom, jak vypadají některé obecné, dávno pradávno obyčejem se stavší neduhy kázání, mající společný jmenovatel v tom, že obyčejnost zaměňují s odbytostí nebo alespoň jedno s druhém spojují. Paradoxně pak znějí z úst autora recenzovaného kázání jinak sotva překvapivá slova, která vyslovil při jiné příležitosti: „Vyprázdněnost znalostí Písma a učení církve. Je to zvláštní: téměř nulová znalost Písma, a to v kraji, který se kdysi mohl vykázat skvělými písmáky. Jistě jsou i tací, kteří Písmo pravidelně čtou a znají ho, ale jde spíše o výjimky. Neznalostí myslím to, když čtenář bezradně listuje Biblí a hledá Nový zákon.“ Jestli ovšem neznalostí je až toto – a ne třeba neschopnost vyjmenovat Jákobovy syny anebo si vzpomenout na místo Sářina pohřbu – tak to Pán Bůh potěš (… potěš bezradné křesťany, ne koště). Vše pak vypadá jako začarovaný kruh. Asi by měli evangelíci začít věřit na čáry...

Jiří Hoblík

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Aleš Wrana - 2 věci

17. 7. 2012 10:59

Už několikrát jsem se pokoušel nějak do Vaší rubriky Recenze kázání zapojit, protože bych to považoval za užitečné, kdyby se nám v církvi dařilo diskutovat nad konkrétními kázáními, a tak se třeba dostávat k obecnějšímu přemýšlení, jaké má a může být dnešní evangelické kázání... Ale do té formy, jakou jste zvolili, se myslím zasahuje dost těžko. Je to i s komentáři příliš dlouhý text, je těžké reagovat na jednotllivosti, aby si to další čtenář pospojoval, a mohl případně zase reagovat. A přitom aby se diskuse nerozpadla na hádání o jednotlivosti. A je těžké postihnout to které kázání vcelku, bez odkazů na jednotlivosti. - Budu rád, když formu zkusíte upgradovat.

K tomuto kázání kolegy DS:
abych se v něm jako posluchač vyznal, potřeboval bych v úvodu zřetelnější navedení, proč se mi tu celé to panoptikum postav předkládá - asi proto, abych se v některé postavě/některých postavách sám poznal (to, co je řečeno v posledních větách, prostě mělo být řečeno dříve), abych se poznal v jejich slabosti a nepochopení, a činil pokání? (pokud je takový účinek kazatelovým záměrem, měl by to myslím říct nahlas).

Jiří Hoblík - Re: 2 věci

17. 7. 2012 16:59

Milý br. A.W., jsem rád, že jste pravidelným čtenářem SPS.

Jen vás prosím o trochu shovívavosti vůči rubrice. Sám bych byl rád, kdybych poznámky mohl psát na okraj, ale sloupce nejsou technicky možné. Diskusní fórum by mohlo taky být řešeno moderněji (ani na Evangnetu není ideálně přehledné), ale to není v našich možnostech - a protože to stojí poměrně málo, tak můžeme být rádi aspoň za to.

Myšlenka upgradování je zajímavá v tom - že když se upgradují aplikace, tak jsou pak obvykle složitější a náročnější na výkon PC. Ale vážně: forma se trochu měnívá - ještě mě něco napadlo ke zpřehlednění, ale to bude až příště.

Jinak - několik ze zde recenzovaných kázání zde slouží jako varovné příklady daleko častějších jevů. Nemá cenu se bavit o jednotlivých farářích - ale spíš o tom, že studium Písma nestojí v ČCE za moc, že se to odráží v kázání - a už dávno by bylo na čase, kdyby se věci změnily. Kdyby se evangelíci, faráři, nefaráři radostně a s vervou pouštěli do studia svatých spisů. Mnoho by se změnilo k lepšímu. Za každou kritikou je třeba číst výzvu k lepším cestám.

Ale je to těžké. Jak studium samo, tak někoho k němu přimět. Zdálky vypadá jako hora - a zblízka jako nedohlednost drobných kamínků. A tak se snažím jednak o celkový pohled na určité kázání a jednak o zachycení detailů, z nichž celek sestává a bez nichž by nebyl. Detailním pohledem lze zjistit, jak kdo s biblí zachází - jinak to nejde. Argumentovat třeba dojmy se mi nechce - když něco kritizovat, tak jednak v dobré vůli a jednak s odůvodňováním. Abychom mohli uvažovat, jak co dělat lépe.

Ale nemám patent na rozum, něco mě ještě napadne, jsem rád, když se někdo ozve i s principiální připomínkou. A kdybyste se sám o něco pokusil, tak to bude vítáno.